Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 24

nbjgkzugbztgjz


Lásku našel v blázinci 24Je tu další díl po delší době. Je to poděkování všem Adminům. Za jejich píli a ochotu. Heh, já úplně čučela chvíli na ty články a pak takový blbý úsměv. Vážně jak kokot. Takže, obdiv, poklona, jdu se učit pomáhat Vám.

24.


>> Musím pryč. Musím najít sebe. Najít jeho. Vidím, že je bezradný. Vidím, že netuší, co se s ním děje. Prostě ho tak nenechám. Vím, že existuje. Vím, že mě potřebuje. Jen si ještě vyloupím jeden obchod s oblečením. Najdu si práci a budu stále sledovat, kam ho cesty osudu zavedou. Tam budu čekat já.<<

 

Je těžké uvěřit tomu, že jsem se stal monstrem. Nemohl jsem zcela přijmout ten fakt, že jsem zrůda, která vysává krev. Nemohl jsem uvěřit té krásné dívce, kterou jsem vezl před sebou na koni. Ta, která usnula na mé hrudi. Tam, kde dřív bývalo srdce, kterého jsem si dřív nevšiml a necenil si ho. Nemohl jsem uvěřit tomu, že ta dívka byla před pár lety v mé náruči, tichá, bez jediné známky života.

Ona byla má první oběť a Marie to moc dobře věděla. Můj hněv, vše bylo zbytečné. Její emoce byly klidné, ustálené, ničím neměnné. Nezáleželo jí na tom, že ji držím pod krkem. S zarudlými zorničkami jsem spaloval její dokonalé tělo na prach a ona ani nehla brvou.

To mě vykolejilo. Nechápal jsem ji. Byla zcela chladná. Její lehký úsměv a chtivé tělo mě donutilo ji tehdy pustit. Byl jsem z ní zhnusený. Byl jsem zhnusený a v mém nitru byl oheň toužící po uhašení.

Rozeběhl jsem se z domu a vběhl do první prázdné uličky za svou obětí. Jako dravé zvíře jsem se na ni vrhl a strhl na zem. Veškerá snaha o to se odtáhnout byla zbytečná. Nemohl jsem. Nešlo to. Bylo to jako magnet, který si mě k sobě vábil, jak se mu zlíbilo.

Musel jsem pryč. Musel jsem odsud pryč a je mi jedno jak. Jedno, co se musím ale naučit je ovládat tu podivnou schopnost. Tu schopnost cítit všechny pocity lidstva. Naučit se ji potlačit. Ovládat. Chci to mít co nejdříve za sebou, abych mohl od toho démona pryč. I když jím sám jsem, nechci být jako ona... Rezignovaně jsem se vrátil zpátky za ní a sklopil hlavu na důkaz pokory.

Marie ale neprokoukla moje lži...  Neprokoukla to, že když se s ní miluji, moje myšlenky si utváří jinou. Jinou krásnější, dokonalejší upírku. Upírku se zlatýma očima. S očima plné lásky a ne jen touhy a vášně. Vpíjíme se jeden druhému do očí a úsměv jí pohrává na rtech. To je osoba, kterou miluji. To je osoba, kterou jsem si vysnil a nikdy existovat nebude. Je to jen moje přání.

S pocitem ukojení se ode mě odtrhla a výměnou za tuhle službu mě začala učit. Celá tři staletí je Maria jen požitkářská.Čeká na nějakého svého vysněného prince a poté, co jsem jí vysál kamaráda, zjistila, že nejsem ten pravý.

Moje síla, moc byla jako na dlani. Dokázal jsem cítit stěnu té síly, která se rozkládala snad míli ode mě. Byla lehká, pružná- trošku jako pavučina. Mohl jsem ji tvarovat a vznikala úplně sama od sebe. Stačilo se jen moment soustředit na nitky, které se táhly od té stěny ke mě a silou vůle je pomalu přitahovat blíž a blíž. Snažit se je vpít do svého těla. Snadné. Bylo to tak zvláštní. Mohl jsem žonglovat s noži a přesto se plně soustředit na tohle.

Když se to něco úplně vytvarovalo do mé siluety, necítil jsem nic. Ničí emoce, jen ty své. Překvapené, blažené a zároveň smutné. Když jsem se chtěl pokusit ovlivnit něčí náladu, bylo to trošku složité. Tuhle věc jsem tak úplně nezvládal.

Princip spočíval v tom, že jsem na někoho pomalu, plíživou rychlostí vyslal jemné nitky té stěny. Bohužel ty se roztahovaly okolo jako sluneční záření. Všichni většinou bývali postihnuti tou náladou, jako jsem se snažil nakazit jen jednoho jedince. Když se ty částečky, ty nitečky, dotkly té dané osoby, její emoce byly i mými. To co cítila se týkalo i mě.

Všímal jsem si v těle oběti všeho. Proklouzával systémem těla jako nevítaný host. Jako ten jed. Zmocňoval jsem se některých buněk v mozku a dodával jim náboj toho, co měli cítit. Dodával jsem jim štěstí, smutek, radost, žal, klid, vděčnost, pokornost, vášeň, touhu, soudružnost... vše... jen jedno jsem nechtěl dělat. A to je pocit zamilovanosti. Lásky. To jsem nechtěl lidem odepřít. Ať už jsou jakékoliv ty ženy a muži. Chtěl jsem, aby tenhle pocit prožili z vlastního popudu a ne jen díky mé moci.


Maria ze mě nebyla nadšená. Ne protože jsem byl v posteli nečinný, ale protože jsem už uměl ovládat to nejhorší. Tu moc. Touha se vypařit od ní byla nesnesitelná.

Už přes 80 let jsem vedle ní a jednotvárnost dní... nebavilo mě to. Snažil jsem se v ní vzbudit silný odpor ke mě, ale ona se uměla dobře obrnit oproti mé schopnosti. Zuby nehty se držela jen a jen aby mě nedala. Netušil jsem, že ten první den, tu noc, co mi zničila život mě jen omámila svou krásou. Stejně jako všechny lidi. Jen ten podělanej kůň  utekl!

Zkoumal jsem jednotlivé povozy, jak si to mastí ulicí a mračil se. Všechno je tak pomalé! Zpomalené, jak to století! Moje strniště jsem si odmítal kvůli Marii oholit a tak ho ztratit navěky. Nějak na protest.

,,Jdu na lov Jaspere, vrátím se, brzy,‘‘ dodala nakonec, abych měl přeci jen zdání o tom, že neutíká. Já to ale rozhodně měl v plánu. Utéct od ní. Sladce se na mě usmála a hladově přitiskla na moje rty. Skousla spodní ret a se zatáhnutím pustila a rozběhla se pryč.

Čekal jsem, dokud její kroky nevyprchají vůbec.

Vzal jsem papír a tužku. Ať mě jednoduše nehledá. Nechci s Mariou už nic víc mít.


,Milá Mario,

Nehledej mě. Odcházím odsud jako tvůj přítel a cizinec. Nebaví mě tenhle způsob života. Chci poznat svět, sám sebe a dnešní dobu. Navždy si tě sice budu pamatovat a občas si vzpomenu, ale už nikdy tě nenavštívím ani nevyhledám a to samé žádám i od tebe.

Existuj svou dlouhou existenci a pokud si na mě vzpomeneš, tak prosím jen  v tom dobrém. Sbohem a hodně štěstí.

Major Whitlock.‘



Položil jsem ten dopis na postel a s posledním rozhlédnutím po rozmlácené místnosti z její vášně se rozběhl pryč odsud. Tam, kam mě srdce ponese.


Moje cesty jsou daleké. Je zcela zbytečné nad něčím uvažovat, když už je člověk takový. Oh, vlastně. Já už člověk nějakou dobu nejsem. Překvapeně jsem se usmál. Je mi sto let! Sto. Jedna a dvě nuly. Jak zvláštní. Nikdy jsem nevěřil tomu, že se dožiju takovou dobu. Jako obyčejná lidská bytost bych byl odporný, vrásčitý s jaterními skvrnami zářícími do dálky. Super.

Se starčeskými papučemi, kostičkovanou čepicí na hlavě... doutníkem- popřípadě fajkou-v hubě a lupami.

Hned jsem zavrtěl hlavou, abych odehnal tyhle myšlenky. Opravdu není nutné se děsit. Určitě ne tak děsivými představami nad stárnutím. Ovšem... jedna věc mi chybí. Je to zcela bezvýznamná věc pro někoho, kdo to má, ale já po tom toužil více, jak po čemkoliv jiném. Byla to rodina. Sladký domov, kam bych se mohl vrátit. Políbit na sladké rty milou ženu, kterou bych miloval a pak v klidu existovat. Milovat a být milován, to je to, po čem tak urputně toužím. Vím, že to není možné.

Kdo by mohl milovat upíra? Je to blbost, aby se obyčejný lidský člověk zamiloval do mě. I když jsem jiný, pro své výhody v lovu zároveň přitažlivý, ale když se dozví, jaké jsem monstrum, utečou ode mě. Utečou a nechají jen tak stát.

Sklopil jsem hlavu a vítr mi je rozcuchal. Ať už tohle vše skončí. Nechal jsem se vést svým instinktem, svým srdcem, svým tělem, protože jsem nebyl schopen racionálně uvažovat. Přeskočil jsem řeku a běžel dál. Radši jsem se vyhýbal zlatavým paprskům, protože můj šok z toho, že na nich se moje kůže rozzáří, zůstával. Proč jen nejsou povídačky o spálení na slunci pravdivé?

Na jeden rok se mým domovem stalo Nové Mexico. Jedna z mnoha částí Ameriky. Sousedící mezi Arizonou, Texasem, Coloradem, Utahem a Mexikem. Bylo toho dost.

Vzal jsem si na kraji města malý podnájem-jak tomu lidé říkali. Za celkem malou taxu jsem tu měl kam chodit myslet. Byla to spíš kulnička na dříví. Jedno okno, omlácené zdi, žádný nábytek...nic. Ideální pro netvora. Ideální pro bestii- mě.

Nakrmený jsem si sedl na okenní římsu a koukal do nočního města. Lehce osvětlené, tiché na obvyklé poměry a klidné. Zaklonil jsem hlavu a opřel si ji znuděně o stěnu. Jak dlouho ještě budu muset  tvrdnout na tomhle světě? Nechal jsem v klidu odplout své myšlenky... daleko. Neměl jsem náladu na nic. Zabarikádoval jsem se sám v sobě. Toužil jsem být... neexistující...

Co je člověk?

Pro mě je to obyčejný tvor, potrava. Není to nic než jedna forma života. Ne, oni mají život, já ne. Oni měli vše, ale neváží si toho. Člověk je zásobárna krve, emocí, strachu... toho, co mě živí. Ubohá stvoření. A já je lituju. Závidím jim, ale především lituji.

Co je láska?

Neuvěřitelný cit? Ach, jak jen to popsat. Na to, že jsem chlap nějak moc myslím. Lásku jsem bohužel zatím nenašel. Nepocítil jsem ten opojný cit. Bohužel. Ne vlastním srdcem. Lásku jiných jsem už zažil. Byla tak zvláštní. Nikdy ji asi úplně nepocítím...

Asi po týdnu nehnutí jsem se podíval z okna ven. Byl jsem podivně prázdný a moje tělo mě stále táhlo víc a víc na sever. Bylo to zbytečné.

Všímal jsem si každého človíčka, který mi prošel pod oknem. Všímal jsem si mužů ve fracích, žen v dlouhých róbách... a nakonec...

Sotva šestnáctiletá dívka vešla do sousedního domu. Sledoval jsem moment, kam jde, protože její pocity byly pro mě tajemstvím. Necítil jsem je ani když jsem chtěl. Vstoupila s roztrhanými šaty do domu a zmizela mi. Začal jsem se zaposlouchávat do dálky a slyšel přes jemné bzučení lidských hlasů okolo i její kroky.

Stoupala výš a výš unaveně po schodech a vytáhla nějaké klíče. Ty zarachotily v zámku.

,,Sally!‘‘ zavýskly dvě malé děti, které ji hned vběhly do náruče. Byli to chlapci. Oba malí, sotva osmiletí. Sápali se šťastně na ni a ona pod tíhou a únavou padla na kolena.

Objímala je a malí klučíci vypadali hladově, ale šťastně. Pochyboval jsem, že je jejich matkou.

Po dvou minutách se zvedla s povzdechem na nohy a společně s nimi šla do kuchyně. Začala vařit cosi a oni na ni lezli, aby se podívali do hrnce, co se z toho vyklube. ,,Sedni si dolů, Maxi! Filipe! Oba dolů!‘‘ nevydržela to a rozkázala. Oba slušně seskočili a přestali se postrkovat. Sledoval jsem její utrápený obličej a přemohla mě lítost.

Oba ji poslouchali na slovo. Poslušní, živí, ale svědomití. Každé ráno běžela rychle ulicemi do vzdálené sklárny, tam pracovala do dvou a když vyběhla z téhle práce, spěchala do domů, kde uklízí. Díky mé osobnosti jsem dokázal o ní zjistit téměř vše.

Všichni tři jsou sirotci, jejich matka i otec zemřeli. Sally se o ty dva stará úplně sama a i přes svůj malý věk si bere dvě práce a vypomáhá v kostele. Upřímně jsem byl překvapený, kolik toho zvládá.

Chtěl jsem jí pomoct. Nejen za to, jak je silná, sebevědomá a pracovitá, ale vzbudila ve mě člověka. Vzbudila ve mě tvora, který je schopen přátelství, což upíři nebyli. Ne alespoň ti, které jsem poznal. Musel jsem jí pomoct. Nezáleželo na tom, že jsem nechtěl, aby znala mé jméno, ani toho, kdo ji daruje něco víc... ale chtěl jsem být nějak užitečný, když už jsem na tomhle světě. Alespoň jednou ve své existenci chci být k něčemu.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 24:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!