Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 23

16.01.2010 (16:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2259×

23.

> Jsem netvor! Vysála jsem nevinné zvíře! Ach! A moje ruce! Jsou zbrázděné krvavou! Bože! Co se to děje? Jméno Alice prý mám, ale... pomoz mi! Kdo je on! Kdo je ten muž? Má lví hřívu a smutek převládá v jeho tváři... Pomoz mi ho najít. Pomoz mi najít cestu ze tmy ven.<

Po téhle bitvě jsem se stal majorem. Nejmladším majorem celém Texasu. Byl jsem na to pyšný. Hrdý jako lev a stejným pohledem  jsem se vznášel v lepším obleku po táboře a dohlížel na vše.

,,Majore Whitlocku!‘‘ vběhl do stanu vojín.

,,Ano?‘‘ zvedl jsem rychle hlavu a podíval se na udýchaného muže. Byl určitě starší než já, ale jeho píle nebyla tak horlivá jako má.

,,Velitel vás chce vidět.‘‘ Přikývl jsem a vyšel za ním. Procházel jsem tiše okolo všech a s přikývnutím místo díky vlezl dovnitř.

,,Mojor Jasper Whitlock,‘‘ usmál se velitel.

,,K vašim službám pane.‘‘ Vysoký, hubený, svalnatý muž s knírkem se narovnal od mapy a naklonil jednu hlavu na stranu, jako kdyby si prohlížel obraz.

,,Jste velice mladý, majore.‘‘

,,Srdce a činy jsou ale však opakem.‘‘ Velitel byl ze mě nesvůj. Nevím proč. Opatrně se pousmál a pokynul mi rukou, abych přišel blíž. Sedl si do křesla a opřel se rukou o mapu. Zhluboka se nadechl a odkašlal, než začal.

,,Dnes večer, má přijet loď Unionistů. Chci, aby jsi je měl na starost ty. Zařídíš evakuaci a bezpečný přesun žen a dětí z Texasu do Houstonu. Ty a celý tvůj regiment to máte na svědomí. Sotva se přilodí, musíte vyrazit. V Houstonu už budou mít připravené ubytování, stravu. Přespíš tam a hned ráno ti major Daniel Horst dá čerstvého koně a sám se vrátíš mi podat hlášení.‘‘

,,Jistě pane.‘‘

,,Připrav muže, vemte s sebou hodně jídla a nabijte zbraně- pro případ. Děti i ženy jsou rychle vyčerpané a unavené. Musíte se o ně postarat. Mám tam dceru, Whitlocku.‘‘ Přikývl jsem a čekal, jestli ještě něco nebude chtít. Když pohled sklopil zase k mapě, odporoučel jsem se.

Ostřížím zrakem jsem sledoval dlouhý průvod lidí. Ženy a děti každého věku se smutně koukaly pod nohy, aby v té tmě nezakopli, a ti, kteří nemohli chodit se vezli v povozech tažené koňmi. Sovy hluboko v lese houkaly a občas jsem viděl odlesk z jejich žlutých očí. Zamračil jsem se a zkontroloval muže. Nesměli usnout, protože kdyby nás pak někdo napadl, nemáme šanci. Všichni pomalu a unaveně kráčeli vedle svých koní a na nich vezli své rodiny a příbuzné. Někteří stále seděli a povídali si.

Vzduch byl nabytý strachem a únavou. S každou minutou jsem měl ještě větší starost o to, aby nás někdo nenapadl.

Slyšel jsem vedle sebe jít těžce oddychující slečnu. ,,Pane majore, můžu se jen zeptat, kdy tam budeme?‘‘ zeptala se opatrně a hlas měla nakřáplý. Mohlo jí být tak šestnáct let. Roztomilá, mladá s černými vlasy.

Zamračil jsem se. Tohle se jí líbit nebude. ,,Je to ještě pět mil.‘‘ Dívka tiše zaskučela a já pohledem sjel k jejím nohám. Byla bosá! Nohy měla zkrvavené a oteklé.

,,Pojď, podej mi ruku,‘‘ donutil jsem koně zpomalit a natáhl k ní paži. Nechápavě ke mě zvedla hlavu, v očích otazníky. Poslechla mě. Opatrně natáhla ručku.

Chytil jsem ji a stiskl nohy okolo trupu koně. Celý jsem se naklonil k ní a chytl ji za pás. Překvapeně vydechla a já si ji vyhoupl k sobě do sedla. Lápala překvapená po dechu a já okolo ní obtočil ruce, abych chytil otěže.

,,Prospi se, musíš nabrat sílu,‘‘ šeptl jsem jí do vlasů a zase pobídl koně k pohybu. Vdechl jsem přitom příjemnou vůni z jejích vlasů a na moment byl omráčený. Voněla po seně a moři.

Po chvíli se o mě nejistě opřela křehkým tělem, poslouchala můj klidný srdeční rytmus a ruce měla obtočené okolo mých. Byly tak jemné. Nikdy nepocítily ještě těžkou práci a bídu.

Mlčky jsme pokračovali v cestě, koně začínali být unavení a sluneční paprsky se pomalu vynořovaly zase na oblohu. Cítil jsem šílenství města i na tu dálku. Věděl jsem, že se každým krokem blížíme a to mi dodávalo naději.

Když jsme dorazili do města, hned k nám přiklusal major a s pousmáním přikývl. Seskočil jsem z koně a pomohl slečně dolů. ,,Děkuju,‘‘ pípla a natáhla se. Nechápal jsem, co chtěla udělat, ale když se lehce otřela rty o mé... Odtáhl jsem se opatrně od ní a pak už přes její růženec jen viděl, jak mizí s ostatními ve velkém domě.

,,Major Jasper Whitlock, opravdu velitel nekecal, jste nějakej mlaďoučkej.‘‘ Ironicky jsem se  usmál. Jo, a ještě mladší.

,,Odsud to už přebírám já,‘‘ zavelel a všichni se na něj podívali. Já jen přikývl a chtěl se vytratit.

Potřeboval jsem se uklidnit. Moje mysl i vše nebylo bez jediné špetky rozumu. Prostě jako kdyby ji někdo vymazal. Objížděl jsem dokolečka město a nechával se ukolébávat tichým dupotem kopyt. Vše bylo zalité sluncem a až nepříjemně mě to začínalo dráždit. Tady snad není nic jiného než jen vedro!

Kůň najednou začal couvat. Dupal kopyty a já se probral. Nevšiml jsem si, že už dávno ten kotouč zapadl za horizont. Bylo šero, ale tma ještě ne. Na konci ulice jsem viděl ženu. Kůň stále vyděšeně couval a cítil jsem jeho dech. Slyšel jsem jeho splašené srdce. Svaly měl stažené. ,,Klid hochu!‘‘ snažil jsem se ho uklidnit a seskočil z něj. Stoupl jsem si před něj a snažil zklidnit. Co mu je? Zavrtěl jsem hlavou a pustil otěže.

Překvapeně jsem zíral, jak se kůň dal na útěk a rovno klusem. ,,Sakra,‘‘zamumlal jsem a otočil se. Srdce mi málem vyletělo z hrudi. Ta žena stála hned za mnou!

,,Omlouvám se, nechtěla jsem vás vyděsit.‘‘ Ten hlas…ten hlas byl dokonalý. Jemný, tichý, melodický, připomínal mi hodně větrnou zvonkohru. Byl tak líbezný.

Z mraků se najednou vynořil měsíc a osvětlil její tvář. Okažitě jsem ustrnul.

Byl jsem ohromený její krásou. Nezmohl jsem se ani na slovo.  Jen nesmyslně otevíral a zavíral ústa. Přesně jako leklá ryba.

>Měla tak bledou pleť... nádherné, dlouhé černé vlasy lehce se vlnící jí k zadečku. Korset stahoval její pas, ale přesto jí to činilo ještě krásnější. Dokonale symetrické tvary. Připomínala mi bohyni. Chyba, ona je bohyně. Plná ňadra jí lehce vystupovala z upnutého obleku a ve vlasech měla klobouk.

Nikdy v životě jsem neviděl takovou... dokonalost, krásu, nádheru, ženu...dívku... Lehce se pousmála plnými, červenými rty a natáhla ke mě ruku v bílé rukavičce. ,,Doprovodil by jste mě prosím?‘‘ neznělo to jako otázka. To ne. Spíš jako rozkaz. Ale i tak jsem zaslepeně kráčel po jejím boku.

Její kroky byly tak lehké, taneční! Omamovala mě! Samotná její přítomnost mě doslova spalovala nepoznanou vášní. ,,Jak se jmenujete?‘‘ zeptala se mě a otočila svou nádhernou, božskou tvář tak, aby mě viděla. Jen jsem nadšeně jak pitomec kýval hlavou a ani nemrkal. ,,Jak se jmenujete?‘‘ zopakovala znovu sladkým hlasem otázku a její ledový dech mě ovál.

,,Ja-ja-já.... Jasper...vy?‘‘ koktal jsem.

,,Marie.‘‘ Božské jméno pro božskou dívku. Zase se srdečně zasmála a vtáhla do nějakého domu. Bylo tam nepřirozené ticho. Nepochopitelné. Neslýchané...

Následoval jsem ji jako psí ocásek po rozvrzaných schodech nahoru. Její půvab byl až dechberoucí. Nechápal jsem, co se děje. Moje paže se k ní samy natáhly a chytly za pás. Dělala, jako kdyby si toho nevšimla a došla ke dveřím v patře. Chytla mé ruce a držela je na pase. Moje tělo se k ní samo přitisklo a vnímalo chlad, který od ní vycházel. Chlad a magnetický proud.

Opatrně se ke mě otočila a tím odhrnula kousek vlasů z obnaženého ramene. Srdce se mi rozjelo jako o závod. Takovou rychlost nemělo snad ani při bitvě, ani při tom, kdy jsem bral lidem život...

Její jisté ruce sundaly z hlavy klobouček a tak rozpustil kudrnaté vlasy. Obdivně jsem vzdechl. S tím nejnádhernějším úsměvem se ke mě otočila a stoupla pomalu na špičky. Zlehka přejela rty po mé tváři až ke koutku rtů. Ve mě se zvedla nemožná vrstva touhy. Hned jsem drtil svými rty ty její a nechal je splývat. Prudce do sebe narážely a poznávaly jeden druhého. Nezáleželo na tom, že ji znám sotva pár minut, cítil jsem prostě to, že k sobě patříme.

Moje ústa se tvarovala okolo jejích, krvavých a sladkých. Bylo to jako vzplanutí ohně. Jiskra zažehla požár a začala vše ničit. Strhla ze mě kabát a otevřela dveře. Začal jsem jí rozvazovat korset a ona při tom lehce vzdychala.

Nechápal jsem, jak si mohla tak dokonalá bytost vybrat mě. Zrovna mě! Tak obyčejného...Slastně zaklonila hlavu a donutila mě tak ještě víc se snažit. Korset dopadl na zem a já prsty přejížděl po jejích dokonalých křivkách. Nikdy jsem neviděl nic tak unikátního.Klekl jsem si před ní a moje prsty jí objaly kotníky. Pomalu jsem sunul ruce nahoru a odhaloval látku. Věděl jsem, že je to špatné, ale nemohl jsem si pomoct. Přejel jsem koleno a stoupal po stehnech výš. Její ruce se mi zase usídlily ve vlasech a pohrávala si s pramínky.

Když jsem se zase postavil, vrhl jsem se zase na její rty a šíji. Zasypával nesčetným množstvím polibků. Prsty se mi zasekly na jejích ramenech a dotkly látky, která jí držela šaty. Klouzal jsem po jejím dekoltu a s lehkým zašustěním se její oděv svezl na zem. Přes lehce pootevřené rty zašeptala mé jméno. Mohl jsem pýchou puknout, že ho zná.

Opatrně jsem ten skvost položil na postel a moje hruď se dotýkala jejích plných ňader. Nemohl jsem se na tu dokonalost vynadívat.

Když se naše těla spojila, vybuchl ve mě doslova hurikán. Pohyby mi vycházela vstříc takovým způsobem, že mě to snad nikdy neomrzí. S ní bych se mohl milovat celou věčnost a neomrzelo by mě to.

Naše těla se proplétala v milostných pohybech na tenkém prostěradle a záře měsíce je osvětlovala. Vzdychala, doháněla mě k šílenství a vzpínala se jemně pode mnou. Nechápal jsem její sílu. Nechápal jsem to, co z ní doslova křičelo. Chtěla mě tak, jak jsem chtěl já ji. Nepoznanou touhou. Mé tělo reagovalo k jejímu tak prudce, že jsme ani nechtěli přestat.

,,Jaspere...‘‘ vydechla a spojila naše rty. Klečela na mě a dlaně měla opřené o mou hruď. Pomalými pohyby mě dráždila. Posadil jsem se pod ní a objal ji pažemi. Zkoumal její rty a přesunul se na krk.

,,Marie...‘‘ šeptal jsem a ona lehce zakroužila pánví. Vyvolalo to ve mě neskutečné mravenčení. ,,Chci tě...‘‘ šeptal jsem dál a ona jen zavrněla. ,,Navěky...‘‘ lehce se ode mě odtáhla, ale nepřestala se pohybovat. Její onyxové oči mě zamilovaně sledovaly a její rty se usmívaly.

,,Věčnost je dlouhá doba, příliš dlouhá, jsi si jistý?‘‘ zase jsem se přitiskl k jejím rtům a pak přejel po  klíční kosti.

,,Víc než čímkoliv jiným,‘‘ vydechl jsem a nechal se poddat její síle. Nevím jak, nevím kdy...nevím proč. Do pár chvil jsem cítil, jak mě opouští všechny síly. Vysávala ze mě život a hltání v tiché místnosti, která byla před chvílí prosycena vzdechy, mě děsilo.

Ztrácel jsem energii! Panebože! Chtěl jsem křičet, ale nebylo to možné.Ústa mi zacpávala rukou a já vyděšeně zíral do jejích krvavých očí. Ona se jen lehce pousmála a zase se dala do pohybu. Nepřestávala spojovat naše těla.

Nechápal jsem, co se děje, než se mi tělem prohnala bolest. Vyděšeně jsem slyšel svůj vlastní výkřik a prohnul se v zádech. Její jazyk mi zase přejel po krku a já cítil neznámou bolest, která mě začala spalovat. Ona je snad vrah! Padl jsem zpátky do peřin a cítil, jak mi něco neznámého zabíjí tělo. Pomoc! Měl jsem pocit, že tohle je horší než přeměna samotná!

Prsty se mi zaryly do dlaní a já se zase v mukách napnul.

Tohle bylo horší než to, co jsem viděl. Než smrt mých vlastních rodičů. Nechal bych se tisíckrát radši uškrtit nájemnými vrahy. Nechat se pověsit na oprátku! Převálcovat vlakem. Alespoň by mě to nezabíjelo pomalu! Kdybych se dostal do vrtulí, nechal bych se rozdrtit na malé kousíčky. Teď v tomhle momentu jsem si přál, abych jí nikdy nebýval byl podlehl. Její nepoznané kráse a neukojené touze. Cítil jsem její tělo. Milovala se s umírajícím! Já umírám a ona si na mě beze studu užívá!

Zabte mě! Pane zabte mě! Ať jste kdokoliv! Prosím! Já to nevydržím! Ulehčete mi to! Prosím! Hned!

Konečky prstů mě brněly. Cítil jsem, jak se mi přes tělo přesouvá ledová vlna. Brala si každičkou molekulu, každičkou kapičku krve měnila na něco sobě rovného. Bránily se, ale neměly šanci. Tohle bylo mnohem silnější.

Moje tělo se to snažilo potlačit. Odmítnout to, ale bylo znovu a znovu pohlcováno bídou, temnotou a strastmi. Svíjel jsem se a s každým nádechem se bolest zhoršovala. Ne, to je blbost. Nemohl jsem dýchat. V krku přetrvávalo neutichající pálení. Nacpala mi do něj žhnoucí uhlíky? Nebo rovnou si mě opéká v krbu? Nedivil bych se. Už díky těm rudým očím.

Kousky mě se tříštily, rozpadaly, umíraly.

Tíha celého světa mi tlačila na prsa a drtila jednotlivá žebra jako párátka. To něco, co si mě bralo mi došlo až tam. Usídlilo se to až moc blízko srdce. Co to je! Bylo to vroucí. Žhnulo to vedle mého životadárného orgánu.  Teplo se stupňovalo a stupňovalo. Stávalo se až neskutečně skutečnějším a mučivějším. Její mohutný vzrušený vzdech mě ujistil o tom, že to ještě neskončilo.

Nemohl jsem to ničím uhasit. Nemohl jsem se sehnout ani k vodě, abych zadusil ten oheň, který ničil mé nitro. Chtěl jsem ho uplácat rukama, ale ty jen nečině ležely vedle mě. Jako kdyby byly mrtvé. Můj mozek je už neovládal. Pálení stoupalo, rostlo až do nekonečných výšin, předběhlo veškeré bolesti, které jsem kdy pocítil.

To něco, co mě takhle trýznilo mi stoplo do hlavy. Zabíjelo mi to buňky a ovládalo mysl. ,,Ach! Jaspere!‘‘ zařvala a padla na mou hruď. Jako kdyby snad ta bolest nebyla dostačující! Cítil jsem veškerý pohyb, každý její vlas, jako kdyby vážily tuny.

Celý jsem se vypjal bolestí a ten žár si začal brát mé srdce. To ne! Muka si začala zabírat i území nehtů, konečků vlasů a obočí. Ja je jen tohle možné! Bože! Řekni mi, že je to jen zlý sen!

Marie mi jen klidně procházela prstem po hrudi a něco si broukala svým sladkým hlasem sirény. Jako kdyby se snažila mě uklidnit. Chlad z její kůže lehce zmirňovalo tu bolest, ale ne dostatečně.

Svaly jsem měl stažené. Snažily se umírnit to něco, ale bezúspěšně. Prostupovalo to každičkým coulem mé osobnosti. Každá část těla, každý orgán, každá žíla, céva i buňka podléhaly až na srdce. To jediné statečně bušilo jako o závod dál. Ale i tam začínala ta síla prokazovat svou moc. Zabralo si to už celou levou půlku srdce a můj čas byl zpečetěn.

,,Jsi můj Jaspere,‘‘ zašeptala, ale pro mě to byl výbuch z děla. Její hlas ztrácel přes clonu mučení své kouzlo. Ztrácelo tu sladkost i když byl stále nádherný. Nadpřirozený.

Počkat! Jsem její? Co? Chtěl jsem vykřiknout znovu bolestí, ale nešlo to. Zradil mě i hlas. Vše rezignovalo a podřídilo se nadvládě toho ohně.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 23: