Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 21

14.01.2010 (07:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2326×

21.

Poslední pohled dopřeju svým očím,

Poslední objetí svým pažím, rtům,

Poslední polibek, jenž zpečetí

Tu věčnou smlouvu s nenasytnou Smrtí!

Můj krutý průvodce, můj lodivode,

K útesům veď mě, o něž roztříštím

Chatrnou bárku, jíž se říká život.

Na lásku připíjím!

,,Jsme tu! Panebože! To ne! Páchne to tu po smrti,‘‘ zašeptala Alice a já se rozhlédl… hřbitov. Měla pravdu. Kříže a pomníky se tyčily zlověstně do výšky. Čerstvě rozhrabaná hlína byla kousek od nás stejně jako epitaf na jednom z kamenů…

,,Ahoj zlatoočko a svačinko,‘‘ přerušil nás pobavený, hrubý, mužský hlas a já schoval Alici za sebe. Nikdo jí neublíží!

---

Slyšel jsem jeho tichý, vyrovnaný dech, slyšel jsem dusot jeho rychlých nohou, když k nám dobíhal poslední metry…

Začal se vynořovat zpod baldachýnu stromů. Matný měsíční svit osvětloval jeho bledou kůži a po chvíli se už objevil před námi. Byl to štíhlý, vytáhlý muž. Jeho světle hnědé vlasy a pravidelné rysy byly na upíra klasické, ale nejvíc mě vyděsily ty oči. Ačkoliv jsem je vídal tolikrát, nemohl jsem si na to zvyknout. Temné, červené barvy- téměř karmínové. Čerstvá krev se v nich zmítala, jako mořské vlny na vodě a jasně jsem dokázal vidět, jak se pomalu pohybuje.

Bylo to odporné, děsivé… Zlověstně si mě se zájem měřily a zasekl se na Alici. Ta křečovitě svírala moje sako a po tváři jí stékaly slzy.

Muž přešlápl z jedné nohy na druhou. Přejel si jazykem po horním rtu, jako kdyby ho chtěl navlhčit. Lehce naklonil hlavu na stranu a jeho nozdry se zuřivě roztahovaly, jak nasával esenci její krve. Polkl jsem jed, který se mi nashromáždil v ústech a předklonil se. Připraven kdykoliv bránit mou kamarádku a sestru.

Alice mi přirostla k srdci.

Upír se zase nadechl a pootevřel rty. ,,Ty chceš ubránit tuhle chodící, roztomilou svačinku? Přede mnou?‘‘ zeptal se opatrně, když si všiml mého odhodlaného výrazu.

,,Ano, Jamesi, mám to v plánu.‘‘ Pohled na  mrtvou Alici. Hluboká noc. Hromádka  neznámých kusů, kousek od ní. Já? Vyděšeně jsem šlehl pohledem k ní a její výraz byl ještě nešťastnější. Její vize…  jedna z mála, která byla tak přesná. Vize, kdy jsem odcházel z domu a Tanya na mě křičela nebyla jistá. Byl to jen jeden možný směr mé cesty.

,,To je pěkné, že znáš mé jméno, jen já neznám tvé, ale nevadí, pokud se o něj nepodělíš… stejně jsem tu jen kvůli té krasotince za tebou. Víš, ta tvoje partnerka byla… vážně dobrá! Chvíli jsem ji sledoval v domnění, že mě mateš ty a ne ona, ale nakonec přeci jen ji prozradilo to oblečení. Vůně z něj rychle vyprchala a převzala její, čistou, upírskou.

Tak jsem se vrátil zpátky na začátek a ejhle- ta holka se vrátila kratičkou chvíli po mě, jako kdyby věděla, že jsem ji přestal sledovat a vzdal to. Neopatrnost je dobrá vlastnost.‘‘ Opatrně jsem se natočil k Alici. Vzal jsem ji za ruku a couval k jedné kobce. ,,Ne, ne, ne, kampak?‘‘ zasmál se James a ona se otřásla.

,,Nech ji na pokoji, najdi si jinou oběť,‘‘ zavrčel jsem. Alice se ztrácela za mým tělem a James byl čím dal netrpělivější.

,Nikdy se své oběti nevzdávám, to je pravidlo. Jednou je někdo na mušce a tak pak dlouhou dobu ještě zůstane- vlastně až do konce.‘ Zalápal jsem po dechu a on začal z hrudi vydávat přidušené vrčení. Varování. ,,Buď jen ona, nebo ona i ty, nevzdám se.‘‘ ,Ani nikdy  nehodlám, nikdy za těch třista let jsem neměl problém s tím, zabít svou oběť a teď mi to on kazí.‘

,,Já se taky nevzdávám!‘‘ zařval jsem a ani jsem nehlesl, když se odrazil od země a vyrazil na mě.,,Alice uteč!‘‘ James mě povalil na zem a Alice se vzlykotem utíkala dál. Zakopávala, vstávala a její krev dráždila nás oba.  Pokrčil jsem nohy v kolenou a odrazil Jamese chodidly zpět nahoru.

Vyšvihl jsem se na nohy a předklonil. Smrk kousek ode mě se začal kymácet a vyvrátil se k lesu. Upír se v mžiku objevil přede mnou a chytl pod krkem. Dlaněmi jsem objal jeho paži a prudce škubl.

Ozvalo se odporné zaskřípání a křupání mramoru. Bolestně zařval a scvakl zuby kousek od mého obličeje. Měl už zase černé oči a jeho výraz byl šílený. Najednou mě pustil. Spadl jsem na zem a překvapeně ležel. Drtil mi nohou hruď a můj křik se roznesl celým lesem.

Bylo to jako mučení od Jane, ale tohle bylo opravdové, zatímco ona mi to způsobovala v mysli. Oči se mi bolestí zavřely a křečovitě jsem se snažil ze sebe dostat tu nohu.

Zase jsem viděl Bellin obličej…byl  tak blízko! Tak blízko! Na  dosah ruky, na dosah nosu a kdybych mohl, i rty bych dokázal vtisknout do její kůže. ,Nevzdávej to lásko, Edmu-Edwarde…‘ Sladce se usmála a pak její výraz zkameněl- Alice!

Prudce jsem otevřel oči a poslední prasklinka mi zmizela z hrudi a krku. ,,Ne! Prosím!‘‘ vzlykala Alice a těkala uslzenýma očima okolo.

,,Podívej se na mě,‘‘ pošeptal na ni a do paže, kterou držel mezi prsty, zaryl nehty. Alice se rozkřičela a já se rychle rozběhl k nim. Zlomil ji ještě nohu a pach její krve byl všude. Byly tu i červené stříkance na kamenech a na Jamesově rtech ulpěla jedna kapka.

Srazil jsem ho na stranu a Alice se praštila hlavou o kámen. Celá její košile byla zkrvavená a na noze se nasekávaly kalhoty další krví. Přiklincoval jsem Jamesovy paže pod koleny a snažil se rozdrtit jeho hruď pažemi, přesně jako on se snažil u mě. Jeho noha najednou prudce narazila do mých zad a shodil ze sebe.

Klečel jsem přesně před Alicí a vyděšeně zíral do jejích mlhových očí. Jamesova praxe ve věčnosti byla lepší. Cítil jsem už jen jeho dlaně, které svíraly mou hlavu a tlačily. ,,Tak zbytečné,‘‘ zamumlal pro sebe a já úděsem otevřel ústa. Snažil jsem se pažemi zachytit jeho těla, ale nešlo to.

,,Ne!‘‘ vykřikla Alice a okamžitě skočila dopředu. Skočila na Jamese a upoutala jeho pozornost. Odrazil jsem upíra a ten odletěl do lesů. ,,Zabij mě! Edwarde! Zabij mě ty!‘‘ křičela a brečela.

,,Ne, Alic-‘‘ vrazila mi jednu ruku do obličeje a druhou našla překvapená ústa. Kapky krve mi stekly na jazyk a ona si rozřízla kůži o mé zuby. Ostré jako břitva, přeplněné jedem jí projely kůží a.... jed koloval rázem v celém jejím těle.

Okamžitě jsem ji od sebe odstrčil a zlomil jí tím žebra. Spadla k jednomu z hrobů a začala se zmítat bolestí. ,,Alice! Alice! Promiň! Omlouvám se! Já nechtěl! Nechtěl jsem, abys byla jako já! Proč! Proč jsi to udělala! Ne!‘‘ nadával jsem rozzuřený sám nad sebou. Za mnou se ozvalo tiché zasmání. Tak odporně vyrovnané a klidné, až to bylo děsivé.

,,Zničil jsi mi apetit, vzal sis to, co bylo moje!‘‘

Klečel jsem u Alice, která zažívala pravé peklo a očistec. ,,Ty pitomče jeden sobeckej! Vše jsi zničil! Zničil!‘‘ rozkřičel se na mě a zase vzal za krk. Visel jsem překvapený, pohoršený nad zemí a před očima mi začal přebíhat celý život. Přesně jak to každý říká. ,,Poslední přání?‘‘ vrčel na mě a prskal. Jemně uvolnil stisk, abych mohl promluvit.

,,Zemři,‘‘ sykl jsem a pak už cítil jak jeho zuby projely mou mramorovou pokožkou na krku a urvaly kus kůže. Bolestivě mě trhal a lámal. Skřípání, odporný zápach... Pokusil jsem se dusit výkřiky bolesti, ale to nebylo možné.

Věděl jsem,že jednou zemřu, ale netušil jsem, že tak brzo. Prý věčnost je nekonečná, ale teď s tím nehodlám souhlasit. Když ztrácí člověk naději, je to asi nejhorší, protože pak už není nic, co by vás mohlo zachránit. Měl jsem počítat asi s tím, že Aliciny vize mají někde i svou pravdivou stránku. Nevím kde, nevím kdy, nevím nic.

Sladký anděl s dlouhými hnědými vlasy se na mě smutně, v dlouhém temném tunelu, usmál. Natáhla ke mě ruku a naše prsty se setkaly. Jeden po jednom se lehce uzamykaly okolo její dlaně a užívaly si tu blaženou agónii teplého, milovaného doteku. Tak přeci jen každý pozná, kdy zemře. I Bella to říkala. Vzpomněl jsem si jasně na její pláč, že brzy už zemře...

Přitáhl jsem si krásnou, dokonalou dívku k sobě a přejel očima po jejím těle. Bella měla na sobě krásné dlouhé šaty. Byly jemné jako motýlí křídla, průhledné a kopírovaly krásně její tělo.

,,Máš nádherné oči, proč jsi takové neměl i dřív?‘‘ zašeptala. Druhou rukou mi přejela pod očima a jezdila po konturách obličeje. Byla tak nádherná. Vzduch v plicích se mi zasekával a já nechápal, čím to je. Vcelku mi to bylo jedno. Její čokoládové oči se na mě láskyplně dívaly a lehký úsměv jí panoval na rtech. Prsty se zastavila na rtech a přejížděla po nich.

Slastně jsem zavřel víčka a přitáhl si ji ještě blíž k sobě. Obmotal jsem své paže okolo jejího křehkého těla a položil si hlavu na prohlubeň mezi krkem a ramenem. Cítil jsem její prsy natisklé na mé hrudi a teplo sálající z jejího těla. Cítil jsem její přerývavý dech, tiché napětí mezi námi a štěstí.Cítil jsem dokonalost.

Nemohl jsem ničemu uvěřit. Tohle je nebe? Tohle místo? V tomhle tunelu, s nejkrásnějším andělem? S největším štěstím, jaké mi mohl svět nabídnout? Mohl jsem doslova ochutnat opojení toho, že jsme spolu. Děkuju ti bože! Děkuju!

,,Bell? Ty jsi mrtvá?‘‘ Odtáhla se ode mě a pousmála se.

,,Cožpak tys mi nevěřil? Říkala jsem, že zemřu.‘‘ Zněla tak vyrovnaně, tak klidně...

,,Jak?‘‘ Bella se smutně zamračila. ,,Odešel jsi,‘‘ vyčítala mi. ,,Odešel jsi. Přišel za mnou pak bráška a máma. Oba brečeli a... pak jsem ztratila kontrolu nad sebou. Lilith mě zabila a taky sama sebe... je mi líto, že jsem nedodržela slib, že budu v pořádku, Edm-warde, lásko...‘‘ Zase jsem si ji k sobě přivinul a nechal její slzy smáčet mou roztrhanou košili.

,,Promiň Bell, promiň...já-‘‘

Vtom se mi rozplynula v náruči. Vyděšeně jsem se začal otáčet všude okolo a hledal ji. ,,Bello! Bello! Kde jsi!‘‘ Vše okolo se rozplynulo do úplné tmy a já se začal propadat do nicoty... ,,Bell!‘‘ zařval jsem a s cuknutím probral.

,,Edwarde!‘‘ vykřikla Tanya a nadšeně objala. Mé oči rozpoznaly malé kříže a sošky. Byl jsem zase na hřbitově.

,,Bella! Kde je? Kde je Bella!‘‘ snažil jsem se zvednout do sedu, ale se zasyčením jsem zase padl na záda.

,,Pitomče! Právě se probral ze smrti a zajímá se o někoho jiného!‘‘ rozkřičela se na mě hystericky. ,,Ty nesobeckej pokrytče! Bella je stále v sanatoriu! Napumpovala jsem do tebe šílené množství krve, aby ses vrátil! Máš štěstí, že tě nespálil! Našla jsem tě až dneska! Víš jak jsme se o tebe všichni báli!‘‘ Můj mozek zpracovával vše pomalu. Šíleně pomalu. Takové myšlení se snad nerovnalo ani člověku, snad jen slimáku.

,,Alice?‘‘

,,Nevím, když jsem sem přišla, nebyla tu. Jen krev a tamta hromádka prachu.‘‘ Otočila hlavou k hromádce a nadzvedla mě, abych to taky viděl. Zalápal jsem po dechu. ,,Ne, Alice není mrtvá... její vůně sice vychází taky z toho popelu, ale byly v to, zbytky po oblečení, ale žádné ohořelé kusy mramoru. Nic... utekla.‘‘

,,Bella...‘‘ zaskučel jsem zase.

,,Dobře! Fajn! Nejdřív tě dovedu domů a zítra tě zavedu do cvokárny!‘‘ rezignovala a vzala do náruče.

Moje nohy byly nejisté. Vše okolo mě bylo... nebezpečné. Stále jsem slyšel myšlenky, ale třeštila mi z toho hlava. Nebyl jsem schopen ničeho. Tanya se o mě naštěstí starala. Pomáhala mi se vším. Viděl jsem, jaké sebeovládání musí vynaložit, aby mi přinesla polomrtvou srnku...

A teď? Zapínala mi knoflíky u košile a byla smutná. Ruce se mi třásly a sotva jsem dokázal stát deset minut na nohou, ale já to kvůli Belle zvládnu.

Bez řečí a myšlenek mi dala jednu paži okolo jejího krku a druhou mě podepřela okolo pasu. Vstala ze sedačky a táhla s sebou. ,,Děkuju, Tan, děkuju...‘‘zašeptal jsem a jejím obličejem přešla další bolestná grimasa.

Všichni se v sanatoriu na nás dívali...divně. Strach, lítost, zloba. Proč? Co jsme komu udělali? Došli jsme až k ředitelně a Tanya zaklepala na dveře.

,,Dále.‘‘ Ředitel byl zahalen v oblaku dýmu z doutníku a oči měl rozzářené. Seděl zase ve svém nahnědlém koženém křesle a usrkoval kávy na stole.

,,Dobrý den, jdeme za Marií Isabellou Swanovou.‘‘

,,Ta tu není, je venku na zahradě, dnes je její velký den.‘‘ Nic jsem nechápal. Tanya jen s přikývnutím a slušností se rozloučila a mířila ven.

Už teď jsem věděl, že je v něčem háček. Tón hlasu ředitele, jeho očividná radost... ne, nic mi nedává smysl.

Bella seděla na lavičce. Dívala se do jezírka a něco pozpěvovala. Oddechl jsem si. Není mrtvá! ,,Jdi za ní, já tu počkám,‘‘ zašeptala a pustila mě. Cítil jsem celou tíhu svého těla a bolest nohou. Pomalu jsem šel k ní a měl pocit, že mi netlukoucí srdce vyskočí z hrudi.

Najednou otočila svůj obličej ke mě a přejela mě pohledem. Byla v něm starost. Smutně se pousmála a posunula kousek na stranu.

,,Dobrý den,‘‘ pozdravila mě a já měl sto chutí zase zemřít.

,,Bell, my se známe,‘‘ šeptal  jsem.

,,Ehm... ne, omlouvám se, nepamatuji si na vás. Víte? A Isabella je mé druhé jméno, jsem Marie.‘‘ Tisíc kudlí se mi zasekávaly do hrudi.

,,Jsem Edward, říkala jsi mi Edmund...‘‘ hlas se mi na konci zlomil. Ne, to nemůže být pravda. Ne, nevěřím tomu.

,,Ach už vím!‘‘ usmála se a já zase získal naději.

,,Vy jste ten pán, co mě vodil na procházky! Ošetřovatel, že?‘‘

,,Ano! Jo...‘‘

,,Pamatuji si, jen jak jste se divil mým otázkám, ale jinak nic více... omlouvám se.‘‘ Kdybych byl člověk, po tvářích by se mi nejspíš kutálely slzy. Kdybych neseděl, padl bych na kolena a křičel bolestí. Nepamatuje si na mě. Docházela mi pomalu skutečnost. Ta mučivá fakta...

,,A nic jiného? Nic jiného si nepamatuješ?‘‘

,,Ne, omlouvám se. Už mě volá matka, vracím se domů, tak nashledanou,‘‘ lehce mě objala a ladně vyskočila směrem ke své rodině. Zůstal jsem sedět a propadal svému smutku... nezná mě... nezná... nezná... Bella opravdu umřela! Tuhle smrt myslela! Ledové ruce mě opatrně objaly a já začal přidušeně vzlykat.

,,Nezná mě, nezná, nevzpomíná si... nemiluje...‘‘

,,Pššš...Edwarde, jsem tu...‘‘

,,Nemiluje... nezná... nepamatuje..nemiluje...‘‘ opakoval jsem dokolečka a svět se rázem stal temným...

Už nemělo nic smysl. Nic nemělo svou podobu... nic nemělo svůj řád. Bez ní jsem nic. Bez ní jsem ztracený v hlubokém, šírém oceánu světa. Bez ní....chci zemřít.

Ten pohled na smrt je jak umíráček,

Co zve mé staré kosti do hrobu...

Můj osud tím ale neskončil. Tohle nebyl konec. Naopak, tohle je pouze začátek.

Konec první části

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 21: