Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 2

20.12.2009 (14:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2619×

2.

,,Jsem na tom hůř než blázen. Zavřeli mě

Do cely, nedávají mi v ní jíst

A mučí mě- Příteli, buď zdráv.‘‘

(Úryvek R a J- překl. M. Hilský)

Procházel jsem odpornými chodbami ke kanceláři ředitele ústavu. Ještě před budovou na mě čekal název:

ÚSTAV PRO CHOROMYSLNÉ

SENATORIUMDOKTORA LEWISE

Znělo to děsivě. Carlisle se mě snažil varovat o nepříjemnosti tohoto místa, ale mou tvrdohlavou hlavu nepřesvědčil. Těžko říct, jak moc to bude špatné.

Všude se tu vznášel pach léků, bolesti a smrti. Moje nohy vydávaly nepříjemný mokrý zvuk vždy, když se dotkly mramorové podlahy. Snažil jsem se nedělat téměř žádný zvuk, ale přece jen nějaký být musel, abych nikoho nevyděsil i tím, že se má chůze podobá duchovi. Jako kdyby nestačil vzhled.

Carlisle nebyl dvakrát nadšený z mého nápadu tu pracovat, ale nebránil mi v tom. Věřil, že krvi odolat už můžu, protože praxe sta let stačila. Esme mě podporovala. Ve všem. Každou mou myšlenku schvalovala, pokud to bylo v souladu s mou ochranou, bezpečím a jejím mateřským instinktem.

Došel jsem ke dřevěným dveřím, které byly celé popraskané, podrápané a s občasnými flíčky od bílé barvy. Ze škvírek pod nimi ke mně doplula vůně tabáku a kávy. Opatrně jsem zaklepal, snažíc se nepoškodit svou silou dveře víc než jsou.

,,Vstupte,‘‘ ozval se hrubý mužský hlas.

Když jsem vešel, muž, se kterým jsem měl mluvit se ani neuráčil zvednout hlavu. V pravačce držel tlustý doutník, na stole před ním káva a v levé ruce noviny.

,,Dobrý den, jsem Edward Hale.‘‘ S Rose jsme se dohodli na sourozencích a našim ‚adoptivním‘ rodičům to nevadilo- díky bohu. Podoba mezi námi byla jako hrom, tak snad ji jednou nezabije, že použijeme všichni její příjmení- při té myšlence jsem se usmál, ona a zemřít? Pro zatím je dost odolná i vůči mým vražedným pohledům. Bohužel. Ještěže si našla Emmetta, ten ji alespoň zchladí.

,,Jaké jsou vaše podmínky?‘‘ zavrčel na mě.

,,Podle toho, jaké mi nabídnete.‘‘ Muž se pohl. Možná škubl? Těžko říct, ale v každém případě to absolutně stačilo k tomu, abych zjistil, že nespí a já mluvím s čilým (no podle toho, jak se to vezme) člověkem.

Podle štítku na stole jsem si  přečetl, že se jmenuje Sean Richards Lewis. Byl to vysoký chlapík, hubený, s knírkem pod nosem, který mu zakrýval horní ret. Šedivé chomáčky vlasů se mu lepily k lebce a jeho, dříve snad modré, oči nabíraly zlověstnou šeď. Po spáncích se mu rýsovaly tmavší stařecké fleky.

Doma na něj čekala milující manželka se dvěma dětmi. Milenka tu lítala jako sestřička, ale místo starání se o pacienty, řešila šéfův rozkrok a jeho výkon.

,,Nevadí vám lehké přesčasy?  Každá hodina navíc se vám počítá. Doufám, že máte odolnou mysl a silný žaludek, protože z některých místností se vám bude dělat mizerně. Lidé jsou tu přesněji řečeno jako špína. Nemají svou vlastní osobnost. Trpí halucinacemi, jsou zuřiví, drzí, některé jsme byli nuceni dát do svěrací kazajky. Život, tady se tomu nedá tak říkat, víte jistě, že chcete přijmout tuto práci?‘‘

,,Jsem si tím jistý pane. Byl jsem svým otcem varován o této práci.‘‘

,,On je snad také lékař?‘‘

,,Doktor Carlisle Hale.‘‘ Byl překvapený. Chvíli si mě nevěřícně měřil a popotáhl z doutníku. Položil noviny na stůl a usrkl kávy.

,,Nu dobrá, je to vaše rozhodnutí. Pokud by jste měl pocit, že vám dělá problém zachovat si zdravý rozum, hned mě informujte. Pokud budete potřebovat volno, oznamte mi to. Máte bohužel možnost pouze dva dny volna, víc nebude možno. Stále přijímáte?‘‘

,,Ano.‘‘

,,Kdy začínáte?‘‘ Byl to férový člověk. Až na tu milenku a závislost na doutnících je to dobrák. Blázinec zdědil po otci. Nebyl příliš šťastný, ale zvykl si a začal tuhle práci brát jako samozřejmost.

,,Klidně hned. Nemám jiné záležitosti.‘‘

,,Chcete si to tu prozkoumat? Pak vám řeknu, co nesmíte mít u sebe a dám vám košili a kalhoty- pracovní oblek.‘‘ Zvedal se pomalu z křesla a nasadil lehký úsměv, ale nebyl to šťastný úsměv.

,,Je tu několik pavilónů. Jeden jsou pouze muži, druhý ženy a třetí pracovna a sklad. Jsou tu všemožné případy. Někteří jsou tu už přes deset let. Někteří s radostí napadají hlídače, koušou, škrábou a na každých dveřích máte napsaná jména a složky máte v pavilonu číslo tři. Nějaké otázky?‘‘

,,Ne.‘‘

,,Perfektně.‘‘ V mysli doslova skákal štěstím.

Procházeli jsme novými částmi tohoto ústavu. Sice to tu bylo cítit novotou, ale zároveň se tu vznášel pach šílenství.

Bezmoc, strach, bláznovství a smích. Smích. To bylo jediné, co mě tu děsilo. Nebál jsem se těch osob, které mě nejspíš pokoušou. Nebál jsem se toho, jestli mě pobodají ani ničeho takového, ale děsil jsem se představou na smích. Když se směje Carlisle nebo Esme s Rose a Emmettem, naplňuje mě pocit štěstí a radosti, ale tady jsem už slyšel jednu osobu se smát.

Bylo to strašné. Vnitřnosti se mi sevřely, cítil jsem se, jako kdyby na mě padaly stěny a nejhorší na tom je, že já si ten smích pamatoval do posledního tónu.

Když se začali smát, znělo to jako řezání pily. Hnusně skřípal a vrzal.

,,Musíte si dávat na všechny pozor. Nu, i když tu máme pár jedinců, kteří jsou klidní a zaobírají se otázkami a bádáním nad nesmysly.

Jednou z nich je i ubohá dívka. Sotva jí bylo sedmnáct, přesunula ji matka sem. Chudák malá. Je stejně stará jak můj syn. Ještě je tu jedna starší žena. Bohužel když se ta starší přiblíží k mladší začíná křičet jakoby ji na nože brali. Neznáme zatím důvod, proč se tak chová. Potřebovali bychom nějaký zázrak, abychom se jim dostali do hlavy.‘‘ Třeba mě? Čtenář myšlenek k službám.

Přešli jsme přes zahrady s lavičkami a ohraničeným rybníkem až k další budově.

,,Tady je ženský areál,‘‘ zamumlal muž a se svěšenými rameny šel kupředu.

Bylo to mnohem horší, než jsem si myslel. Všechny myšlenky byly tak jiné a stejné zároveň. Cítil jsem nepříjemný chlad na zádech. Jako kdyby mi přejel mráz po nich. Zatnul jsem ruce v pěst.

Jedna mysl byla přeplněná nenávistí. Žena neustále zabíjela muže, podřezávala, střílela, smála se…

Zelená šírá pláň, zlatavý kotouč na nebi, plno lesních zvířátek- začaly se mi mimovolně sbíhat sliny- a motýlci jí létaly kolem tváře. Přiskočila k ní malá elfka a podala jí číši. Skleněná, se zeleným obsahem, který skončil během chvilky s nasládlou chutí v jejích útrobách.  Žena se blaženě natáhla na trávě a užívala si svého dokonalého, malého světa.

Stěny se přibližovaly. Strach. Přiskřípnou mě! Zemřu! Rozdrtí mě na kousíčky! Křičela o pomoc, škrábala na zdi znaky, které by měli zastavit ten pohyb zdiva k ní, ale nic se nedělo. Srdce jí bilo jako splašené. Loučila se se světem. Zdi se pomalu dotýkaly jejích roztažených rukou, stlačovaly je k tělu a když už se stěny dotýkaly i jejích boků, zmizely.

Rychle jsem zatřásl hlavou. Ježiši.

Vešli jsme s ředitelem do skladu. Rozlehlá místnost s několika kartotékami a deseti bělostnými plášti na věšácích. Po levé straně bylo pár rozmlácených skříní se štítky jmen.

,,Věci máte ve skříňce číslo šest. Nesmíte u sebe mít žádné ostré předměty- žádné dráty, nože, hřebíky, jehly, kudly, sekery, nemusíte si to doufám zapamatovat. Pokud chcete, můžete si nasadit plášť, zavedu vás k prvnímu pacientovi, kterého budete mít na starosti.‘‘ Rychle jsem na sebe nahodil bílý kus látky, který byl cítit zatuchlinou a přikývl.

,,Říkejte mi Seane, nebo Richarde, neberte si příliš urážky pacientů k srdci a pokud vás některý napadne, zavolejte kolegy, ať vám pomůžou se svěrací kazajkou.‘‘

Poslušně jsem na vše přikyvoval a v ruce mi přistálo několik papírů.

,,První- Peter Seeter. Halucinace, je občas agresivní. Dávej pozor na zuby, pokud ho načapeš, jak olizuje mříže, nediv se, je to jeden ze způsobů, jak ho uklidnit. Chuť té odporné rzi připisuje k sladkosti lízátka.‘‘  Budovy byly všechny vedle sebe. Jednoduše mezi nimi procházelo, takže jsme se téměř hned objevili v mužské části.

Ředitel otevřel okýnko. Nejprve rychle nahlédl dovnitř a pak mi pokynul, abych ho napodobil.

U okna stál muž. Viděl jsem pouze to, že je mu téměř nad padesát. Obličej měl přišpendlený k oknu a snažil se prorvat jazyk k mřížím. Konečky prstů mu plavaly po délce kovu a něžně se  ho dotýkal, jako kdyby to bylo ženské tělo.

Odtáhl jsem se od dveří a stále přemítal, co se za nimi dělo. Sean si vedle mě soucitně povzdechl a vedl mě dál. ,,Paul Rebkins. Má záchvaty agrese. V jednu chvíli je úplně v pořádku. Inteligentní muž, usměvavý, ale pak se jako lusknutím prstu u něj něco zvrtne a vrhne se na vás.‘‘ Přikývl jsem a radši jsme ani neotevírali okénko.

,,Ženský pavilón. Myslím, že tam zítra začnete. Pomalu a s klidem.‘‘ Přešli jsme do druhé budovy a divil jsem se, proč není unavený.

,,Doufám, že jste zadaný,‘‘ zamumlal.

,,Proč?‘‘ Jen narychlo zamrkal a pak s tajemným úsměvem se zastavil před dveřmi.

,,Uvidíte sám.‘‘ Podal mi papíry k neznámé a otevřel dveře.

,,Edwarde, seznamte se. Říká si  Bella, nebo Lilith, ale její pravé jméno je Marie. Marie Isabella Swanová..‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 2: