Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 14

06.01.2010 (14:45) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2159×

14.

Jen soumrak míru přineslo nám ráno,

Pro žalost slunce zraky svoje skrývá.

O smutných věcech budiž rokováno,

Některým trest, a jiným milost kývá.

Mraky zahalily slunce a já si povzdechl. Už nic nehrozí. Rychlým krokem jsme došli pod výklenek u hradu a já slyšel další dvě mysli přicházet.

,Jsou tu.‘

,Aro už bude nedočkavý.‘

---

Postupovali jsme dlouhou halou.  Byl tu šíleně nepříjemný pach a ještě horší představy. Ti upíři za námi- z myšlenek Demetri a Felix- byli…žízniví. Přemýšleli nad svými posledními oběťmi v obrovské místnosti s názvem: jídelna.  Bledá olivová pokožka vytvářela podivný odstín na tomhle světle a oba měli černé vlasy.

Rozdíl mezi nimi byl jen malý. Demetri měl vlasy až na ramena, zatímco Felix nakrátko střižené.

Procházeli jsme tichými chodbami a občas jsem slyšel zakvílení krys.

Upřímně, měl jsem…takový- jak to nazvat? Tísnivý pocit? Jo, to asi bude správné slovo. Mlčky pomalu jsem kráčel za rodinou a snažil se nepřitahovat pozornost. Vešli jsme do velké místnosti.

Byla celá z mramoru. Dokonalá, nedotčena časem- stejně jako my. Vše bylo jako kdyby se čas zastavil. Žádný pohyb vpřed. Zůstali prostě někde, kde je vše…krásné.

Naproti vchodu byly tři trůny. Celé ze zlata a v nich tři osoby. Všichni to byli muži. Byli si velice podobní, ale zároveň se jistým způsobem lišili. Měli bledou pokožku. Zase ale jiným způsobem než my. Ta naše se podobala mramoru, křídě, zatímco ta jejich cibulové slupce. Byla na pohled i stejně tenká.

Poznal jsem, že se živí krví lidí. Nemusel nám to ani Carlisle říkat na to, abychom to poznali. Už ty oči je prozradily. Červené. Karmínové. Rubínové… jako kdyby to byly kuličky přeplněné krví. Pluly v té barvě a připomínaly minulost. Mou minulost, kdy jsem vraždil.

Úplně nalevo seděl muž s dlouhými, černými, zplihlými vlasy. Jako uhel. Jeho pohled byl apatický, znuděný.

,Další den, další den…‘znělo mu stále v mysli a já naklonil hlavu na stranu. Jmenoval se Marcus.  ,Illoisa…ach…‘ zavzdychal si smutně v myšlenkách a hlavou mu problesklo to, jak ji novorození upíři- z války sever proti jihu- trhali na kusy, pálili a její bolestný křik. Zavřel jsem pevně oči a pohledem se přesunul na jiného.

,Caiusi, nasaď alespoň trošku živý úsměv ty nesmrtelný,‘ okřikl se. Tenhle muž úplně napravo měl sněhové vlasy k ramenům. Jako kdyby zestárl o něco dřív. Jeho pohled byl čistě zkoumavý. Jen se snažil zjistit, kdo se mu dostal do hradu. Jeho mysl byla celá nenávistná. Povrchní jako Rozáliina a bez špetky zájmu o hosty- nás.

,,Carlisle! Příteli!‘‘ Vyskočil z trůnu uprostřed poslední upír. Jejich vůdce. Jak jsem si usmyslil. Marcus byl přespříliš smutný na to, aby mohl ovládat a Caius sobecký. Poslední z nich se jmenoval Aro. Byl hodně podobný Marcusovi. Stejné smolné, černé vlasy. Nos měl mírně do výšky, jako princ a na rtech obrovský úsměv.

,,Aro, taky tě rád vidím.‘‘ Carlisle k němu pomalu natáhl paži a nastala trapná chvíle ticha. Nechápal jsem, co se děje jen do momentu, kdy jsem se zaměřil na bzučení v hlavě směrem k Arovi.

,Esme je jeho žena, adoptované děti Rosalie Lilian Hale, Emmett McCarty a Edward Antony Masen… zajímavé.Velice impozantní. Tolik předností, tolik zvláštností a…a…tohle je-  Edwarde? Ty mi čteš myšlenky?‘ Okamžitě jsem se cukl. Po zádech mi přeběhl mráz a střelil jsem pohledem k tomu muži.

,,Děkuji, příteli, mohu jen…‘‘ kývl pohledem ke mně a Carlisle sklopil hlavu na znamení souhlasu.

Okamžitě se objevil u mě a díval se na mě jako na umělecké dílo. ,,Edwarde,‘‘ začal povýšeným lehce pisklavým hlasem, ale přesto nadlidsky krásným- jak jinak.

,,Aro,‘‘opětoval jsem úsměv a on se rozesmál.

,,Úžasné! Úžasné!‘‘ podíval se směrem k mužům na trůně a potutelně usmál na Marcuse. Všiml jsem si přitom dvou malých postav podél trůnu. Byly to snad ještě děti! ,,Edwarde, prosím, mohu?‘‘ zeptal se Aro mile. ,Jen dotyk, toť vše, co potřebuji.‘

,,Co tím dokážeš?‘‘

,Také jen čtenářem myšlenek jsem, ale ne na dálku, jako ty.‘ Někde v koutku mysli jsem věděl, že je to nebezpečná věc, ale netušil jsem, jak moc.

Natáhl jsem k němu ruku a jeho cibulová pokožka se dotkla mé. Přes jeho mysl jsem sledoval svou a bylo to…fascinující. Sledoval jsem vše. Chod svých myšlenek za sebou, Arovy myšlenky, které se občas vyrojily a zase zmizely… Pak se ale dostal k mé nedávné minulosti.

,Usíná celkem rychle. Jako když člověk vypne stroj. Pootočí klíčkem a ten s cvaknutím ohlásí stroji, aby přestal fungovat, aby si dal pohov.‘

,Bell, ty teď musíš spát, má filozofko.‘

Snažil jsem se to potlačit.Nechtěl jsem ji přivést do nebezpečí, ale na to už bylo pozdě.

,Hloupý Edwarde! Teda, pro ni Edmund…‘ Začal jsem panikařit. Ne! Ne! Jestli ji nějak zamotá k nám, pomstím se!

Nejspíš nebudeme nikdy souzeni jeden pro druhého. Ona se bohužel odsud dostane jen zázrakem. Já ji nechci brát duši, nechci, aby byla jako já, protože pokud ji unesu, bude chtít být se mnou. Sledoval jsem Ara. Usmíval se. Usmíval se, jako kdyby sledoval něco nanejvýš vtipného a stále lehce konečky prstů se dotýkal mé ruky a druhou si ji přidržoval, abych se neodtáhl.

,Edmunde…‘

,Miluju tě…‘

,Miluješ mě?‘

,Miluju tě a vím, že nikdy nebudu nikoho tak milovat. Je to až k zlosti, co všechno dokáže s někým láska.‘

Hlas jsem měl i ve vzpomínkách šťastný. Sklopil jsem hlavu a snažil se nějak vypnout mysl. Nešlo to, jak by taky mělo? Že?

,Co si to udělala! Proč! Alice! Odpověz!‘

,Já nechci být vrah! Ne! Já nechci stát za něčí smrtí!‘

,Čí! Čí smrtí!‘

,Tvojí!‘

Pak přišlo to, co odkrylo jejich tajemství. Tajemství v sanatoriu, které prozradilo vše o nich. I o té, které si zatím nevšímal.

,Alice je slepá. Je jí devatenáct.

Předpověděla to, že Bella kousne ošetřovatele a ten samý ošetřovatel bude o týden později zavražděn lupiči. Trpí sebevražednými sklony, kvůli kterým jí taky zkrátily vlasy.

Poslední dobou varuje před dvěma anděli- muži. Jeden ji má přijít zabít, zatímco ten druhý ji ‘zachránit‘. Promlouvá ke zdi, která rozděluje ji a Bellu.

Bella trpí schizofrenií. Je jí sedmnáct. Nemůžu jí číst myšlenky. Bránila matku a bratra, nožem, před otcem. Nazývala se Lilith.

Je zodpovědná za kousnutí ošetřovatele jak předpovídala Alice. Nakreslila portrét Alice i když ji nikdy neviděla. Bojí se jí. Byla často dávána do kazajky díky její druhé, silnější osobnosti.

Obě měly propletené minulosti, přítomnosti a nejspíš podle všeho i budoucnost.‘ Vše bylo přespříliš rychlé, než abych s tím mohl něco udělat. Měl jsem své myšlenky, vše co se týkalo těch, které mám nejradši jako na dlani. Zbytečné to teď ututlávat. Aro mě konečně pustil a propalolval mě karmínovými kukadly.

,,Máš velice zajímavé svěřenkyně. Škoda jen, že jsou to lidé.‘‘ Lehce jsem se pousmál a Marcus dal hlavu zkoumavě na jednu stranu.

,Zajímavé, ten chlapec je přespříliš silně spjat se svou rodinou a přesto od nich tak oddělen. Nikdy jsem to necítil. Síla, která ho táhne pryč-‘

,,Caiusi, co si o tom myslíš?‘‘

,,Aro, bratře, však já nevidím lidem do hlavy.‘‘ ,Jsem k ničemu.‘ Proběhlo mu. Aro se otočil zpátky ke zbytku mé rodiny a i jich se jemně dotkl.

Hlasitě se začal smát až u myšlenek Emmetta. Ten se křenil stejně jako Aro. Uvědomil jsem si, že se celý třesu. Třásl jsem se vztekem nad svou vlastní hloupostí. Nad vším, co jsem nevědomky provedl. Teď jestli bude něco Belle a Alici hrozit si to nikdy neodpustím. Nedej bože, aby se jí něco stalo.

,,Carlisle, máš vážně zajímavou rodinu. Stále jsi neustoupil ve svém přesvědčení pít zvířecí krev? Nemáš už chuť na tu nefalšovanou, nádhernou lidskou?‘‘ Carlisle se pousmál.

,,Ne, Aro, má vůle je silná. Věřím taktéž, že vůle mé rodiny je taktéž odolná.‘‘

,Škoda,‘ povzdechl si Aro v myšlenkách a v hlavě mu bleskl nápad. ,Jane?Mám ji zavolat nebo… ne… nebo Alec?‘

,,Kdo jsou Jane a Alec?‘‘ vyhrkl jsem a on na mě vrhl překvapený pohled. Carlisle začal vrtět hlavou a rty měl v lince. Co jsem řekl? ,,Jane, Alecu, pojďte sem drahoušci,‘‘ hrdě vypjal hruď když se po jeho boku objevili jmenovaní.

Ty děti? Dívka a chlapec. Byli snad i stejného věku. První,ten chlapec… Byl v perleťově šedém obleku, vlasy měl o odstín tmavší než ta dívka, plné rty,ale přesto ne tak, jako druhé dítě a rudé oči. Krvavé stejně jako všech ostatních. Jmenoval se Alec.

Ta dívka byla o pár centimetrů nižší. Vlasy měla hnědé, střižené elegantě nakrátko stejně jako Alice. Připomínala mi spíš taky chlapce, než dívku, ale měla větší oči a plnější rty, než Alec. Měla zlověstnější zevření, ale přesto vypadala jako anděl. Oba vypadali tak. Nic jiného se od upírů taky neočekává.

,,Edwarde, chtěl bych ti představit Jane a Aleca. Jsou to dvojčata a nejlepší z gardy.‘‘

,,Nejsou to ještě děti? Nemyslím to jako urážku, spíš mě to jen zajímá.‘‘ Carlisle v myšlenkách zavrčel a já vědě, že je něco špatně.

,,Bohužel mě při jejich přeměně tlačil čas, takže se nedočkali staršího věku, ale myslím, že ti s radostí předvedou své schopnosti.‘‘  Dívence se protáhl na tváři zlověstný úsměv.

,,Jane, dáme přednost Alecovi,‘‘ zašeptal Aro a její úsměv mírně pohasl, ale ne o moc.

,,Zlatá nevědomost…‘‘ špitl a všichni ustrnuli. Nechápal jsem, co má přijít. Aro si brblal něco ve starém jazyce a Jane byla nedočkavá. Nikdo nedýchal.

Těkal jsem mezi všema a hledal,co se děje, ale pak jsem  přestal cítit řezání v krku, přestal jsem cítit i to, že jsem padl na kolena o čemž mě přesvědčil až zrak… Neslyšel jsem nic.Obklopovala mě šílená mlha. Cítil jsem bezmoc. Otevřel jsem ústa, abych něco řekl, ale nic nevyšlo z mých rtů a nakonec jsem i oslepl. Nevěděl jsem, co se děje. Bylo to jako smrt.

Tápal jsem v nicotě a nevěděl, co se se mnou děje. Vedle mě, okolo mě, nebo snad zda na mě někdo nevolá.

V mysli jsem měl ale jen jeden obraz. Bell. Mou sladkou,milovanou Bells. Její hnědé oči, které mě magnetizovaly. Mělký dech, který lehce nadzvedával její hruď a dokázal měnit svou rychlost. A nakonec její zakázané rty. Ty krvavě červené, plné, nejdokonalejší rty, které jsem směle ochutnal a toužil nikdy nepřestat.

Nicota okolo mě mizela. Najednou mě praštily všechny myšlenky i šeptání ostatních. Slyšel jsem! Mé oči zase získávaly ostrost, zjevila se v nich konečně celá scéna toho, co se tu děje.

,,Jaké to bylo Edwarde?‘‘ zasmál se Aro. Klečel jsem na kolenou. Jak zvláštní. Ten chlapec mě donutil padnout na kolena a to stál minimálně tři kroky ode mě.

,,Divný,‘‘ vypadlo ze mě a zhluboka nasál vzduch.

,,A to ještě netušíš, co příjde, budu muset Jane krotit.‘‘

,,Můj pane-‘‘ začala jemným hláskem protestovat, ale on ji zpražil pohledem.

,,Nic neříkej drahá, jen dáme Edwardovi chvíli času se podívat se okolo sebe a můžeme pokračovat.‘‘ Esme byla v pevném sevření Carlislea a její tvář byla zmučená.

,,Aro, nedělej to,‘‘ prosil Carlisle.

,,Ne, ptal se, co dokážou a chci, aby měl i názornou ukázku. Nic se mu nestane, jen bude vědět, co ho čeká, pokud poruší zákony.‘‘ Esme zasténala a kdyby mohla, tak vzlyká. Emmett pevně držel Rosaliinu ruku- nebo to bylo naopak?

Všichni ode mě o krok ustoupili a já se podíval na tu holčičku. Vypadala tak nevinně- okamžitě jsem té myšlenky litoval. Cítil jsem, jak rychle mě obemyká její moc.

,,Bolest,‘‘ zašeptala a já zařval. Pálila mě! Bylo to jako proměna. Padl jsem na zem. Drtila pouhým pohledem mé nezničitelné kosti. Svírala v neviditelném krunýři mou hruď, křupání, tříštění a nemožná muka. V hlavě mi najednou začalo křičet přes tisíc osob. Sténaly, křičely, pištěly v takové intenzitě, že mi hlava mohla explodovat. Bello! Miluju tě! Z mého těla se začaly ozývat tiché protesty na tu bolest. Od středu hrudi jsem cítil praskání. Zabíjela mě!

,,Jane, klid.‘‘ Jen klid! Zabte mě! Od spánků ke koutku očí a rtů se mi rozběhly prasklinky a já lápal po dechu. ,,Jane!‘‘ zavrčel Aro a bolest najednou pominula. Šokovaně jsem zůstal ležet stále na zemi a sledoval strop. Mohl jsem mu jen závidět, že něco podobného nemusí nikdy zakusit.

,,Aro, teď už znáš celou mou rodinu, můžeme se zase vrátit domů?‘‘ Carlisle byl značně podrážděný.

V mysli vyděšené Esme jsem viděl, co se dělo. Esme se zmítala v Carlisleovém sevření, nechtěla, abych trpěl. Svíjel jsem se na podlaze. Řval jako lev, kterého právě rozzuřili a na mém těle se objevovaly všude pukliny.

,,Oh, ano, jistě.‘‘ Posadil jsem se a podíval na tu holku. Jane. To jméno zároveň se jménem jejího bratra-dvojčete- Aleca mi zůstane vyryté v hlavě až do konce věčnosti. Jestli nějaký nastane.

Hned mi pomáhaly se postavit a Aro se zasmál. Držel malou ručku Jane a ta vypadala rozzuřeně. ,,Edwarde, tvá výdrž je opravdu uchvacující!‘‘ Rose s Esme zavrčely. ,,Jane je hotový zabiják, ale ty jsi měl celkem sílu, když jsi začal křičet až po prvních dvaceti sekundách. Ostatní začínají okamžitě. Ve dvacáté sekundě při téhle síle umírají!‘‘ smál se. Muži na trůnech se pohli. Caius i Marcus se na sebe podívali a přikývli.

,,Aro, dáš mu nabídku?‘‘ zeptali se a jmenovanému zahrály v očích jiskřičky.

,,Aro, nech nás jít,‘‘ prosil Carlisle a viděl jsem, že mu dělá značné problémy se ovládat.

,,Jen ještě moment, Carlisle. Edwarde, nemáš zájem…přidat se do naší gardy? Do gardy královské rodiny Volturiů?‘‘

Jako kdyby neznal mou odpověď. Jako kdyby neznaly pouta v téhle rodině. Zase jsem se nesměle podíval na Aleca a Jane. Uvažoval jsem, jestli by použili své schopnosti, abych tu zůstal. Nebo snad ti stráže? Ti, kteří stojí u dveří? Byli by oni schopni mě zastavit?

,,Ne, děkuji.‘‘ Aro se zatvářil dotčeně. Jako když nedají dítěti to, co chce. Jeho bratři v trůnech se také zamračili a mlčky sledovali, co se bude dít dál.

Aro se po chvíli pousmál a otočil k těm dětem… ,,Jane…‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 14: