Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska z jeviště 1. kapitola

01.12.2013 (22:00) • Ariadne • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1810×

Vystoupila jsem z auta a řekněme, že jsem svůj návrat do mého místa dětství nezačala nejslavněji. Moje noha v kozačce s vysokým podpatkem uklouzla na namrzlé silnici a nebýt kapoty auta, už dávno si dávám rande se zemí.

„Ou, ou, koukám žádná změna,“ ozval se ze dveří můj táta. Husté tmavé vlasy, pár dní neholené strniště a vytahaná košile. I tady zůstalo vše při starém, nemohu říct, že by mě to mrzelo, naopak jsem byla ráda. Byl to návrat domů se vším všudy, můj vytoužený odpočinek. Nepotřebuji Havaj, mně stačí malé deštivé městečko Forks, teď teda spíš zamrzlé.

„Nejsem zvyklá na led, ale ty koukám jo,“ podotkla jsem, když jsem ho viděla, jak si to štráduje přes zamrzlou cestu až ke mně jen v pantoflích.

„Slečinka je z New Yorku zhýčkaná, tady se připrav na bojové podmínky,“ utahoval si ze mě, ale stejně mě pěvně objal a hezkou chvíli nechtěl pustit. Ani dýchat jsem nemohla.

„Nepotkám tu třeba někde dinosaura?“ oplácela jsem mu tu zhýčkanost, i když je to pravda.

„Možná, když v noci potkáš starýho Tonyho, ten trochu připomíná dinosaura. Ale je vegetarián. No, nejspíš proto, že už nemá moc zubů,“ pronesl.

„Přesně to mi scházelo. Tvoje empatie a soucítění s ostatními.“ Praštila jsem ho lehce do ramene a zasmála se.

„Mně zase scházelo tvé kuchařské umění.“

„To je milý, že ti chyběl víc můj steak než já,“ řekla jsem naoko uraženě, ale popravdě mě to potěšilo. Doma jsem neměla komu vařit, jen tak maximálně sobě, ale to člověka tolik nebaví.

„Ale taky jsi mi chyběla, princezno,“ opravoval se a vzal mě kolem ramen.

„Tohle všechno si povíme vevnitř, než tu přimrzneš a já umrznu,“ prohlásil a rozešel se k domu.

„Počkat, počkat, kdo mi pomůže s věcmi?“ Zastavil se, rozhlédl se, jako když někoho hledal. Pak se znovu podíval na mě.

„To já nevim, ale můžu pro někoho zajet,“ nabídl mi galantně a přitom mu cukaly koutky.

„Tak jo a vyřiď tomu dotyčnému, že za svou ochotu dostane jedno z nejlepších francouzských vín,“ dobírala jsem si ho. Cukl sebou a začal se najednou vracet k autu.

„To nebude nutné. Já ti pomůžu, pro ty vesničany by to byla škoda, vždyť nerozeznaj šampaňské od Modrého Portugalu.“

„Tak já jim to vyřídím, jo?“ zeptala jsem se ho a otevřela kufr. Měla jsem tam tři tašky a příruční zavazadlo a samozřejmě ještě kabelku na předním sedadle. Samozřejmě by to nebyl otec, aby to neokomentoval.

„Já nevěděl, že se sem stěhuješ?“

„No dovol, to jsem se ještě ovládala. Stejně se mi zdá, že jedu nalehko, ale popravdě jsem doufala, že tu bude sníh,“ uvažovala jsem se, zatímco jsem vytahovala jeden kufr, ten nejmenší. Táta si jako hrdina vzal největší, ale dost s ním bojoval.

„Buď ráda, že místo toho neprší,“ funěl nahlas, když kufr konečně dostal na zem. Ale kufru podjely kolečka a jako naschvál spadl mně na nohu. Z úst mi vylétlo pár peprných nadávek a taky jsem začala skákat na jedné noze, teda spíš jsem jako povyskočila. Pak podjela noha i mně a skončila jsem na zemi. To jsem dopadla, sedím na zemi s patrně přelámanou nohou, naraženým zadkem a otcem, který, místo aby mi pomohl, se snaží všemožně zakrýt smích. Prskala jsem bolestí, ale u něj to nevzbuzovalo lítost, ale další záchvaty. Nakonec se ke mně sklonil a začal mi pomáhat na nohy.

„Opravdu ses neminula povoláním,“ řekl a oplácával mi špínu ze zad a zadku.

„Super,“ zafuněla jsem a vydala jsem se do domu.

„Kampak jdeš? Myslíš, že dotáhnu tvoje lodní kufry do domu sám?“ volal za mnou.

„Musíš, já se nechci zmrzačit. Jo, a pozor, v jednom kufru jsou dárky, tak se pokus nic nezničit,“ odpověděla jsem, ale neotočila se. To máš za ten výsměch.

Když byly kufry konečně v mém pokoji, tak jsem se rozhodla, že dřív než si vybalím, připravím něco k jídlu. Charlie vypadal, že si strhl kýlu, ale samozřejmě hrál tvrďáka. Já jsem mu radši nalila vodu a posadila k televizi. Bylo evidentní, že nebyl volbou pití zrovna nadšen. Sáhl po ovladači a začal přepínat kanály a hledat fotbal. Nebo cokoliv upoceného. Já se místo toho přesunula do kuchyně a začala připravovat večeři pro dva. Dávala jsem si záležet, byla to naše první společná večeře po dvou letech. A zároveň naše první společné Vánoce po mém odstěhování se do New Yorku. Když se maso peklo, vyběhla jsem do patra vybalit si. Oblečení do skříně, stejně jako dárky, pár drobností do koupelny a na závěr jsem vytáhla slibované víno. Po dlouhé cestě bylo teplé, proto jsem ho dala do lednice. Potom všem jsem si přisedla k Charliemu.

„Všude jen samé ubulené limonády a pohádky, ale žádná pořádná zábava pro chlapa,“ stěžoval si. Zasmála jsem se a soucitně jsem ho poplácala na rameni.

„Dej tam, co chceš,“ vzdal hledání a hodil mi ovladač. Milovala jsem Vánoce kvůli ubuleným limonádám a pohádkám, takže jsem si byla jistá, že já si vyberu. Nadšeně jsem vypískla, když jsem zjistila, že dávají jeden z mých nejoblíbenějších vánočních filmů.

„Láska nebeská?“ zeptal se Charlie zděšeně.

„Je to skvělý, ale už je půlka pryč,“ ujišťovala jsem ho. On mě propichoval nedůvěřivým pohledem, ale v ten moment ucítil maso. Nadšeně se otočil a vypadalo to, že vůně masa ho trochu ukolébala a přestal se tvářit, jako by chtěl vraždit. Chvilku jsme spolu koukali, a když se tam objevil Rowan Atkinson, tak se film začal líbit i Charliemu. Já se bohužel musela vrátit do kuchyně.

Prostřela jsem, nachystala jídlo i dokonce salát a nalila víno a vodu.

„Charlie! Je večeře,“ zavolala jsem na něj. Chvilku bylo ticho, ale nakonec jsem se dočkala odpovědi.

„Počkej chvilku!“ Překvapeně jsem vešla do obýváku a viděla Charlieho nakloněného k televizi a prakticky nemrkajícího. Byl to trochu šok, ale pak mi došla jedna věc. Vrátila jsem se zpátky do kuchyně, vzala talíře a příbory a donesla je do obýváku. Položila je na konferenční stolek a vrátila se pro pití a salát.

Došlo mi totiž, že Charlie není na žádné velkolepé sezení u stolu a společenskou etiketu. Pro něj je lepší vzít talíř do klína, hodit nohy na stůl a dívat se na televizi. A pro mě to taky bude příjemná změna.

Pozorovali jsme poslední chvilky filmu a zároveň dojídali. Musela jsem se pochválit, chutnalo celkem dobře, i když jsem tam mohla dát více pepře.

„Bylo to vynikající!“ mumlal Charlie s plnou pusou.

„Díky, strašně dlouho jsem už nevařila,“ poděkovala jsem.

„Co je to vůbec za víno?“ Pohledem zkoumal obsah skleničky.

„Proč? Nechutná ti?“

„Ale ne, je moc dobrý,“ pochvaloval si víno.

„Vlastně ani pořádně nevím. Doporučil mi ho kamarád, je to sommelier,“ vysvětlovala jsem a Charlie po mně blýskl zvláštním pohledem. Co ho to zase napadlo?

„A co práce? Nezbortí se bez tebe divadlo?“ ptal se s úsměvem. Natáhl se a zpod stolku vytáhl nějaký časopis. Nenechal mě ani si přečíst titulek a už listoval mezi stránkami, pak na mě otočil jednu dvojstránku. Tuhle jsem znala velmi důvěrně. Titulek hlásal „Nejmladší broadwayská režisérka“ a pod ním byla moje fotka. Překvapilo mě, že Charlie tohle vydání má, protože bylo asi rok staré. Tady na téhle fotce jsem měla ještě obarvené vlasy na černo. To byl pěkný úlet, uznávám. Byl to můj první rozhovor do časopisu nebo novin. Rozebíralo se tam všechno. Na konci můj příběh přirovnali k příběhu o Popelce, dívka z malé vesnice se dostala až na vrchol.

„Musel jsem si ho schovat,“ promluvil Charlie do vzniklého ticha.

„Proč?“

„Protože tam bylo o tvém nynějším životě víc, než jsem věděl.“ Byla to výčitka mezi řádky, ale stejně jsem se musela dost zastydět. Nebyla jsem s ním moc v kontaktu, měla jsem prostě moc práce. A abych se dostala tam, kde jsem dnes, jsem se musela pěkně otáčet.

„Promiň. Asi jsem měla častěji volat, co?“ zamumlala jsem provinile.

„To teda jo,“ řekl. Chytla jsem Charlieho ruku.

„Tak to abych to dohnala, co? Ale bude to na dlouho.“ Usmála jsem se a on taky. Pak jsem jenom uvařila dva čaje a dala se do vyprávění. Trvalo to opravdu dlouho, a když jsem se konečně dostala do postele, bylo asi půl třetí. Ne že bych normálně chodila spát dřív, ale chtěla bych si tady trochu odpočinout. I když za zábavou jsem úplně nepřijela.

Ráno mě budík vzbudil už kolem sedmé. Postupem času moje jediné přání bylo vstávat až po osmé. S nelibostí jsem se chtěla otočit na bok a znovu usnout, ale mám tu práci, teda spíš jistou povinnost. Moji náladu ale rapidně zvýšilo zjištění, že venku sněží. Jako smyslů zbavená jsem jen ve svém úsporném pyžamu seběhla schody a vyletěla před dům. Venku jsem nadšeně zapištěla a otočila se kolem dokola s rozpřaženýma rukama. Už od dětství jsem milovala sníh, ale byla jsem o něj dlouhé roky ochuzena, ve slunném Phoenixu nesněží příliš často. Takže jsem milovala každý okamžik, kdy jsem si mohla užívat bílé poklady padající z nebe.

„Totálně ti přeskočilo, co?“ uslyšela Charlieho hlas ode dveří. Nejdřív jsem mu chtěla něco chytrého odpovědět, ale všimla jsem si, že v ruce drží kameru. Okamžitě jsem se zastavila a zamávala.

„Co je na mém chování nenormálního?“ Místo odpovědi pokýval směrem ke mně a já se koukla dolů, abych zjistila, co se mu nelíbí. Běhat venku, v teplotách pod nulou, jen v kraťáscích a tílku není nejlepší. Ale zabít to ještě vysokými, vytaženými a chlupatými ponožkami je opravdu smrtelná kombinace. Místo odpovědi jsem na něj vyplázla jazyk, naposledy koukla nahoru a vešla zpátky.

Převlékla jsem se do teplého venkovního oblečení a sešla dolů na snídani. O tu se postaral táta. Bála jsem se, že vyhoříme, ale naštěstí ne. Naopak to dopadlo celkem uspokojivě.

„V kolik máte s tou tvou kamarádkou sraz?“ zeptal se Charlie uprostřed mého zápasu se slaninou.

„Asi za deset minut. Aby to její sestra stihla do školy.“

„Moc jsem to nepochopil, co tu vůbec máš dělat?“ Ukousl si kousek z toastu s marmeládou.

„No, Bianca, moje kamarádka, se kterou jsem sem chodila do školy. Tak její mladší sestra, Theresa myslím, chodí do školního divadelního kroužku, chce pomoct s jejich vánočním představením. Bianca mi zavolala a já si řekla proč ne. Vypadá to, že ten kroužek vede někdo úplně neschopný,“ vysvětlovala jsem mu.

„Takže seřveš a k smrti vyděsíš pár nebohých děcek?“ vtipkoval na můj účet.

„A co, se mnou se taky nikdo nemazlil,“ postěžovala jsem si. Zvedla jsem se a dala nádobí do dřezu. Uklidím to, až přijdu, nebo spíš Charliemu pořídím myčku. Nechápu, jak bez ní někdo může existovat.

„Jasný, ale pamatuj, je to jen dětský vystoupení pro rodiče, kteří stejně řeknou, že je to dokonalý. Nejsou to profesionální herci, kteří hrajou za peníze. Jasný? Takže se trochu kroť.“ Protočila jsem oči, ale přikývla.

„Děláš ze mě Hitlera,“ podotkla jsem uraženě.

„To ne, ale znám to, když se dostaneš do varu.“ Pak se najednou ozvalo zvenku zatroubení a mně se nevědomky roztáhla tvář do úsměvu. Zažila jsem s Biancou nejúžasnější léta svého mládí. Tolik blbostí jsme spolu vyvedly, zajímalo by mě, jestli je u policie pořád starouš Danny, který z nás zešedivěl. Musím se zeptat táty nebo ho zajít navštívit. Vyběhla jsem před dům a tam z auta vystupovala Bianca a její sestra. Ta byla stejně úspěšná jako já včera. Taky sebou málem sekla, ale ji zachránily dveře od auta.

„Bianco,“ zakřičela jsem a pokusila se k ní vyběhnout. Už na prvním schodu jsem si to rozmyslela. Trochu jsem zpomalila, ale přesto jsem roztáhla ruce a smála se naplno.

„Bello!“ Jí to naopak nevadilo a rozeběhla se ke mně celkem normálně. Objaly jsme se a jako správné slepice pištěly a točily se.

„Tak strašně ráda tě vidím. Ty, ty vypadáš pořád stejně úžasně. Neštvi mě,“ pištěla jsem jí do ucha. A taky jsem si ji konečně pořádně prohlédla. Neposlušné zrzavé, kudrnaté vlasy jí krotila čepice s bambulkou. Hnědé oči, nos trochu pršák a nádherný úsměv. Zahřálo mě u srdce, že se nic nezměnilo. A taky voněla po domácích sušenkách, vždycky byla výborná kuchařka a všichni se po jejím pečivu mohli utlouct.

„Bože můj, ty taky vypadáš skvěle. Jak to, že máš tak výbornou postavu, já chci taky,“ postěžovala si. Pak jsme se obě otočily k její sestře a Bianca se dala do okamžitého představování.

„Tak tohle je, Bello, moje sestřička Theresa. Je to vzorná holčička.“

„Strašně moc mě těší.“ Natáhla ke mně ruku a já s úsměvem přijala.

„I mě,“ odpověděla jsem jí. Pak jsem si zaběhla pro věci, rozloučila se s Charliem, který mezitím stihl prohodit pár slov s Biancou. Malé město, všichni se tu znají se všemi.

„Můžeme vyrazit?“ přeptala se mě Bianca, když už jsme všechny seděly v autě. Dámská jízda, doslova.

„Šlápni na plyn, jako tehdy.“ Šibalsky se usmála a opravdu na to šlápla. Už jako mladá jezdila divoce a do teď ji to nepřešlo. I když díky námraze se trochu mírnila. Rozvedly jsme debatu, u které jsem si připadala jako pamětnice, o starých dobrých časech a tom, co jsme kde vyváděly. Byl to dlouhý rozhovor, do kterého Theresa občas zasáhla svojí poznámkou, a vydržel až na parkoviště školy. Určitě by neskončil, ale musely jsme vystoupit. Theresa se rozloučila se sestrou a i se mnou a pak se, celá nadšená, vydala ke svým kamarádům.

„Tady se snad zasekl čas,“ pronesla jsem a fascinovaně zírala na budovu. Pořád tatáž žlutá oprýskaná omítka, sem tam neslušný nápis, který i přes snahu o zakrytí byl vidět. Pořád stejný šedý nudný parkoviště, na kterém stály hloučky debilně se tvářících studentů. Opravdu jsem měla pocit, že jsem se vrátila v čase, a že i já čekám na otravné znění školního zvonku.

„Pár změn tu je,“ poznamenala Bianca.

„Tak to jsem si zapomněla brýle doma, bohužel. I ten nápis vedle dveří tu je.“ Máchla jsem rukou směrem k němu. Tehdy ho tam napsal můj přítel, nikdy na to nikdo nepřišel. Naštěstí, protože se zrovna slušně nevyjadřoval o jednom místním učiteli.

„Měly bychom jít, ředitel čeká,“ upozornila mě má kamarádka a já se spolu s ní vydala ke škole. Až teď mi došlo, že na nás všichni zírají. Netuším, jestli věděli, kdo jsem. Možná ano, možná ne, ale tady se zírá i tak. Většinou sem nejezdí moc dospělých, krom nazlobených rodičů, a já doufám nevypadám tak staře, aby si mě pletli s nazlobenou maminkou. Rychle jsme s Biancou přešly parkoviště a lidi nám sami uhýbali z cesty. Ve dveřích pak čekal sám pan ředitel, v košili a v saku.

„Moc rád vás poznávám, slečno Isabello. Jmenuji se Richard Abernathy a jsem ředitel téhle školy.“ Zatřásl mi rukou možná až trochu moc silně. Podobně silně se pozdravil i s Biancou.

„Ještě než se vypravíte do divadelního kroužku, tak bych vám rád nabídl kafe u mě v kanceláři. Protože připravovat se začnou, až zazvoní, a to bude trvat takovou půlhodinku,“ nabídl nám ochotně.

„Tak to zní skvěle, co ty na to, Bi?“ Šťouchla jsem do ní loktem.

„Bohužel nemůžu. Musím do práce,“ omlouvala se.

„Počkat, jako autem?“

„Pěšky nepůjdu.“ Pokrčila rameny a podívala se na mě jako na blázna.

„Tak to jsi měla říct, jela bych svým autem,“ vyčetla jsem jí. Ještě pořád si pamatuju, že domů je to pěkná štreka.

„Ale neboj, končím dneska dřív, nenechám tě jít domů pěšky, ještě s tím, co máš na nohách.“ Shlédla jsem dolů, měla jsem nižší kozačky na klínku. Asi bych si cestou domů ublížila.

„Díky, tak za chvíli.“ Objala jsem ji, ona pak podala ruku řediteli a volným krokem vyrazila k autu. Pak jen zaskřípaly pneumatiky a byla pryč.

„Můžeme?“ zeptal se ředitel a já přikývla. Měla jsem pravdu, škola byla, až na pár zmodernizovaných drobností, úplně stejná. Procházela jsem kolem tříd a říkala si, jak moc mi škola nechybí. Dokonce jsem zahlédla pár známých tváří. Vždy v řadách personálu. U ředitele jsem si dala kafe a při tom jsme povídali o všem a zároveň o ničem. Nemohla jsem odolat a smát se vzpomínkám, jak jsem tady strávila pár perných chvil. Většinou mi stála po boku Bianca a naše parta. Rádi jsme prováděli různé nesmysly. Jako třeba napsat nad záchod „Vstup na ministerstvo kouzel“. Sice to byl jeden ze slabších průšvihů, co jsme provedli, ale vůbec nejoblíbenější. Bylo to naše rozloučení se školou, protože ten rok jsme maturovali.

Asi v devět jsme se vypravili prohlédnout si připravené představení. Secvičili ho na moji počest. Ředitel se posadil do hlediště po můj bok a já se docela těšila, že jsem na představení, i když na amatérském, konečně jen v hledišti.

„Slečno, jmenuji se Amanda a řekněme, že secvičuji místní herce a herečky. A taky je mi velkou ctí vás poznat, byla jsem na jednom vašem představení, absolutní dokonalost. Vážně.“ Postavila se přede mě žena v černé sukni, bílé košili s nakrátko ostříhanými černými vlasy a trochu šílenýma zelenýma očima. Zběsile mi třásla rukou a mluvila tak rychle, že jsem neměla čas ani si stoupnout. Trochu zmateně jsem se zvedla a snažila vykoktat smysluplnou odpověď.

„Opravdu, to jsem ráda. Málokdy slyším, tak upřímnou chválu, většinou je tam nějaký ale.“

„Doufám, že si představení užijete. A taky měla jsem pár nápadů na vánoční vystoupení, takže kdybyste je chtěla slyšet,“ nabízela mi. A taky furt nervózně přešlapovala.

„Dobře, ale až po vystoupení. A sedněte si konečně.“ Sama jsem si znovu sedla a Amanda si sedla vedle mě. Vážně skvělá společnost. Myslím, že chtěli oba, ředitel i Amanda, něco říct, ale rozezněly se první tóny vystoupení. Naštěstí.

Po prvních deseti minutách jsem měla jasno. Hráli dál a já se pomalu sesouvala po židli níž a níž. O dalších deset minut později toho na mě bylo moc. Vyskočila jsem a zakřičela jsem.

„Stop! Stop, přestaňte.“ Všichni mě zmateně poslechli, zastavili se doslova uprostřed pohybu.

„Děje se něco?“ Vyskočila vedle mě Amanda.

„Máte tu provaz?“ zeptala jsem se jí.

„Na co?“ ozvala se z jeviště Theresa.

„Abych se mohla oběsit.“

Autor: Ariadne, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska z jeviště 1. kapitola: