Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska ta pozemská či nadpřirozená 32.kapitola

10.10.2009 (17:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1956×

Když jsme se vrátila po lovu na hrad, čekal na mne Aro. Můj výcvik mohl začít. Trénoval mně Alec a Demetri. Naučili mne bojovat, fyzický boj se mi dost zalíbil. Dokázala jsem se ubránit a zabít jiného upíra. Po měsíci se mi začal projevovat můj dar. Byla jsem štít jak fyzický tak mentální. Moje schopnost byla velmi silná, již po dvou měsících jsem se dokázala ubránit všem darům jaké v hradu měli. Upírem jsem byla již tři měsíce, moje paměť se mi nevrátila. Moje mysl si nedokázala vzpomenout. Mrzelo mně to a chtěla jsem vědět co se přesně stalo. Aro mi to odmítal říct a Alec který byl na akci semnou mě nenáviděl. Bylo mi záhadou proč. Dál jsem se živila zvířecí krví a byla připravená na akci. Doufala jsem, že mně Aro pošle pomstít Jane, dokonce jsem ho o to prosila. Ale tvrdě mě odmítl a dokonce mi to zakázal, místo toho jsem trávila noci v knihovně a učila se upíří dějiny. Moje povinnosti byli ráno do tělocvičny, odpoledne jsem trénovala dar a v noci jsem se učila v knihovně. Nic jiného jsem nedělala. No dobře občas na lov. Ale to bylo vše, chtěla jsem vypadnout, vyměnit prostředí, ten hrad mi pomalu padal na hlavu, cítila jsem se jako v kleci, sice pozlacené, měla jsem vše co jsem chtěla a mnohem víc, ale přesto v kleci.

Jednou  noci jsem toho měla dost, potřebovala jsem vypadnout, šla jsem za Arem. Chtěla jsem ho poprosit aby mi dovolil na nějakou dobu odcestovat. Na týden jen vyměnit prostředí. Blížila jsem se k jeho komnatě a zaslechla jsem

„Myslím, že by jsme si měli dávat pozor. Hledají ji“ řekla Natálie což byla vědma

„Ať hledají, nenajdou jí. Nedovolí si jsem přijet, Carlisle ví, že porušil pravidla.“ Řekl Aro tvrdě

„Ano to je pravda, nepojedou sem ale měl by jsi vědět, že Edward se nevzdá“ řekl Natálie

„Vím, a v to doufám, jeho dar mně zajímá…“ řekl Aro

Při jeho slovech se mi před očima zjevila krásná tvář, byla to u nejkrásnější jakou jsem kdy viděla. Jeho bronzové vlasy zlaté oči a pohled který by mi zastavil srdce. Stála jsem tam jako opařená a snažila se přijít na to co jsem právě viděla. Otevřeli se dveře a v nich stál Aro, díval se na mě ale já ho neviděla, pořád jsem měla před sebou tu tvář.

„Isabello“ řekl, zamrkala jsem a ta tvář zmizela.

„Otče, chtěla jsem tě o něco požádat“ vzpamatovala jsem se

Natálie se uklonila a odešla

„O co jsi mně chtěla požádat?“ ptal se Aro

„No jestli bych nemohla někam jet, vše tu na mně padá, potřebuji vyměnit prostředí“ vychrlila jsem na něj. Chvíli si mě zkoumavě měřil

„Kam by jsi chtěla jet?“ ptal se mne, to mě zaskočilo, počítala jsem s tím, že můj požadavek odmítne

„Myslela jsem, že bych jela do Anglie, nebo do Irska“ odpověděla jsem mu, lákala mně zdejší minulost, díky stovek hodin v knihovně jsem měla jasnou představu co bych chtěla navštívit.  Byla jsem fascinovaná Londýnem. Podle našich záznamů tam před třemi stoletími velký výskyt našinců. To mě zajímalo, chtěla jsem se podívat po temnějších skrytých uličkách. Přímo mne to lákalo, jako kdyby uvnitř mě něco našeptávalo ať tam jedu. Aro se na mě chvíli díval, pak se usmál

„Myslím, že je to dobrý nápad. Vezmeš si sebou svou gardu a můžeš odcestovat“ řekl a ve mně zatrnulo, neměla jsem gardu.

„Ale já přece nemám gardu“ protestovala jsem

„Ale máš, Alec a Demetri jsou tvá  osobní stráž“ řeklo jako kdyby to bylo nad slunce jasnější. Jen jsem překvapeně zamrkala

„Já myslela, že jsou to mí trenéři“ řekla jsem slabě, Alec mě propaloval jenom nenávistnými pohledy. Jeho averze vůči mně se ode dne víc stupňovala.

„Ano to jsou také, ale hlavně jsou to tví ochránci“ usmál se Aro

„Jak  jsi přeješ otče“ řekla jsem a vycouvala jsem z jeho komnaty. V hlavě jsem měla zmatek, nechápala jsem proč mně nepustí samotnou. Nechtěla jsem být hlídaná ani omezována. Povzdychala jsem si a šla do pokoje. Na učení jsem neměla ani pomyšlení.

Lehla jsem si do postele, kterou jsem vlastně nepotřebovala. Moje tělo nepotřebovalo spánek ani odpočinek. Je to jen lidský zvyk. Ležela jsem v posteli a vzpomněla jsem si na tu tvář která se mi zjevila když Natálie řekla jméno Edward. Někde hluboko ve vnitř jsem věděla, že je to on. Jeho zlaté oči  se mi vybavili, jako kdybych toho dotyčného znala. Ale já jsi nevzpomínala na nikoho kdo by byl tak krásný jako on. Jeho bych jsi snad pamatovala. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že ho znám a to velmi dobře, že ke mně nějakým způsobem patří. Patří do mého života. Ozvalo se zaklepání

„Dále“ vyzvala jsem Heidy

„Ahoj, ty jedeš do Anglie?“ vychrlila jakmile vstoupila do pokoje

„Jo, potřebuji vypadnout“ řekla jsem jí s úsměvem

„To máš pravdu, jsi tu zavřená už tak dlouho“ řekla vážně ač v jejích očí skákali čertíci. Utahovala si ze mne, nechala jsem to být nechtěla jsem se hádat. Ale dnes jsem neměla náladu. Chtěla jsem být sama

„Heidy, potřebuji si zabalit“ naznačila jsem jí taktně aby vypadla

„Já ti zabalím“ řekla s radostí a hrnula se ke skříni. Povzdechla jsem si a šla za ní, když jsi umane tak se jí nezbavím. Společně jsme mi zabalili, některé šílené modely jsem rázně odmítla. Nejedu tam balit temnější upíry, chtěla jsem se podívat na minulost.
“Ty jsi hrozná, víš jak by ti to slušelo?“ ptala se mne když jsem vyhodila tmavě modré mini šaty.

„Vím, ale nejedu tam balit chlapy“ zasyčela jsem, jen pokrčila rameny.

Po dvou hodinách jsem byla  připravená, Alec s Demetrim na mě  již čekaly, rozloučila jsem se s Arem a nastoupila do limuzíny. Ta nás odvezla na soukromé letiště ve Florencii. Najednou mi hlavou probleskla vzpomínka

„Já vystoupila z letadla, Alec mne drží za ruku Demetri na nás čeká u limuzíny

„Alecu“ pozdravil ho

„Demetri“ odpověděl Alec, nasedli jsme do limuzíny

„Kdo to je?“ ptal se zájmem.

„Úlovek pro Ara“ zasyčel nenávistně Alec, cítila jsem strach“

Překvapeně jsem zamrkala, nechápala jsem co to bylo. Podle mého vzhledu to bylo v době kdy jsem byla ještě člověk, ale to přece není možné? Ptala jsem se sama sebe.

„Isabello“ řekl Demtri, podívala jsem se na něj, uvědomila jsem si, že se čeká na mně. Vystoupila jsem a šla do letadla. Usadila jsem se v koženém sedadle, opět mi na mysl přišla vzpomínka

„Já na tom samém místě, c;schoulená do klubíčka, neplakal jsem ale cítila jsem strach. Nebyl to strach o mě ale o někoho jiného.“ Tak rychle jako to přišlo tak to i odešlo. Nechápala jsem co se to děje, proč se mi zjevují útržky vzpomínek na které jsi nepamatuji? Celou cestu do Anglie jsem přemýšlela co to znamená. Žádné vysvětlení mně nenapadalo.

Přistáli jsme na soukromém letišti poblíž Londýna. Čekala na nás limuzína, ta nás odvezla do hotelu v centu Londýna. Ubytovaly jsme se, měla jsem apartmá, Demetri a Alec měli pokoj naproti toho mého. S radostí jsem zaplula do svého pokoje a práskla sebou na postel. Byla jsem ráda, že jsem sama, Alec mě celou cestu nenávistně probodával pohledem. Pořád jsem ještě nepřišla proč mně tak nenávidí.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ta pozemská či nadpřirozená 32.kapitola: