Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska ta pozemská či nadpřirozená? 31.Kapitola

09.10.2009 (13:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2207×

Ležela jsem v posteli s nebesy, dívala jsem se na nebesa a přemýšlela jsem co tu vlastně dělám. Otevřeli se dveře,

„Isabello“ řekl někdo, automaticky jsem se posadila, dívala jsem se nově příchozího. Měla jsem dojem, že  ho znám.

„Aro si tě žádá“ řekl mi odešel z pokoje. Okamžitě jsem ho následovala, jako tisíckrát před tím jsem šla do trůního sálu. Aro Volturi stál osamocen u svého trůnu, poklekla jsem

„Pane“ upozornila jsem na sebe a čekala na jeho rozkaz.

„Isabello, sloužila jsi mi věrně a táži se tě chceš abych tě přeměnil? Abys byla moje dcera?“ řekl a mě se zastavilo srdce, po tomhle jsem toužila co si pamatuji. Milovala jsem ho jako svého otce, po tom se mě ujal.

„Ano můj pane“ odpověděla jsem mu dojatě

„Již nejsem tvůj pán ale tvůj otec“ řekl postavila jsem se a Aro mně objal.

„Dnes se uskuteční tvá přeměna“ řekl a propustil mě. Šla jsem za Heidy, mojí jedinou kamarádku, milovala jsem jí jako sestru.

„Konečně budeš jedna z nás“ objala mne

„Ano nemůžu tomu věřit“ usmála jsem se na ní. Šli jsme do zahrady, procházeli jsme se a povídaly.

„Demetri tě volá“ upozornila mně, záviděla jsem jí její sluch, ale již za pár dní budu taky upírka.

   Je to už Deset let co mně Aro jakoby adoptoval. Vyrůstala jsem v dětském domově, moji skutečný rodiče zemřeli když jsem m;byla miminko. Zabili se v autě, Aro si občas chodí vybírat oběť do domovů, já měla štěstí mám potenciál na štít, jak mentální tak fyzický. Aro si mně nechal a vychoval. Byla jsem něco jako návnada na upíry co porušili pravidla. Tím, že jsem člověk jsem je nalákala do pasti. Jane, moje další sestra zemřela při poslední akci, já sama jsem vyvázla s těžkým otřesem mozku a ztrátou paměti. Opravdu jsi nedokážu vybavit co se dělo, mám vzpomínky na vše ostatní ale co se dělo poslední půl rok netuším. Podle Ara to není podstatný, já doufám, že si po přeměně vzpomenu. Chci se pomstít těm upírům co mi zabili kamarádku, sestru.

„Demetri“ řekla jsem jakmile jsem vešla do haly

„Isabello, Aro tě očekává ve tvém pokoji.“ Řekl

„Děkuji“ odpověděla jsem a šla za Arem. Věděla jsem, že proměna je bolestivá, již několikrát jsem slyšela křik z pokojů ve kterých byli ty co si je Aro vybral

„Aro“ zašeptala jsem jakmile jsem vešla do pokoje.

„Isabello“ usmál se na mě

„Lehni si na postel“ poslechla jsem ho, pohladil mě po tváři

„Za tři dny budeš má dcera“ řekl a kousl mě do krku, jakmile se do mého krevního oběhu dostal jeho jed, ucítila jsem oheň. Ten mi putoval tělem jako kdybych byla na hranici. Ale milionkrát horší. Cítila jsem jak se mi jed rozšiřuje po těle, každým dalším úderem mého srdce to bylo horší a horší. Modlila jsem se aby to bylo již za mnou. Ale chtěla jsem to na to jsem se upnula. Počítala jsem údery srdce napočítala jsem jich 12678 když jsem ucítila změnu.  Od konečků prstů jsem cítila jak oheň ustupuje, byla to úleva. Nebo to jsem si myslela, všechen žár se mi soustředil do srdce, to sprintovalo a já věděla, že svůj boj prohraje. Ozvalo se poslední BUCH a pak tich, oheň se přesunul do krku.

  Otevřela jsem oči a zůstala ležet, fascinovaně jsem koukala na vzduch, viděla jsem každou částečku prachu co poletoval.

„Isabello“ ozvalo se ode dveří. Posadila jsem se neskutečně rychle. Byla jsem překvapená jak plynulé jsou moje pohyby. Ve dveřích stál Aro, široce se na mně usmíval, já ho napodobila

„Dcero“ řekl a pomalu se ke mně přibližoval, dívala jsem se na něj a zkoumala jeho tvář, teď ještě bledší a papírovější. Zkusila jsem si vybavit jak jsem ho viděla jako člověk, moje vzpomínky byli jako špatně naladěná televize. Byla jsem překvapená jak špatně jsem viděla. Aro se ke mne přiblížil

„Musíš mít žízeň, pojď jídel je teď jen tvá“ řekl a vzal mně za ruku. Viděla jsem jak zkusil do mě nahlédnout, a pocítila jsem uspokojení když jsem zjistila, že moje myšlenku patří jen mně.

  Šli jsme do jídelny, slyšela jsem tři bijící srdcem jen ten zvuk mě doháněl k šílenství, moje rychlost byla o něco rychlejší. Aro se usmál a pustil mně, vlítla jsem do jídelny a zůstala koukat na tříčlennou rodinu. Nasála jsem nosem, z jejich vůně se mi udělalo špatně. Vůbec jsem necítila žízeň. Jako by kouzelným proutkem zmizela, vycouvala jsem z jídelny

„Co se stalo?“ ptal se Aro

„Nevím, nechci je“ odpověděla jsem po pravdě. Díval se na mě pak pokýval hlavou

„Pojď“ řekl mi a vzal mě do sálu

„Isabello, je možný, že tvé tělo se bude živit jinou cestou, řekl a podával mi transfuzi, podívala jsem se na něj

„Nadechni se“ přikázal mi, poslechla jsem ho. Ale Anči teď jsem necítila žízeň, lidské krev mi nic neříkala

„Nic“ řekla jsem mu

„Tak to je zajímavé, ještě jsem se nesetkal s nikým komu by krev nevoněla“ řekl pomalu

„Felixi“ řekl Aro, během minuty stál vedle mne, usmál se na mě

„Vem Isabellu do lesa“ přikázal

„Jak jsi přeješ“ odpověděl a my odešli

„Takže o je poprvé co vidím, že Aro někomu dovolí lovit v lese“ prohodil Felix

„Jak to myslíš?“ ptala jsem se zmateně, ač jsem u upíru vyrůstala od svých sedmi spoustu věcí pořád nevím.

„No pár z nás se živí zvířaty“ řekl pohrdavě

„To jde?“ řekla jsem spíš pro sebe

„Ano, jde. Někdo si tak hraje na lidi.“ Řekl s úšklebkem. Vyšli jsme z města a zamířila na východ. Byla noc a já mohla poprvé vyzkoušet svou rychlost. Bylo to úžasné, oči ma jsem sledovala jak tu je tolik života, viděla jsem vše a to, že běžím mi nebránilo si vychutnávat ten život.

„Myslím, že to můžeš zkusit“ řekl Felix když jsme byli prostřed lesa. Nadechla jsem se a ucítila lákavou vůni, zvěřiny a medu. Rozběhla jsem se, u potoka právě pil medvěd, ani jsem o tom nepřemýšlela a rovnou jsem se mu zakousla do krku. Pila jsem jeho krev, jeho vůně ve mně vzbudila neskutečnou žízeň, věděla jsem, že mi jeden úlovek stačit nebude.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ta pozemská či nadpřirozená? 31.Kapitola: