Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska ta pozemská či nadpřirozená? 27.Kapitola 2. varianta

02.10.2009 (15:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1415×

Dívala jsem se na odcházející Tanyu a nechápala co tohle bylo. Podívala jsem se na Edwarda s otázkou v očích, Povzdechl jsi

„Jasně, za chvíli u nás“ předběhla ho Alice. Děkovně se mna ní usmál. Ostatní odešli a nechaly nás s Edwardem o samotě,

„Pojď půjdeme jsi někam sednout“ řekl a mě se zastavilo srdce, tohle se mi asi líbit nebude. Našli jsme kavárnu poblíž, usadili se a počkaly na číšníka, dala jsem si jen colu

byla jsem nervózní a vyschlo mi v ústech. Dívala jsem se na Edwarda a čekala až začne. Počkal až mi číšník přinesl colu.

„Edwarde“ zašeptala jsem zoufale, podíval se na mě a v očích měl strach.

„Bello, kdy jsme měl románek s Tanyou, je to už dávno ale nikdy jsem neudělal větší chybu“ přiznal se mi zahanbeně. Chvíli jsem na něj vykuleně koukala. Teď jsem to pochopila

„Edwarde, to ji v pořádku“ řekla jsem a usmívala jsem se

„Pokud jste spolu jen spaly nic jiného v tom nebylo tak mi opravdu nevadí“ řekla jsem mu a pohladila ho ruce. Dívala se na mě opět se mi chtěl dostat do hlavy

„Tobě to nevadí?“ ptal se zmateně

„Ne, je do dávno, neznaly jsme se“ pokrčila jsem rameny. Tohle mi bylo opravdu jedno, věřila jsem mu, každou chvíli mi dokazoval jak mě miluje.Když v tom nebylo víc na co se stresovat.

„Jsi jiná než ostatní“ prohlásil s vážnou tváří a já se rozesmála

„Ne nejsem, co bylo kdysi mě nezajímá.“ Řekla jsem vážně, usmál se na mě. Dopila jsem colu, zaplatil a šli jsme do auta

„Pojedeš k nám?“ ptal se když jsme vyjeli z města. Chtěla jsem mluvit s Ang,

„Ano ráda“ odpověděla jsem mu. Celou cestu mě držel za ruku, hladil mě palcem a já dělala to samé. Nemluvily jsme nepotřebovaly jsme to.

U jejich domu zastavil, chtěla jsem vystoupit.

„Bello“ řekl, otočila jsem se na něj

„Miluji tě“ usmál se a přitiskl své rty na mé. Líbal mě pomalu a něžně, dával do polibku spoustu lásky. Opětovala jsem mu polibek, jeho ruce mě drželi v pevném sevření, bylo mi až neskutečně příjemné. Odtáhl se až příliš brzy. Nesouhlasně jsem zamručela, zasmál se a už mi otevíral dveře. Vystoupila jsem a šla s ním ruku v ruce do domu. Všichni byli v obýváku, Angela se na mě usmála. Byla jsem překvapená, že mi nic nevyčítá.

„Angelo“ oslovila jsem jí

„Bello“ řekla a objala mě. Stáli jsme tam strašně dlouho, nic jme neříkaly, jen se objímaly.

„Tolik mě to mrzí, přišla jsi o rodinu“ zašeptala jsem jí

„I mě. Mám novou rodinu, na svou původní nikdy nezapomenu. Jsem ráda, že jsi v pořádku. Alice mi řekla co se stalo“ řekla Ang a odtáhla se. Na jejím obličeji byla vidět bolest

„To nic, zatím je to v pořádku“ řekla jsem Edward nesouhlasně zamručel

„Je to tak, zatím nám nehrozí nebezpečí ne?“ ptala jsem se ho přikývl na souhlas. Usmála jsem se Ang jsme si povídaly hodiny, dozvěděla jsem se, že necítí lidskou krev, její dar se projevuje. Každý den cvičí a hrdě mi vyprávěla jak se jí podařilo zachránit medvěda. Když to uslyšel Emmett hned se ptal kde ho najde. Ang se na něj sladce usmála

„To ti neřeknu, ještě by jsi mi ho vysál“ řekla Angela na oko uraženě. Tím nás všechny rozesmála, Emmett se urazil a dramaticky odešel, čím náš smích byl ještě veselejší. Hodiny letěli jako splašené ani jsem si nevšimla, že se mezi tím setmělo.

„Bello měla by jsi jet domů“ řekla Alice s potulným úsměvem

„Děje se něco?“ ptala jsem se

„Ne nic“ řekla a táhla mě k Edwardovy, ten se usmál a odvezl mě domů. Rozloučil se semnou s tím, že půjde na lov. Doma jsem se vykoupala a šla si lehnout, oči mi padly na kalendář. Bylo 21.12. jak ten čas letěl, zakroutila jsem hlavou a šla si lehnout.

„Bello“ probudil mě George venku byla ještě tma.

„Co se děje?“ Ptala jsem se rozespale.

„Je to tu rodíme“ vyšiloval George

„A proč mě budíš, vem jí do nemocnice. Kriste pane“ nadávala jsem a běžela za mámou. Ta stála pod schody a čekala na Georga s taškou v ruce

„Já mu to říkala, ale copak mě někdy poslechne?“ hudrovala máma a smála se

„Tak jeďte a hlavně opatrně“ řekla jsem

„Víš co, nevypadá, že by byl schopný tě tam odvézt udělám to sama“ a koukala jsem na Georga který vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Silnější pohlaví jo? To sotva, pomyslela jsem jsi ironicky a šla pro klíčky. Máma byla v pohodě sedla jsi do zadu a George vedle ní. Jela jsem rychle ale zároveň opatrně.

Do nemocnice jsme dojely za deset minut a okamžitě šli na příjem. Mámu daly na pokoj udělali jí monitor miminka a poslaly jí na přípravnu

„Půjdeš tam ty? Prosím“ ptal se George, nevypadal dobře

„Měl by jsi tam být ale ty“ odvětila jsem

„Nemyslím, že bych to přežil.“ Odpověděl, opravdu nevypadal nejlíp. Kývla jsem a šla za sestrou, ta mi dala zelený plášť a já šla za mámou. Ležela na lehátku

„Myslela jsem si, že pošle tebe“ řekla když mě viděla

„No jo chlapy“ odvětila jsem. Máma sykla bolestí, každé dvě minuty měla kontrakce. Za nedlouho přišla doktorka

„Tak maminko jak jste na tom?“ ptala se

„Každé dvě minuty“ odpověděla

„Voda praskla?“ ptala se

„Ne nepraskla“ odpověděla jí máma. Doktorka jí vyšetřila

„Tak jsme otevřená na deset, vodu vám píchnu ano?“ ptala se a máma kývla na souhlas.

„Až..“ ale máma jí nenechala domluvit

„Teď“ procedila skrz zuby. Doktorka jí píchla plodovou vodu a za chvíli se narodila krásná holčička. S plných plic křičela a tak nám dávala najevo, že je v pořádku.

„Máte krásnou holčičku“ usmála se doktorka a podala jí mámě do náruče. Opravdu byla kouzelná, tmavé velké oči, trochu špičatý obličejík a dlouhé prstíky. Nebyla ani pomačkaná, už od první chvíle nádherná.

„Jak se bude jmenovat?“ ptala se sestřička a vzala jsi jí aby jí mohla obléknout a dát náramek.

„Elizabeth Reynová “ Odpověděla máma. Převezli jí do pokoje, já šla za Georgem,

„Máš další ženskou“ řekla jsem mu se smíchem. Viditelně se mu ulevilo. Šel se podívat na malou a já jsi sedla na židličku. Byla jsem šťastná, máma porodila Elizabeth byla opravdu kouzelná. Seděla jsem tam jen chvíli. George za mnou přišel, jeho obličej byl rozzářený štěstím, sedl si vedle mě a objal mě. Opětovala jsem jeho objetí, dnes mi to přišlo absolutně normální.

„Pojedeme domů?“ ptala jsem se ho

„Jeď já tu zůstanu“ odpověděl mi. Rozloučila jsem se s ním, i s malou, na kterou jsem se šla ještě jednou podívat a nasedla do auta. Byla jsem unavená, ten porod mě docela zmohl, sice jen psychicky ale i tak. Potřebovala jsem se prospat, těšila jsem se do postele. Alice to určitě věděla, proto se tak usmívala, když mě vyhazovala. Pomyslela jsem si. To mi to nemohla říct? To jsi říká kamarádka? Nebo Edward? Ten to určitě taky věděl. Byla jsem trochu naštvaná ale na druhou stranu jsem je chápala, nechtěli mi zkazit překvapení.

Domů jsem jela pomalu, a když jsem konečně dorazila všimla jsem si, že je všude tma. To mi nehrálo, jasně jsem si pamatovala, že když jsme odjížděli veranda byla rozsvícená. Chvíli jsem seděla v autě a přemýšlela co mám dělat. Nakonec jsem vystoupila, měla jsem strach. Třeba je to jen Edward. Pomyslela jsem si.

„Edwarde“ zašeptala jsem potichu. Chvíli jsme čekala ale neobjevil se. Třeba jsem se spletla. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila, krev mi bušila do spánků, dech jsem měla přerývaný. Pomalu jsem dala klíč do zámku a otevřela dveře, bedlivě jsem naslouchala. Nkde žádná známka toho, že by tu někdo byl. Rozsvítila jsem halu a poté i obývák. Se sevětlae jsem se cítila lépe. Schody do mého pokoje jsem vyběhla a zprudka otevřela dveře. Rozsvítila jsem i tady. Nikde nikdo, začala jsem se smát. Začínám být paranoidní, pomyslela jsem si. Vzala jsem si věci , převlékla jsem se a lehla si do postele. Světlo jsem zhasla a usnula jsem. Cítila jsem jak mě něco studeného objalo, přitiskal jsem se blíž a dál spokojeně spala.

Když jsem se probudila byla jsem v šoku, neležela jsem ve své posteli, ani v žádné jiné. Byla jsem v nějaké boudě ležela jsem na dece. Vstala jsem a rozhlížela jsem se okolo sebe

„Kde to jsem“ zakřičela jsem

„Lásko, nekřič“ vstoupil do dveří Lucas a mě se zastavilo srdce.

„Lucasi“ vydechla jsem potichu

„Ano jsem to já, snad jsi nemyslela, že bych na tebe zapomněl?“ usmál se

„Ale ty máš být v Itálii“ nechápala jsem

„To jsem, díky mému daru jsem oklamal Alice, neviděla mě přicházet, myslí si, že jsem v Itálii“ řekl a zle se smál. Byla jsem zkoprnělá strachy, srdce mi bušilo jako o závod, nevěřila jsem tomu.

„Ale jak to?“ nechápala jsem

„Můj dar je , že dokážu na sebe vzít jakoukoliv podobu a i změnit podobu druhých. Když chci aby vypadaly jako já, dokážu jim změnit myšlenky.“ Vysvětlil mi přiblížil se ke mně. Pohladil mě, po jeho dotyku sem se zachvěla strachy. Usmál se na mě a přitiskl své rty na mé. Bylo mi na omdlení. Cítila jsem jak mě tma pohlcuje a s otevřenou náručí jsem jí vítala.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ta pozemská či nadpřirozená? 27.Kapitola 2. varianta: