Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska si svou cestu najde - 12. kapitola

12.12.2011 (19:45) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1605×

Kapitola 12.

Ráno jsem se probudila, mohlo být kolem šesté hodiny. Zbývalo mi dost času připravit se do školy a začala jsem uvažovat, jaká dívka by odpovídala Edwardovým představám. Přece se ho nemůžu jen tak zeptat. Budu na to muset jít trochu od lesa. Mezitím jsem se oblékala, pro dnešek jsem zvolila dlouhou sukni ke kotníkům, bavlněnou halenku s dlouhými rukávy, široký kožený pásek a pevné kotníkové boty.  Snad mi Alice můj outfit pochválí.

Ze svého pokoje jsem sešla dolů do kuchyně, kde už byla Esmé a má snídaně. Po chvíli přišla do kuchyně i smutná Alice, když jsem se chtěla zeptat, z čeho je smutná, předběhla mě a řekla, že dnes pojedu do školy sama, protože má být slunečný den. Já jsem si to nedokázala představit, protože pohled z okna tomu nenasvědčoval. Esmé, mě ale přesvědčila, že to možné je. Navíc si potřebují zajít na lov, takže se jim to dnešní volno i hodí. Já jsem tedy mohla po dlouhé době vyrazit do školy bez jakéhokoli dozoru.

„Na to ani nemysli!“ pokárala mě Alice.

„Neboj, Alice, jen jsem si pustila fantazii na špacír,“ zazubila jsem se na ni.

„To ti radím,“ pokárala mě.

Víc jsem s ní neměla chuť o tom debatovat, tak jsem radši vyrazila svým autíčkem do školy. Všichni se divili, kde mám zbytek, a proč jsem nejela tábořit s nimi. Řekla jsem jim, že tentokrát Cullenovi nejeli tábořit, ale do nemocnice darovat krev. Naštěstí se už nikdo neptal, proč nejsem dárcem i já, nevím, jak bych jim vysvětlovala, že krev nesnáším.

Celé dopoledne i odpoledne dopadlo nad očekávání, bavila jsem se se svými kamarády, kteří vzpomínali na všechny ty akcičky, kvůli kterým mám teď problémy, o kterých oni naštěstí nic netuší. Přemlouvali mě, abych se k nim přidala už dnes večer, že vyrážejí do klubu a beze mě to nebude ono. Bohužel nemohla jsem s nimi. Nejen Alice by mě roztrhala, po ní by si přišla na své máma i Phil. Přece se nemůžu utrhnout ze řetězu, hned při první příležitosti. To nejde.

Po škole jsem tedy poslušně jela domů, no, domů, ke Cullenovic vile. Na dveřích byl přilepený lístek, který psala Alice.

Bello,

vem si z garáže Emmettův Jeep a dojeď k ovcím. Najdeš to podle GPS. Cíl tvé cesty je již přednastaven.

Alice

„Taky mi mohla napsat SMS, nemusela bych dvakrát otvírat a zavírat garáž,“ odfrkla jsem si.

Zapípal mi mobil. Na displeji se objevila příchozí SMS od Alice:

Písemné vzkazy mají své kouzlo. A nechyběl ani usměvavý smile na konci.

Šla jsem znovu do garáže, nasedla do Emmettova Jeepu a vyrazila dle pokynů navigace. Můžu říct, že zážitek řídit takové auto to byl jedinečný. Připadala jsem si jako v nezničitelném tanku. Do nepřístupného terénu ideální auto. Snažila jsem si jízdu co nejvíce užít, ale po půl hodině navigace zahlásila, že jsem dojela do cíle. Vystoupila jsem z auta a nehnutě se rozhlížela po krajině kolem sebe.

„To není jako ve městě, viď?“

Skoro jsem vyletěla z kůže, jak jsem se lekla, když jsem za sebou uslyšela ten sametový hlas. Pak jsem se otočila a spatřila Edwarda, jak stojí kousek ode mě. Položila jsem si ruku na srdce, aby se zklidnilo.

„Ne, není to jako ve městě, nicméně i město má své výhody…“ Nestačila jsem ani doříct a Edward se otočil na patě a odcházel ode mě pryč.

„Proč se ke mně chováš tak hrubě?“ vyprskla jsem.

„Proč jsi přijela sem nahoru?“ odváděl řeč jinam.

„Co po mě chceš?“

Co jsem měla říct? Chci vědět, jaký typ holky se ti líbí? To jistě ne.

„Ale, jenom jsem se nudila,“ vymluvila jsem se. „Myslela jsem, že bych se tu mohla porozhlédnout.“

„No jistě!“ ušklíbl se Edward.

„Co tu děláš celý den? Jsi tu nahoře sám?“ Při té druhé otázce se zastavil, otočil se a pohlédl na mě se zdviženým obočím.

„Tak proto jsi přišla? Abys se mnou byla sama?“

„O tom si můžeš nechat leda zdát,“ opáčila jsem, Edward se usmál a znovu se dal do kroku.

Šla jsem za ním, když se zastavil, rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla samé ovce. Kolem nich pobíhali Emmett s Jasperem.

„Bohužel, nejsme sami,“ hlesla jsem nešťastně, „dneska žádné vzrušení nebude.“

Edward na mě překvapeně hleděl, pak zaklonil hlavu a začal se velmi hlasitě smát. Emmett s Jasperem zanechali své činnosti a podívali se po nás. Zamávala jsem jim a oni zůstali jako přimražení, určitě mě tu nečekali.

„Nechceš mi s něčím pomoci?“ navrhl a vedl mě po pěšině.

Za malou hradbou z keřů ležela veliká ovce a prudce oddechovala.

„Umírá?“ zeptala jsem se a vzhlédla k němu.

„Ne, pokud tomu budu moct zabránit. Teď se jí postav k hlavě a já ji vezmu za opačný konec a spolu jí pomůžeme z nesnází.“ Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co po mě chce, pak se mi rozsvítilo, že ovce bude rodit.

„Aha,“ řekla jsem, „možná bychom měli zavolat veterináře."

„Jo, to určitě, a než sem dojede, bude pozdě. Ne, tady jsem veterinářem já. Připravená? Tohle mládě je ve špatné poloze, jde nohama napřed a já ho musím otočit.“

To co jsem zažila v příští hodině svého života, tomu bych nikdy nevěřila. Když se Edward snažil dostat ruku do porodních cest, zjistil, že jsou tam dvojčata a že nemá dost místa, aby svou velkou ruku vsunul dovnitř. Posadil se na paty a pohlédl na mě.

„Pro mě tam není dost místa. Musíš to udělat ty.“

„Já?“ vyděsila jsem se. „Já nemůžu…“

„Sundej si tu svou halenku, ať se neumažeš, strč ruku dovnitř a vytáhni ta jehňata ven. Jestli to neuděláš, všichni tři pojdou.“

„Mám si sundat…“

„No tak, Bello, dělej. Tady nikdo není, kdo by se na tebe koukal.“

„Jsi tu ty, Jasper a Emmett,“ opáčila jsem mu.

„Ti mají svou práci a ty si myslíš, že jsem nikdy předtím žádnou holku neviděl?“ Podíval se na mě znechuceně. „Tak si to udělej po svém. Měj si krev a to ostatní po celé košili, ale pospěš si, děvče, a udělej to.“

Možná že to, jak mi řekl „děvče“, mě přimělo, abych ho poslechla. Rychle jsem si sundala halenku, hodila ji na vrcholek keře a proklínala Alici, co mi to provedla.

„Dobře, tak co mám dělat teď?“ zeptala jsem se, když jsem se přiblížila ovci k zadním nohám.

Trvalo mi to čtyřicet pět minut, než jsem uvnitř matky otočila první droboučké jehňátko. Každých několik minut se děloha ovce stáhla silnou kontrakcí a mě to pokaždé zmáčklo paži tak tvrdě, že mi bolestí vstoupily slzy do očí.

„Vedeš si dobře,“ řekl za mnou Edward měkce, poznala jsem, že je dojatý, protože měl zastřený hlas. Položil své ruce na má ramena a masíroval je, zatímco mé paže škrtily další kontrakce. „Jen se uvolni. Dýchej,“ říkal mi tiše do ucha.

Když stahy povolily a znovu jsem ucítila paži, vykládal mi, co mám v děloze nahmatat. „Nahmatej nohu. Tak, máš ji? Teď táhni. Ne, neubliž ji. Má příliš velké bolesti, aby věděla, co děláš. Tak, dobře. Táhni. Teď pomalu. Tak! Zatáhni znovu. Tentokrát silněji.“

Najednou z ovce vyšlo jehně, přímo mně do klína. Bylo vlhké, celé od krve a zamotané do slizového vaku, ale byla jsem přesvědčená, že nic krásnějšího jsem v životě neviděla. Držela jsem to malé stvořeníčko v náručí a udiveně se podívala na Edwarda.

„Je tam ještě jedno,“ řekl a usmál se na mě. „Vyndej ho, potom je můžeme očistit a uvidíme, jestli se nám podaří přimět jejich matku, aby je nakrmila.“

Po prvním jehňátku šlo to druhé snadno, ale cítila jsem, že stahy už jsou mnohem slabší, a vyděšeně jsem se podívala na Edwarda.

„Prostě dostaň to jehně ven. O matku si budeme dělat starosti později.“

V příštích minutách jsem měla v klíně další jehně a sledovala, jak Edward škube hrsti trávy a snaží se je očistit od placenty. Nerozmýšlela jsem, co dělám a strhla z keřů bílou látku a začala čistit druhé jehně.

Jehně, které měl Edward, se instinktivně šlo nakrmit k matce, ale ta tam stále ležela a ztěžka oddychovala.

„Umírá,“ řekl Edward jemně. „Je mi líto, že se to stalo při tvé první.“

„Moje první ovce,“ řekla jsem důrazně, položila jehně vedle jeho sourozence a rukou sáhla velké ovci na břicho. „Jednou jsem viděla nějaký dokument v televizi,“ vysvětlila jsem a položila dlaň na hřbet druhé ruky a začala ovci masírovat břicho. „Jednou placenta nešla ven, tak tlačili na břicho tak dlouho, dokud…“

Pracovala jsem tak tvrdě, že jsem ani nemohla mluvit. Edward odstrčil jehňata stranou, pak poklekl vedle mě a pomáhal ovci masírovat. A po několika okamžicích ovce vyvrhla velkou placentu, která s mokrým plesknutím dopadla na zem. Přestali jsme s masírováním a dívali se. Zdálo se, že ovce na okamžik přestala dýchat, pak otevřela oči, zvedla hlavu a začala se stavět na nohy.

„Chce se postavit,“ řekl Edward vítězně. Zvedli jsme se a pomohli jí, aby se postavila. Po několika vteřinách nejistého potácení ovce odběhla a jehňátka běžela za ní.

„Nevděčníci!“ zasmála jsem se a pohlédla na Edwarda. Ustoupil ode mě a zvedl to, co dříve bývalo mou čistou halenkou. Nyní to byl hadr pokrytý nečistotami, které jsem otřela z jehněte.

„Říkala jsem ti, že si ji nechám na sobě,“ řekla jsem s úsměvem a vzala jsem si ji od něj konečky prstů.

„V čem teď mám odejít?“

Edward se stále usmíval, přetáhl si přes hlavu vlastní košili a vystavil tak světlu svou jiskřící hruď. Vzala jsem si ji od něj, oblékla se a začala se smát, protože rukávy byly hrozně dlouhé. Edward mou ruku vzal a ohýbal rukávy až do poloviny mých paží. Pak se na mě zachmuřeně podíval.

Doufám, že délka tohoto dílku alespoň částečně vynahradila to dlouhé čekání, příští kapitolky by mohly být vydávány standardně, jednou za týden.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska si svou cestu najde - 12. kapitola: