Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - 5. kapitola

16.03.2014 (07:00) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1825×

5. kapitola - Plán

S trhnutím jsem se otočila a jediný pohled mi stačil, abych poznala, že dnešní večer nebude vůbec poklidný. Měl se přece vrátit až v neděli...

„Tak jak ses měl na služebce?“ Peter doslova vpadl dovnitř, jen tak tak se zachytil o stolek v předsíni.

„Sk... svk, skvě... le,“ zachrčel, „ tro... trochu j-sme-e oslavovali.“ Dopotácel se do kuchyně, nevypadal zrovna střízlivě. Košili měl pomačkanou, jako by právě vstal z postele a u pravého koutku měl rudý obtisk rtěnky. Nepochybovala jsem o tom, že mě podvádí, a byla jsem si jista ještě jednou věcí, je opilý. Se strachem jsem se otočila na svou neteř, která vyjeveně koukala na právě příchozího.

Peter došel až ke mně, ještě předtím se ale musel opřít o kuchyňskou linku, aby nabyl ztracenou rovnováhu.

„Co tu dělá ona?“ Kývl směrem k Leonce, která ještě stála vedle mě a v ruce držela batůžek, který jsem jí před chvílí chystala, já klečela vedle ní.

„Říkala jsem ti přece, že je Kate v nemocnici.“ Zle se na mě podíval, a než jsem stačila něco říct, sehnul se a za vlasy si mě vytáhl nahoru.

„T... o mě nezajímá, pt, pt... al jsem se, co tu dělá ona!“ Zatřásl se mnou, ještě pořád mě drže za dlouhé lokny. Ruka mi bolestí vystřelila k hlavě. Leonka se třásla strachy.

„Když mě pustíš, ráda ti to vysvětlím,“ snažila jsem se o klidný tón hlasu. Ruku spustil k tělu, ale nepřestával si mě nevrle měřit očima. Chytla jsem Leu rychle za rameno a postrčila ji za záda. „Ničeho se neboj, zlato,“ šeptala jsem jí.

„Tak vysvětlí mi někdo, co dělá v mém domě?!“ zakřičel na mě, slyšela jsem, jak Lea začala plakat. Pomalou chůzí se ke mně přibližoval a já s postrkováním Leonky za zády couvala. „Běž, prosím, do pokojíku a zamkni se tam, ano?“ pošeptala jsem jí do ucha. Lea vyběhla tři schody, ale pak se otočila, chtěla mi nějak pomoci, ale to jsem nemohla v žádném případě dovolit. Běž, naznačila jsem jí pohledem, vyběhla nahoru a zabouchla dveře. Slyšela jsem, jak otočila klíčem v zámku.

Pomalu jsem se otočila a došla až k němu. „Jen bych tě chtěla upozornit, že tohle je dům po mých rodičích.“ Narovnal se a zrudl vzteky, nebyl zvyklý, že mu někdo odporuje. Rukama mi chytl ramena a natlačil mě na kuchyňskou linku.

„Co si to, do prdele, dovoluješ? Víš vůbec, kdo já sem? Můžeš být ráda, že tu zůstávám.“ Hlavu naklonil až k mému obličeji, z jeho po alkoholu páchnoucím dechu se mi dělalo špatně. „To ti nestačil ten nákup dneska?“

„Ale vždyť jsi říkal, že…“ Do očí se mi hrnuly slzy z neprokrvujících se ramenou, jak silně mě držel.

„Ticho! Teď mluvím já!“ zavrčel a dal mi facku. „Co si o sobě sakra myslíš, Esme?!“

„Petere, to...“ Musela jsem se nadechnout, protože druhou rukou stiskl můj krk.

„To bolí. Vždyť... Udusíš mě.“ Tím jsem vypotřebovala všechen vzduch, co jsem měla v plicích.

„Co jsi? Řekni mi, kdo jsi? Nicka oproti mně, naprostá nula, co umí jen vařit.“

„Tvoje manželka, neměl bys...“ Pryč byla moje síla bojovat, pryč byla pláž a nad ní obloha s hvězdami. Jen kvůli Leonce, která byla někde nahoře v pokoji, jsem to musela dokázat, musela jsem to vydržet, aby ho nenapadlo jít nahoru a rozkopnout dveře. Leonce přece nesmí ublížit!

„Jo,“ zasmál se sarkasticky, „moje manželka, takže budeš dělat, co ti nakážu.“ Znovu se zasmál a pak sjel rukama dolů k mému pasu. „Doufám, žes to ještě nezapomněla.“ Za boky si mě hrubě přitiskl na své tělo.

„Ne! Petere, prosím...“ Hlavu mi zaklonil do zadu. „Prosím, pusť mě!“ Zatřásla jsem sebou v jeho pevném sevření.

Peter najednou zezelenal a díky bohu mě pustil, protože měl teď na řešení jinou záležitost, pozvracel se uprostřed kuchyně. Doufám, že ze sebe samotného, musela jsem odvrátit zrak. Rychle jsem začala couvat do obýváku, protože Peter se začal zase narovnávat.

„Podvádíš mě?“ začal zhurta, když se zvedl od zvratků. On... Zrovna on se mě na tohle ptá?

„Chtěla jsem se zeptat na to samé.“ Hlas se mi třásl strachy, z očí mi tekly slzy a celá jsem se klepala.

„Podvádím, už půl roku, a ty sis toho všimla až teď!“ Pomalu se přibližoval. „Nezáleží mi na tobě, jsi jen moje služka!“ Pořád jsem couvala dál, do ruky jsem si vzala knížku, která ležela na stolku vedle křesla, nevím, proč jsem to udělala, ale knížky mi vždycky pomohly v těžkých životních situacích, jenže teď to bylo jiné. Peter už byl skoro u mě a já se zarazila o překážku, o opěradlo sedačky, která mi zabraňovala v útěku.

„Tak co, Esme? Co mi uděláš? Umlátíš mě literaturou?“ Zrychleně jsem dýchala a přemýšlela, co mi udělá, před očima jsem měla ty nejhorší scénáře. Peter zrychlil krok, ale do cesty se mu připletl koberec, na kterém uklouzl a přepadl přes opěradlo sedačky, dopadl obličejem dolů. Já na poslední chvíli stačila uskočit, rychle, bez ohlížení, jsem běžela nahoru, schody jsem brala po dvou.

„Leonko, to jsem já!“ zabouchala jsem na dveře. Lea odemkla a otevřela, já ji rychle natlačila dovnitř, zabouchla a otočila klíčem. Zničeně jsem se svezla k zemi, Leonka se mi vřítila do náruče a plakala, já taky. Zády jsem se opřela o dveře a houpala se s ní ze strany na stranu.

„Teto,“ rozeznala jsem mezi jejími vzlyky.

„Už je to dobré, neboj se, všechno je v pořádku.“ Ale nebylo, nikdy už to nebude v pořádku, tohle Peter přehnal, měla jsem pocit, jako by se mi zhroutil svět. Kousíček po kousíčku, stébélko po stébélku, kousky mého života se rozletěly všude kolem, vířily v nekonečných kruzích a já padala do hluboké temné propasti zoufalství a beznaděje.

On by snad zbil i svoji neteř, to už bylo prostě moc. Na mně nezáleželo, já nebyla důležitá, jak sám řekl. Tížilo mne to, ale musím odejít, musím od něj pryč, půjdu kamkoliv, hlavně, ať mám od něj pokoj.

Setřela jsem Lee slzičky a dál ji houpala, za pár chvil usnula a já zanedlouho po ní taky.

* * *

Ráno jsem pomohla Leonce do postele, aby ještě spala, byla po včerejšku hodně unavená. Já sama jsem odemkla dveře a rozhlídla se po chodbě, nikde nikdo, po schodech jsem šla jako myška skoro bez dechu, ale srdce jsem cítila až v krku. Strach byl teď moje druhé jméno. Rozhlédla jsem se po obývacím pokoji, Peter stále ležel na sedačce v úplně stejné poloze jako večer. Došla jsem k sedací soupravě, chtěla jsem se přesvědčit, že je... Že není... Když jsem se pomalým krokem doplížila až k němu, abych ho neprobudila, naštěstí dýchal.

Chvíli jsem ho pozorovala, vlastně jsem si uvědomila, že je mi ho líto, když jsem Peterovi tenkrát řekla ano, mnoho věcí jsem nevěděla. Po pravdě, nebudu si nic nalhávat, nevěděla jsem vůbec nic. Kdybych věděla všechno to, co vím teď, mohla by být většina věcí úplně jinak, ale možná taky ne. Moje mamka vždycky říkávala, že náš osud mnohdy najdeme na cestě, po které před ním utíkáme. Kdybych před lety řekla ne, žilo by se mi lépe, ale to nikdy nemůžu vědět. Osud si nás najde, ať už jsme na to připraveni nebo ne, ale nikdy nám nenaloží tolik, abychom to nemohli unést.

V kuchyni jsem si uvařila kávu a rychle ji vypila, pak jsem šla probudit Leu, abychom mohly jet pro Kate do nemocnice.

* * *

„Mamko!“ hrnula se Lea do Katiiny náruče, který seděla na chodbě a povídala si s doktorem Parkerem.

„Na shledanou a děkuji.“

„Nemáte zač,“ usmál se doktor na mou sestru, na konci chodby se ještě otočil a znovu jí věnoval úsměv, pak zmizel v davu lidí.

Sestra se na nás otočila a celý obličej jí zářil radostí. „Ahoj, tak jak jste se měly? A proč jste se pro mě nestavily už včera, chtěly jste si to spolu ještě užít, co?“ Když však viděla, jak jsem se zatvářila, její radostná nálada byla okamžitě pryč, její tvář strnula starostí a strachem. Trochu od sebe odstrčila Leu a začal si ji s obavami prohlížet.

„Leonka byla celou dobu nahoře v pokoji, nic se jí nestalo…“ snažila jsem se Kate uklidnit, ale sama jsem měla slzy v očích. Znala jsem sestru, to ano, ale i přesto jsem nevěděla, jak zareaguje, protože když je vaše dítě přítomno u domácího násilí a vy jste s tím nemohla nic udělat a ani jste to nevěděla…

„A ty jsi v pořádku?“ vzhlédla ke mně Kate, znovu pevně objímajíc dceru v náruči.

Zakroutila jsem hlavou. „Nesmíš si to vyčítat, Esme. Já ti to nevyčítám. Ty za to nemůžeš.“

„Můžu, neměla jsem riskovat a nechat Leu u mě, ale nevěděla jsem, že se Peter vrátí o dva dny dřív.“ Zklamala jsem je. Obě. Měla jsem chuť podřezat si žíly. Peter by ublížil Leonce, jak jsem si mohla vzít někoho, kdo by ublížit mojí pravé rodině. Byl to můj manžel, to ano, ale pouze na papíře a tahle svazující formalita už pro mě dávno neplatila. Vlastně až včera večer jsem si to uvědomila, že pro Petera nebylo manželství vůbec důležité, nechápal, nerespektoval a nevěděl, co je to být manžel, partner, milující muž. Ne, to nebyl život, který jsem si vybrala a který jsem si jako hloupá, mladá a naivní naplánovala.

Kate mi stiskla ruce. „My to zvládneme!“ Nejistě jsem kývla. „Pošleme toho hajzla tam, kam patří.“

Nebyla jsem schopná slova. Mlčky jsem pozorovala, jak se Kate přehrabuje v kabelce. Vytáhla papír a tužku, rychle na papír něco načmárala a tužku uklidila zpátky do kabelky.

„Všechno zvládneš, jsem si tím jistá.“

„Můžeš u nás bydlet, všechno bude zase jako dřív,“ usmála se povzbudivě. Ale já vím, že nebude, tedy alespoň pro mě ne, pomalu se mi v hlavě začal rodit plán. Kate a Lea to tu beze mě zvládnou, postarám se o to. Postarám se o ně.

„Zavolej tam, věř mi.“

Podávala mi malý papírek a já si ho zaslzenýma očima prohlížela.

„Esme?“ dodala, když jsem dlouho nereagovala. Pomalu jsem k ní zvedla oči.

„Všechno bude dobré, ano?“ Vsunula mi papírek s nějakým číslem, které jsem konečně přes slzy dokázala přečíst, do ruky.

„Půjdeme domů,“ otočila se Kate na dceru a dala si kabelku na rameno. Leu vzala za jednu ruku a mě chytla pod paží, zanedlouho jsme vyšly před nemocnici.

Domů. Domů? opakovala jsem si neustále. Já už nemám domov. Já ne.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 5. kapitola: