Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - 36. kapitola

22.08.2015 (21:30) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1516×

36. kapitola - Svatební noc

„A teď musíš hodit kyticí!“ zavolala na mě moje sestra, když jsme dotančili. Hosté se pomalu usazovali ke stolům, ale pár dvojic ještě kroužilo za hudby kapely.

„Ty přece už vdaná jsi.“ Zasmál se William a přitáhl si Kate blíž k sobě.

„Ne pro mě, lásko.“ Přitulila se k němu. „Ale je tu určitě hodně svobodných dam a navíc je to tradice.“

Tak jsem tedy uchopila kytici a otočila se k davu žen.

„Tak můžu?“ Za mnou se ozvaly souhlasné výkřiky. Hodila jsem květiny za sebe a podívala se, kdo ji chytil. Christine, moje kamarádka, na kterou jsem přepsala své knihkupectví. Chris se tvářila překvapeně, koukla se na svého přítele a oba se začali šťastně smát.

„Gratuluji, takže za rok nás, doufám, taky pozveš.“

„Jestli to vyjde, Esme, tak ráda. A přijď se někdy podívat do knihkupectví, dlouho jsi tam nebyla.“

„Určitě přijdu, jsem zvědavá, jak sis to tam zařídila.“

Večer pokračoval v příjemné atmosféře, až byla úplná tma. Přesunuli jsme se do obývacího pokoje.

„Nevěděla jsem, že hraješ.“ Usmála jsem se na našeho rodinného hudebníka.

„Teď už jsem dlouho nehrál. V děcáku, kde jsem byl naposled, neměli klavír, ale předtím mě učila jedna učitelka, která za mnou docházela. Pořád opakovala, že jsem talent.“ Ušklíbl se Edward.

„Tak to měla nejspíš pravdu,“ zapojil se do hovoru Eleazar. „Neřekl jsi mi, Carlisle, že si přijal do rodiny nového člena. Ba co víc, telepata už jsem dlouho nepotkal.“

„Vlastně se po delší době vidíme poprvé,“ odpověděl můj manžel. Na to oslovení jsem si začala zvykat.

„Tak mě napadlo, kde bude Edward, když vy pojedete na svatební cestu?“ přidala se do rozhovoru Tanya.

„Kde by byl, může zůstat tady. Vždyť je tu doma,“ odpověděla jsem.

„A co kdyby jel s námi? Ráda bych si poslechla, jak to vlastně bylo s jeho minulostí.“ Až teď jsem si uvědomila, že Tanya celou tu dobu po Edwardovi pokukuje, ale všimla jsem si taky, že on jí žádnou pozornost nevěnoval.

„Pokud by to Edwardovi nevadilo,“ řekl Eleazar zamyšleně.

„Rád poznám Carlisleovi příbuzné.“ Usmál se. „Ale chtěli jsme si ještě promluvit.“

„Necháme vám soukromí, chtěli jsme jít ještě před cestou na lov.“ Postavila se Carmen vedle svého muže.

Oslavovalo se až do rána, poté se hosté začali pomalu chystat k odchodu. Má rodina odcházela jako poslední.

„A nezapomeň dát vědět, až se vrátíte. Kdy vlastně odjíždíte?“

„Dnes večer, nechci vás tu tak dlouho držet, určitě jste unavení.“

„Prosím tě, Esme. Je to tvoje svatba. Nepřestanu se divit, jak se i v době, kdy bys měla slavit, staráš o to, aby se ostatní měli dobře.“

„Myslela jsem, že už mě za ty roky znáš.“ Kate si povzdechla a pak mě pevně objala. Pozdravila jsem se s Willem a Leou, než odjeli. Denaliovi odešli na lov, takže jsme zůstali v domě jen s Edwardem. Usadili jsme se v obývacím pokoji. Carlisle navrhoval pracovnu, ale neuznala jsem, že by to bylo až příliš formální.

„Pokud bys chtěl, mohli bychom ti koupit klavír. Myslela jsem, že by ti to pomohlo cítit se tu lépe. Doma.“ Odpovědí mi byl úsměv.

„Necháme si poslat tvůj rodný list, abychom mohli zařídit adopci. Pokud tu s námi budeš chtít zůstat. Ale budeme si muset ujasnit několik věcí.“ Carlisleův hlas nabral autoritativní tón. Zlehka jsem mu položila ruku na rameno. Ale věděla jsem, že do jeho pravidel chování se nebudu moct plést, pokud s námi chtěl Edward zůstat, musel akceptovat určité zákony a nejen ty upírské. Vegetariánství bylo jedním z nich.

Edward se zamračil, přemýšlel. Možná četl mé i Carlisleovy myšlenky.

„Jen do toho.“

„Začal bych u upírských zákonů, ale díky tvému daru a pobytu v Arově blízkosti, bych je pokud možno přeskočil. Myslím, že jsi jejich podstatu mohl dokonale pochopit ve Volteře. Stejně jako trest za jejich nedodržení. “ Edward přikývl.

„Zadruhé bychom si měli upřesnit, jak to je s naší potravou. Říkáme si vegetariáni, protože se neživíme lidskou krví, ale krví zvířat. Zůstat můžeš jedině tehdy, když tuto, dovolím si říct, životní filozofii přijmeš.“

„Samozřejmě ti se vším pomůžeme,“ dodala jsem s úsměvem, protože jsem měla stále pocit nepřátelské atmosféry mezi nimi.

„Doufám, že sis všiml, Carlisle, že už jsem s tím pomalu začal,“ poukázal Edward na barvu svých očí.

„Oceňuji to, ale začátky bývají těžké. Především pro toho, kdo zakusil chuť lidské krve, která je výživnější a chutnější, ale i na té zvířecí se dá přežít.“ Edward si byl nejspíš vědom toho, že pokud by nezačal sám, Carlisle by neuvěřil, že by toho byl schopen a nepřijal ho mezi nás, z čehož vyplývalo, že Edward se k nám chtěl přidat. Odpovědí na mé myšlenky mi bylo ostýchavé přikývnutí, jako by náš nový člen rodiny stále zvažoval svůj přestup na vegetariánství. Ale Carlisleova pravidla byla jasná. Buď se začne živit krví zvířat, anebo může jít.

„A zatřetí…“ začal Carlisle.

„A zatřetí bychom se rádi zeptali, co jsi vlastně dělal, když jsme z Volterry odešli,“ přerušila jsem ho. „A jak to, že sis vybral život v Arově gardě místo odchodu s námi. Máme jistou teorii…“

„Vaše teorie je správná.“ Ušklíbl se Edward tím svým pokřiveným úsměvem. Nejspíš stále nebyl smířen se svým novým životem. Pohrdal sám sebou. „Nechal jsem vás jít, ale ne proto, že bych chtěl zůstat s Arem, ale kvůli vaší ochraně.“

Šťastně jsem se na Carlislea usmála. Byla jsem ráda, že jsem měla pravdu.

„Byl jsem znechucen sám ze sebe a stále ještě jsem. Ne, Esme, nepřerušuj mě. Vím, co mi chceš říct, jsi ale příliš dobrá, než abys to pochopila. Byl jsem na tebe, Carlisle, naštvaný. Ani nevíš jak. Udělal jsi ze mě něco, s čím se mé lidské chápání neslučovalo. Uvrhl jsi mě do světa, o kterém jsem neměl ani v nejmenším potuchy.“ Carlisle se zamračil, ale ne zlostí, celá situace mu byla líto. Pevně jsem mu stiskla rameno.

„Do tý doby jsem byl jen kluk z děcáku s epilepsií, co si myslel, že ho ta nemoc stejně jednou dostane. Byl jsem kluk, co měl svoje problémy a vnitřní démony, co se s upírstvím jen hlasitěji přihlásily o slovo. A nemyslím si, že je v blízký době někdy zvládnu překonat. Lidská krev mi v tom ale hodně pomáhá.“

Můj muž se zamračil. Nadechla jsem se, abych něco řekla. Vždy tu budeme, abychom mu pomohli.

„Nepřerušuj mě, prosím, ale jsi hodná, díky.“ Jeho pohled se opět stočil ke Carlisleovi, ale než pokračoval, krátce se jeho oči setkaly s mými: „Se svými problémy se budu muset vypořádat sám… Mami.“ To oslovení mě obrovsky zahřálo u srdce a můj syn si toho byl vědom.

„Viděl jsem zkaženou mysl volterrských vládců. Poznal jsem, jak si mnohdy překrucují své vlastní zákony, aby je mohli používat ve svůj prospěch. A na chvíli mi to učarovalo, to nezapírám. Je mi to líto, Carlisle. Vím, jak se tě to dotklo, že někdo, koho jsi stvořil, se může chovat tak… zle.“

„Ale kdo může soudit, že ses choval zle, Edwarde? Možná jsi byl jen ovlivňován Arem a jeho působením.“

Edward mi věnoval zamyšlený a možná trochu unavený pohled.

„Byl jsem u všeho, co Aro a jeho bratři, především Caius, dělali, bylo to hnusný. Jak se mohli takhle chovat ke svému vlastnímu druhu? O lidech nemluvě.“

„I nás to trápilo, drahoušku, proto jsme odešli.“

„Já vím, Esme. Ale abych pokračoval… Když jsem poslouchal tvoje a Carlisleovy myšlenky, nenašel jsem v nich žádné zlo, byly jako protiváha k těm Caiovým, Janeiným a skoro všem ve Volteře. Uvědomil jsem si ten rozdíl a brzy jsem se rozhodl, že tak dobré osoby, jako jste vy dva, musí být zachráněni. A když jsem se dozvěděl o Arově plánu vás zničit, musel jsem jednat. Aro si byl vědom tvé touhy vytvořit rodinu vegetariánů, Carlisle. Věděl jsem, že vás dobrovolně z Volterry nikdy nepustí a tak jsem mu nabídl sebe, že zůstanu v jeho službách. Ten návrh uvítal, nemusel už chodit na daleké výpravy, aby mohl číst myšlenky a získávat do Gardy nové členy s pozoruhodnými dary. Mohl v klidu sedět na svém trůnu v Itálii, anebo studovat nové knihy a poznatky o lidském druhu a jeho světě.“

„Ale jak jsi Ara přesvědčil, aby ti věřil? Vždyť musel číst tvé myšlenky,“ chtěl vědět překvapený Carlisle.

„V prvních měsících po vašem odchodu mi věřil určitě, byl jsem šílený žízní a tak mě mohl ovládat. Nepotřeboval se ujišťovat, jestli mu říkám pravdu. Ale jak jsem si víc uvědomoval svou podstatu, nepřestával jsem na vás myslet.“ Těšilo mě, že stejně jako jsem myslela já na svého syna a trápila se kvůli němu, tak i on myslel na nás.

„Nebylo to tak jednoduché, Esme. Musel jsem před Arem skrývat své myšlenky, ale jeho doteku se vyhnout nedalo. Několik měsíců jsem se snažil neměnit své chování, aby nepoznal, že se něco děje, ale ty hony na lidi a soudy nevinných upírů s dary, kterým pak udělil milost pod podmínkou, že ho budou následovat, se mi hnusily.“

„Měla jsem strach, jestli jsi ještě naživu.“

„Když Aro zjistil, jaké jsou mé plány, cítil se oklamaně. Věřte mi, že i já jsem se několikrát bál o svůj život.“

„Neříkej mi o tom, prosím. Nedokážu si ani představit, že by se ti něco stalo.“ Edward se na mě shovívavě usmál. Ale až Carlisleovo pohlazení na mé paži mě uklidnilo.

„A jak jsi to tedy provedl, že ti dovolil odejít?“

„Sám se tomu pořád divím, ale asi v tom hrál velkou roli Marcus. Cítil, jaké pouto vzniklo mezi námi. Jednou mi řekl, tak, aby se to Aro ani Caius nedozvěděli, že pokud by si měl vybrat, šel by se mnou a přidal se k vám taky.“ Oba jsme na něj zůstali překvapeně koukat. „Co se tak tváříte? Řekl bych, že ti Marcus vždycky fandil, Carlisle. Určitě víte, že Aro nechal zabít jeho ženu, když chtěli z Volterry odejít. Marcus to bratrovi nikdy neodpustil.“ Marcus pomohl i mně a mému muži, abychom mohli odejít a pomohl i Edwardovi. Byl ze všech bratrů nejméně zkažený. Ztratil svou lásku a tak zahořkl vůči světu, ale ve skrytu duše nemohl být tak zlý jako jeho bratři.

„Takže ti Marcus pomohl? Přesvědčil Ara?“ ptal se můj manžel stále ještě vyvedený z míry.

„Nejspíš ano. Nevím, Aro i Marcus přede mnou tyto myšlenky skryli. Možná jim pomáhala Renata, Arův štít. Nemohl jsem kvůli němu číst v Arově mysli.“

„A co jsi dělal potom, zlato?“ zeptala jsem se zaujatá jeho vyprávěním.

„Chvíli jsem cestoval po Evropě, když jsi mi volala z Londýna, zrovna jsem byl ve Francii. Rád jsem poznával architekturu a historii, snažil jsem se tak nemyslet na žízeň po krvi, ale nedařilo se mi to a ani teď to nezvládám, ale snažím se učit sebekontrole. Nechápu, jak to děláš, Carlisle. Zasvětíš mě do tajemství sebeovládání?“

„Rád, ale na to bude ještě dost času,“ odpověděl beze známky emoce.

„Nemysli si, že jsem se za to později neproklínal. Vždyť všechno to byli lidé!“ Nakrčila jsem obočí. Nechápala jsem, o čem Edward mluví.

„Při mých cestách po Evropě jsem se musel nějak živit, Esme. Zvířecí krev tehdy nepřicházela v úvahu. A nic by mě při jejím pití neudrželo. Odpovídal jsem na Carlisleovu myšlenku o zabíjení lidí. Ale můžu vás oba ujistit, že jsem zabíjel jen zločince, lidi s těmi nejhoršími úmysly. Ale pořád to byli lidé, kterým jsem život nedal a taky jsem jim ho neměl brát.“ Najednou jsem v něm viděla nešťastného mladého muže. Musela jsem ho obejmout.

„Ale Edwarde… Nejspíš si zachránil víc lidských životů, než kolik jsi jich vzal.“ Carlisle mlčel. Myšlenkami mi prolítla vzpomínka na Petera, ale zakroutila jsem hlavou a znovu prosila Edwarda, aby se o tom mému manželovi nezmiňoval.

„Děkuju, ale nikdy si to nepřestanu vyčítat.“

„Tehdy, když jsi mi volala, uvědomil jsem si, že jen vy dva můžete upravit můj pohled na tak zkažený svět. Už ve Volteře jsem vám záviděl vaši lásku. Rád bych jednou taky někoho potkal…“

„Jsem si naprosto jistá, pro každého na planetě existuje jeho pravá polovička, jeho láska.“

„Víš, byla tu jedna dívka. V Paříži. Jmenovala se Sofie.“

„To znamená moudrost, že?“ skočil mu do řeči Carlisle.

„Máš pravdu.“ Ušklíbl se Edward.

„A proč tu teď není s tebou?“ Usmála jsem se.

„Nechal jsem ji jít. Chtěla studovat. Ale myslím, že mi právě ona otevřela oči. Říkal jsem jí o vás. Odpověděla mi, že pokud chci najít svou rodinu, která mě bude milovat, měl bych vás vyhledat. Ona byla první člověk, se kterým jsem poznal, že lidský život má cenu a vyplatí se za něj bojovat. Takže proto jsi doktorem?“

Carlisle přikývl.

„Asi bych jí měl poděkovat.“

„Poslechl jsem ji a našel vás. Sledoval jsem vás pár měsíců, ale pořád pro mě bylo hrozně těžké živit se zvířecí krví. Proto naše první setkání tady u vás doma dopadlo tak, jak dopadlo. Omlouvám se, Carlisle, ale věř mi, že bych ti doopravdy neublížil. Bylo mi to líto, když jsem slyšel tvé myšlenky, Esme, jak ses kvůli mně musela cítit. Zařekl jsem se, že se budu snažit, aby se to už neopakovalo, ale nemůžu to slíbit.“

„Tak, a teď už byste se měli chystat!“ Edward vyskočil z křesla naproti sedačce a přemístil se k oknu. „Přece nezmeškáte letadlo!“

„Edwarde!“ zaúpěl můj manžel. Udiveně jsem těkala očima mezi oběma muži.

„Carlisle mi zakázal o tom mluvit.“

„Ještě tu nebydlíš, Edwarde, a už s Carlislem spřádáte plány za mými zády?“ Oba se zasmáli.

„Esme, to bych nerad, ale chtěl jsem, aby to celé bylo překvapení.“

„Hezky podrýváš mou autoritu, Carlisle! Jak mám potom vychovat našeho syna?“

„To oslovení se mi začíná líbit.“ Mrkl na mě Edward.

„Ale raději se jdu nachystat, než využijete svou mužskou převahu v naší rodině.“ Hlavou mi běžely různé scénáře.

„Nikdy nebudeme normální rodina, Esme. Takže s Carlisleovým pravidelným odchodem do hospody a mým hraním videoher nepočítej,“ odpověděl Edward. „Teda, ty videohry bys mi mohla dovolit.“ Když skončilo naše vzájemné dobírání, šla jsem si chystat kufr. Carlisle taky na chvíli zmizel v pracovně, když scházel dolů po schodech do obýváku, nesl středně velkou cestovní tašku. Dole už čekali Denaliovi, kteří se vrátili z lovu a hovořili s Edwardem.

„Užijte si svatební cestu,“ přála nám Carmen, když jsme nakládali zavazadla do kufru auta.

„Děkujeme. A, Edwarde, až dorazíte, napiš mi, že jste dojeli v pořádku.“

„Prosím tě, Esme, co by se nám asi tak mohlo stát?“ Dal důraz na zájmeno nám.

„Nemusíš si dělat žádné starosti. Nikdo mu nezkřiví ani vlásek,“ odpověděla prostřední sestra Denaliová, Kate.

„Esme, jsem rád, že patříš do naší rodiny.“ Usmál se Eleazar a podal mi ruku. „Bylo mi potěšením tě poznat.“

„Potěšení je na mé straně.“ Stiskla jsem jeho ruku.

Edward se ušklíbl, když mě zachvátila menší panika, že už je to tady.

„A vážně se nemusíš bát. Určitě se ti to bude líbit. Carlisle vyvinul velké úsilí, aby bylo všechno dokonalé.“ Mrkl na mě náš syn, když jsem se usazovala do auta. Zhrozila jsem se, že náš syn toho věděl o mých líbánkách víc než já. „Neměj strach. Carlisle nezacházel do detailů. Své myšlenky si hlídá stejně jako své chování.“ Navzájem jsme se na sebe s mým manželem usmáli. Sice nebyl naším biologickým synem, ale vplul do této pozice skvěle a i my byli pyšní, že brzy budeme (i úředně) jeho rodiče. Jen mě trošku, z rodičovského hlediska, děsilo, že náš syn bude s ohledem na jeho nadání vždy o kus napřed, i když ho už nebudeme muset vychovávat.

„Tak se mějte krásně!“ zavolala ještě Irina, než jsme zavřeli dveře a vyjeli směr Columbijské letiště.

Po odbavení a nastoupení do letadla jsem si lámala hlavu, kam pojedeme, když mi Carlisle řekl, že Rio de Janeiro je jen přestupní místo a že pokračujeme někam dál. Hlášení na letišti mu trochu zkazilo plány, ale konkrétní místo stále tajil.

„Carlisle, rozčiluje mě to, když nevím, kam letíme.“

„Přece do Brazílie.“ Usmál se tajemně.

Zakroutila jsem hlavou.

„Nezlob mě.“

„Uklidni se a užívej si let. Vše se brzy dozvíš.“ Jemně uchopil mou dlaň do té jeho a celou cestu mi hladil klouby na pravé ruce. Tak jsem to prostě nechala být. Když letadlo přistálo na letišti, nechali jsme si kufry v úschovně a chvíli se procházeli po městě, dokud se nesetmělo.

„Carlisle, nemohli bychom se podívat k Soše Ježíše Krista? Když už jsme tady.“

„Získala jsi stejný dar, jako má Edward? Chtěl jsem, aby to bylo překvapení.“

„Další?“ Zakroutila jsem nevěřícně hlavou.

„To největší teprve přijde.“ Mrkl na mě spiklenecky. Procházeli jsme se roztančenými ulicemi. Ta uvolněná atmosféra se mi začínala líbit. Tolik milých lidí, tance, energie. Musela jsem se smát. Anglický gentleman v rytmu samby. Ale docela mu to šlo.

Když jsme vyšli na kopec Corcovado až k Soše Krista Spasitele, byla jsem naprosto ohromena. Byla obrovská!

„Kolik tak může měřit?“

„Myslím, že 30 metrů. Sám podstavec je vysoký sedm metrů.“

„Myslíš nebo víš?“ rýpla jsem si do něj. S jeho výmluvným pohledem jsem se přesvědčila, že není moc věcí, které neví. Dlouho jsme se kochali monumentální postavou s roztaženými pažemi, která jako by nás chtěla všechny obejmout a pozvat k sobě do svého nebeského království.

„Asi je nejvyšší čas jít.“ Otočil se ke mně Carlisle, když se k němu přiblížily dvě ženy snědé pleti a zkoumaly jeho bledou pleť a světlé vlasy jakoby to byl nějaký přírodní úkaz. Zavolali jsme si tedy taxík, který nás zavezl na letiště, abychom si vyzvedli kufry a pak nás zavezl k jednomu molu. Divila jsem se, ale Carlisle se jen usmíval a mlčel.

„Víš, že to od tebe není vůbec hezké?“ mudrovala jsem, když na malý vodní člun nakládal naše zavazadla.

„Já vím.“ Rezignovaně jsem vydechla. Pomohl mi z mola do člunu a počkal, až se usadím. Motor naběhl hned. Uháněli jsme přes oceán. Voda stříkala všude kolem. Vlasy mi vlály, skoro jako když jedete na koni.

Netrvalo to tak dlouho a v dálce jsem uviděla obrys malého ostrova. Když jsme připluli blíž, má domněnka byla potvrzena.

„Tohle je ostrov Esme. Vítej.“

„To vidím, že je to ostrov, ale jak se jmenuje?“

„Esme.“ Zasmál se pobaveně.

„Ano?“ Otočila jsem se nechápavě.

„Má stejné jméno jako ty. Koupil jsem ho. Můj svatební dar pro tebe.“

„Carlisle, to snad nemůžeš myslet…“

„Naprosto vážně,“ přerušil mě. Motor utichl, zastavili jsme u malého dřevěného mola. Vál tu příjemný horký vzduch. Vystoupili jsme, Carlisle vynosil naše kufry a mně se otevřel výhled na tu nádheru. Krásný dům uprostřed ostrova. Tady by se Edwardovi určitě líbilo.

„Líbí se ti tu?“

„Je to tu překrásné. Děkuji.“ Políbila jsem ho na tvář. Pokračovali jsme blíž k domu. Byl ze dřeva, ale několik části domu bylo prosklených, takže jste se mohli například z obývacího pokoje dívat na příliv oceánu.

„Máš ten klíč?“ Usmál se Carlisle. Přikývla jsem a vytáhla z kabelky klíč s modrou stužkou a odemkla dveře.

Najednou můj manžel pustil kufry na zem a než jsme prošli dovnitř, zvedl mě do náruče a přenesl přes práh.

„Vy Angličané jste tak tradičně založení.“

„Myslel jsem, že už sis na to zvykla.“ Přitáhl si mě k sobě pevněji, stále mě držel v náruči.

„To je jedna z věcí, které na tobě miluji.“ Jemně jsme se políbili a pak mě položil na zem. Objala jsem ho. Jeho oči pomalu ztrácely svou zlatou barvu.

„Nechtěla bys něco…“

„Ne, jen… Musím zavolat Edwardovi, jestli v pořádku dojeli.“

„Esme, samozřejmě, že jsou v pořádku.“ Zatvářil se trochu smutně, ale zároveň hladově, tiše jsem se zasmála. Možná mu dělalo větší problém skrývat svou touhu, než jsem si myslela.

Pustila jsem ho a přešla ke kufrům, kde ležela i má kabelka a vytáhla z ní mobil. Hovor se vytáčel jen chvíli.

„Ano?“

„Eleazare? Dojeli jste v pořádku? Je Edward s vámi?“

„Předám ti ho,“ ozvalo se po doznění smíchu na druhé straně.

„Esme, jasně, že jsem v pořádku. Nemusíš si dělat starosti. Asi jsem tě svými problémy s potravou vystrašil víc, než bylo nutný. Promiň, ale… Myslel jsem, že teď už se budete zabývat něčím příjemnějším.“ Jeho tón hlasu byl výmluvný.

„Edwarde!“ pokárala jsem ho jemně. „Jsem ráda, že tě slyším a že jste v pořádku v Denali. Je to tu opravdu nádherné.“

„Já vím, viděl jsem to v Carlisleových myšlenkách. A teď už ahoj. Netrap ho víc, než dokáže snést.“ Zasmál se a položil mi to.

„Chceš si prohlédnout dům?“ Přikývla jsem. Obývací pokoj byl spojen s kuchyní, byla to jedna obrovská místnost. Procházeli jsme chodbou, až jsme došli k přivřeným dveřím. Vše vonělo dřevem a solí. Tropické podnebí dýchalo ze všech koutů a podněcovalo k lehce hravé, až lechtivé atmosféře.

Carlisle zatlačil na dveře a ony se otevřely, ucítila jsem vanilku. Všude hořely svíčky. Po zemi byly rozsypané okvětní kvítky růží.

Prošel kolem mě, okouzlena tím vším jsem ani nepostřehla, že pustil hudbu. Pomalou, romantickou. Pak ke mně přistoupil a políbil mě. Tak, jak to umí jen ten, který vás z celého srdce miluje. Jemně, aby vám snad neublížil, ale s vášní, která dokazuje jeho lásku k vám.

Jeho oči byly dokonale černé. Stejně jako ty moje. Naše rty kroužily v tajemném starodávném tanci. Pomalu mě k sobě přitiskl. Ten dotek byl elektrizující.

„Ach, Esme.“ Vydechl mezi polibky. „Tolik jsem po tobě toužil.“

„Já vím.“ Dotkla jsem se jeho mramorové tváře a rukou putovala až dozadu na krk, lehce jsem zatahala za jeho vlasy a pak si ho přitáhla blíž a prohloubila náš polibek. Pomalu jsem začala rozepínat knoflíčky na Carlisleově košili. Ten žhavý pohled v jeho očích byl nezapomenutelný. Horké dlaně mi přejížděly po pažích. Jedním pohybem byla košile dole. Dotkla jsem se jeho hrudi a rukama hladila vypracované tělo. Vlastně až teď jsem si uvědomila, že ho poprvé vidím nahého. Ta myšlenka mě rozechvěla. Co nejvíce jsem se na něj přitiskla. Nepotřebovala jsem dýchat, ale jeho vůně byla opojná. Políbil mě do vlasů a pak jsme se pomalu přesunuli k posteli s nebesy. Cestou jsem skopla lodičky. Jeho boty zůstaly někde v předsíni.

„Abychom to tu nepodpálili.“ Zasmál se Carlisle. Žár mezi námi světélkoval po celé místnosti.

„No, svíček je tu na to dost.“ Malými polibky mne líbal po celém krku, nevynechal jediné místo. Narazila jsem lýtky na postel.

„Carlisle… Počkej,“ zamumlala jsem a jemně se od něj odtáhla.

„Co se děje? Udělal jsem něco špatně?“

„Ne, to ne,“ ujistila jsem ho. „Jen… Bojím se.“

„Čeho?“ Ustaraně mi koukal do očí a držel mě za ruku. Dlouho jsme se na sebe dívali.

„Miláčku, ale Peter tu není. Už ti nemůže ublížit. Věř mi, prosím, že nedovolím, aby ti kdokoliv ublížil.“ Uchopil mou tvář a palci mě hladil po lících. „Kdyby ti bylo cokoliv nepříjemné, hned mi to řekni.“ Pomalu jsem přikývla. Peter byl mrtvý, ale Carlisle to nevěděl. Bylo to hloupé, vždyť jsem se tolikrát přesvědčila, že Carlisle není jako můj bývalý manžel. Jeho láska změnila můj pohled na muže. Našla jsem lásku mezi tyrany. Mezi těmi volterrskými, ale i mezi všemi tyrany lidského světa, mezi něž patřil i můj bývalý manžel.

V tiché otázce se dotkl látky na mých ramenou. Přikývla jsem. Jedním trhnutím byly mé šaty pryč. A pak už jsme jen padali do peřin.

Polibky jsem cítila na ramenou, hned zase na krku, v dekoltu. Snad všude po těle. Dotek motýlích křídel se pomalu sunul po mém břichu dolů. Zalapala jsem po dechu. Každá buňka mého těla jakoby znovu ožila. Kdybych byla člověkem, mé srdce by tlouklo, jako by mi mělo vyskočit z hrudi a rozlétnout se k nebeským výšinám. Carlisleův dotyk dlaní jen podporoval vzrušující horkost, která se mi rozlévala celým tělem. Můj manžel se zbavil jedním rychlým pohybem zbytku oblečení. Při pohledu na jeho tělo jsem se zachvěla. Byl… krásný. Celý.

Prsty jsem mu přejela po břichu. Zachvěl se a z hrdla se mu prodralo tiché zavrčení. To mě vyburcovalo ještě k intenzivnějšímu hlazení jeho zad. Možná jsem to se zataháním za jeho vlasy přehnala, protože se kolenem vsunul mezi mé nohy. Sehnul se až úplně ke mně a plenil má ústa trýznivě pomalu. Nezapomněl využívat jazyk. Po té se jeho horké rty přesunuly na můj krk. Jemně ho okusoval. Ten lechtivý pocit v podbřišku tam byl. Upíři mají city. Stoprocentně. Dokážou cítit lásku, strach o své blízké, zklamání, zlost, stejně jako lidé.

Trochu jsem se nadzvedla v pánvi, abych mu byla blíž. Podíval se mi do očí. Žhnuly v otázce, na kterou byla jen jediná odpověď. Ten pohled vypovídal vše, co jsme dosud prožili. Výhry i pády, pochopení, společné chvíle i odloučení, podporu i nesouhlas, úctu a hlavně lásku. Bylo správné, abych přikývla. Carlisle byl přece jen muž a to spojení dvou těl i duší lidí milujících se tak moc, že člověk bez lásky to nepochopí, patřilo k manželskému životu. Když můj muž konečně spojil naše těla v jedno, mé vnitro vybouchlo v ohňostroji emocí a upíří dávce touhy. Nepochybovala jsem, že to bylo daleko silnější, než kdybych to zažila jako člověk.

„Carlisle,“ zasténala jsem tiše. Ucítila jsem tlak jeho dlaní na svých bocích. Vždycky jsem zastávala názor, že pohlavní styk dvou lidí je absolutní završení jejich vztahu a dnes jsem si to potvrdila a bylo to krásné. Všech těch dlouhých měsíců odříkání jsem nelitovala, o to byl tento zážitek výjimečnější. Carlisle byl jemný, romantický, ale zároveň také vášnivý asi jako každý muž v této situaci. Bylo to o tolik jiné, než co jsem zažívala s Peterem. Rychle jsem myšlenku na něj zahnala, nechtěla jsem si kazit tuto chvíli, ač jsem se krátkému porovnání nevyhnula.

Za okamžik v bouři rozkoše vybuchl i můj drahý. Okamžitě mě jeho paže objaly kolem zad a přitulil si mě k sobě v láskyplném ochraňujícím objetí. Políbil mě do vlasů. Naše těla se tiskla v pevném poutu, jako by nás od sebe chtěl někdo odtrhnout. Věděla jsem, že takhle mě při svém boku bude držet a opečovávat navždy. Opřela jsem si hlavu o jeho hrudník a kreslila mu po něm náhodné obrazce.

„Děkuji, Esme. Miluji tě.“ Usmíval se, byl nanejvýš šťastný. Jeho tvář celá zářila. Těšilo mě, že se tak cítí kvůli mně. Obklopovala nás povznášející láska.

„I já děkuji. A Carlisle?“ Sklonil hlavu, aby vyhledal mé oči. „Miluji tě.“

Chvíli jsme leželi jen tak se zavřenýma očima a užívali si svou nekonečnou přítomnost, když jsem zatoužila po dalším hurikánu euforie.

„Doktore?“ Carlisle se na mě pobaveně usmál.

Nikdy jsem neuměla svádět muže, ale zamrkala jsem řasami.

„Madame by chtěla přídavek?“ Jemně mi zatlačil na ramena a položil do polštářů. „Tobě se to ale nějak zalíbilo.“ Mrkl na mě téměř klukovsky. „Jak myslíš. Když jsme teď ti manželé…“

Noc ještě nekončila.

Musím se přiznat, že při psaní milostné scény jsem potila krev. Děkuji Jessy, že mi s ní pomohla, protože nevím, jak bych se s ní prala já sama. Musím přiznat, že psychický stav se mi popisuje líp než ten fyzický. :)

Každopádně, máme za sebou poslední kapitolu povídky. Příště ještě epilog, který bych ráda dopsala do konce prázdnin a jsme v cíli, milé dámy. :)

Dnes 22. srpna 2015 je to přesně dva roky, co jsem začala psát Lásku nalezenou mezi tyrany, proto jsem chtěla vydat kapitolu právě dnes na moje-vaše-naše malé výročí s touto povídkou. Víc slov příště... Mám Vás ráda! ♥ 

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 36. kapitola: