Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - 20. kapitola

16.06.2014 (11:00) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1608×

20. kapitola - Otázky a odpovědi

Daleko za Volterrou jsme vběhli do temného lesního porostu. Vůbec nevadilo, že byla všude naprostá tma, moje oči si jí nepotřebovaly přivyknout, nebyl žádný rozdíl v tom, jak jsem viděla ve dne a jak v noci.

Když jsem zaostřila na detaily, kolem kterých jsme probíhali, všimla jsem si veverky v koruně stromů, malých brouků, kteří se před námi schovávali, a nedaleko nás poskakoval pár zajíců, kteří se, když uslyšeli, jak kolem nich běžíme, rychle skryli do křoví.

Nedokázala jsem popsat tu rychlost, jakou jsme běželi – bylo to zvláštní, jako když jste v jeden okamžik na jednom místě a za pár chvil se přemístíte o několik mil dál. Jen co na to pomyslíte.

Ve vzduchu bylo cítit tolik nových vůní a pachů a ještě zvláštní na tom celém bylo, že jsem je dokázala všechny do nejmenších podrobností popsat.

Nikdy jsem se necítila tak svobodně. Nevěděla jsem, jak přesně zachytit ten pocit, ale bylo to, jako byste byli zavřeni v tmavé stísněné ulitě, a když jste se ráno probudili, mohli jste zase po dlouhé době volně dýchat, rozběhnout se a prostě běžet. Někam. Pryč. Od všeho. Měli jste pocit, že dokážete vše, na co si jen vzpomenete.

Náhle se před námi objevil obrovský vyvrácený kmen nějakého stromu. Zděšeně jsem se podívala na Carlislea. Ten se jen usmál a stiskl mi pevněji ruku. První přeskočil on a já hned za ním. Ani jsem se nenadála a kmen byl daleko za námi.

„Počkej,” zastavil mne.

„Co se děje?” Rozhlížela jsem se ostražitě kolem, ale kromě šumění větví stromů jsem nezaregistrovala skoro nic. Až na… Až na… Zhluboka jsem se nadechla. Carlisle si toho všiml a jemně se dotkl mých ramen. “Zavři oči.”

„Co slyšíš?” Dýchání nějakého zvířete. Podle pachu možná laň?

„Co cítíš?” Pulsující tepnu přímo u krku. Horkou vařící se krev. Prudce jsem otevřela oči a podívala se směrem, kde bylo cítit ono zvíře. V tu chvíli mi Carlisle pustil ramena a já byla v mžiku pryč. Minula jsem pár stromů a na vyvýšeném lesním palouku jsem schovaná mezi stromy zahlédla vysoké zvíře.

Ohlédla jsem se na Carlislea, který doběhl za mnou a pokýval hlavou ke zvířeti před námi. Ale nebude to tak úplně lehké, jak jsem si myslela. Dokážu vůbec zabít bezbranné zvíře? Člověka určitě ne a zvíře je taky živá bytost. To přece nejde…

„Já nemůžu… Nemůžu zabít. Vážně to nejde,” šeptala jsem a couvala směrem, odkud jsme oba přiběhli.

„Nenutím tě, ale ty necítíš ten žár v krku?” divil se. Tón hlasu, který použil, byl plný úžasu.

„Ještě jsem neslyšel o upírovi, který by odmítl lidskou anebo zvířecí krev,“ prohodil s úsměvem a zakroutil hlavou. No, skvělé!

„Esme, vážně tě nemůžu do ničeho nutit, ale měla by ses posilnit, co když někde narazíš na člověka? Pokud se teď neposilníš, bude pro tebe mnohem těžší se pak ovládnout a neublížit mu. To bys nechtěla, viď že ne?” Teď už zněl jeho hlas vážně.

Zakroutila jsem hlavou a znovu se zaměřila na zvíře před námi, které zvedlo hlavu a začalo větřit predátory. Nás dva.

„Tak dobře,” uklidňovala jsem se a pomalu došla zpět.

„Nemysli. Vypni ty lidské myšlenky a pocity. Vnímej jen, že se musíš posilnit. Nech se pohltit instinkty.” Za zvuku povzbuzujícího tichého hlasu Carlislea jsem se přibližovala k lani pár kroků přede mnou. Přikrčila jsem se.

„Mysli jen na to, že se chceš nasytit. Nic okolo neexistuje. Jen tvoje žízeň.”

V tu chvíli jsem vyrazila ze svého úkrytu za kapradinami. Zvíře nestihlo zareagovat. Skočila jsem mu po krku a povalila ho na zem. Svíjelo se a bojovalo se mnou. Nechtěla jsem, aby se trápilo, a tak jsem mu rychle prokousla krk; zuby prostupovaly kůží až ke krční tepně. Hrdlem se mi začala rozlévat lahodná tekutina, která rychle uhasila oheň v mém krku. Laň pode mnou začala ztrácet na síle, až se přestala vzpírat úplně. Odhodila jsem tělo pryč. Carlisle se o něj rychle postaral a pak se vrátil zpět ke mně.

Zvedla jsem se ze země a oprášila si šaty.

„Jsi v pořádku?”

„Já nevím. Budu si na to muset zvyknout, je to… zvláštní. Cítím se silnější než předtím a kupodivu i klidnější.”

„To bude dobré, uvidíš.” Políbil mne do vlasů. Možná mne jeho dotek před pár měsíci, když jsem byla ještě člověk, děsil, ale teď už to bylo jiné, působil na mne jako uklidňující balzám, ale bylo zvláštní, že jsem zároveň pocítila záchvěv touhy, kterou jsem dosud neznala. Nejspíš se to tímto novým životem vystupňovalo.

„Chtěl bych ti něco ukázat.” Znovu mě chytil za ruku a v mžiku jsme zmizeli mezi stromy. Běželi jsme až úplně nahoru nad koruny stromů do strmého kopce. Nemohla jsem se vynadívat na krásnou krajinu všude kolem, jejíž detaily nemá člověk šanci zahlédnout. Byla jsem roztržitá. Chtěla jsem vidět všechno najednou. Bála jsem se, aby mi něco neuteklo. Ačkoliv, na prohlédnutí si a prozkoumání italské přírody budu mít ještě moře času, pomyslela jsem si, když jsme zastavili na vyvýšené mýtině obklopené stromy, ozářené slabými měsíčními paprsky. Měsíční svit se lehce dotýkal kapradin, stébel trav a drobných květů velmi zvláštních květin, které jsem nikdy předtím neviděla. Jeho stříbrný tanec podkreslil toto místo tajemnou atmosférou.

Kolem kmenů stromů se třepotala malá světýlka. Světlušky, které podle pověstí navádějí bloudící lidi po lesích do bažin.

Došla jsem doprostřed mýtiny a zadívala se směrem k obloze. Dnešní noc zářilo mnoho hvězd. Představovala jsem si, že některou z nich je můj malý syn anebo moji rodiče.

Mám vás ráda, poslala jsem jim nahoru tichou vzpomínku. A jakoby na znamení odpovědi několik hvězd krátce zablikalo. My tebe taky. Lidské oko by to jistě nepostřehlo, ale já viděla, jak několikrát zmizely a hned nato se zase objevily na obloze.

Na ramenou jsem ucítila příjemný dotek. „Na co myslíš?”

„Na to množství času. Nevím, jak se s ním dokážu vypořádat, co dělají upíři s časem, když ho mají tolik?”

„Každý něco jiného. Někdo čte,” jeho ruce se pomalu sunuly od ramen směrem k mému krku, „někdo hraje na hudební nástroj,” ucítila jsem jemné prsty lékaře ve vlasech, „někdo studuje,” Carlisleův dech mne polechtal na krku. Dlaně přemístil na má záda a lehce po nich přejížděl. „Něco vymyslíme.” Těsně pod ušním boltcem, na mém zvlášť citlivém místě, jsem ucítila letmý polibek, nezůstalo u jednoho.

„Počkej…” Snažila jsem se k němu otočit čelem. „Carlisle…”

„Hmm?” zamručel s ústy stále na mém krku.

„Počkej.” Rozostřeně a trochu ublíženě se mi podíval do očí.

„Je to na mě všechno moc rychlé. Potřebuji trochu času. A mám ještě spoustu otázek. Dnes toho bylo na mě vážně moc. Přeměna, probuzení do nového života a pak ten lov… Je to zvláštní. Fyzicky se cítím, jako bych mohla skály lámat, ale psychicky se cítím strašně slabě, a to jsem se teprve před pár hodinami probrala z přeměny. Co budu dělat za sto, dvě stě let?!” Skoro mě až děsilo pomyšlení na to, kolik roků prožiji. Ta nesmrtelnost…

„Carlisle, kdy ses narodil?”

„V roce 1640.” Věnovala jsem mu pohled to-nemyslíš-vážně?

„A v kolika letech ses stal upírem?”

„Bylo to v roce 1663. Takže mi bylo dvacet tři let.”

„To znamená, že dvacet tři ti je už čtyři sta let?”

„Ano, přesně tak. Zastavíme se ve věku, ve kterém jsme byli stvořeni. Není snad hezké, že ti je už navždy dvacet šest?”

„Počkej… Musím si to srovnat v hlavě.” Čtyři sta let? Nemohla jsem tomu uvěřit. Tušila jsem, že bude na světě nejspíš hodně dlouho, jeho mluva a chování tomu odpovídaly, ale že tak dlouho...

„Proč se tak divíš? Aro se narodil kolem roku 1300,” řekl, jako by se nechumelilo.

„Cože? 1300?” Tak teď už jsem na něj vážně koukala jako na blázna.

„Ano, ale před naším letopočtem.” Koutky mu smíchem cukaly. Bylo to roztomilé.

„Čekají mě nějaké další novinky a nadpřirozené schopnosti kromě rychlého běhu, síly a dokonalých smyslů?”

„Upíři jsou tajemní tvorové, nikdy nevíš, co od nich můžeš čekat.” Oba jsme se usmáli a posadili se na zem.

* * *

„Vidíš, tam je souhvězdí Pastýře.” Sledovala jsem další ze shluku hvězd, na které ukazoval.

Hlavu jsem si opřela o jeho rameno.

„A támhle je Velká medvědice, v jejímž souhvězdí můžeš vidět Velký vůz.” Rukou obkresloval spojnici hvězd posledního jmenovaného souhvězdí.

Noční obloha mne vždycky fascinovala, ale teď jsem nalézala stále nová a nová souhvězdí, která byla lidskému oku skryta.

„Existuje mnoho myšlenek a příběhů o stvoření vesmíru, v jedné z nich se traduje, že vesmír vznikl z chaosu, který je prý kontrastem k pořádku. V mnohých kulturách se věří, že v určitém bodě budou síly zachovávající pořádek slábnout a svět se znovu propadne do chaosu. Takovou představu měli například starověcí Řekové. Akt stvoření vesmíru je v tomto mýtu vlastně uspořádání předchozího nepořádku.”

„Omlouvám se, že kazím tuhle kouzelnou chvíli, ale zajímá mě, jak jsi to myslel, že jsi ještě nepoznal upíra, který by odmítl krev. Jsou snad na začátku tohoto života všichni upíři stejní?

„Většinou ano, ale jak vidím, existují i výjimky,” usmál se. Opravdu jsem v tom zahlédla pýchu? Je pyšný, že má vedle sebe jednu z výjimek? Období, které teď prožívám já, pro něj jistě nebylo jednoduché a určitě se musel bát, jak budu zvládat začátky svého nového života já. Musí být asi šťastný, že jsem to všechno dokázala v rámci možností tak, jak si možná přál. Jak doufal.

Přemýšlela jsem o tom, jestli by mě zvládl zastavit, kdybych byla jako ostatní upíři a byla bych schopná ublížit lidem.

„Carlisle? Co bys dělal, kdybych nebyla výjimkou? Kdybych kvůli žízni zabila víc než jednoho člověka?” zvedla jsem hlavu a podívala se mu se strachem do očí.

„Věděl jsem, že to neuděláš,” usmál se na mě, jako by to byla samozřejmost.

„Až tak jsi ve mě věřil?”

„Když novorozený poprvé otevře oči, touha po lidské krvi je to jediné, na co dokáže myslet. Ale jak vidíš, tvůj případ to nebyl. Proto jsem se nebál vzít tě na lov ven.”

„Novorozený?”

„Ano, teď jsi novorozená. Nikdy nejsme silnější než v prvních měsících našeho života po přeměně. V této době novorozenectví nejvíc lačníme po krvi, stávají se z nás mnohdy vraždící monstra, když nezvládneme svoji žízeň po krvi a věř mi, že většina novorozených upírů vyvraždí celé vesnice, aby se nasytili.” Vesnice? Celé vesnice? Tak v tu chvíli jsem byla v šoku a zároveň ráda, že jsem to zvládla až tak dobře, protože kdyby ne, nedokázala bych žít s vědomím, že jsem jen kvůli ukojení své žízně zabila lidskou bytost. Vždyť jsem jí sama bývala.

Ne. Nesmím na to myslet. Nikdy nedovolím, aby mě touha po krvi strhla k té temnější straně osobnosti, kterou mají nejspíš všichni upíři, a která se, doufám, u mě neprojeví. Nesmí. Carlisle mě musí uhlídat. Já se musím dokonale ovládat a zachovat si něco ze své lidskosti. Jako on.

„A co jsi myslel tím – vzít mě na lov ven?”

„Vzít tě mimo hrad, daleko od lidí a hlavně co nejdál od Volturiových.”

„Proč? Copak tím, že jsem teď také upír, nezmizelo nebezpečí, před kterým jsi mě chtěl ochránit?”

„Před Volturiovými nikdy nikdo není v bezpečí. Ani člověk ani upír.”

„Ti lidé!” vykřikla jsem, protože mi najednou došlo, proč do těch velkých vyřezávaných dveří vcházely zástupy, které nikdy nevyšly ven. A já hloupá si myslela, že jdou na prohlídku hradu! Jako já tenkrát, když jsem přišla do hradu poprvé!

„Tys mi tím, že jsi mě odtamtud tehdy odvedl, zachránil život! Carlisle, proč jsi mi to nikdy neřekl?!”

„Copak jsem mohl? Byla bys v nebezpečí, kdybys věděla, že jsem tě zachránil od jisté smrti z rukou Volturiových.”

Náhle mne zachvátila vlna vzteku. „Samozřejmě jsem ti vděčná, ale, Carlisle, vysvětli mi, proč jsi s tím vražděním něco neudělal?! Vždyť si Aro nechává vodit lidi pro potravu až pod nos! Kolik staletí jsi tam s nimi žil a nezastavil to? S tím musím něco udělat! To přece nejde!” Nechtěla jsem mu nic vyčítat, ale jak s tím pocitem mohl žít?

„Ani nevíš, kolikrát jsem se takhle sám hádal se svým svědomím. Ale co zmůže jeden proti desítkám? Oni jsou vládci, kteří mají své poskoky. Jak bych je zastavil. Silou? Jediná možnost, jak jim v tom zabránit, je spálit jejich roztrhaná těla. Zavraždit. Páchat násilí. Esme, já jsem nebyl nikdy schopný vztáhnout ruku ani proti člověku a nedokážu tak smýšlet ani o svém druhu. Nelíbí se mi cesta, kterou si zvolili, ale pít krev je naše přirozenost. Je na jednotlivci, jaký způsob života přijme za svůj. Záleží jen na naší volbě. Všichni nejsou jako já, a teď už i ty. Většina upírů se poddá volání lidské krve a žije právě podle toho, k čemu byli stvořeni. K zabíjení. A celý můj život je právě o ovládnutí sama sebe a o tom, že jsem si zvolil jinou, těžší cestu. Nenásleduji ty, kteří se zmítají ve svých prvotních instinktech, protože oni nevidí krásu života.”

„Tak, teď bych se ti měla omluvit, že jsem tak naivní, vyjela jsem na tebe a myslela si, že je jednoduché s tím vším něco udělat.”

„Není proč se omlouvat, já sám jsem s Arem vedl každý den po desetiletí několikahodinové rozhovory o zabíjení nevinných lidí, o vegetariánství. Jen se mi vysmál. Nebral mě vážně. Oni nikdy ze svých návyků nesleví. Nikdy se nezmění, a proto jsem tenkrát odešel. Vlastně nevím, proč jsem se vracel. Možná jsem naivně doufal ve změnu.” Na okamžik se zamyslel a pak zase pokračoval:

„Ale to bych potom nepoznal tebe. A právě kvůli tomu jsem chtěl znovu odejít, i s tebou, abys byla v bezpečí a taky proto, že se stal Aro snad ještě více neoblomným, než byl předtím. Nechtěl ani slyšet o tom, že by na hradě žil člověk, chtěl, abych tě zabil. Věděl, že to neudělám a věř, že by mu nedělalo žádný problém ublížit ti a sprovodit tě ze světa. A velmi by se bavil tím, abych se na to celé díval.” Tak proto Carlisle tolik naléhal, abychom z Volterry odešli. Teď už se nedivím. Musela jsem se chvíli vnitřně uklidňovat, tak jsem se ho raději zeptala na další z otázek, která mne zajímala.

„Jak je možné, že ty jsi odolal lidské krvi, když je to naše přirozenost, jak ty sám říkáš?”

„A jak si to dokázala ty?” ptal se pobaveně. „Mnoho věcí pro mě nikdy nemělo příliš velikou cenu, ale nikdy jsem nebyl schopen brát na lehkou váhu lidský život. Je to největší dar, který jsme dostali. Možná má Bůh smysl pro humor, a když mi přiřkl svět neživých, daroval mi alespoň sílu ovládání se.” Najednou se mi naléhavě podíval do očí. „Zní to jako žert, ale upíři skutečně mají různé dary.”

„Jaké dary? Myslíš nějaké další nadpřirozené schopnosti?”

„Dalo by se to tak nazvat. Někteří upíři mají kromě nadlidské síly, rychlosti a zdokonalených smyslů i další, jak říkáš, schopnosti. Ne všichni mají tyto dary, ale třeba Aro je velkým sběratelem právě takto talentovaných upírů. On sám má velmi mocný dar, před kterým se neschová žádný člověk ani upír, a to ten, že jediným dotekem vidí všechny myšlenky, které kdy člověku proběhly hlavou. Proto sis mohla všimnout, že ti tenkrát, když jste se viděli poprvé, podal ruku, možná sis myslela, že je to jen seznamovací gesto, ale nebylo tomu tak. Ve skutečnosti si chtěl přečíst tvé myšlenky.” Údivem jsem na tohle zjištění nebyla schopna nijak zareagovat, vykolejilo mne to snad nejvíce ze všech informací, které jsem se dosud o upírech dozvěděla.

„Co znamená, že je Aro sběratelem talentovaných upírů? Je snad na hradě kromě něj více upírů s dary?”

„Ano, víc, než si můžeš myslet. On se obklopuje většinou jen talentovanými upíry.”

„Mohla sis všimnout Heidi, která dělá rádoby průvodkyni. Právě ona láká návštěvníky hradu, protože dokáže okouzlit lidi kolem sebe. Vlastně je z ní taková volavka vábící potravu Volturiovým do hradu.” Při této zmínce jsem prudce zatnula pěsti. Pod Carlisleovým dotekem jsem ale ruce hned uvolnila.

„A co další upíři? Co Arovi bratři a garda? Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že i v jejích řadách nechybí velmi vzácné exempláře z Arovy sbírky.”

„Nepleteš se. Když zatím nechám Arovu soukromou armádu stranou, tak Marcus má také velmi zvláštní dar, ale na rozdíl od ostatních členů gardy není nebezpečný. Marcus totiž vidí vazby a vztahy mezi lidmi. Víš, co mi před pár týdny řekl? Cituji: Tak pevnou vazbu, jako je mezi tebou a Esme, jsem za celý svůj život neviděl, Carlisle. Dovolím si říct, že váš vztah bude trvat opravdu navěky.” Musela jsem se tomuto tvrzení šťastně usmát.

Carlisle se dotkl konečky prstů mé tváře a potom pokračoval.

„Marcus byl vždy trochu odlišný od svých bratrů. Nebyl tolik ješitný jako Aro a už vůbec ne tak krutý jako Caius. Ten žádný dar nemá, zato dostal do vínku plno nenávisti a nelítostného chování, jak jsi mohla sama poznat.” Poslední slova doslova zavrčel a tentokrát zaťal pěsti on, celý se napjal.

„Raději pokračuj,” pobízela jsem ho. Vlastně, až teď jsem si uvědomila, jak ho můj dotek dokáže okamžitě uklidnit, stejně to bylo i naopak. Vypadá to, že měl Marcus pravdu...

„Možná sis všimla té malé blonďaté dívky, která se od volterrských vládců nehne ani na krok. To je Jane. A ten hnědovlasý chlapec vedle ní je její bratr Alec. Jejich dary jsou nejspíš těmi nejhoršími, co může upír vůbec mít. Aro si jich obou velmi váží, obzvlášť Jane. Nerad by o tato dvojčata přišel.”

„Jak přesně jejich dary fungují?” Nebyla jsem si jistá, jestli to chci vědět, ale možná se mi to do budoucna může hodit.

„Janin dar dokáže vyvolat mentální iluzi neskutečné bolesti. Doslova žebráš o milostivou smrt, když tuto její příšernou schopnost vůbec přežiješ.”

„A ty jsi už někdy… Ne! Nechci to vědět!” Nesnesla bych pomyšlení, že Carlislea takto mučili. Vše popisoval s takovou přesností, že jsem přestala pochybovat o tom, že tyto otřesné dary nezakusil na vlastní zkušenost.

„Alecova schopnost funguje na trochu jiném principu. Dokáže zbavit svou oběť všech smyslů a tím se pro ostatní upíry z gardy stává lehce dosažitelným cílem. Janin a Alecův dar má jakéhokoliv člověka nebo upíra ochromit, zbavit síly, aby nebyl schopný bojovat a nekladl tedy žádný odpor.” Dostala jsem strach, z Carlisleova popisu bylo znatelné, že proti takhle silným upírům se není jak bránit.

Carlisle si nejspíš všiml mého zachmuřeného pohledu.

„Možná se chceš zeptat, jestli má člověk nebo upír proti nim vůbec nějakou šanci. Bohužel nemá. Existuje dar, který je asi jediný proti těmto mentálním schopnostem, jako mají právě Jane s Alecem, a je to psychický štít. Aro má ve své gardě jen jednoho upíra, který ho ovládá, Renatu. Té si Aro velmi váží, ona je jeho osobním štítem a dává pozor na jeho bezpečnost. Štítem, který ona umí vysílat, nepronikne žádná z mentálních schopností.”

„A co další z gardy? Tak mocný jako Alec nebo Jane nemůže být už nikdo, nebo ano?”

„Tak nebezpečný už rozhodně ne, ale třeba Demetri je výborný stopař. Dokáže vystopovat lidi podle toku jejich myšlenek. Dále například Corin, která umí vyvolat v člověku pocit spokojenosti. Je strážkyní Sulpicie a Athenodory. To jsou manželky Ara a Caia.”

„Proč by měli Aro a Caius nechávat své manželky hlídat?” zeptala jsem se vyděšeně. Trochu mi to připomínalo mě. Peter to ale zvládal hravě sám a ani k mému hlídání nepotřeboval žádné nadpřirozené schopnosti.

„Nejspíš nechce, aby se pokusily o útěk. Celý příběh se váže k Arově sestře Didyme, kterou proměnil, protože si myslel, že bude mít taky tak cenný dar jako on, když však zjistil, že dokáže jen to, aby se lidé cítili šťastní – její schopnost můžeš nazývat i jako auru štěstí –, byl velmi zklamaný. Do Arovy sestry se však zamiloval Marcus, a když vše nasvědčovalo tomu, že spolu opustí Volterru, Aro ji raději zabil –”

„Ale to je strašné!” přerušila jsem ho rozlobeným hlasem.

„Ano, to je. Od té doby střeží Corin Sulpicii a Athenodoru ve věži, aby se snad také nepokusily utéct, ale i kdyby se jim to nějakým zázrakem povedlo, daleko by neutekly. Demetri by je brzy vystopoval, a pokud by byl Aro nemilosrdný i ke své manželce, jako je ke všem, nastaly by jim kruté časy díky Jane, která si mučení lidí a upírů svým darem velmi nadšeně užívá,” dokončil a já se zhluboka nadechla. Budu si ty všechny nové a mnohdy příšerné věci, které přinesla tahle noc, muset srovnat v hlavě. Dnes toho bylo až přespříliš. A navíc vůbec netuším, jestli se s těmi volterrskými hrůzovládci dokáži někdy vůbec srovnat nebo je alespoň za vládce celé upírské říše považovat. Copak se takhle chová hlava nějakého státu?

I přes to, jak je Carlisle za to, co dělají, musí nenávidět, mluví o nich s určitou úctou, kterou zatím nejsem schopná pochopit.

„Esme, budeme muset jít, začíná se rozednívat, lidé by nás neměli vidět ve slunečních paprscích.”

„Proč? Co bych ještě měla vědět? Snad není pravda, že sluneční světlo dokáže upíry zabít?”

„Uvidíš,” řekl jen a tajemně se usmál. Pak jsme opět zmizeli mezi kmeny stromů.

Náhle jsem se zastavila. Už jsem slyšela zvuky aut jezdících po silnici, když jsem si v tu chvíli všimla malého jezírka nebo spíše studánky s krásně průzračnou vodou lákající k nabrání vody a svlažení si úst. Voda v ní byla čistá a čirá jako zrcadlo. Více jsem se nad ni nahnula a nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

Kdo je ta krásná mladá žena s karamelovými vlasy vlnícími se kolem ramen, lícními kostmi ne tak ostře řezanými jako okouzlující blonďák vedle ní? Usmála jsem se a lehký úsměv se vykouzlil na tváři i té ženě zračící se na hladině. Ale něco mě vyděsilo…

„Ty oči… Proč jsou tak krvavě rudé?!”

„Každý novorozený upír má takové. Za několik týdnu se jejich barva změní, klid, Esme. Budou zlaté, jako mám já. Nezměnily by se jen tehdy, kdybys pila lidskou krev, jako Volturiovi, ale to u tebe nehrozí.” V ten čarovný okamžik vyšlo slunce, ozářilo les a stín kolem nás pomalu ustupoval. Vodní hladina, do které jsem se stále koukala, se začala lesknout, a nejen ona. Vzhlédla jsem ke Carlisleově tváři a poté si začala prohlížet své ruce, zářily. Jako by je někdo posázel stovkami malých jiskřiček, drobných sněhobílých vloček, třpytily se. Pohladila jsem toho pro mě tolik dokonalého muže, kterého jsem před chvíli viděla na vodní hladině, po lícní kosti.

„Jsi krásný,” vydechla jsem.

„Miluji tě.”

„Já tebe taky,” odpověděla jsem okouzleně.

„Esme, miláčku, už bychom vážně měli jít. Nerad bych, abychom vyděsili nějaké lidi poblíž volterrského hradu.”

„Máš pravdu,” usmála jsem se jeho starosti kvůli vylekání nějakého člověka.

„Carlisle? Kdo myslíš, že bude jako první u hradu?” Nečekala jsem na odpověď a rozběhla se směrem k Volteře.

Za pár vteřin už běžel vedle mě, ale nezrychlil a nepředběhl mě, i když mohl, držel tempo se mnou.

Byli jsme jako dva krásné světélkující diamanty, ze kterých prýští nekonečné gejzíry lásky.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 20. kapitola: