Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je nevyzpytatelná 9. kapitola: Rozchod

17.02.2011 (09:00) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2266×

Pohled Alice:

Je to tady! Konečně! Rychle jsem běžela dolů za ostatními jim sdělit tu novinu. Všichni, jak jinak, seděli na pohovce a křeslech okolo televize – Emmett totiž všechny přesvědčil, že Buffy, přemožitelka upírů je rodinná komedie.

„Rodino, mám pro vás novinky!“ zazpívala jsem. Všichni až na Jaspera se koukali zmateně - Jasper ze mě určitě vycítil tu radost a tak byl také šťastný.

„Budu hádat. Jasper tě znovu požádal o ruku a ty jsi šťastně souhlasila.“

„Emmette, nech si ty řeči a poslouchej! Edward se setkal s Bells a nejspíš se i sblížili!“

„Skvělé! Ihned potom musím Edwarda obejmout!“ vykřikla Esme. V tu ránu jsem si uvědomila i zbytky mé vize.

„Vlastně jsem ještě na něco zapomněla,“ uchichtla jsem se. „Víš, Carlisle, ona asi zjistila všechno o nás.“

„Ale vždyť jí to chtěl říct Edward sám, ne? Nebo na to alespoň vypadal,“ upozornil Jasper.

„To máš sice pravdu, ale ona na to přišla sama díky své mysli,“ řekla jsem opatrně, ale Carlisle přesto vykulil oči.

„Jak je to možné?“ zeptal se fascinovaně.

„Ve své vizi jsem to viděla tak, že se chytala za hlavu a křičela, jako kdyby do ní něco cpali.“

„Zajímavé,“ shrnul to Carlisle do jediného slova. Vtom mi to došlo.

„Panebože, Carlisle! Vždyť oni jí to vážně do té hlavy cpali!“

„Jedno vím jistě. Tohle je stokrát lepší než Buffy přemožitelka upírů!“ vykřikl samou radostí Emmett a my s Rosalií jsme mu každá z jedné strany vrazily facku. Emmett se pod náporem převrátil i s křeslem.

„Tohle není legrace, Emmette!“ zvolala Rosalie. Bellu sice neměla nijak moc v lásce, ale pokud šlo o něco vážného, tak neváhala a vrhla se do toho po hlavě.

„Počkejte, zkusím se podívat na Bellu a Edwarda,“ řekla jsem už klidně. Zavřela jsem oči a… narazila do tmy. To stejné i s Edwardem. Zkusila jsem to ještě jednou s Bellou, ale místo ní jsem uviděla překrásnou upírku, která se ledově smála.

Nemohla jsem si pomoct a srovnávala ji s Bellou. Určité náznaky tam byly, ale byla až moc krásná. Nikoho krásnějšího jsem neviděla, Rosalie jí nesahala ani po kotníky. Cítila jsem, jak se mi potí dlaně, a s výkřikem jsem padla na kolena.

Pohled Belly:

„Díky,“ řekla jsem a políbila ho na tvář. On jen nepřítomně zíral. Musela jsem se tomu usmát.

„Nemáš zač,“ řekl nepřítomně. Zavřela jsem dveře auta a vydala se k lesu.

„Počkej!“ otočila jsem se a uviděla Edwarda stát za mnou.

„Edwarde, já musím jít.“

„Já vím, já jen… buď na sebe opatrná. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo.“

„Upíři nemohou dostat infarkt,“ řekla jsem se smíchem.

„Bello, já to ale myslím vážně.“

„Neboj se o mě,“ pronesla jsem, pohladila ho po tváři a vtom se za námi ozvalo vrčení. Byl to Jacob. Edward mě strčil za záda, ale já ho hravě odstrčila.

„Tohle zvládnu!“

„Ne, nezvládneš! On si myslí, že jsi jednou z nás!“

„Můj pach?“ Edward jenom mlčky přikývl. Chtěla jsem něco říct, ale něco se mi rvalo do hlavy.

„Je to tvůj dar,“ řekl mi podivný hlas, který se až nápadně podobal zvonkohře.

„Dar? Jaký dar?“ Připadala jsem si jako blázen. Vždyť mluvím se svým výplodem fantazie!

„Tvůj dar.“

„To mi teď jako budeš lézt do hlavy?“ Ozval se děsivý smích. Nebylo na něm nic radostného spíše krutého. Jak smích postupně dozníval, tak jsem začínala nabírat na vědomí. Pomalu jsem zkusila pohnout prsty na rukou. Nic. Nešlo to.

Zkusila jsem to znovu. Tentokrát se mi zachvěly. Zjistila jsem, že ležím na něčem tvrdém. Nejspíš zem. Zamrkala jsem a pomalu otevírala oční víčka. Šlo to velmi obtížně, ale nakonec se mi to podařilo. Uviděla jsem nad sebou dvě ustarané tváře.

„Tak tohle tedy rozhodně pijavice není. Pijavice přece neomdlívají,“ řekl ohromeně Jacob.

„Edward není žádná pijavice!“ vykřikla jsem a zprudka se postavila nohy. Už předem jsem tušila, že mi to neudělá dobře, ale že tolik? Málem jsem spadla zpátky na zem. Jacob na mě však nebral žádné ohledy. Aspoň že tu byl Edward a mlčky mě podržel, abych si to mohla s Jacobem vyříkat.

„Co? On ti řekl o sobě a o nás?“

„Ne!“ Jacob se jenom nechápavě zatvářil. „To je to tak těžké uvěřit, že jsem na to přišla sama? Jakeu, náš rozchod jsem si představovala jinak!“ Sakra! Tak tohle jsem neřekla moc něžně. Chudák Jacob!

„Ty se se mnou… rozcházíš?“ řekla nevěřícně a trochu i zlomeně.

„Chtěla jsem to udělat šetrně, ale prostě mi to vyklouzlo. Jakeu! Promiň! Já-“

„Vždyť k sobě patříme,“ říkal bez jakékoli stopy emoce. Tohle jsem nechtěla! Nechtěla jsem mu ublížit! Najednou jsem si všimla, že je Edward někde pryč. Kde je, když ho zrovna potřebuju?

„Jacobe, je mi to moc líto, ale nepatříme. Patřím do světa upírů! Sice se mi do toho moc nechce, ale… cítím, že jsem tomu předurčená!“

„Jak to můžeš vědět?“

„Vím to ze své minu-“ A vtom mi to plně docvaklo. Ten obličej, postava, hlas, smích – to všechno jsem byla já! Chtěla jsem se zhroutit, ale na to teď nebyla správná chvíle. S černým humorem v duchu jsem přišla k Jacobovi a udělala tu nejstrašnější věc, jakou jsem kdy mohla udělat.

„Promiň, Jacobe, ale mezi námi by to prostě neklapalo,“ řekla jsem a pohladila ho naposledy po tváři. On jen klopýtavě odkráčel do lesa, a jakmile mi zmizel z dohledu, tak jsem uslyšela žalostné vití. Teď už na zhroucení správná chvíle byla. Neprodlužovala jsem to a schoulila se do klubíčka na zem.

Chtěla jsem se vybrečet, ale nemohla jsem nic. Ten nápor emocí mi nedovolil se rozplakat. Jacoba jsem sice nemilovala, ale byl to můj kamarád. Jeden z nejlepších kamarádů jakého jsem kdy měla, ale pouze kamarád.

Kdosi mě zvedl a ten kdosi mi nalil zvláštní energii do celého těla. Bylo to jako voda v poušti. Dokonce jsem dokázala otevřít oči a usmát se na dotyčného. Edward se nade mnou skláněl a zrychleně dýchal…

Pohled Edwarda:

„Díky,“ řekla mi Bella a políbila mě na tvář. Nedokázal jsem nic než překvapeně zírat. Dávala mi naději, že mám u ní šanci. Měl jsem co dělat, abych ji pevně neobjal. Ten polibek na tvář byl krásný a já bych dal cokoliv za to, abych to mohl zopakovat.

„Nemáš zač,“ řekl jsem a přemýšlel. Bylo to tak frustrující neslyšet její myšlenky! Není to fér. Co já bych dal za to, abych ji jedinkrát za svůj nemrtvý život slyšel! Aspoň bych věděl, na čem jsem – jestli mě má aspoň trošku ráda.

Stejně mi to připadalo divné. Proč se musím tak podceňovat? Nenávidím to! U ostatních jsem věděl, jak na ně působím, ale u ní? To bylo tabu.

„Počkej!“ otočila, zvolal jsem a v mžiku oka byl u Belly. Potřeboval jsem od ní vymámit ten slib, který bych nejraději požadoval každou minutu její života. Byla pro mě hrozně cenná.

„Edwarde, já musím jít.“ Mrzutě jsem se usmál, ale byl to tak rychlý pohyb, že ho nemohla postřehnout. Věděl jsem, že musí jít, ale bál jsem se toho, co mělo následovat (a to jsem nevěděl, že oprávněně).

„Já vím, já jen… buď na sebe opatrná. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo.“ V tu chvíli jsem to myslel vážně. Mé srdce by se pravděpodobně roztrhlo a já bych už nebyl nic. Jen prach, nic víc.

„Upíři nemohou dostat infarkt,“ řekla s pobaveným smíchem. Začínal jsem pomalu litovat, že o nás všechno ví. K čemu to k čertu je? Najednou jsem si uvědomil, že si protiřečím. V jednu chvíli bych dal všechno za to, aby to o mně věděla (já vím, je to ohrané, že bych dal všechno za to a to, ale je to tak) a najednou chci, aby upadla v zapomnění.

„Bello, já to ale myslím vážně,“ řekl jsem bez špetky humoru v hlase, abych potvrdil svá slova.

„Neboj se o mě,“ řekla a pohladila mě po tváři. Bez varování jsem uslyšel vrčení. Proč jsem si ničeho nevšiml? Stočil jsem se do útočné pozice a Bellu dal za sebe, aby nám nepřekážela v boji. Bylo téměř jisté, že se do nás pustí. Bella mě však odstrčila.

Co to dělá? Chce se zabít? Jakoby mi četla myšlenky, tak vzdorovitě vystrčila bradu. Myslím, že si to ani neuvědomila.

„Tohle zvládnu!“ chtěla mě ujistit, ale moc to nezabralo. Na moment jsem se zaposlouchal do myšlenek toho psa.

„Ne. nezvládneš! On si myslí, že jsi jednou z nás!“

„Můj pach?“ Jenom jsem mlčky přikývl. Už otvírala pusu, že něco řekne, ale najednou vykřikla a upadla.

„Bože! To se mi snad zdá! Co ještě se má dozvědět?“ vykřikl jsem a Jacobova nechápavého výrazu si nevšímal. Vzpamatoval se za několik sekund. Do minuty se proměnil zpět v člověka a oblékl se.

„Co to má znamenat?“ ptal se Jacob zaskočeně.

„Teď nemám náladu ti něco vysvětlovat!“ zavrčel jsem a klekl si k ní. Teď už nekřičela, vypadala spíše, jako kdyby omdlela.

„Bello! Tohle mi nedělej! Prosím! Vzbuď se,“ řekl jsem zoufale a chtěl ji pohladit po vlasech, ale to psisko mě zarazilo.

„Dotkni se jí a urvu ti ruce! Pořád je to moje holka.“ Zavrčel jsem a chtěl na něj skočit, ale zabránila mi v tom Bella, protože pohnula prsty. Napjatě jsem čekal, co se bude dít dál, což se o tom chodícím hnoji říct nedalo. Bella pomalu otevřela oči.

„Tak tohle tedy rozhodně pijavice není. Pijavice přece neomdlívají,“ řekl Jacob. Chtěl jsem ho zakousnout roztrhat na kousíčky a hodit do moře, ale Bella byla opět rychlejší.

„Edward není žádná pijavice!“ vykřikla a zprudka se postavila nohy. Začala však padat dopředu, tak jsem ji chytil a postavil. Něco ve mně mi říkalo, ať mlčím.

„Co? On ti řekl o sobě a o nás?“ Páni! Tomu to teda pálí! Měl jsem co dělat, abych nahlas nevykřikl, že je to úplný génius. Nesnáším ho! Nechápu, jak si mohla zrovna vybrat psa! Copak nemá ani ten nejmenší pud sebezáchovy? Zlostně jsem sevřel dlaně do pěstí.

„Ne!“ Jacob se jenom nechápavě zatvářil. „To je to tak těžké uvěřit, že jsem na to přišla sama? Jakeu, náš rozchod jsem si představovala jinak!“ To už jsem hlasy slyšel z dálky, protože jsem běžel zpět k autu. Ani jsem netušil, že jsme byli tak daleko.

Pomalu se ze mě začíná stávat nepozorný upír. Musel jsem se tomu zasmát. Rychlostí blesku jsem se posadil do auta, ale dveře nechal otevřené. Co kdyby? Začal jsem rozjímat o tom, co právě teď Bella dělá.

Ona se s ním rozchází? Není nešťastná? Bude někdy schopná…? Tyhle otázky mi vrtaly hlavou jako včely v úlu. Podobně jako ony píchaly jako jehličky. Najednou jsem uslyšel mrzuté zavytí. Vmžiku jsem byl u Belly a zhrozil jsem se, co po ní zůstalo.

Ležela schoulená do klubíčka, ale neplakala. Divil jsem se jí. Jak může být tak silná? Neodolal jsem a vzal ji do náruče. Najednou procitla jako Sněhurka, když jí vyskočilo jablko z úst. Otevřela oči a usmála se na mě. Já se nad ni naklonil a čekal co to se mnou – i s ní – udělá.

Pohled Jacoba:

Běžel jsem neznámo kam a přitom vyl zoufalstvím. Z rozčilení jsem porazil několik zdatných stromů a nakonec se dostal na útes. Teprve až tam jsem se zastavil. Začal jsem rozjímat o tom, co mi Bella řekla. Pořád jsem hledal skryté významy slov – doufal jsem, že to tak nemyslela, ale byly to jen samé lži.

Klamal jsem sám sebe tím, že jsem si myslel, že by mě mohla mít ráda. Kdyby si vybrala alespoň někoho živého!  Ne nějakou kreaturu…  Až dosud jsem nevěděl, že je možné ještě více nenávidět toho… toho… parazita! Hned se mi ulevilo. Nemíním předstírat, že ho mám rád tím, že mu budu říkat jménem. Stejně už mělo být dávno jen tělo proměněn v prach…

Najednou jsem pocítil v hlavě vibraci. Ach jo. To se zase někdo proměnil! Nemůžou mi dát alespoň na chvíli pokoj?

„Ne! Nemůžeme!“ řekla uštěpačně Leah. Leah? Ta mi tu ještě chyběla.

„Potřebuješ něco?“ řekl jsem přeslazeným hláskem.

„Nevím co ti zase je, ale Sam mě sem poslal pro tebe. Plánuje s ostatními útok na nějakou smečku nomádů, která nám zkřížila území, když ses proměnil zpátky do člověka, abys mohl mluvit s tou tvou Bellou. Nazývají se nomádi, že jo?“

„Bože, Leah! To, jak se nazývají, ví i vlkodlak, co už týden nejedl!“

„Takže jsem to řekla špatně?“ řekla pochybovačně.

„Na tom nezáleží! Někde si to zjisti a vyřiď Samovi, že jsem za chvíli tam!“

„Fajn!“ vykřikla.

Ještě jsem tam chvíli seděl a pak se proměnil zpátky ve člověka. Proč? To hned zjistíte. Přišel jsem k okraji útesu a pomyslel si, že bych byl v tuhle chvíli nejradši mrtvý. Ovšemže to nepřicházelo v úvahu. Věděl jsem to. Trochu zábavy si přece dopřát můžu, ne?

Kapitola 8. x Kapitola 10.

Shrnutí

Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je nevyzpytatelná 9. kapitola: Rozchod: