Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je nevyzpytatelná 8. kapitola: Poznání

27.01.2011 (08:15) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2166×

Pohled Belly:

Hlava mi praskala pod náporem informací a pořád tam ještě nebylo všechno. Bolestí jsem vyjekla a schoulila se do sedadla. Pouze z dálky jsem slyšela nějaký hlas. Nevěděla jsem, jestli je hlasitý nebo tichý. Nevěděla jsem nic.

Ta bolest byla neustávající. Zjistila jsem Edwardovo tajemství, věděla jsem všechno! Pořád to nestačilo. Ve svých vzpomínkách - jestli se tomu tak dalo říkat – jsem najednou uviděla ženu. Byla nesmírně krásná.

Měla čokoládově hnědé oči, mahagonové vlasy… panebože! Vždyť jsem to já! Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť byla jako socha boha! Takto jsem já nikdy krásná nebyla a ani nebudu. Najednou vyskočila, popadla nějakého člověka a zakousla se mu do krku…

Až byl bledý jako stěna, tak ho odhodila kamsi do prázdna. Byla jiná. Její oči se na mě upřely a já věděla v čem. Ledový samolibý úsměv jí hyzdil tvář, ale to nebylo to hlavní. Její oči byly karmínové – děsivé.

Věnovala mi poslední ledový úsměv a zmizela. Zmizela i s bolestí, ale mé nově nabyté vědomosti mi nechala. Toho jsem se ze všeho nejvíce bála. Otevřela jsem oči a uviděla zděšeného Edwarda, jak na mě mluví.

„Bells! Bells, co se stalo?“ Nechápu, jak si při tomhle může hrát neviňátko.

„Běž ode mě pryč! Běž!“ řekla jsem a odstrčila ho příliš snadno. On pořád s otazníky v očích sledoval, co budu dělat. Zvedla jsem se a začala utíkat. Nevěděla jsem kam, ale musela jsem. Edward mě v mžiku oka dohonil. Jak jinak, když je to, co je, že?

Zatarasil mi cestu, chytil za ruku a chystal se promluvit. Já jsem mu chtěla odporovat, ale on mě umlčel jedním prstem.

„Začneme od začátku. Co se ti stalo, Bells? Moc mi na tobě záleží a ani nevíš jak! Tak prosím neutíkej!“ Jeho slova mě přesvědčila natolik, abych začala mluvit. On si toho všiml a tak spustil svou ruku dolů. Možná čekal klidný projev, jenže ve mně to vřelo.

„Proč jsi mi neřekl, že jsi to, co jsi?!“ vyjekla jsem zděšeně.

„A kdo vlastně jsem?“ procedil skrz zuby. Začala jsem zrychleně dýchat.

„Kdo jsem, Bello? Je to tak těžké vyslovit?“ Polykala jsem naprázdno jako leklá ryba.

„Kdo jsem?“

„Upír, když to chceš vědět!“ řekla jsem a vytrhla se mu. On na mě s ohromením zíral.

„Jak jsi to zjistila?“ zeptal se překvapeně.

„Víš, jak jsem křičela?“ Němě přikývl. Další slova jsem téměř neslyšela.

„Byly to vědomosti o… upírech.“ Se strachem v očích jsem se na něj podívala. On byl z toho… nešťastný? Proč by byl nešťastný?

„Proč jsi nešťastný?“ vyslovila jsem svou otázku nahlas. S frustrací mi odpověděl otázkou.

„Víš o nás opravdu všechno?“

„Ano. Vím o vašich darech, rychlosti, síle a dokonce i to, jak se mám upírem stát.“ Sklopila jsem hlavu, ale něco mi ji nadzvedlo. To něco byla Edwardova ruka.

„Jsem nešťastný z toho, že jsi mi přestala věřit,“ konstatoval. Sama jsem nevěděla, jestli mu věřím, tak jak to mohl vědět on?

„Jak to můžeš vědět? Já sama to nevím…“ Poklesla mi kolena a něco ve mně se zlomilo. Začala jsem brečet. Edward to nejspíš nevydržel a objal mě. Nevím proč, ale nepřišlo mi v tom nic přátelského. Spíše to bylo romantické.

Objetí jsem mu oplatila. Začal mě hladit po vlasech a já se rozbrečela ještě víc. Najednou začal další příval informací. Tentokrát jsem nekřičela - zaťala jsem zuby. Netýkalo se to však upírů a ani mě. Příval informací skončil dříve, než jsem čekala.

V mžiku jsem stála na nohou. Věděla jsem spoustu věcí a tou jednou z nich byla ta, že jsem věděla, komu patří ta slova „miluji tě“. Patřila někomu jinému, než je Jacob, to bylo více než jasné. Nevěděla jsem sice přesně komu, ale jemu ne.

„Edwarde? Potřebuji zavézt na hranici.“ Edward jen nechápavě koukal.

„Na jakou hranici?“

„Na hranici vlkodlaků,“ řekla jsem a usmála se.

Pohled Edwarda:

Než jsem zastavil, tak už tu nebyla Bella - jen její zmítající se tělo. Pohotově jsem oběhl auto a vyndal z něj Bellu na trávu před lesem. Nezáleželo mi na tom, že by mi poničila něco v autě, ale že by poničila sebe.

„Bello! Bello, co je ti?“ Neodpovídala. Pouze se zmítala a křičela jako by ji někdo mučil. Nevěděl jsem, jak jí mám pomoct. S každým výkřikem mi bylo hůř a hůř, pokaždé se ode mě kousek jakoby odloupl.

„No tak, Bello!“ začal jsem s ní třást. Najednou utichla, ale oči měla pořád zavřené. Trvalo hezky dlouho, než je od sebe odlepila.

„Bells! Bells, co se stalo?“ ptal jsem se horečně. Doufal jsem, že mi to řekne, ale ona mě od sebe odehnala.

„Běž ode mě pryč! Běž!“ vykřikla a jako bych byl párátko, mě od sebe odstrčila. Její osobnost se začala probouzet. Sledoval jsem, co bude dělat a to, že vstala, mě překvapilo ze všeho nejvíce. Upíří rychlostí jsem ji doběhl a chytil za ruku.

Bylo mi jedno, co si o mně pomyslí, bylo to totiž nutné. Chystal jsem se promluvit, ale ona mi to nechtěla dovolit. Umlčel jsem ji jedním prstem.

„Začneme od začátku. Co se ti stalo, Bells? Moc mi na tobě záleží a ani nevíš jak! Tak prosím neutíkej!“ Vypadalo to, že přede mnou už utíkat nebude a tak jsem jí dal volný prostor k mluvení.

„Proč jsi mi neřekl, že jsi to, co jsi?!“ vyjekla zděšeně. Nečekal jsem to. Jak mohla vědět, kdo jsem? Bylo to… nelogické. Ano, to bylo to správné slovo.

„A kdo vlastně jsem?“ procedil jsem skrz zuby. Bella na to zareagovala zrychleným dýcháním. Věděl jsem, že se mě bojí a částečně mě to i těšilo. Přiznal jsem si to nerad, ale pravdu neskryji.

„Kdo jsem, Bello? Je to tak těžké vyslovit?“

„Kdo jsem?“

„Upír, když to chceš vědět!“ řekla a vytrhla se mi. Ona to vážně věděla! Věděla to! V hlavě mi to šrotovalo, ale nemohl jsem na nic přijít.

„Jak jsi to zjistila?“ zeptal jsem se překvapeně se špetkou zvědavosti.

„Víš, jak jsem křičela?“ Němě jsem přikývl. Jak bych si to nemohl pamatovat?

„Byly to vědomosti o… upírech,“ řekla to neslyšně i pro upíra. Celý jsem se napjal, byla to přirozená reakce. Uvědomil jsem si jednu věc. Ona mi nevěří. Bylo to horší, než všechno co jsem si vytrpěl.

„Proč jsi nešťastný?“ zeptala se mě. Odpověděl jsem jí otázkou, která mě tížila.

„Víš o nás opravdu všechno?“

„Ano. Vím o vašich darech, rychlosti, síle a dokonce i to, jak se mám upírem stát.“ Sklopila hlavu, ale já jsem přišel k ní a zvedl jí ji pod bradou. Pátravě jsem se na ni zadíval a usoudil, že jí odpovím.

„Jsem nešťastný z toho, že jsi mi přestala věřit,“ konstatoval jsem.

„Jak to můžeš vědět? Já sama to nevím…“ zhroutila se na zem a začala plakat. Tohle jsem nechtěl! Objal jsem ji. Objetí mi oplatila. Začal jsem ji hladit po vlasech. Mělo to ale opačný účinek, než jsem čekal.

Celá se napjala a začala plakat ještě víc. Bylo zvláštní, že jsem ani na chvíli nepocítil touhu zakousnout se jí do hrdla. V určitých směrech měl její původ výhodu. Bylo na ní znát, že se mění – nebylo to sice nijak rychlé, ale stačilo to, aby už byla nadpřirozený člověk.

S nevolností jsem si musel přiznat, že ji jednou bude muset někdo proměnit. Je jí to souzeno. Byl jsem takový sobec, že jsem doufal, aby se mnou strávila věčnost a aby ta zmínka o její milované osobě patřila mně.

Najednou vše ustalo a ona se postavila na nohy. Tvářila se sebevědomě, bylo to, jakoby něco prokoukla, jakoby vyřešila hádanky světa.

„Edwarde? Potřebuji zavézt na hranici.“ Nechápavě jsem se na ni podíval. O jaké hranici to mluví?

„Na jakou hranici?“ zeptal jsem se.

„Na hranici vlkodlaků,“ řekla a usmála se.

Kapitola 7. x Kapitola 9.

Shrnutí

Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je nevyzpytatelná 8. kapitola: Poznání: