Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je nevyzpytatelná 4. kapitola: Srážka s autem

15.10.2010 (17:15) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2456×

Pohled Belly:

Uběhl týden a nic se opět nezměnilo. Chodila jsem do školy a dál se stýkala s Cullenovými a Haleovými. Momentálně jsem ležela v posteli a snažila se usnout. Nedařilo se mi to. Myslela jsem na Edwarda, ale nevěděla jsem proč. No nic, zatím to nechám být. Myslím, že přibližně za 30 minut jsem usnula tvrdým spánkem. Ráno jsem se probudila poměrně brzo. Šla jsem udělat hygienu a snídani. Charlie dnes odjel do práce dřív. Musel něco vyšetřovat. Někdo zazvonil a já už dopředu věděla, že to bude Alice. Otevřela jsem dveře, raději ani neprotestovala, a vyšla nahoru do svého pokoje snést ta muka.

„Ále no tak, Bello!“

„Co? Být tebou, tak jsem ráda, že ti to schvaluju!“ Ona se na to zatvářila ublíženě. To jsem nechtěla.

„Promiň, Alice, já jsem nechtěla,“ řekla jsem a na důkaz toho, že to myslím vážně, jsem ji šla obejmout.

„To je dobrý.“

Potom už se nemluvilo a Alice mě začala strojit jako nějakou panenku. No co, když jí to udělá radost, tak to přetrpím. Tentokrát jsem na sobě měla džíny, (zaplať pánbůh) černou halenku a ještě nějaké ty doplňky. Alice mi k tomu podávala dámský kožený kabátek, ale já nevěděla proč.

„Proč?“ Alice jen protočila panenky.

„Podívej se z okna a vše ti bude jasné,“ řekla a ukázala ven.

Já se tam podívala a hned jsem věděla, co měla na mysli. Jemně sněžilo a všude byl led. Na svém náklaďáčku jsem spatřila pár opatření, aby nedostal smyk. No jo, pan policejní ředitel Swan na mě chce dávat pozor.

„Aha. Poslyš, Alice, nebyl by k tomu vhodnej i svetr?“

„Tak, nejdříve mi řekneš, proč ti to dávám a najednou chceš k tomu i svetr. Děvče, já se v tobě nevyznám.“

„Ježíš, Alice!“

„Ne, nebyl a teď už pojď!“ řekla a už mě táhla ke svému autu.

„Alice, já chci jet svým autem!“

„Ne! Jen přes mou mrtvolu!“

„V tom případě kde máš sekyru, Alice?“

„Ne, prostě ne! Pojedeš se mnou!“

„Pojedu s tebou na nákupy!“ vyhrkla jsem bez přemýšlení a ihned jsem toho zalitovala.

„Tak jo!“ řekla mi a už odjížděla autem.

Takhle se na ni musí! Nasedla jsem do auta a pro jistotu jela pomaleji, než bylo nutné. Dojela jsem ke škole a už z dálky zahlédla Alice a její sourozence. Zaparkovala jsem na první volné místo. Jako obvykle mi Edward zamával jako první. Nevím proč, ale vždycky se ke mně choval pozorně. Ani Alice na něho neměla. Za ten týden jsme se hodně spřátelili.

Vystoupila jsem z auta a chtěla mu to zamávání oplatit, ale v tom se Edwardův uvolněný obličej proměnil na zděšený. Za chvíli se proměnili všichni. Ze zatáčky se řítila nebezpečnou rychlostí dodávka. Nebyla jsem schopná se odlepit od země. Strach mi oslepil všechny smysly. Už byla skoro u mě a já očekávala každou chvíli náraz. Něco do auta sice narazilo, ale nebyla jsem to já. Se zděšením jsem se podívala na zdroj.

Byl to Edward. Zajímavé bylo, že jeho ruka byla dokonale obtisknutá na karosérii, ale to přece nebylo možné!

„E-Edwarde, j-ja-k-k…?“ Větu jsem nechala zaznít do prázdna.

„Promiň, ale neudělala sis něco s hlavou?“ Tak tohle mě teda naštvalo!

„Ne, neudělala! To možná tak ty! Jak jsi to auto zastavil?“ řekla jsem už pevným hlasem.

„Bello… já, teď zkrátka není čas na to, abych ti to vysvětlil,“ řekl vyhýbavým tónem.

„Z tohohle se nevyvlíkneš! Edwarde, no tak mluv!“

„Bello!“ zanaříkal. Vtom začal někdo tu dodávku odtahovat od nás.

„Povíš mi to potom! Slibuješ?“

„Slibuju,“ procedil skrz zuby.

„Dobře.“ Potom se už seběhlo všechno moc rychle. Odtáhli dodávku, vzali mě do sanitky a jelo se do nemocnice. Tam mě vyšetřili a potom mě položili na postel a řekli, že mám počkat na doktora s výsledky. Najednou jsem uslyšela hlasy.

„Je v pořádku? Neodpustil bych si, kdyby se jí něco stalo.“ Nebyl to náhodou Edward? Každopádně to neznělo, jako kdyby byl jenom můj nejlepší kamarád.

„Ano je, má jenom něco s hlavou.“

„To je dobrá zpráva.“ Tomu rozhovoru jsem absolutně neporozuměla. Potom se vynořil Edward a za ním v závěsu nejspíš jeho otec Carlisle Cullen. Jessica mi totiž o něm vyprávěla stejně jako a ostatních. Měl blonďaté vlasy, jak jinak zlaté oči, ostře řezané rysy a byl nadlidsky krásný. Samozřejmě Edward byl hezčí.

„Dobrý den, já jsem Carlisle Cullen, otec Edwarda,“ řekl a natáhl ke mně ruku.

„Dobrý, já jsem Bella Swanová, kamarádka vašeho syna,“ řekla jsem a uchichtla se. No co? Když může mít titul on, tak proč ne já? Potom jsem si s ním stiskla ruku. Jak jinak byla taky studená jako u ostatních sourozenců.

„No tak k věci. Uhodila jste se do hlavy, ale nic vážného to není. Předepíši vám léky na bolest a ty si vezmete, kdyby vás začala bolet hlava, nebo něco cokoliv jiného.“

„Dobře. Můžu už tedy jít?“

„Jistě.“

„Edwarde? Něco mi dlužíš, vzpomínáš si?“

„Jo, tak pojď na chodbu, tam si můžeme v klidu promluvit,“ řekl a vykročil. Na chodbě jsme se museli zastavit.

„Bello, já ti to prostě nesmím říct,“ řekl mi narovinu.

„Proč ne?“

„Protože je to tajemství, které nesmí vědět žádný člověk.“ Vtom si uvědomil, že řekl něco, co neměl.

„T-ty nejsi č-člověk?“ řekla jsem rozklepaně.

„Ne,“ připustil.

„Edwarde, mně je jedno, co jsi, já to chci prostě vědět!“ zvýšila jsem hlas.

„Proč?“ vyštěkl.

„Protože mi na tobě záleží a nechci tě ztratit!“ Po těchto slovech jsem se začervenala.

„Já prostě nesmím, Bello,“ řekl zlomeně a odkráčel. Ano, odkráčel. Po těchto slovech se mi Cullenovi začali vzdalovat. Každý den to bylo horší a horší. Výlet do La Push už měl být zítra a mně se vůbec nechtělo nikam jet.

Pohled Edwarda:

Už je to týden, co jsem se seznámil s Bellou. A už týden mám podezření, že mi na ní záleží víc, než by mělo. Takže fakta. Něco mě k ní táhne, ale nevím co. Stali se z nás nerozluční kamarádi a jsme skoro jako dvojčata. Při slově kamarádi mě zabolí u srdce, i když už žádné nemám. Každý den chodím k ní do pokoje a rozhodně ne z toho důvodu, abych si nacvičoval svoje „sebeovládání“.

Teď tu stojím u její postele a jsem šťastný, když ji můžu mít pořád na očích. Žárlím na Mika, protože se do ní zamiloval. Počkat! Na co, že to myslím?! To snad ne! Takže ono nestačí, že se od ní nemůžu odloučit, ale já se do ní ještě zamiluju! Tak proto si Jasper schovává mé a její pocity pro sebe! Že by byla taky do mě zamilovaná? Ne! To se nesmí stát! Nemůže milovat monstrum, jako jsem já!

Naštvaně jsem vyskočil z jejího okna a pádil domů. Potom jsem běžel ihned za Jasperem.

„Proč jsi mi to, Kriste pane, neřekl?!“

„Co jsem ti měl říct?“

„Ty moc dobře víš, o čem mluvím! Tak a teď hezky vyklop, co cítí ona!“

„A proč bych to jako dělal?“

„Protože ji miluju a chci vědět, co ke mně cítí ona!“ Právě teď jsem si uvědomil, co jsem to vlastně řekl.

„Hups. To jsi neměl dělat,“ pomyslel si Jasper. Vtom do pokoje všichni vlítli a všichni mysleli na jednu a totéž věc.

„To není možné!“ Dokonce i Alice byla překvapená. Ááá takže Jasper má před svojí manželkou tajnosti!

„Jo, jak vidíte, tak je!“

„Tady není nic k vidění!“ řekl Jasper.

„A ty, Edwarde, si na to musíš přijít sám.“ Potom už jsem raději zmizel do lesa.

Ani jsem nevěděl, kam běžím. Cestou jsem skolil pár srnek. Vtom jsem vběhl do mé louky. Zastavil jsem se a lehl si do trávy. Jak to tak vypadá, nejspíš na tuhle louku narazím vždycky, když to budu nejmíň čekat. Začal jsem přemýšlet nad námi dvěma. I kdyby mě milovala, jak by vypadala naše budoucnost? Vždyť jí nemůžu dát ani z poloviny to, co by chtěla.

Náhle jsem si uvědomil, že začalo svítat a že celou dobu jemně sněží. Raději jsem běžel domů, musím přece taky do školy. Pro jistotu jsem ještě zbaštil jednoho zajíce. Dorazil jsem do svého pokoje a rychle si dal horkou sprchu, i když jsem to vůbec necítil. Potom jsem se oblékl a čekal, až budu moci jet. Vtom do pokoje vtrhla Esme.

„Zlatíčko!“ řekla a objala mě.

„Mami! Nejsem malej! Je mi 109 let!“ řekl jsem se smíchem.

„Jo já vím. Když já si nemůžu pomoct! Kdo je ta vyvolená?“

„Alice si už domluvila s jejím otcem, že tady bude přes víkend, takže ji už brzo poznáš.“

„Aha! To je ta její kamarádka Bella, viď?“ Přikývl jsem na znamení souhlasu.

„Mami, už budu muset jet,“ řekl jsem a symbolicky se podíval na hodiny.

„Jo, promiň! Držím ti palce, ať ti to s ní klapne,“ řekla a mateřsky se usmála.

„Jasně. Díky, mami!“ Potom jsem nasedl do svého auta a jel ke škole. Už zdaleka jsem slyšel myšlenky Alice, jak se raduje, že s ní Bella pojede na nákupy. Chudák Bella! Podepsala si ortel smrti. Jako obvykle jsem zaparkoval na svém místě. Vystoupil jsem a čekal na Bellu. Jakmile zaparkovala, tak jsem jí zamával. Vystoupila a chtěla mi to oplatit, ale v tom jsem uviděl, jak se na ni řítí dodávka.

Za chvíli si toho všimli všichni. Bella nebyla schopná se odlepit od země a utéct. Musím rychle něco podniknout! Už byla skoro u ní, Bella už se nejspíše smířila se svým koncem, ale já ne! Upíří rychlostí jsem vběhl před ni a s ohlušující ránou jsem dodávku zastavil. Potom se na mě se zděšením v očích podívala.

„E-Edwarde, j-ja-k-k…?“ vykoktala ze sebe a při tom se dívala na mě a moji ruku obtisknutou na karosérii. Ajaj. To není dobré.

„Promiň, ale neudělala sis něco s hlavou?“ pokusil jsem se odvést její pozornost jinam, ovšem to by nebyla ona, kdyby mě neprokoukla.

„Ne, neudělala! To možná tak ty! Jak jsi to auto zastavil?“ řekla už pevným hlasem. Ve mně se hádaly dvě osoby. Jedna jí chtěla všechno vyklopit a prosit, aby se mě nebála, ale ta druhá jí nechtěla nic říct kvůli její vlastní bezpečnosti.

„Bello… já, teď zkrátka není čas na to, abych ti to vysvětlil,“ řekl jsem vyhýbavým tónem. A podíval se jinam, protože bych jinak nápor jejích očí nezvládl.

„Z tohohle se nevyvlíkneš! Edwarde, no tak mluv!“

„Bello!“ zanaříkal jsem. Vtom začal někdo tu dodávku odtahovat od nás. Sláva! Jsem vysvobozen z rozhodování!

„Povíš mi to potom! Slibuješ?“ Dobře, tak ne docela. Slíbit jí to můžu, ještě se rozhodnu.

„Slibuju.“ Procedil jsem skrz zuby.

„Dobře.“ Potom se už seběhlo všechno moc rychle. Odtáhli dodávku, Bellu vzali do sanitky a jeli s ní do nemocnice. Nasedl jsem do svého auta a jel do nemocnice nejen kvůli Belle. Potřeboval jsem si promluvit s Carlisleem. Dorazil jsem na parkoviště a hned běžel za ním do kanceláře.

„Carlisle! Máme průšvih.“

„Co se stalo?“

„No, řekněme, že jsem použil upíří rychlost, abych Bellu zachránil. Problém je v tom, že to chce vysvětlit.“

„Tak to je tedy skutečně problém, pokud jí to nechceš říct.“

„Tobě by to nevadilo?“ zeptal jsem se zmateně.

„Proč by mi to mělo, proboha, vadit? Očividně to s ní myslíš vážně, takže to dokonce považuji za vhodné.“

„Nechtěl bych ji vystavovat nebezpečí.“

„Dělej, jak myslíš.“ Potom se zvedl a šel nejspíše pro výsledky Belly. Následoval jsem ho. Jakmile je dostal do ruky tak jsem se zeptal:

„Je v pořádku? Neodpustil bych si, kdyby se jí něco stalo.“ Netušil jsem, že nás Bella slyší.

„Ano je, má jenom něco s hlavou.“

„To je dobrá zpráva.“ Potom jsem už viděl okouzlenou Bellu. Počkat, okouzlenou? Pane bože! Já už žárlím i na Carlislea!

„Dobrý den, já jsem Carlisle Cullen, otec Edwarda,“ řekl a natáhl k ní ruku. Co bych já neudělal za ten dotek! Nejraději bych odsud unesl a nikdy ji už nevrátil! To snad není možný! Ze mě se na stará kolena stává romantik!

„Dobrý, já jsem Bella Swanová, kamarádka vašeho syna,“ řekla a uchichtla se. Aha takže další fakt o ní. Je to vtipálek. Doufám, že ne až takový jako Emmett, kterej nemá mozek.

„No tak k věci. Uhodila jste se do hlavy, ale nic vážného to není. Předepíši vám léky na bolest a ty si vezmete, kdyby vás začala bolet hlava, nebo něco cokoliv jiného.“

„Dobře. Můžu už tedy jít?“

„Jistě.“ To ne! Tady bude vražda! Proč, Carlisle? Proč?

„Edwarde? Něco mi dlužíš, vzpomínáš si?“ A jé. To není moc dobré. Teď přijde na nejhorší.

„Jo, tak pojď na chodbu, tam si můžeme v klidu promluvit,“ řekl jsem a vykročil. Na chodbě jsme se museli zastavit.

„Bello, já ti to prostě nesmím říct,“ řekl jsem jí na rovinu. Kdybych to udělal. tak by byla v nebezpečí a to já nesmím dopustit.

„Proč ne?“ Proto!

„Protože je to tajemství, které nesmí vědět žádný člověk.“ Vtom jsem si uvědomil, že jsem řekl něco, co jsem neměl. Sakra! Proč si nemůžu dávat pozor na pusu?!

„T-ty nejsi č-člověk?“ řekla rozklepaně. Konečně! Mrzelo mě, že se mě bála.

„Ne,“ řekl jsem odhodlaně.

„Edwarde, mě je jedno co jsi, já to chci prostě vědět!“ zvýšila najednou hlas. Ona se snad zbláznila! Je jí jedno, co jsem?

„Proč?“ vyštěkl jsem. Ten důvod mě zajímal až příliš.

„Protože mi na tobě záleží a nechci tě ztratit!“ Po těchto slovech se krásně začervenala. Zahřálo mě u srdce. Že by mě měla ráda? Na jednu stranu bych jí to co nejdříve všechno pověděl a prosil ji, aby nikam neodcházela, ale na druhou bych ji nejradši odehnal a tím ji tak chránil. Nakonec zvítězila ta rozumější část.

„Já prostě nesmím, Bello,“ řekl jsem zlomeně a odkráčel. Ano, odkráčel. Po těchto slovech jsem se vydal domů. Carlisle tam už určitě bude. Ví, jak moc naléhavé to je. Jakmile jsem dorazil, tak jsem zjistil, že jsou tam i ostatní. Už seděli v jídelně. Na tuhle činnost se perfektně hodila. Usedl jsem na jednu ze židlí a snažil se ignorovat všechny jejich myšlenky. Nevěděl jsem, jak začít.

„Můžeš začít. Všichni už to ví,“ řekl Carlisle a tím mi prakticky ulehčil práci.

„Belle jsem naše tajemství neřekl.“ Všichni si naráz oddechli. Mně se však nijak neulevilo.

„Řeknu to narovinu. S Bellou se už nesmíme stýkat.“

„Proč ne?“ zeptala se ihned Alice.

„Protože ji nechci nijak ohrozit.“

„A co ta návštěva? Bylo by neslušné ji nějak odvolat,“ řekla Esme

„Mami, tady nejde o slušnost. Tady jde o život!“

„Dobře. Řeknu tedy Charliemu, že musíme narychlo odjet za příbuznými.“

„Takže to je ta tvoje bezmezná láska?!“ řekl Emmett. Myslel jsem, že mi upadne čelist. Emmett takhle nikdy nemluvil.

„To, že utečeš jako srab? Přeprat pumu, to jo! Ale jednu blbou ženskou políbit, to ne!“ Vtom mu přistál pohlavek od Rosalie.

„Ženský nejsou blbý!“ Rose sice neměla Bellu moc ráda, ale holky urážet nenechá. Měl jsem co dělat, abych se z toho nesložil na zemi. Tohle jsem přešel mlčky.

„Takže jsme domluvení?“

„Jo,“ pronesli zklamaně.

„Dobře.“ Jak se řeklo, tak se udělalo. Nebyl jsem z toho nijak nadšený koukat se na Bellu, když jsem si s ní nemohl ani povídat. Bylo to však pro její bezpečnost.

Kapitola 3. x Kapitola 5.

Shrnutí

Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je nevyzpytatelná 4. kapitola: Srážka s autem: