Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je nevyzpytatelná 16. kapitola: Nomádi

26.04.2011 (13:15) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1820×

Pohled Edwarda:

Jejich myšlenky jsem slyšel chvíli předtím, než byli vidět. Zavrčel jsem a zvedl se ze země. Láska mého života zůstala na zemi a zmateně přeskakovala pohledem ze mě na místo, kam jsem se díval. Ochranářsky jsem se přikrčil a byl připraven zemřít, jen abych zachránil Bellu.

Bylo mi jedno, že přicházeli v míru, že se chtěli nakrmit… Fuj! Nomádi tu nemají co pohledávat! Je to naše teritorium a jenom by poškodili naše příměří s vlkodlaky. Vůdce smečky (jak jsem zjistil podle myšlenek) měl tmavé vlasy a rudé oči – jak jinak, že? Jmenoval se Laurent a většinou zachraňoval společenskou situaci. Ostatní jeho společníci byli nevychovaní...

Potom tu byl blonďák, který měl dar stopaře… zajímavé, ale ne pro mě. Pro mě to byla zkáza. Cítil Bellu a měl radost z nové hry. Jmenoval se James a jako družku měl Victorii, kterou jenom využíval… Toho zase využiji já!

Victoria… průměrně krásná upírka, která věděla kdy zdrhnout. Pche! Všiml jsem si, že má pohyby jako kočka. Má ale smůlu – já se pohyboval jako puma, takže nemá šanci. Puma je vývojové stadium kočky, to ví přece každý.

Viděl jsem, že jakmile zahlédli moje oči, tak si odfrkli. Já jsem je však vystavoval s hrdostí a na každého se zpříma podíval. Zastavili se před námi a pohrdavě se šklebili nad tím, jaká jsem zrůda. Zrůdy tu byli ale oni. To oni vysávali lidem životy.

„Chtěli jsme se podívat, kdo je takový blázen, že si chová lidského mazlíčka,“ řekl James. Ta chvíle nejspíš stačila k tomu, aby ucítili Bellu. Byli tu už dřív...

„Jamesi!“ napomenul ho Laurent se zvednutou rukou. On jen protočil oči a dál se se zaujetím díval na Bellu. Měl tak odporné myšlenky až jsem se musel přemáhat, abych ho hned teď nezabil. No, my už vlastně mrtví jsme...

„Pochybuji, že jsi tu sám. Kolik vás tu je?“ zeptal se Laurent, i když to přibližně věděl – pachy.

„Sedm,“ odpověděl jsem ostražitě. James něco pošeptal Laurentovi tak potichu, že to neslyšel ani upír. Laurent jen zavrtěl hlavou. Podle myšlenek jsem zjistil, že ji chce James zabít.

„Jamesi! Tohle mě už unavuje! Kdy konečně dospěješ?“

„Já jsem dospělý, ale ty zřejmě ne. Vždycky mi zakazuješ to největší potěšení.“ Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Tady jde o život a oni se mezi sebou handrkují. Victoria měla ten samý pocit, a tak je od sebe odehnala.

„Hele! Už toho nechte! Jak máme pracovat jako tým, když jste jako malé děti?“ zasyčela na ně. „Je ale pravda, že jsme si nehráli už dlouho. Laurente, co myslíš? Je to tak špatné?“ ptala se kočičím hlasem Victoria.

„Fajn, vy si tu hrajte a já odcházím.“ Oba dva jen pokrčili rameny a postavili se do bojových pozic.

„Hodně štěstí,“ zašeptal Laurent předtím, než byl úplně pryč. Na to, jak divná tahle situace byla, jsem nemohl myslet, protože po mně oba dva skočili. Bella ležela bezvládně na zemi.

„Bello!“ zvolal jsem zlomeně.

Potom už jsem nestačil nic říct, protože jsem musel bojovat. Úspěšně jsem se jim vyhýbal a později jsem začal sám útočit. James nestačil včas uskočit a já mu utrhl ruku. Zařval bolestí a Victoria se zhrozila nad přítelovou ztrátou. Už chtěla s Jamesem utéct, ale já jsem rychle skočil a podrazil jim nohy.

Jamesovi jsem nohy utrhl naráz. Victoria, jak bylo vidět, zápasila s tím, jestli má odejít, nebo zůstat tady s Jamesem. Vždy poslouchala svůj dar, a tak utekla. Já jsem se soustředil na Jamese a věděl, že nemá šanci utéct. Rychle jsem k němu přistoupil a utrhl mu hlavu svými zuby.

Byla tu však jedna chyba. Neměl jsem zapalovač. Musel jsem tedy vzít dva křemeny a křesat. Připadal jsem si jako neandrtálec, ale co se dalo dělat. Když už jsem to konečně měl, tak jsem tělo házel po kouskách do ohně. Až za pár chvil jsem si vzpomněl na Bellu a její bezvědomí.

„Bells! Bells!“ volal jsem na ni, ale ona pořád ležela.

Její srdce tlouklo, takže jsem s jistotou věděl, že je naživu. Najednou jsem viděl, jak začala mrkat a pobouzet se. S nadějí jsem na ni hleděl. Objal jsem ji a začal vzlykat štěstím. Kdo by také ne? Bella jen zmateně pozorovala mé štěstí.

„Co se děje? Proč… pláčeš?“

Odpověděl jsem jí tím, že jsem ji políbil. Věděl jsem, co se stane, ale do té doby jsem si to chtěl užít. Omámeně pootevřela svá ústa a já do nich vnikl svým jazykem. Odpovědí mi bylo zavzdychání. Poslouchalo se to krásně, ale za chvíli mi zase začala vonět a já musel zvolnit tempo a ovládat se celou svou silou abych ji nekousl do krční tepny.

Pohled Esme:

Byla jsem celá šťastná z toho, že se můj drahocenný syn zamiloval a proto jsem nadšeně souhlasila, že pojedeme na lov. Jen ať mají soukromí! Potom, co jsem zjistila, že Alice opila medvěda grizzlyho, jsem měla co dělat, abych se nerozesmála na celé kolo. Vztek byl ale silnější.

„Alice! Vždyť ti nic neudělal!“ Alice pozvedla obočí a jen se usmála. „Nedělej na mě ty psí oči a raději ho nastrkej do džípu. Panstvo! Jedeme domů!“

S funěním a kašláním ho dostala do auta. To je poprvé, co nějaký upír naříkal nad těžkou váhou. Bylo mi líto, že budeme muset Bellu a Edwarda vyrušit, ale co se dalo dělat? Déle jsme tu zůstat nemohli – zvláště s Emmettem, který je úplně na mol. Cesta nám ubíhala pomalu, jako by tušila, že máme pospíchat…

Naši vilu jsem viděla už z dálky. Zpočátku jsem byla ráda, že jsme zase doma, ale jakmile jsem vystoupila, tak jsem začala vrčet. Upíří reflexy dělají své. Všichni se po mně podívali a pak jako bych je něčím nakazila, začali také vrčet. Odněkud z dálky jsme cítili nasládlý pach někoho z nás. Jestli někdo něco udělal Edwardovi nebo Belle, tak si to odskáče!

Vyběhla jsem co nejvyšší rychlostí kupředu a neustále se rozhlížela kolem, jestli mi něco nehrozí. Ostatní mi byli těsně v patách. Jakmile jsem je ale uviděla, tak mi veškeré napětí vymizelo z tváře. Zarazila jsem se v pohybu a zbytek rodiny se na mě zmateně díval.

Na tváři mi vyrazil blažený výraz a Carlisle mě objal okolo ramen. Edward byl do své činnosti tak zabraný, že si nás nejspíš ani nevšiml. Nebylo to zvláštní? Upír, který slyší a vidí všechno na míle daleko, dokáže vnímat cizí myšlenky… prostě odpadl? Nevnímá nás?

Z blaženosti mě ale vytrhl ten pach. Znovu jsem zalitovala, že je budu muset vyrušit, ale nedalo se nic dělat. Už už jsem na ně chtěla promluvit, ale Edward se sám od sebe odtrhl a se zmučeným výrazem zadržoval dech. Něco tu nehrálo.

Zamračila jsem se a dál je sledovala. Bella byla celá omámená a dívala se na něj zamilovaně, smutně a… bolestně? Proč by měla cítit smutek nebo bolest? Byla jsem čím dál zmatenější a jen z poloviny jsem vnímala, že nejsem sama s takovými pocity.

„Promiň, Edwarde. Já… jsem to chtěla zastavit, ale nešlo to.“ Na chvíli zavřela oči a soustředila se, potom jí Edward odpověděl.

„To nic. Je to moje vina. Nejspíš jsem si na tvoji vůni odvykl… což je zvláštní. Když už se mi to skoro podaří, tak se zase něco stane.“

„Může mi někdo z vás říct, co se to tu děje?“ skočila jsem jim do řeči.

Bella zčervenala jako rajče, protože si nejspíš domyslela, že jsme to jejich ‚představení‘ viděli. Edward zase nadskočil a s překvapením se na nás díval, jako by si až teď uvědomil, že okolo něj existuje svět. Nejdřív jsem si myslela, že to budu muset zopakovat, ale on mi odpověděl (jestli se tomu dalo tak říkat).

„No, já… my…“

„Sbližujete se,“ doplnila jsem ho s úsměvem. Bella tikala pohledem všude kolem nás, jen aby se nemusela stydět. „To je v pořádku, ale co měl znamenat ten váš rozhovor a proč tu doutná příslušník jednoho z nás?“ zeptala jsem se zmateně. Edward se na Bellu prosebně zadíval, ale ona se neměla k odpovědi.

„Když se Bells přestane ovládat, tak… mi začne vonět jako člověk.“

Až teď jsem si uvědomila, že všichni zadržujeme dech. Jinak bychom je přece cítili! Byla jsem z toho ještě zmatenější, ale přesto jsem přikývla. Potom jsem se důležitě zahleděla na teď už pohasínající hranici. Edward už byl o něco klidnější, a tak odpověděl normálně.

„Zaútočili na nás nomádi. Byli tři a dva z nich měli dar. Ten třetí se vzdal a odešel. Zabil jsem stopaře, ale žena utekla někam pryč…“

„Jaký měla dar?“

„Věděla, kdy utéct,“ usmál se pro sebe. Přikývla jsem a podívala se po Jasperovi. Na tyhle situace byl jako dělaný.

„Jsou tu dvě možnosti. Buď se bude neustále vracet, aby zabíjela, nebo se prostě vzdá, což je nepravděpodobné. Jaký měla k němu vztah?“

Měl pravdu. Hrálo to důležitou roli. Kdyby mi někdo… zabil Carlislea, tak bych se nikdy nevzdala. Doufala jsem, že nebyli pár, ale mé přání, jak bylo vidět, nemohlo být vyslyšeno.

„Milovala ho.“ To je zlé. To je hodně zlé.

„Pojďte domů a probereme to,“ navrhla jsem. Všichni jen přikývli a já si v tu chvíli uvědomila, že jsme na někoho zapomněli.

„Viděl někdo z vás Emmetta na korbě džípu?“ Odpovědí mi bylo vykulení očí. „Emmette! To se nemůžeš líp držet?“ zakňučela jsem.

Esme si zahrála na vůdce a Edward mi přijde dětinský, Victoria a James jsou divní... Jenže už se mi to nechce přepisovat. Když zanecháte kritiku, tak mi, prosím, napište, v čem se vám text nelíbí - pomůže mi to.

Kapitola 15. x Kapitola 17.

Shrnutí

Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je nevyzpytatelná 16. kapitola: Nomádi: