Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je nevyzpytatelná 12. kapitola: Otázky

28.03.2011 (08:30) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2029×

Pohled Belly:

Nevím kolik uběhlo času a ani kde jsem. S jistotou jsem věděla, že ležím v posteli, protože povrch pode mnou byl měkký. Přeji si vědět, kde jsem. Nic. Pořádně mě to vyděsilo. V mžiku jsem otevřela oči a rozhlížela se po pokoji, ve kterém jsem.

„Bells, klid! Uklidni se!“ Na tváři mi přistály nějaké ruce a otočily mě tváří k… Edwardovi. Díval se na mě opět se strachem v očích. Kolikrát ho tak ještě uvidím? Smutně jsem svěsila ramena.

„Z čeho máš strach?“ zeptala jsem se mrzutě a bez rozmyšlení.

„Zvládneš zastavit čas?“ zmateně jsem přikývla. „Zastav ho, prosím!“ zamračila jsem se, ale poslechla.

„Proč jsem to měla udělat?“

„Máš moc otázek. Kterou odpověď chceš nejdřív?“

„Proč jsem to měla udělat?“ zopakovala jsem otázku.

„Šla sem Alice s Charliem a já si s tebou potřebuji promluvit.“ To jak je opět sobecký jsem raději přehlédla.

„Kde to jsem?“

„U mě v pokoji. Nevěřila bys, co všechno se dá udělat za peníze. Tu postel jsem koupil teprve včera.“ To že jsem v jeho pokoji, docela vysvětluje ten výpadek… Jsem na jeho území.

„Včera?“ vyhrkla jsem vyděšeně.

„Ano zůstala jsi tu přes noc.“

„Aha…“

„Už žádné otázky?“ usmál se mrzutě.

„Jen jedna. Z čeho jsi měl strach?“

„Vážně to chceš slyšet?“ odporoval mi pochybovačně. Rozhodně jsem přikývla a čekala. „Měl jsem strach, že mi neodpustíš.“

Jak prosté a jednoduché. Musela jsem se zamyslet nad tím, jestli mu dokážu odpustit. Už jednou jsem mu řekla, že si to u mě omluvami nespraví, ale odhodlání mě pomalu opouštělo a já jsem mu chtěla říct, že je všechno v pořádku, a ať už se netrápí.

Copak to šlo? Odvolat svá slova bylo… absurdní! Proč mi tohle dělá? Jak mám zareagovat? Co ode mě čeká? Čeká snad, že bude opět sobecky hrabat pro sebe a potom mu odpustím? Vím, že to dělá pro mé dobro, ale neohlíží se na ostatní. Najednou se mi naklonil k uchu.

„Odpustíš mi?“ zašeptal líbezným hlasem.

Měla jsem co dělat abych se nerozplynula jako med. V tu chvíli mě všechna zlost přešla a já nebyla schopná ničeho kromě toho, že mu to odkývnu.

„Ano,“ řekla jsem prostě. Edward mě začal mačkat v náručí a já se musela smát.

„Víš, že tě nehorázně miluji?“ Mrkl na mě.

„Hmm… budu si to pamatovat,“ pronesla jsem s předstíranou nevědomostí. Samozřejmě že jsem věděla, že mě miluje. „Taky tě miluji, ale budu se od tebe muset odtrhnout.“

„Nepustím tě.“ Na potvrzení slov mě ještě více přitisknul k sobě.

„Dobře, tak pustím čas.“

„Bells, ty moc dobře víš, že by to uškodilo jen tobě. Charlie by nebyl moc nadšený,“ zasmál se.

„Sobče,“ zamumlala jsem také se smíchem. To se musíme pořád smát?

„Víš, že mě být sobcem baví? Mám tě jen pro sebe…“

„Opakuji. Sobče!“ Slovo sobec se stávalo obvyklým slovem, jako bychom si říkali ahoj.

„Charliemu jsme řekli, že jsem tě našel, jak zápasíš s těmi zmetky a nejspíš tě uhodili,“ zavrčel při té vzpomínce. Neuvěřitelné, co všechno se včera událo… „Carlisle si tě chce nechat na pozorování, protože jsi celá naražená a oslabená, takže je převoz nemožný nejméně na týden. No vlastně kdybys byla normální člověk tak jsi zraněná, ale nějak ses nám rychle zahojila. Carlisle jenom kroutí hlavou a Charlie se ptá, proč nejsi v nemocnici, ale už jsme mu to vysvětlili.“ Tomuhle jsem se mohla jen zasmát. Co je to Carlisle za autoritativního otce?

„Proč tu teda jsem, když už můžu být doma?“

„Protože si tě Carlisle chce nechat na pozorování.“ Po mém nekompromisním pohledu si povzdechl a odpověděl. „Protože jsem sobec a chci tě mít u sebe. Je dobré mít za otce doktora,“ šibalsky se usmál.

„Víš, že jsi mě moc nepřesvědčil v tom, že nejsi sobec?“

„Vím,“ řekl nestydatě.

„Nejspíš si na to budu muset zvyknout…,“ nechala jsem větu vyznít do ztracena.

„Alice moc lituje toho, že tě odhodila na druhou stranu místnosti. Já už jsem jí odpustil, ale hlavní propustka připadne tobě. Prý viděla tvou kopii, akorát jsi byla upír.“

„Proč každý při pohledu na ni musí řvát? Nenávidím tě, Is!“ zamumlala jsem nahlas.

„Is?“

„Jo, tak se jmenuje. Teda vlastně tak jsem se jmenovala v minulosti…“ Edward se na mě díval záhadným pohledem.

„Musím se ti k něčemu přiznat, Bells. Požádal jsem Carlislea, aby vypátral něco o tobě, protože jsem tě sledoval -“

„Ty jsi mě sledoval?!“ vykřikla jsem.

„Spíš bych použil slovo chránil. Bylo to pro tvé dobro.“ Edward se odtáhl, aby se mi mohl dívat do očí. Najednou se ozvala Is.

„Nevěř mu ani slovo. Snaží se tě obalamutit,“ snažila se mě přesvědčit Is.

„To ještě uvidíme!“ zasyčela jsem jedovatě na oplátku.

„Bells, byla jsi nejmocnější upírkou v historii. Carlisle o tobě zjistil informace. Pamatuji si je nazpaměť.“ Edward mi to přednesl jako z knížky a já jsem zůstala jen koukat.

„Co?! Takže s tebou budu jen kvůli proroctví? Edwarde, tohle já nechci!“ Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale on mě chytil za ramena a hluboce se mi zadíval do očí.

„Bello, je mi jedno, co o tobě praví proroctví. Pořád si nejsem jistý, jestli jsem tam zmíněn já, ale jestli mám takové štěstí, tak je to jedině, protože tě miluji já! Proroctví s tím nemá co dělat. Milovat můžeš pouze z vlastní vůle.“ Znělo to tak přesvědčivě…

„Nevím, čemu mám věřit, Edwarde,“ řekla jsem po pravdě.

„Tak věř mně.“

„Kéž bych mohla. Is má možná v něčem také pravdu.“

„Ta Is mě začíná štvát.“

„V tom případě tě štvu já.“

„Já to tak nemyslel. Co ti namluvila?“ Na chvíli jsem zaváhala. Má právo to vědět!

„Nemám ti věřit.“ Edward na to zareagoval tím, že sevřel ruce v pěst. „Edwarde, já ti věřím. Ona je mé temné já, ale tebe znám už hodně dlouho. Podle mě to dělá proto, abych byla stejně bezcitná jako ona,“ ujišťovala jsem ho.

Potom jsem si uvědomila, že to myslím vážně. Edward se ke mně začal opět naklánět. Milovala jsem ho, ale na tohle jsem ještě nebyla připravená. Bála jsem se, že bych ho zklamala. Byl tak dokonalý a já…

Bez varování jsem pustila čas. Edward si to uvědomil během vteřiny a tak se odklonil se zraněným výrazem. Zase jsem to udělala. Ublížila jsem mu. Potom si s ním promluvím. Otevřely se dveře a v nich stála Alice a za ní Charlie.

„Bells! Holčičko, kdybych věděl, že se ti tam něco takového stane, tak bych tě nikdy nepustil!“ vyčítal si to Charlie.

„Tati, to nic můžu si za to sama. Víš, jaká jsem, ne?“ Alice stála pořád u dveří a dívala se do země. Musela jsem to nějak urychlit. „Edward už mě obeznámil se situací. Tati, já jsem strašně moc ráda, že tě vidím, ale potřebovala bych si promluvit s Alice.“ Alice vzhlédla a váhavě se na mě usmála.

„Jasně to nic. Chápu tě. Musíte si toho tolik co říct…“

Charlie mě nemotorně objal a zmizel za dveřmi, stejně jako Edward. Ten mi mezi dveřmi naznačil, že mě miluje, ale viděla jsem na něm, že je raněný. Sakra. No nic. Prozatím to nechám plavat. Přeji si, aby nás nebylo slyšet… Tak a je to!

„Bello, mě to tak mrzí! Já vím, že je to moc troufalé, ale jsi někdy schopná mi odpustit?“

„Klidně hned, Alice.“

„Vážně?“ vzlykla dojatě.

„Jistě. Zareagovala bych stejně, kdybych hned potom, co jsem viděla Is, spatřila její lidskou kopii,“ usmála jsem se.

„Is? Tak se jmenuje?“

„Ano.“

„Bells, ne že by se mi to nelíbilo, ale neměla by ses tak snadno podvolovat. Moc rychle odpouštíš.“

„Já se vůbec nepodvoluji. Viděla jsi mě a Edwarda? Moc jsem mu ublížila, Alice.“

„Řekni mi, co se stalo. Prosím! Třeba ti pomůžu vyřešit tvé trable.“

Pohled Alice:

„Bells, proč jsi ho odmítla?“

„Já jsem se bála, že něco udělám špatně. Že se mu to nebude líbit. Vždyť by si mohl najít někoho, jako jste vy,“ ukázala ukázkově na mě.

Trochu ji chápu, ale pochybuji, že by si Edward dokázal najít někoho jiného. Viděla jsem, jak se zhroutil, když ji viděl s… Jacobem. Musela jsem se tomu v duchu ušklíbnout. Vždyť můj bratr ji miluje z celého srdce a to… psisko ani neví, co láska obnáší!

„O tohle se vůbec neboj. Spíš by se to nemuselo líbit tobě, protože jsi jeho první. Nemá takové zkušenosti,“ prozradila jsem šibalsky.

„Alice, rozumím tomu dobře, že se tady bavíme o klucích a o… líbání?“ kuňkla nevěřícně Bella. Neměl náhodou Edward halucinace? Vždyť ona vypadá, jakoby nikoho neměla!

„Už asi jo. Bells, znovu ti říkám neboj se toho. Je z toho stejně zmatený jako ty. Jsi jeho první opravdová láska,“ zopakovala jsem mechanicky.

„První? Jak? Vždyť je tak krásný a… a…“

„Krásný je, ale nikoho ještě neměl. Mně musíš věřit,“ mrkla jsem na ni. Chtěla jsem vidět jejich budoucnost, ale to nešlo… leda bych viděla Is.

„Bells, proč ti nevidím do budoucnosti?“ Bella se na chvíli zamyslela a pak odpověděla.

„Kvůli Is.“ No jo! Vždyť mě to mohlo napadnout!

„Aha… Bells, mám nápad! Co bys řekla tomu, kdybychom přichystaly Edwardovi překvapení?“

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co jsem to napsala za proroctví, a nejraději bych ho celé změnila (je to hrůza a děs), ale to už nemůžu změnit, protože by nebylo fér měnit dřívější kapitoly. Zkrátka mi nezbývá nic jiného než zrudnout jako rak. Už píšu 18. kapitolu, takže je jen na vás jak rychle to sem dám.

PS.: předem díky za komentáře.

Kapitola 11. x Kapitola 13.

Shrnutí

Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je nevyzpytatelná 12. kapitola: Otázky: