Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je nevyzpytatelná 11. kapitola: Sobec

Paul


Láska je nevyzpytatelná  11. kapitola: SobecEdward se Belle vyzná ze svých citů k ní. Něco jim však jejich důvěru pokazí. Bude to jedno slovo. Jaké? Sobec.

Pohled Belly:

„Bells, já tě miluji, a doufám, že ke mně cítíš to samé,“ řekl jedním dechem a pak celý znehybněl.

Já si vlastně ani neuvědomovala, co mi řekl. Pořád jsem jen tupě zírala před sebe s nadějí, že to pochopím. Z transu mě probudil až chladný dotek na mé tváři. Byla to Edwardova ruka. V očích měl nejistotu, bolest a snad i strach.

„Nemusíš mi odpovídat hned. Já to pochopím.“ Nebyl vůbec přesvědčivý, protože se mu zlomil hlas a oči měl plné bolesti a smutku.

„Edwarde, já vidím, jak tě to ničí, raději odpovím hned.“ Nebyla jsem si sice moc jistá, co k němu cítím, ale zkusím něco udělat… To je ono! Zkusím si jeden ze svých darů! Zavřela jsem oči a… pocítila, jak se vánek zastavil, větve stromů zůstaly ohnuté a zvuky přírody ustaly.

Oči jsem otevřela a viděla Edwarda, jak je stále nehybný se svou rukou na mé tváři. Usmála jsem se nad tím, jak dobrou práci jsem odvedla. Zastavení času je hračka.

„Páni. Jaktože je tu takové ticho?“ zeptal se Edward a já vykřikla úlekem.

„Jak- jaktože nejsi ‚zmražený‘ jako všechno kolem?“

„Proč bych měl být… Ty jsi zastavila čas!“ vykřikl udiveně. Byla jsem ráda, že jsem na chvíli odvedla pozornost, ale proč není jako všechno kolem? Najednou mě odpověď plácla do čela (bez daru). Vždyť to na něj nefunguje!

„Sakra! Proč mě to nenapadlo?“

„Co tě mělo napadnout?“ zeptal se nechápavě.

„Nepůsobí to na tebe,“ řekla jsem pomalu a lítostivě.

„Ty sis to chtěla promyslet, že?“ Přikývla jsem bez viditelného nadšení, že mě prokoukl.

„Dej mi chvilku.“ Edward ztuhl zase jako socha a nechal mě, ať si všechno promyslím. Zkoumala jsem jeho rysy a zjistila, že je pro mě více než přitažlivý. V hlavě jsem si přehrávala okamžiky strávené s ním a podle toho věděla, jaký je. Zeptala jsem se sama sebe. Proč bych ho neměla milovat?

Žádná odpověď mě nenapadala. Miluji ho? Ano! Je to jen kvůli kráse? Ne! Konečně jsem znala odpovědi, které mě trýznily. Položila jsem mu dlaně na tváře a zadívala se mu do očí. Viděla jsem odhodlání, nedočkavost a lásku. Moře lásky.

„Miluji tě a vždycky budu,“ řekla jsem překvapivě klidně, ačkoliv se to nepodobalo mým vnitřním pocitům. Edward se usmíval jako zamilovaný puberťák a já nejspíš taky. Musela jsem se tomu zasmát.

„Čemu se směješ?“ zeptal se s předstíraným mračením. Bylo to marné, protože mu cukaly koutky.

„Směji se nám, protože se usmíváme jako zamilovaní puberťáci,“ vyslovila jsem svou myšlenku nahlas.

„Taky tě miluji,“ řekl a mě přitom zahřálo u srdce. Objala jsem ho. Nevím, jak dlouho jsme takhle seděli, ale zjistila jsem, že jak jsem zastavila čas, tak už se pomalu stmívalo. No jo! Vždyť já musím pustit čas!

„Edwarde?“

„Hmm?“

„Budu muset pustit čas a přitom se musím soustředit,“ řekla jsem a se smíchem jsem chtěla vstát, ale on mi to nedovolil.

„Ještě chvíli,“ řekl tak prosebným hlasem, že se to nedalo odmítnout.

„A co chceš dělat ve ‚zmrzlém světě‘?“

„Cokoliv, hlavně chci být s tebou.“

„To můžeš být, i když bude čas puštěný.“

„Ne nemůžu, to budu muset zase myslet na různé starosti a to se mi nechce.“

„Edwarde, nezlob! Kdo ti vlastně volal na mobil, když nás vyrušil…,“ řekla jsem a začervenala se. On se ode mě trochu odtáhl a zase se usmíval.

„Hrozně moc ti to sluší, když se červenáš,“ řekl a pohladil mě po tváři. Moc dobře jsem věděla, o co se snaží.

„Neuhýbej od tématu!“ Edward si jen mrzutě povzdechnul.

„Ty jsi tak paličatá! No dobře. Volal mi Jasper, má s Alice nějaký problém. Prý se dívala do tvojí budoucnosti, ale vykřikla bolestí a…“

„Sobče!“ Tohle si tedy vypije až do dna! Byla jsem na něj naštvaná jako nikdy.

„Bello, promiň mi to! Chápej mě, myslel jsem si, že city, které k tobě chovám, nejsou skutečné!“

„Mě je jedno, co sis myslel! Co mám podle tebe dělat? Kdybych vrátila čas, tak bych mohla něco změnit a do osudů se mi zasahovat nechce! Startuj auto! Čas pustím, až budeme u vás doma!“

Edward jen mlčky poslechnul. Až jsme seděli v autě, tak mě chtěl chytit za ruku, ale já ucukla. Miluji ho, ale takhle sobecky se chovat nesmí! Vrhl na mě zmučený obličej a já mu naznačila, že jestli nepojede, tak ho uškrtím. Samozřejmě že to nebyla pravda, ale on by se jinak nikdy nerozjel.

Mezitím, co jel, jsem se chtěla na něco zeptat. Kéž bych znala odpověď, proč se Alice zhroutila… Blesk! Tohle mě začínalo bavit. Takže Alice se zhroutila kvůli mé ‚opatrovatelce‘? Pomalu mě začínala štvát.

„Hej! Ty tam!“ vykřikla jsem v duchu a připadala si hloupě. Kdo volá ve své hlavě? Já.

„Nejsem žádná ty tam. Jsem Is!“ řekla chladně a rozčileně. Pravý opak mě… Nesnáším přezdívku Is! Tohle přece nemůžu být já!

„Jsi to ty, ať chceš nebo nechceš.“

„Fajn, teď k věci, Is. Proč tohle děláš Alice?“

„Jednoduchá otázka. Baví mě to. Baví mě, jak se mě bojí. Jak se třese před mojí krásou.“

„Už to nedělej!“

„A kdo mi v tom zabrání? Ty?! Vždyť jsi já!“

„To je na tom to nejhorší…“

Potom už jsem s ní nemluvila a soustředila se na ubíhající ‚mrtvé panorama‘. Byli jsme ve Forks, ale všechno bylo nehybné. Lidé byli zamrzlí uprostřed chůze a jedno auto bylo dokonce na prostředku silnice, protože chtělo objet jiné auto. Byla to pro nás slepá ulička, a tak jsme s Edwardem začali couvat.

Až jsme dorazili k jejich domu, tak jsem ohromením přestala dýchat. Vždyť to není ani dům! Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem jenom koukala. Edward se uchichtl mé reakci a já ho zpražila pohledem „Buď potichu, sobče!“.

„Bello, mně je líto, že jsem myslel jen na nás a ne na Alice, ale už mi to prosím odpusť!“

„Až mi dokážeš, že nejsi sobec, a půjdeš dovnitř za Alice!“ řekla jsem chladně.

Zasloužil si to. Vrhl na mě zmučený pohled a chtěl mi jít otevřít dveře, ale já jsem zavrtěla hlavou, a tak měl ruce podél těla a čekal jako poslušný pejsek na vodítko. Jakmile jsme vešli dovnitř, tak jsme se oba s Edwardem podivili scéně před námi.

Jasper měl výraz smrti a chtěl mrštit vázou po Emmettovi. Emmett se válel na zemi smíchy a Rosalie mu nejspíš chtěla vrazit facku. Esme se chystala skočit na Jaspera – asi kvůli váze, a Carlisle se ji snažil uklidnit. Alice ležela sama na zemi a vypadalo to jako by měla umřít. Bylo mi jí líto…

„Edwarde, vezmi Jasperovi vázu. Carlisle nejspíš Esme zvládne… Emmettovi ta facka neuškodí a… já půjdu za Alice.“ Edward mě ale chytil za ruku a nasadil prosebný výraz.

„Odpusť mi to! Nechtěl jsem ji tu nechat, ale jak bych sem mohl jet, kdybych přemýšlel nad tím, jestli jsi mě neočarovala…?“ Málem jsem upustila od toho, abych ho pěkně vymáchala. Hned jsem se ale vzpamatovala a vytrhla se mu.

„Edwarde, máš sice v pár věcech pravdu, ale tohle si pouhými omluvami nevyžehlíš! Musíš si to odčinit.“

Potom už se nemluvilo. Edward dal vázu na své místo a já jsem cestou k Alice pustila čas.

Pohled Jaspera:

„Ale no tak, Jaspere! Nemrač se tak! Eda už tu za chvíli bude,“ smál se mi Emmett, protože jsem chodil jako kočka v kleci a měl tik v oku.

„Eda! Pche!“

To už Emmett nevydržel a skácel se k zemi. Rose mu chtěla dát facku za to, že si dělá legraci v tak vážné situaci, ale já to chtěl vyřešit po svém. Vzal jsem vázu a chtěl ji po něm hodit. Esme mě chtěla zastavit, ale Carlisle ji pevně držel. Aspoň někdo je na mé straně!

To, co se stalo potom, jsem nechápal. V jednu chvíli jsem držel vázu, ale najednou jakoby ji někdo dal na své místo. V pádu na zem jsem si ještě stačil všimnout Belly s Edwardem, jak klečí u Alice. Potom jsem sebou mrsknul o zem a Rosalie vrazila Emmettovi facku.

Jakmile jsem vstal, tak jsem zjistil, že se všichni tváří zmateně, včetně mě. Esme si oddychla a já už se chystal natáhnout jednu Edwardovi. Zastavila mě ale Bella tím, že mi chytila ruku. Podívala se na mě varovným pohledem a já jsem byl jenom schopen koukat, jak se skláněla k Alice a dávala jí ruce ke spánkům…

Pohled Belly:

Zprvu jsem po celém těle pocítila mráz a poté nehorázné teplo. Nedalo se to nijak vysvětlit. Alice se postupně uvolňovala z křeče a ostatní byli pořád v šoku z toho, co dělám. Stačilo jen trochu soustředění a bylo to.

Jakmile Alice otevřela oči, tak jsem se na ni usmála, ale ona vykřikla a odhodila mě stranou. Hrozně to bolelo, ale vypadalo to, že nemám nic zlomené. Edward se ke mně skláněl a ostatní byli pořád jako sochy.

Bolelo mě celé tělo a pomalu jsem nic nevnímala. Postupně jsem upadala do temnoty. Jen z dálky jsem slyšela, jak někdo volá mé jméno a prosí mě, abych zůstala při vědomí…


Kapitola 10. x Kapitola 12.


Shrnutí




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska je nevyzpytatelná 11. kapitola: Sobec:

 1
25.07.2011 [13:21]

zuzka88Tak jsem konečně dostala k dočtení tvé povíky. Vyznali si lásku. Paráda Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!