Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 22. - Návštěva u Cullenových II.

Stephenie Meyer


Láska je mocná čarodějka - Kapitola 22. - Návštěva u Cullenových II.'„Žít věčně,“ zopakoval jsem po ní. „Bello, asi bych ti měl objasnit jednu věc. Když upír miluje, tak je to navždy. A když říkám navždy, tak myslím opravdu navždy. Nestává se často… Vlastně jsem nikdy neslyšel o upírovi, který by se zamiloval do člověka. Pro většinu upírů jsou lidé pouze kořistí,“ vysvětloval jsem jí. Cítil jsem, že se zachvěla. „Pro mě jsi ta, do které jsem se zamiloval, kterou miluji a budu tě milovat i když zestárneš,“ ujišťoval jsem ji. „A to i po tvé smrti,“ dodal jsem zastřeným hlasem. „Věčnost pak pro mě nebude znamenat nic, protože mi budeš stále chybět. Už nikdy se znovu nezamiluji. Nikdy!“ Na sucho jsem polkl. Opravdu jsme se bavili o tom, jaké to bude, až zemře?'

 

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 22. – Návštěva u Cullenových II.

 

Edward

„Co kdybychom se vrátili zpět?“ optal jsem se Belly. Snažil jsem se vyčíst z její tváře, jak se asi právě teď mohla cítit, ale nedařilo se mi to.

Zamručela a pak řekla: „Tak jdeme. Začíná mi být pěkná zima.“ V duchu jsem si vynadal. Taky mě mohlo napadnout jí vzít bundu. Během těch pár minut, co jsme byli venku, pěkně promrzla.

Vzal jsem ji za ruku a rozešli jsme se k domu.

Edwarde, jak se teď máme k Belle chovat? četl jsem v myšlenkách Alice. Máme se s ní začít bavit nebo jí dát raději čas? vyptávala se dál, ještě než jsme s Bellou vešli dovnitř. Na okamžik jsem se zamyslel a usoudil, že bude lepší dát Belle čas. Až se na to bude cítit, začne se s ostatními bavit sama. Třeba nás všechny překvapí a bude se hned chovat, jako kdyby se nic nestalo.

Podržel jsem Belle dveře a nepatrně zakroutil hlavou směrem k Alice tak, aby si toho Bella nevšimla.

Chápu, takže ji necháme být, odvětila mi Alice opět myšlenkou a šeptem tuto skutečnost sdělila Emmettovi a Carlisleovi.

Bella se rozhlédla po obýváku, a když zjistila, že nám nikdo nevěnuje pozornost, téměř neslyšně si oddechla a rozešla se k Davidovi. Překvapení se tedy nekonalo. Zřejmě vážně potřebovala chvíli, aby si vše srovnala v hlavě.

Posadila se vedle Davida na schod a objala ho kolem ramen. David se nenechal vyrušit a dál si četl v knize. Indiáni ho hrozně zajímali. A stále myslel na to, že by se s nimi v La Push rád setkal. Pořád doufal, že se mu podaří mámu přesvědčit, aby tam s ním zajela. Napadlo mě, že jsem mu možná ve škole neměl půjčovat tu knihu o indiánech. No, už se stalo. Holt mu budu muset znovu vysvětlit, že jsou indiáni opravdu nevyzpytatelní ve svém chování a mohli by mu ublížit. A nejen jemu. Zvlášť nyní, když by z něj i Belly cítili upíry. Po pravdě bylo trošku nefér tvrdit o indiánech, že byli nebezpeční. Ani upíři nebyli zrovna mírumilovní tvorové. Za sebe a svoji rodinu bych dal – obrazně řečeno – ruku do ohně, ale ostatní…

Došel jsem až k nim a opřel se o zábradlí. Náhle ke mně Bella zvedla hlavu a trošku se pousmála. Díval jsem se na ni a nemohl z ní spustit oči. Také jsem se na ni usmál. Lehce se zarděla a poté opět sklonila hlavu. Tak moc jsem si přál vědět, nad čím právě teď přemýšlela.

„Tak co, Davide, jak se ti líbí dárky?“ optal jsem se ho, abych přišel na jiné myšlenky. 

„Jsou bezva,“ vydechl David. „Hlavně ta knížka. Je v ní ještě víc informací než v té, co jsi mi půjčil,“ informoval mě nadšeně. Pak se zakabonil. „Jo a mohl by někdo, prosím, vysvětlit Emmettovi, že nejsem prcek, ale David? Stavoval se tu za mnou, když jste byli venku a zase mi řekl prcku,“ stěžoval si.

„Já s ním promluvím,“ slíbil jsem mu a musel jsem se hodně soustředit, abych se nezačal smát.

Copak není prcek? Nechápu, co mu tak moc vadí, pomyslel si Emmett. Běžně se nesetkával s lidskými dětmi, tak dost dobře nevěděl, jak s nimi mluvit. Oslovení ‚prcku‘ mu přišlo zcela normální. Ovšem Davida to fakt zlobilo.

„Díky,“ zamumlal David a hned poté se celý rozzářil. „Edwarde, myslíš, že bych si po obědě mohl…“ optal se mě nadšeně a v duchu dodal: … na někom vyzkoušet tu svou novou schopnost? Neuniklo mi, že se hned poté podíval na Emmetta.

Čekal jsem, kdy s tím vyrukuje. 

„Jen pokud nám to maminka dovolí,“ odpověděl jsem mu a při pohledu do Belliny nechápavé tváře mi bylo jasné, že neměla tušení, o čem to její syn mluvil. „David by si chtěl vyzkoušet tu svou schopnost na někom z mé rodiny,“ objasňoval jsem jí velice tichým hlasem, aby to nikdo jiný neslyšel. „No, na někom. Myslím, že už má vyhlídnutého kandidáta,“ dodal jsem a neubránil se tomu, aby mi necukaly koutky.

„Jen bych chtěl zkusit, jestli to dokážu i na někom jiném než na Edwardovi,“ řekl David mámě potichu na vysvětlenou.

Bella přejížděla pohledem ze mě na Davida a bylo na ní vidět, že váhala. Vzpomněl jsem si na to, jak nám kladla na srdce, že se o té schopnosti nesmí nikdo dozvědět.

Povzdechla si a zašeptala: „Dobře, ale ať je to jen nějaká drobnost. A bylo by dobré, aby to bylo nějak nenápadně, aby si toho nikdo nevšiml. Čím míň lidí... upírů... Prostě si myslím, že bychom to měli zatím tajit.“ Podívala se na mě. „I před tvou rodinou,“ dodala.

Byl jsem si jistý, že nám od mojí rodiny nehrozilo žádné nebezpečí, ale chápal jsem ji a respektoval její názor. Šlo o jejího syna. A Davidova schopnost byla tak mocná, že kdyby se o ní nějakým způsobem dozvěděl Aro… Po pravdě jsem se stále nemohl zbavit pocitu, že už o ní Aro dávno ví a věděl o ní ještě dřív, než se vůbec u Davida projevila. A kvůli tomu možná zemřel Bellin manžel…

„Super,“ vykřikl David a v očích se mu zajiskřilo. Ihned začal usilovně přemýšlet, co by Emmettovi provedl za toho prcka.

„Pšt,“ napomenula ho Bella s ukazováčkem položeným na rty. „Ale až po obědě,“ nezapomněla dodat.

„Jasně,“ zamumlal David a sklonil zase hlavu ke knize.

„Bello, mohla bys jít na chvíli se mnou?“ zeptal jsem se jí. Najednou jsem si hrozně přál, abychom byli sami. Jen já a ona. Toužil jsem ji obejmout, pohladit a políbit.  

Na okamžik zaváhala a pak řekla: „Proč ne?“ 

Natáhl jsem k ní ruku a pomohl jí vstát. 

„Davide, zůstaň tu, hned budeme zpátky,“ nařídila mu a pak se vydala po schodišti za mnou. Počkal jsem na ni v patře, a jakmile se ke mně připojila, vedl jsem ji k svému pokoji.

Otevřel jsem dveře a vyzval ji, aby šla dál.

Rozhlédla se po místnosti a po chvíli se rozešla k velkému oknu. Vypadala zamyšleně.

„Krásný dům,“ podotkla a složila si ruce na hrudi.

„To je,“ zašeptal jsem jí do ucha, jen co jsem došel potichu až k ní. Objal jsem ji zezadu kolem pasu a lehce se k ní přitiskl. „Vlastníme několik takových domů různě po světě,“ dodal jsem, odhrnul jí vlasy a políbil ji na krku.

Slabě zasténala, hned nato ke mně pootočila hlavu a zatvářila se nechápavě. „A co s tolika nemovitostmi děláte? Nebojíte se, že vás někdo vykrade?“ 

„Často se stěhujeme,“ říkal jsem jí. „To, že nestárneme, začne být za nějakou dobu dost nápadné. A lidé jsou všímaví,“ vysvětloval jsem jí. „Takže se po čase přesuneme a je příjemné, když se pak vracíme nejen do známého města, ale i domu. Esmé nechá většinou dům zrekonstruovat, protože za ta léta, co v něm nikdo nebydlí, lehce zchátrá,“ pokračoval jsem. „A co se týče toho, zda nás někdo nevykrade… Zatím se to nestalo. V domech je stejně jen nábytek.“ Často jsem si říkal, jak je možné, že se do žádného z našich domů nikdy nikdo nevloupal. Bývaly opuštěné i několik desítek let. Ale na to, proč to tak bylo, jsem zatím nepřišel. Možná jsme měli jen štěstí.

Bella kývla lehce na srozuměnou a poté se zase zaměřila pohledem z okna. Bylo patrné, že nad něčím usilovně přemýšlela. Ale neptal jsem se, co tak viditelně zaměstnávalo její mysl. Nechtěl jsem na ni naléhat, aby mi to prozradila. Doufal jsem, že se mi svěří, až bude sama chtít.

„Edwarde, můžu se tě na něco zeptat?“ vyrukovala na mě po pár vteřinách váhavým hlasem.

„Jasně, ptej se.“

„Zajímalo by mě… Vlastně nevím… Kolik ti je?“ lezlo z ní jako z chlupaté deky. V duchu jsem se zasmál její nesmělosti.

„Říkal jsem si, kdy se mě na to zeptáš,“ odvětil jsem jí. „Upírem jsem se stal, když mi bylo 29,“ prozradil jsem jí.

„A jak dlouho jsi upírem?“ pokračovala ve vyptávání. 

„Dlouho,“ přiznal jsem jí opatrně. „Už to bude 87 let.“

Čekal jsem na její reakci. Nejprve se trochu zachvěla, pak se zhluboka nadechla a zcela slyšitelně vydechla vzduch z úst.

„Jsi v pořádku?“ optal jsem se jí starostlivě. Pustil jsem ji a vmáčkl se mezi ni a okno, takže jsme si nyní vzájemně hleděli do očí. Natáhl jsem se pro její ruce a vzal je do svých.

Ignoroval jsem myšlenky ostatních a také se snažil zapomenout na to, že všichni v domě kromě Davida slyší vše, o čem se s Bellou bavíme. A nejen to. Každý nádech a výdech, zaváhání v hlase… Vše slyšeli.

„Jsem,“ zašeptala, „jen mi teď došlo… Ty budeš stále mladý a krásný a já… Zůstaneš se mnou, i když mi bude šedesát? Vlastně ani nevím, zda chci, abys byl se mnou, když budu stará a vrásčitá…“

Zíral jsem na ni a nebyl schopen slova. Až nyní, po tom, co řekla, jsem si uvědomil, že o ni jednou přijdu. Zestárne a zemře. Rozhodně jsem si nepřipouštěl, že by mohla zemřít jinak než stářím. Ale byla člověk. Jen člověk. Křehká a zranitelná.

„Jaké to je, žít věčně?“ vytrhla mě z mého přemýšlení.

„Žít věčně,“ zopakoval jsem po ní. „Bello, asi bych ti měl objasnit jednu věc. Když upír miluje, tak je to navždy. A když říkám navždy, tak myslím opravdu navždy. Nestává se často…  Vlastně jsem nikdy neslyšel o upírovi, který by se zamiloval do člověka. Pro většinu upírů jsou lidé pouze kořistí,“ vysvětloval jsem jí. Cítil jsem, že se zachvěla. „Pro mě jsi ta, do které jsem se zamiloval, kterou miluji a budu tě milovat i když zestárneš,“ ujišťoval jsem ji. „A to i po tvé smrti,“ dodal jsem zastřeným hlasem. „Věčnost pak pro mě nebude znamenat nic, protože mi budeš stále chybět. Už nikdy se znovu nezamiluji. Nikdy!“ Na sucho jsem polkl. Opravdu jsme se bavili o tom, jaké to bude, až zemře?

Zamrkala, otevřela ústa a zase je zavřela. Uběhlo několik vteřin, kdy jsme si mlčky hleděli do očí. Stálo mě hodně sil, abych přestal myslet na to, že mi jednou zemře a já tu zůstanu sám. Se svojí rodinou a i přesto sám. Nevěděl jsem, co přesně se odehrávalo v její mysli, ale všiml jsem si, že se jí leskly oči.

„Bello,“ vydechl jsem a palcem jí jemně setřel slzu, která se jí právě objevila na tváři. „Proč pláčeš?“ optal jsem se jí tiše.

„Já ani přesně nevím. Všechno mě to tak nějak dojalo,“ zamumlala a opřela si čelo o mou hruď. Objal jsem ji a přitáhl si ji k sobě. Slzela mi do košile a já ji při tom hladil po zádech.

„Promiň,“ omluvila se mi, když se maličko odtáhla a zvedla ke mně hlavu. „Nechtěla jsem, abys mě viděl brečet.“

„Nemáš se proč omlouvat,“ pověděl jsem jí láskyplně. „Miluji tě, Bello. To se nikdy nezmění,“ ujistil jsem ji znovu.

„Já tebe také,“ vyznala se mi. Dlaní jsem ji pohladil po tváři a pak ji políbil. Reagovala okamžitě. Pootevřela ústa a svým jazykem ihned vyhledala ten můj. Bylo skvělé ji líbat. Mohl bych to dělat stále a stejně by to bylo pořád málo. 

Vzal jsem ji do náruče a pomaličku ji nesl k pohovce.

Opatrně jsem ji na ni položil, aniž bych se odtrhl od jejích rtů a přisedl si k ní.

„Edwarde, tady ne,“ zašeptala udýchaně. Odtáhl jsem se od ní a náhle si uvědomil, že se mi úplně podařilo zapomenout na to, že jsme byli v domě plném upírů, kteří teď věděli naprosto přesně, co jsem se chystal udělat.

„Omlouvám se. Nechal jsem se unést.“ Tohle se mi ještě nestalo. Ruku, kterou jsem měl položenou na Bellině nahém podbřišku, jsem okamžitě stáhl.

„To nic,“ zamumlala. 

Vstal jsem z pohovky a zády se opřel o nedalekou knihovnu.

Teď ti nezbude nic jiného, než to rozchodit, posmíval se mi Emmett, zatímco si Bella upravovala svetřík a zapínala knoflík u kalhot. Nenápadně jsem protočil oči v reakci na Emmettovu poznámku a hned poté přešel k oknu.

„Zlobíš se?“ optala se mě Bella, jakmile se postavila vedle mě. Zněla bázlivě.

Otočil jsem se na ni. „Zlobit se? Na tebe? To bych nedokázal,“ odvětil jsem jí laškovně. Zatvářila se trochu dotčeně. Dokonce se maličko ušklíbla. „O nic nejde. Fakt jsem se nechal unést. Když jsem s tebou, ztrácím pojem o všem ostatním,“ přiznal jsem jí.

Sklopila zrak a zarděla se. Vypadala hrozně roztomile. Pak mě chytila za ruku a usmála se na mě.

„Půjdeme dolů?“ zeptala se.

Kývl jsem souhlasně hlavou a políbil ji na rty.

„David je s ostatními v obýváku,“ oznámil jsem jí, jakmile jsme vyšli z mého pokoje a zamířili ke schodišti. Nebyl jsem si úplně jistý tím, jak by zareagovala, kdyby ho nenašla sedět na schodech. Zastavila, podívala se na mě a skousla si ret. Proč zrovna jí jsem nedokázal číst myšlenky? Co se jí asi právě teď honilo hlavou?

„Děje se něco?“ optal jsem se jí.

Zhluboka se nadechla. „Já jen… Nevím, jak se mám chovat ke tvé rodině,“ šeptala. „Utekla jsem a oni si teď myslí, že já... že jsem…“ pokračovala zmateně.

„Už jsem ti říkal, že si o tobě nikdo nic špatného nemyslí,“ ujišťoval jsem ji.

Vždyť je to hysterka. Ty si teda umíš vybrat, do koho se zamiluješ, to ti teda povím! četl jsem v Rosaliině mysli. A to, že kvůli ní odešla Clare, to jí nikdy nezapomenu! A tobě taky ne! vyhrožovala.

Neměl jsem ani tušení, že by to mohlo být s Rose tak složité. Jenže kromě toho, že dávala Belle za vinu, že Clare opustila Forks, byla Bella člověk a měla syna. Rose mohla mít vše, na co si jen pomyslela, ale vlastní dítě, to bohužel ne.

Přestal jsem se soustředit na Rose, vzal jsem Bellu kolem ramen a líbl ji do vlasů.

Společně jsme sešli schodiště a zamířili do obýváku. David seděl mezi Emmettem a Carlislem na gauči a živě s nimi diskutoval o tom, jaké to je lovit medvěda. Bylo na něm vidět, že se mezi námi cítil naprosto spokojeně.

„Mami, víš, že Emmett loví velké medvědy?“ vyhrkl na ni David nadšeně, jen co jsme se objevili u sedačky. „Někdy bych to chtěl vidět,“ dodal zamyšleně.

„Na to zapomeň!“ křikla na něj Bella. „Určitě je to nebezpečné.“ Podívala se na mě a z jejího výrazu bylo zcela patrné, že u mě hledala pomoc.

„Neumíš si ani představit, jak moc je to nebezpečné, Davide,“ začal jsem. „Když lovíme, úplně se poddáme svým smyslům a bedlivě se soustředíme na svou kořist. Slyšíme tlukot jejího srdce a cítíme pach její krve,“ pokračoval jsem. „Zkrátím to. Pokud by se v tom momentě v blízkosti vyskytl člověk, jsem si jistý, že by to nepřežil.“ Nechtěl jsem Davida vystrašit, ale bylo důležité, aby pochopil, že není možné se zúčastnit lovu. Za žádných okolností. Nikdy!

David mě chvíli pozoroval, pak přimhouřil oči, ušklíbl se a povzdechl si. „No jo no,“ zamumlal. Ale stejně bych to chtěl vidět, pomyslel si.

David byl dítě, chápal jsem jeho zvídavost, ale ještě neuměl přesně odhadnout, kdy už by to či ono pro něj mohlo být opravdu nebezpečné. Jako s měniči. Stále toužil po tom, aby se s nimi mohl setkat. A nejlépe je vidět při přeměně ve zvíře. Budu si s ním muset znovu promluvit. A pak zase a zase, dokud nepochopí, že jsou věci, které prostě vidět nemůže, protože by ho to mohlo a pravděpodobně i stálo život.

Posadili jsme se s Bellou na vedlejší sedačku.

„Mám ještě nějakou práci, tak půjdu k sobě,“ oznámil nám Carlisle a s úsměvem na tváři se vydal po schodech ke své pracovně. Nebude to pro ni jednoduché, Edwarde. Ale snad časem... poslal mi ještě myšlenkou.

„Už dobrý?“ zazubil se na Bellu Emmett. Hele, brácho, Bella se mi líbí, jen by nemusela být tak vyplašená. Ale ten její prcek je super. Baví mě.

„Ale jo. Jen je toho na mě nějak moc,“ odvětila mu s povzdechem Bella.

„Zvykneš si,“ mrkl na ni. Bella sklopila zrak. „Tady pr-“ zarazil se, „David vypadá, že je úplně v poho už teď,“ znovu mu rozcuchal vlasy. „Jdu se podívat, kde je Rose,“ dodal a zvedl se ze sedačky.  

Zase chtěl říct prcek? David sledoval Emmetta, jak mířil ke schodišti a v mysli pořád spřádal plány, jak by mu za to vyčinil. Bylo to úsměvné. Na jednu stranu ho obdivoval za to, že uměl ulovit medvěda, a na druhou se na něj zlobil, že mu říkal prcku.

Zakopni o schod! četl jsem mu náhle v mysli. Otočil jsem hlavu k Emmettovi zrovna v momentě, kdy opravdu zakopl na schodech.

Co to, kruci? divil se Emmett v duchu, když se zase vydal nahoru do patra. Nemohl uvěřit tomu, že on, upír, zakopl.

Zajímavé. Bylo to jako u mě. Jen s tím rozdílem, že Emmett neviděl dopředu, co se stane. Ale stejně jako já si plně uvědomoval, co se stalo.

To máš za toho prcka! pomyslel si David.

Krom mě a Davida si naštěstí nikdo nevšiml, co se právě stalo. A po pravdě. I když bylo v podstatě neškodné, co Emmettovi přikázal, nelíbilo se mi to. Bella mu jasně řekla, že to má zkoušet až po obědě. A on se nechal vyprovokovat a použil svoji schopnost už teď.

Viděl jsem, jak mě David sledoval. V duchu se bál, že to prozradím mámě. Budu si s ním o tom muset promluvit. Ale až budeme sami.

Jdu dolů, sdělila mi Alice náhle a během vteřiny už stála před námi se dvěma šanony v ruce.

„Bello, myslíš, že bys mi mohla pomoct s účetní knihou týkající se obchodu? A potřebovala bych si projít skladové zásoby,“ zkusila na ni. „Vím, že bychom to mohly udělat v pondělí v práci, ale docela bych v tom chtěla mít jasno už teď,“ dodala.

Bella se podívala na mě a pak na Davida. „Nevidím v tom problém,“ odpověděla jí.

„Paráda. Půjdeme si sednout do kuchyně ke stolu?“ vybídla ji Alice. Kývl jsem na ni s nevyřčenou otázkou O co jde?. 

Na chvíli ji zabavím a třeba se trochu víc poznáme. A taky by se mohla uvolnit. Zvažuje, zda neodejít ještě před obědem, přečetl jsem si v jejích myšlenkách. Mrkl jsem na ni.

„Miláčku, počkáš tu s Edwardem?“ optala se Bella Davida.

„Jasný,“ odvětil jí, ale když si uvědomil, že tu zůstaneme sami, a že já vím, začal se trošku bát toho, že mu vyhubuju.

Bella se na mě mírně usmála, pak pohladila Davida po vlasech a šla pomalu za Alice. Natáhl jsem pro její ruku, přitáhl si ji ještě k sobě a dal jí pusu na rty. Nemohl jsem si pomoct. Pohladila mě po tváři a pak už jsem ji sledoval, jak odchází do kuchyně.

David se zvedl a přesedl si vedle mě. „Edwarde?“ řekl opatrně.

„Neposlechl jsi mámu,“ pronesl jsem potichu.

„Omlouvám se. Bylo to silnější jak já,“ řekl a zatvářil se jako nevinnost sama.

„Ty jsi číslo,“ cvrnkl jsem ho prstem do nosu.

„Neřekneš to mámě?“ ptal se mě opatrně.

Zdálo se mi to nebo jsem právě zaslechl Bellu se zasmát? Podíval jsem se do kuchyně a opravdu. Seděly s Alice vedle sebe, šeptaly si a smály se. Esmé se k nim nakláněla přes stůl a usmívala se.

Bude to dobré, Edwarde. Bella je fajn a jsem si jistá, že z nás budou kamarádky, poslala mi Alice myšlenkou. Aniž by si toho Bella všimla, v rychlosti se na mě podívala a já se na ni usmál. Na Alice byl spoleh.

Vidět a slyšet Bellu, jak se směje, bylo úžasné. Miloval jsem, když jsem ji vidět šťastnou. Od té doby, co Clare odešla a já začal trávit s Bellou víc času, jsem byl přesvědčený o tom, že byla skutečně šťastná.

A vůbec jsem netušil, že by mohla být tak moc vášnivá. Kdyby nemusela spát, věřil jsem tomu, že by se dokázala milovat klidně celou noc. Jako kdyby v tu chvíli ani nebyla člověk, ale upír.

Měl jsem sto chutí se rozběhnout, popadnout Bellu do náruče a odnést si ji do svého pokoje. A možná, že kdyby tu nebyl David, tak bych to i udělal. Bez ohledu na to, že by mě celá moje rodina viděla a následně i slyšela.

„Edwarde?“ zaslechl jsem Davida. Úpěnlivě na mě upíral svůj zrak a čekal na odpověď. Byl jsem rád, že mě vrátil do reality. 

„Neřeknu, protože jí to řekneš sám. Ale až doma,“ rozhodl jsem. David se zatvářil nešťastně, ale kývl, že rozumí.

„Napadlo mě, že bys mohl po obědě vnuknout Emmettovi myšlenku na to, aby ti už nikdy neříkal prcku. Alespoň bychom zjistili, jestli umíš vnuknout myšlenku také trvale,“ přemýšlel jsem tichým hlasem.

„Hm, tak jo. Zkusím to, až se tu ukáže,“ souhlasil David tiše. „Na co myslel, když zakopl?“ zajímalo ho.

Usmál jsem se na něj. „Myslel na to, jak se mu to mohlo stát, když je upír,“ prozradil jsem mu.

„Super,“ uchechtl se David.

„Ale teď mi slib, že už dodržíš to, co jsi slíbil mámě.“

„No jo,“ zamručel. „Ale po obědě ještě vymažu z hlavy Emmettovi toho prcka,“ zamumlal potichu.

Kdybych mohl mít syna, přál bych si, aby byl jako David.

Objal jsem Davida kolem ramen a zapnul jsem televizi.

      -------------------------------------------------------------------------------------------------------  

Vůbec netuším, proč jsem tuhle kapitolu nevydala už tenkrát. Našla jsem ji v ntb téměř hotovou. Nevadí.

Vždy jsem doufala, že se mi tahle povídka podaří dokončit. Mrzelo mě, že jsem zklamala svoje čtenářky, které se nikdy nedozvěděly, jak měl příběh skončit. Ale...

Nyní, po více jak deseti letech od poslední vydané kapitoly, přihazuji předposlední kapitolu. V té poslední už bude pouze v podobě shrnutí či přehledu v bodech popsaný zbytek příběhu, který už ve formě povídky psát nebudu. I když mě stále baví psát a vymýšlet příběhy, byla by to pro mě teď už ztráta času. Kdo by to dnes ještě četl?

A proč tedy vůbec přidávám poslední dvě kapitoly? Chci se zbavit restu, který jsem tu zanechala, proto bych se tímto způsobem chtěla s povídkou rozloučit.

Omlouvám se, pokud je ještě komu, že to tak trvalo.

S láskou EdBeJa

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 22. - Návštěva u Cullenových II.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!