Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 15. - Muži Bellina života

21.10.2011 (19:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4075×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 15. – Muži Bellina života

„Mami?“ zaslechla jsem znenadání hlas svého syna.

V mžiku jsem se odtáhla od Edwarda, hodila na něj omluvný a pak zděšený pohled, vstala jsem z houpačky a podívala se na nedaleko stojícího Davida. Sakra!

„Ano, miláčku?“ řekla jsem mu ochraptěle. Odkašlala jsem si a pokusila se o úsměv.

David si složil ruce na hrudník. „Vy spolu… chodíte?“ zeptal se nás se zájmem v hlase a přejížděl pohledem ze mě na Edwarda.

Vykulila jsem na něj oči. „No… víš…“ lezlo ze mě jak z chlupaté deky. Ztěžka jsem polkla a vyslala oční žádost o pomoc k Edwardovi.

Bella

„Davide, pojď sem,“ vyzval ho Edward bez zaváhání. Tentokrát jsem byla ráda, že souhlasil a chopil se toho, aby s Davidem promluvil místo mě. Neměla jsem na to sílu.

„Mám rád tvou maminku i tebe,“ začal Edward, když se David posadil vedle něj na houpačku.

„Taky ji mám rád. A vás taky,“ přerušil ho David a pokyvoval u toho hlavou. „Mami, ty nás máš s Edwardem taky ráda, že jo?“ položil mi nečekaně otázku a přimhouřil oči. Proboha! Jak z toho ven?

„Jistěže tě mám ráda, drahoušku. Na to se mě přece nemusíš ptát,“ odvětila jsem mu.

„A Edwarda?“ nedal se odbýt. A to jsem si naivně myslela, že mu bude stačit moje poloviční odpověď. Nestačila.

Pozoroval mě a čekal. A nebyl sám. Jako kdyby kopírovali jeden druhého, protože Edward se tvářil dost podobně jako David. No, možná bych řekla, že se mi zdál ještě nedočkavější. Proč to nestopnul? Copak na mně neviděl, že jsem v rozpacích? Nebo si snad užíval ten pohled na moje rozpaky?

„Ano, Edwarda mám taky ráda,“ přiznala jsem po chvíli červená jako rajské jablíčko a sklonila jsem hlavu. Tohle bylo přesně to, co jsem zatím nechtěla, aby Edward slyšel. Dokud bydlel s Clare a neměl to s ní dořešené.

„Tak to je dobře,“ pronesl David zamyšleně. „Jen nevím, co teď bude s Clare,“ dodal. Okamžitě jsem zvedla hlavu a podívala se na Davida. Ten si položil ukazováček na bradu a poklepával si jím o ni.

Zírala jsem na něj a nemohla uvěřit tomu, co právě řekl. Já se obávala toho, co poví na mě a Edwarda a on měl strach o to, co teď bude s Clare. No to mě podrž!

„Clare to vysvětlím, neboj se,“ sliboval Edward Davidovi klidným hlasem. „A už brzy vás seznámím se svou rodinou. Měli by dorazit do Forks co nevidět,“ informoval nás hned vzápětí.

Vzpomněla jsem si na Juliina slova z rozhovoru před několika týdny: „Viděla jsem je. Celou skupinu upírů s medově zlatýma očima. Myslím, že je to rodina toho Davidova učitele a dorazí… už za pár týdnů.“

„Bello, pojď se posadit vedle Davida, nehodí se, abych já seděl, a ty jsi stála,“ vyzval mě náhle Edward a vstal z houpačky.

„Děkuji, ale klidně seď. Nevadí mi, že stojím,“ řekla jsem mu. Edward se na mě usmál, ale zpět k Davidovi už se neposadil. Oba jsme zůstali stát, každý z jedné strany houpačky. Mezi námi seděl na houpačce David, mlčky nás pozoroval a pochichtával se. Co se mu asi tak honilo hlavou?

„Edwarde, je to dobrý nápad, abys nás představoval své rodině?“ zeptala jsem se ho. „Pokud se nemýlím, tak jsou také upíři. Určitě nebudou nadšení z toho, že jsme lidé,“ pokračovala jsem.

„Jééé, to bude bezva. Mami, že si na nich budu moct vyzkoušet tu svou novou schopnost, že jo?“ vyhrkl nadšeně David, vyskočil na nohy a postavil se přede mě.

„Davide, víš, co jsme si řekli?“ ptala jsem se ho káravě.

„Vím, ale když s tím budou souhlasit," řekl a otočil se na Edwarda, „a bude to pod vaším dohledem, co?“

„Takže popořadě. Určitě je to dobrý nápad, Bello. Už jsem jim o vás vyprávěl a těší se na to, až se s vámi seznámí. A že jste lidé, s tím tedy rozhodně nebudou mít problém. Normálně se stýkají s lidmi stejně jako já,“ objasňoval mi. Pak se podíval na Davida. „Nějak to vymyslíme, abychom mohli trochu vytrénovat tu tvou schopnost,“ sdělil mu a mrkl na něj.

Mně osobně se teda moc nepozdávalo, že by si měl David zkoušet svoje kousky na dalších upírech, ale věřila jsem Edwardovi, že na něj dohlédne, aby to nepřeháněl.

„Edwarde, můžu se tě na něco zeptat?“ Ta jeho rodina mi ležela v hlavě. Kývl na souhlas, tak jsem pokračovala. „Jak je to s tou tvou rodinou? Moc toho o upírech nevím, ale že by tvořili rodiny, to mi přijde zvláštní.“

„Není vám zima? Nepřesuneme se raději dovnitř?“ zeptal se nás Edward místo odpovědi na mou otázku. Rozhlédla jsem se kolem a o dva domy dál jsem viděla pana Browna, jak shrabával spadané listí ze zahrady.

„To je dobrý nápad. David už půjde stejně za chvíli spát, aby vstal zítra do školy,“ odvětila jsem mu. Rozhodně jsem nechtěla, aby někdo cizí zaslechl náš rozhovor.

„Mami, já ještě nechci jít spát,“ zamručel David nesouhlasně.

„Však neříkám, že musíš jít hned. Ale jakmile padne půl deváté, půjdeš se bez odmlouvání umýt a pak do hajan,“ řekla jsem mu a pohladila ho po vláskách. Znovu už neprotestoval.

Všichni jsme se vydali k domu. V obýváku jsme se posadili jako předtím. Já do křesla a kluci na sedačku.

„Můžu si vzít rajče?“ zeptal se mě David z ničeho nic.

„Proč bys nemohl?“ odpověděla jsem mu. „A nezapomeň si ho umýt,“ křikla jsem na něj, jakmile se zvednul a vyběhl do kuchyně.

„Dobře. Abych se vrátil k tomu tvému dotazu, Bello. Upíři většinou nežijí v tak velkých klanech, jako je ten náš. My vystupujeme před obyčejnými lidmi jako rodina. Možná je to zvláštní, ale nám to tak vyhovuje. Hlavou rodiny je Carlisle a Esmé je jeho žena. Mě, sestry Rose a Alice a bratry Emmetta a Jaspera si „jako“ adoptovali, takže jsou pro nás před veřejností otcem a matkou. Ve skutečnosti to však bylo tak, že jsme se postupně... přidávali k Carlisleovi a tak se naše „rodina" rozrůstala. Ale o tom vám povím až někdy jindy, protože je to na dlouho,“ pronesl a přejel očima ze mě na Davida, který se právě i s rajčetem posadil zpátky vedle něj.

„Ty jo. A kolik ti vlastně je?“ vydechl David a jen to dořekl, položil si ruku na pusu. „Teda vám,“ zamumlal do dlaně.

Edwardovi zacukaly koutky. „Můžeme se domluvit na jedné věci. Edwarde už mi mimo školu říkáš, Davide. A když bude maminka souhlasit, tak bych byl rád, kdybys mi i tykal.“

Zrak obou dvou se teď zaměřil na mě v očekávání, co jim na to povím. David na mě házel psí oči, takže bylo jasné, že o to, aby mohl Edwardovi tykat, moc stál. Edward se lehce usmíval a já si v ten moment říkala, jak jednoduché by bylo ho milovat, kdyby mezi námi nestála Clare. Byl pozorný, milý, zcela evidentně mu záleželo na mně i Davidovi a jako bonus byl ještě hrozně hezký.

Nevěděla jsem vůbec nic o tom, jak probíhal milostný život mezi upíry. Byli vášniví? Milovali se často?

Až v momentě, kdy jsem ucítila horkost ve tvářích, uvědomila jsem si, že jsem si právě představovala sebe a Edwarda při milostném aktu.

Proboha, na co jsem to myslela? Ihned jsem tu myšlenku zaplašila. Vyfoukla jsem dlouze vzduch z úst a vysloužila si tak ještě intenzivnější pohledy plné otázek od Edwarda i Davida.

„S tím tykáním…“ začala jsem, abych odvedla řeč i svoje myšlenky jinam. „Davide, musíš mi slíbit, že si budeš dávat velký pozor, aby ses nespletl ve škole.“ Sledovala jsem svého syna, který kýval horlivě hlavou a doprovázel to slovy: „Slibuju, mami, slibuju.“

„V tom případě nejsem proti,“ oznámila jsem oběma.

Edward se na mě usmál, a pokud jsem se nepletla, tak na mě i mrkl. David vydechl: „Super!“ a v očích se mu zajiskřilo. Tak moc pro něj znamenalo, abych souhlasila s Edwardovým návrhem? Musela jsem se tomu pousmát.

Trošku mě ovšem zamrzelo, že zůstala Edwardem nezodpovězená otázka, kolik mu bylo. Lidských let mu mohlo být stejně jako Connorovi, takže tak 28. Ale jak dlouho byl skutečně na tomhle světě? Kdy a kde se narodil?

„Edwarde, budeš k nám teď chodit častěji, když se máte s maminkou rádi?“ vyzkoušel si David hned v praxi tykání svému učiteli. Bylo na něm vidět, jak netrpělivě čeká na Edwardovu odpověď.

V první chvíli jsem ho chtěla za tu otázku pokárat, ale pak mi došlo, že si musel opravdu myslet, že teď tvoříme s Edwardem pár a proto ho zajímalo, zda se s ním uvidí nejen ve škole, ale i u nás doma.

Jestliže jsem měla ještě před chvílí nějaké obavy z toho, jak se na nás - mě a Edwarda - bude David dívat, teď byly pryč. Všechny. David se tvářil, jako kdyby už Edwarda přijal do naší rodiny. Dokonce jsem si i uvědomila, že jsem ho za poslední dobu slyšela jen minimálně mluvit o otci. Už pro něj ani netruchlil. Bylo to dobře?

A na rozdíl ode mě se David zcela očividně spokojil s Edwardovou odpovědí, že Clare vše vysvětlí. Mně tohle nestačilo.

Na chvíli mě i napadlo, že bych mohla u Clare skončit. Nebo spíš měla, když jsem jí ukradla partnera. Vůbec mi z toho nebylo dobře po těle ani na duši.

Podívala jsem se na Edwarda a všimla si, že mě pozoroval. Snažila jsem se vůbec nemrknout.

Po pár vteřinách se Edward otočil na Davida a přimhouřil oči. „To nezáleží jen na mně, Davide,“ odpověděl mu.

Tušila jsem, kam tou odpovědí mířil a dokonce jsem si i dokázala tipnout, jak na ni zareaguje můj syn.

„Maminka by byla určitě taky ráda,“ vyhrkl David. Přesně jak jsem se domnívala. Nezklamal mě. „Že zase brzy přijdeš, že jo?“ pokračoval v přemlouvání. „A za pár dní budu mít narozeniny, tak bys mohl přijít na mou oslavu,“ navrhoval zaujatě Edwardovi.

„Tvoje narozeniny si samozřejmě ujít nenechám,“ informoval ho Edward tajemně.

„Paráda!“ vydechl David nadšeně.

„No, myslím, že je nejvyšší čas se jít umýt a spát, co ty na to?“ zeptala jsem se Davida poté, co jsem zjistila, že bylo krátce po půl deváté.

David se na mě zamračil, ale zvedl se ze sedačky.

„Dobrou noc, Davide. Uvidíme se zítra ve škole,“ rozloučil se s ním Edward.

„Dobrou noc, Edwarde,“ oplatil mu pozdrav David a vydal se šouravým krokem ke schodišti.

„Miláčku, až se umyješ, zavolej na mě. Přijdu ti dát dobrou noc,“ houkla jsem na něj. Místo odpovědi se ozvalo jen zamručení.

„Spěcháš domů?“ optala jsem se Edwarda, jakmile mi zmizel David z dohledu.

„Mám odejít?“ odpověděl mi otázkou. Vůbec jsem si nedokázala představit, co tu budeme dělat sami bez Davida. Ale svým způsobem jsem se na tu chvíli, kdy bude David spát, těšila.

„Ještě ne, prosím,“ zašeptala jsem nesměle. Připadala jsem si zase jako puberťačka na první schůzce.

Edward ke mně natáhl ruku a chladnými prsty mě pohladil po tváři.

„Počkám tady,“ sdělil mi. „Měla bys jít za Davidem,“ dodal a krásně se na mě usmál.

Nadechla jsem se, abych se ho zeptala, jak to myslel, když se David ještě neozval, ale to už jsem nestihla, protože se právě v ten moment z patra rozezněl Davidův hlásek.

„Mamííí, uuuuž,“ zavolal na mě.

„Jak jsi to věděl?“ zeptala jsem se ho udiveně.

„Prostě věděl. Vysvětlím ti to, až se vrátíš od Davida,“ řekl váhavě a já vůbec netušila, o čem to mluvil.

„Za chvíli jsem tu,“ oznámila jsem mu a vstala z křesla. Celou cestu za Davidem jsem přemýšlela nad tím, jak mohl vědět, že na mě David zavolá ještě dřív, než to udělal.

David nechal otevřené dveře od pokoje, tak jsem neklepala a hned vešla dovnitř. Ležel v posteli přikrytý jako mumie. Peřinu měl v podpaží, takže mu z ní koukala jen hlava a kousek trupu s rukama.

„Hezky se vyspinkej a nech si zdát něco moc pěkného,“ popřála jsem mu, když jsem se posadila na kraj jeho postele a pohladila ho po vláskách.

„Já to věděl, že ho máš ráda,“ řekl šeptem David, než jsem mu stačila vlepit pusu na tvář.

„Koho? Koho mám ráda?“ optala jsem se ho nechápavě.

„No Edwarda, přece,“ zašeptal a protočil u toho oči. „On je super. A myslím, že tátovi by se taky líbil,“ dodal zamyšleně.

Otevřela jsem pusu a zase ji zavřela. Nějak jsem nevěděla, co mu na to říct. Kdyby žil Connor, nikdy bychom se s Davidem nepřestěhovali do Forks a nesetkali se s Edwardem.

Koukala jsem na svého syna a jako už několikrát jsem zalitovala toho, že mu nemůžu vidět do hlavy. Byl pro mě v některých chvílích naprosto nečitelný.

„Maminko, moc bych chtěl, abys byla šťastná. I táta si to přál,“ pronesl.

„Táta? Ale já jsem s tatínkem byla šťastná. A když ses narodil, byla jsem ještě šťastnější, Davide,“ obhajovala jsem se.

„Ty mi nerozumíš,“ zamumlal a zhluboka se nadechl. „Než šel taťka na poslední misi, říkal, mi, abych se o tebe postaral a se vším ti pomáhal, kdyby se mu něco stalo a nemohl se vrátit. A hlavně si přál, abys byla šťastná a já s tebou,“ objasňoval mi to, o čem jsem do dnešního dne neměla ani páru. Pozorně jsem ho sledovala a měla jsem pocit, že se nemůžu nadechnout.

„Moc mi to nedávalo smysl a vůbec jsem nepočítal s tím, že by se opravdu nevrátil, ale on se fakt nevrátil,“ pokračoval David smutným hláskem. Občas posmrkl a v očích se mu leskly slzičky. Byla jsem na tom dost podobně.

„Když mi pak Julie řekla, že pokud to dovolíš, tak tu budeš šťastná a já taky, začalo mi to konečně dávat smysl. A nemohl jsem si nevšimnout toho, jak se na sebe s Edwardem díváte,“ vysvětloval mi dál. Stále jsem nebyla schopná slova. Jen jsem na něj zírala a zdálo se mi, jako kdyby mu nebylo teprve téměř sedm, ale minimálně tak o deset víc. Kam se poděl můj malý chlapeček?

„Mami, je ti něco?“ zeptal se mě, když se posadil na posteli a vzal mě za ruku. Po slzách už v jeho očích nebylo ani památky.

S obtížemi jsem se nadechla a pokusila se usmát. „Ne, miláčku, jsem v pořádku. Jen jsem… nevěděla, že s tebou tatínek před odjezdem mluvil,“ vysoukala jsem ze sebe zastřeným hlasem. „Teď už bys měl jít spát, abys vstal ráno včas do školy,“ řekla jsem mu tichým hlasem a on si po mých slovech zase lehl.

„Dobrou noc, maminko. Mám tě moc rád.“

„I já tebe. Dobrou noc,“ popřála jsem mu znovu, postavila se a vydala se ke dveřím. Zavřela jsem za sebou, a jakmile jsem došla ke schodišti, posadila jsem se na první schod.

Nedařilo se mi zbavit dojmu, že Connor tušil, že se s ním něco stane. Ale jak by to bylo možné? Varovala ho snad Julie? Ne, to by mi určitě řekla. Muselo za tím být něco jiného. Jenže jsem nevěděla co! A kdyby skutečně tušil, že už se nevrátí, loučil by se se mnou stejně jako pokaždé? Asi jo. Plnění misí patřilo k jeho povinnostem čaroděje. Zvlášť, když se jednalo o novorozené. Takovou moc, jakou měl Connor, nikdo jiný z čarodějů neměl.

Zavřela jsem oči, opřela se o zábradlí a na chvíli se nechala unášet vzpomínkami na dobu, kdy jsme se seznámili…

Bylo to dva měsíce před mými sedmnáctými narozeninami, kdy jsme vyrazily s holkama ze třídy do klubu. Během večera jsem si všimla kluka, který mě neustále pozoroval. Když jsem ho míjela po cestě z toalety, zastavila jsem se u něj a dali jsme se do řeči. Dozvěděla jsem se, že se jmenoval Connor a byl o tři roky starší jak já. Líbil se mi. A líbil se i mým spolužačkám. Ale všechny do jedné měly smůlu, protože on chtěl mě.

Začali jsme spolu chodit krátce po mých sedmnáctých narozeninách. Uběhlo pár nádherných týdnů, kdy jsme spolu trávili každou volnou chvíli. Všechno bylo fajn, jen jsem se nemohla zbavit dojmu, že přede mnou něco skrýval.

A tak jsem na něj jednoho dne udeřila.

Pár vteřin si mě měřil pohledem. Vypadal zamyšleně. Jako kdyby zkoušel odhadnout moji reakci na to, co se mi chystal sdělit. Alespoň tak mi to přišlo. Aniž bych tušila, s čím na mě vyrukuje, oklepala jsem se.

„Miluji tě, Bello. A nechci před tebou nic tajit. To co ti teď řeknu, bude znít neuvěřitelně. Ale je to pravda. Pokus se mi, prosím, věřit, lásko,“ žádal mě váhavě. Koukala jsem na něj a přemýšlela, co se mi to chystal prozradit. „Já jsem… čaroděj,“ přiznal mi po chvíli a položil mi ruce na ramena, jako by se bál, abych mu neutekla.

Mlčela jsem a upírala na něj svůj zrak. Nějak mi nedocházelo, co mi právě sdělil.

Poté ještě dodal, že pochází z čarodějnické rodiny.

Už jsem nevydržela jen zírat. Vykulila jsem na něj oči a napadlo mě, že kdybych dopředu věděla, jaké tajemství mi odhalí, rozhodně bych se ho neptala. Během dalších pár vteřin jsem ale naznala, si ze mě zřejmě dělá jen srandu a začala jsem se tomu upřímně smát.

Čekala jsem, kdy se ke mně přidá, ale on se tvářil úplně vážně. A můj smích díky tomu pomalu přecházel do lehce hysterického.

Mohl to nechat plavat. Alespoň pro teď. On se ale rozhodl, že mě prostě o své pravdě přesvědčí za každou cenu. Chtěl, abych mu uvěřila. Vyjeveně jsem ho sledovala a přemítala, zda jsem se zbláznila já nebo on.

Trpělivě mi vysvětloval, jak to s ním a jeho rodinou je. Vyprávěl mi o svých předcích, kteří pocházeli z Itálie, a kteří se jednoho dne rozhodli, že se přestěhují do Spojených států. Pozorně jsem ho poslouchala a ani jsem nedutala. Stále jsem ale nemohla uvěřit tomu, že byl čaroděj. Postava z filmů.

Pravděpodobně mu po nějaké chvíli došlo, že mě slovy nepřesvědčí, takže mě upozornil, abych se nelekla a pak cosi zamumlal. V mžiku jsem od něj - i přes jeho varování - odskočila, jak jsem se lekla. Měl zaťaté ruce v pěsti a… ony mu hořely! Panikařila jsem. Chtěla jsem volat o pomoc, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit ani ň. Tak jsem jen stála s otevřenou pusou a zírala mu na ruce.

Tahle přesvědčovací metoda zabrala. Uvěřila jsem mu.

A vše kolem mě najednou nabralo úplně jiný rozměr. Vše bylo jinak. A já o tom nesměla nikomu říct.

Fascinovalo mě, jak dokázal mluvit o kouzlech, zaříkadlech, o přípravách lektvarů… Vyprávěl tak zaujatě, že i když jsem mnohdy neměla ani tušení o čem to mluvil, s nadšením jsem ho poslouchala.

O několik týdnů později jsem se dozvěděla pro mě velice zajímavou věc. Ne že bych hned myslela na vdavky, ale ulevilo se mi slyšet, že nebylo striktně dané, že by si museli čarodějové brát jen sobě rovné. Tedy čaroděje. Náš vztah měl budoucnost. Connora jsem milovala a žádný jiný kluk u mě neměl šanci. Doufala jsem tedy, že by se z nás někdy v budoucnu mohli stát manželé.

Byla jsem sice jen obyčejná lidská žena, ale sňatkem bych se stala ženou čaroděje, takže už bych nebyla tak úplně obyčejná. Pravidlo utajení by však pro mě platilo stále. Ale to jsem nemusela moc řešit, protože mojí jedinou žijící příbuznou byla babička a ta se mě naštěstí na nic nevyptávala…

„Bello?“ ozvalo se náhle nade mnou. V rychlosti jsem otevřela oči a spatřila nad sebou Edwarda. Ježiš, já na něj dočista zapomněla.

„Promiň… Já…“ omlouvala jsem se mu.

„Nic se neděje,“ odvětil mi, natáhl ke mně ruku a setřel mi z tváře slzu, která mi - mrška jedna - unikla z oka. Cítila jsem, jak mi červenají tváře. Nechtěla jsem, aby mě viděl takhle. „Asi už půjdu,“ dodal po chvíli, když jsem na něj beze slov civěla.

„Ne, prosím. Mě to mrzí. Mluvila jsem s Davidem a pak jsem se zamyslela… Nezlob se,“ koktala jsem.

„Bello, vždyť o nic nejde. Pokud budeš chtít a budeš na mě mít náladu, stačí mi dát vědět a já se stavím,“ zašeptal něžným hlasem.

Najednou, aniž bych pořádně věděla proč, jsem se postavila a bez zaváhání ho objala kolem krku. „Drž mě, prosím,“ požádala jsem ho tiše. Edward mě objal kolem pasu a rukou mě hladil po zádech. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a cítila jsem, jak se mi zaplavují oči slzami. Zavřela jsem je a přitiskla se ještě blíž k Edwardovi. „Nepouštěj mě,“ zakňourala jsem.

Nemohla jsem ho nechat odejít. Teď jsem nechtěla a ani nemohla být sama. Potřebovala jsem cítit jeho přítomnost.

„Neboj se, nepustím tě,“ šeptal mi do vlasů.

Doufala jsem, že už David spal a nic z toho, co se tu dělo neslyšel.

Smáčela jsem slzami celé Edwardovo rameno, ale jemu to bylo zřejmě jedno. Stále mě hladil po zádech a pevně tiskl k sobě. V hlavě se mi honily vzpomínky rodiče, které jsem si už téměř nepamatovala, protože zahynuli při dopravní nehodě, když mi bylo dvanáct. Na babičku, která mě pak vychovávala a zemřela, když byl Davidovi rok. A na Connora, o kterého jsem přišla díky neukázněným zrůdám. Přitom jsem ale vdechovala Edwardovu vůni a vnímala každý jeho dotek, což mě trochu uklidňovalo. Na okamžik jsem si i vybavila obličej Clare, ale hned jsem ten obraz zase zahnala. Teď byl Edward můj. Jen můj. A nechtěla jsem se o něj s nikým dělit.

Odtáhla jsem se od něj, ale jen tak, abych mu viděla do očí. V těch jeho bylo tolik něhy a lásky. Přesunula jsem se pohledem na jeho ústa. Měl krásně tvarované rty, a když se usmál, neodolala jsem a políbila ho.

„Bello,“ vydechl do polibku a přitáhl si mě zase blíž k sobě. Náhle mi projela hlavou myšlenka, že už to byl víc jak rok, co jsem neměla chlapa. A věděla to nejen moje mysl, ale i tělo se hlásilo o svoje. V podbřišku jsem cítila chvění a tělem mi probíhaly vlny vzrušení. Jen Edwardova přítomnost mi přestávala stačit. Chtěla jsem jeho. Bylo to tak silné, že se mi z toho až zatočila hlava. Kdyby mě Edward nedržel, asi bych se sesunula k zemi.

Rukama jsem se přesunula na jeho hruď a rozechvělými prsty mu zkoušela rozepnout knoflíčky na košili.

„Bello, počkej,“ řekl mi šeptem a přestal mě líbat. Zamračila jsem se na něj a snažila se popadnout dech.

„Nechci čekat. Už jsem čekala dost dlouho,“ odporovala jsem mu udýchaně a nahnula se zase k jeho rtům.

V tom okamžiku mě pustil a o krok couvnul. Nechápala jsem, proč to udělal. Natáhla jsem se pro jeho ruku a vzala ho za ni.

„Pojď se mnou,“ vyzvala jsem ho a otočila se ke své ložnici.

Jenže Edward se ani nehnul a mně hned záhy došlo, že pokud nebude chtít on sám, já s ním nemám šanci pohnout.

Podívala jsem se na něj. „Proč? Ty mě nechceš?“ zeptala jsem se ho podrážděně. Přece mě teď neodmítne!

„Bello, nemáš ani tušení, jak moc tě chci, ale… ne takhle. Ne, když jsi smutná a zlomená. Připadal bych si hrozně, kdybych využil tvého momentálního rozpoložení ke svému potěšení a svedl tě,“ objasňoval mi.

„Ale já chci, abys mě svedl. A chci, abys mě pomiloval.“ Bylo mi hrozně a do očí se mi zase draly slzy.

„Neplač,“ zašeptal Edward a v takové rychlosti, že jsem ten pohyb skoro nepostřehla, mě vzal do náruče a nesl do mé ložnice. Pevně jsem se ho chytila kolem krku a užívala si jeho blízkosti.

Jakmile však otevřel dveře, zhrozila jsem se při pohledu na tu spoušť z rozházených hader po celé posteli. Některé kousky se válely i po zemi.

Edward mě pomalu položil na postel, vyzul mi boty, a poté uchopil do rukou hromadu oblečení z postele a přehodil ji přes křeslo vedle skříně. Styděla jsem se tak moc, že jsem musela být rudá až na zadku.

„Omlouvám se za ten nepořádek. Teď to vypadá, jako kdybych tu měla neustále rozházené oblečení, ale tak to není,“ vysvětlovala jsem mu zahanbeně. Narážela jsem tak na jeho poslední návštěvu v mé ložnici, kdy to v ní vypadalo dost podobně jako nyní.

„Já vím. A nemusíš se omlouvat. Není proč,“ řekl mi, když se vrátil k posteli a posadil se na její okraj.

„Už půjdu. Měla by ses prospat,“ zašeptal Edward a nahnul se nade mě. Hřbetem ruky mě pohladil po tváři.

Chtělo se mi vůbec spát? Kolik tak mohlo být hodin? Jak dlouho jsme byli na chodbě?

Po krátkém přemýšlení jsem naznala, že by možná nebylo od věci všechno zaspat. Najednou jsem si připadala divně, že jsem po Edwardovi tak vyjela. Ta touha pomilovat se s ním mě ještě úplně nepustila, ale v tuhle chvíli se mi nezdálo vhodné se vracet k tomu, kde jsme skončili na schodišti. Možná bych se mu měla za svoje chování dokonce omluvit. Co si teď o mně bude myslet?

„Jsi krásná,“ vydechl Edward něžným hlasem a přerušil tak tok mých myšlenek.

„Edwarde, mohla bych tě poprosit… Mohl by sis ke mně lehnout? Nechci tě zdržovat, ale počkal bys, prosím, než usnu?“ vysoukala jsem ze sebe.

Edward mě chvíli pozoroval, pak si sundal boty, a když si začal lehat vedle mě, posunula jsem se, aby měl dost místa.

Leželi jsme na boku tvářemi k sobě a hleděli si do očí.

„Jestli si dobře vzpomínám, tak jsi mi slíbil, že mi vysvětlíš, jak jsi věděl, že na mě David zavolá ještě dřív, než to udělal,“ vyrukovala jsem na něj šeptem.

„Bello, těch věcí, které bych ti chtěl říct a vysvětlit, je spousta. Postupně ti o nich povím, jestli o to budeš stát,“ řekl s nadějí v hlase. „Pokud mám být upřímný, hrozně rád bych trávil více času s tebou a Davidem. Ale chápu, že dokud… to nemám dořešené s Clare… tak si se mnou nechceš nic začít,“ pokračoval. „Budu doufat, že jakmile to s Clare ukončím, dáš mi šanci, abych ti mohl dokázat, jak moc pro mě znamenáš.“

Tak moc jsem mu chtěla říct, že už teď jsem do něj byla bláhově zamilovaná, a že bych byla šťastná, kdybychom se mohli vídat každý den… Ale nedokázala jsem to. Jako bych měla svázaný jazyk. Dokázala jsem jen jediné. Pohladit ho po tváři, přisunout se blíž k němu a políbit ho zlehka na rty.

„Budu to brát tak, že mám tu šanci u tebe schovanou,“ reagoval Edward hned poté, co jsem se od něj odtáhla a usmála se na něj.

Přikývla jsem na souhlas.

„Děkuji,“ pronesl. „A teď už by ses měla pokusit usnout.“

„Budeš tu se mnou?“

„Odejdu, až usneš, slibuji,“ odpověděl mi a políbil mě na špičku nosu. Ještě mě napadlo, že jsem nebyla ani převlečená do pyžama ani umytá… Ale co, však ono se to pro jednou nezblázní!

Otočila jsem se k Edwardovi zády a jeho ruku jsem si omotala kolem těla. On si mě přitáhl těsně k sobě a já si v ten moment uvědomila, jak moc mi scházelo usínat v objetí muže. A i když Edward spát nemohl, byl tu se mnou a já se cítila po dlouhé době zase šťastná.

„Dobrou noc, Bello. Hezky se vyspi,“ popřál mi šeptem.

Netrvalo to moc dlouho a mě kupodivu přemohla únava. Usínala jsem s úsměvem na rtech…

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Abych vám vynahradila, že teď čekáte na kapitolky déle, napsala jsem pro vás tuhle dlouhatánskou. ;-) A myslím, že jste se v ní dozvěděly spoustu nových informací. ;-)

Tentokrát vám nebudu psát, na co se můžete těšit příště, protože to sama přesně nevím. Mám hrubou představu, co by v kapitolce mělo být, ale zda to tam bude... Necháme se všechny překvapit. :-)

Každopádně mám vzkaz pro ty, které se těší na Cullenovy. Už to nebude trvat dlouho a objeví se na scéně. ;-)

Moc vám děkuji za komentáře. Děláte mi jimi obrovskou radost.

Vaše EdBeJa

Kapitola 14. ♣ Kapitola 16.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 15. - Muži Bellina života: