Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska jako nepřítel - 4. kapitola

Stephenie Meyer


Láska jako nepřítel - 4. kapitolaVítám vás u dalšího pokračování této povídky. Dneska se podíváme na zlomový okamžik Caiova lidského života - ano, předpokládáte správně, dozvíme se, co vedlo k jeho přeměně.

4. kapitola

Rok 478 př. n. l.

Naši zemi jsem měl procestovanou křížem krážem, důkladně jsem za posledních pět let poznal každé její zákoutí a zároveň všechny její slabé místa v případě nenadálých útoků. Hlavně kvůli tomu otec trval na mých častých výletech mimo palác, ale matce a sestře se s tím nesvěřil – zbytečně by v nich vyvolával obavy, které by bylo velmi nemístné. Ačkoliv… Naše jižní hranice, které obklopovalo moře, byly pod častými loupeživými výpravami Řeků. Ti cizáci se nikdy nezmohli na nic většího, ale bylo potřeba s tím něco udělat.

A proto jsem byl teď na lodi, která se hladce pohybovala po mořských vlnách, na tváři cítil teplý dotek slunce a vdechoval ten slaný vzduch. Blížili jsme se k Řeckým břehům, abychom vyjednali podmínky příměří nebo naopak ukončili jakékoliv další útoky trochu rázněji.

Na lodi se mnou byla stovka mužů a dokonce se k nám připojil i otec. Pro mě tohle byla malá zkouška. Měl jsem prokázat, na jaké úrovni jsou mé diplomatické schopnosti a pokud se nezdaří, tak poté, jak dobře bojuji. Mí učitelé mě nepřestávali chválit – v historii a zeměpise jsem vynikal a každého vojáka v našich službách jsem dokázal v boji porazit. Ale boj s nimi byl známý a všichni byli zároveň dost opatrní, aby nezranili nástupce trůnu. Pro cizáky jsem byl nikdo, ti by se nebáli zaútočit a dokonce mě i zabít, pokud by k tomu dostali příležitost. Jenom při představě, že bych se mohl ocitnout tak blízko smrti jsem cítil, jak se mi samovolně zatínají svaly na rukou a nohou a jak celou bytostí toužím po boji.

Už ve chvíli, kdy jsme přirazili k řeckým břehům, jsem však pochopil, že je všechno jinak. Loď jsme vyměnili za koně a vydali se dál na východ směrem do Athén, kde se potvrdila má obava. Řekové s útoky neměli nic společného. Za všemi těmi nepokoji stal daleko odlišnější nepřítel.

„Vidím, že jste přitáhli i s malým vojskem,“ prohlásil Řecký vládce, když jsme před něj s otcem dorazili a za zády měli pouhou hrstku mužů. Nemohli jsme před vládce předstoupit v plném počtu, přestože o celkovém množství našich lidí jistě věděl. „Předpokládám, že k tomu máte dobrý důvod, protože pokud ne, budete mě muset omluvit, mám na starosti daleko důležitější věci.“

„Přijeli jsme kvůli těm útokům, které se odehrály v naší zemi. Domnívali jsme se, že jsou za tím vaši lidé,“ odpověděl jsem klidným a rozhodným hlasem. Byl jsem přece na podobné společenské úrovni jako vládce, takže na mě nesměl poznat, že se uvnitř klepu.

„Z naší strany k žádným útokům nedocházelo. Jistě jste si však po cestě sem všimli, že sami čelíme jistým útokům. Možná je tedy záhodno, že jste přicestovali i se svými muži – mohli bychom uzavřít spojenectví a nepříteli se postavit společně. Domnívám se, že čelíme stejnému nepříteli.“

Kradmým pohledem jsem se podíval na otce a ten nepatrně přikývl. Já tedy jeho gesto opakoval s větší razancí.

„Souhlasím!“ přitakal jsem. Bylo to logické a sám bych se spojenectvím souhlasil i bez otcova názoru, ale přece jenom – vládcem byl stále ještě on, přestože během tohoto jednání stál vpovzdálí.

„Skvělé! V tom případě navrhuji malou slavnostní večeři na oslavu našeho nového přátelství a hned zítra společně vyrazíme do boje pěkně bok a boku,“ rozhodl vládce a pokynul nám, abychom ho následovali ven z trůnního sálu.

 

Seděl jsem na koni, otec byl po mé levici a za zády jsme měli stovku našich mužů. Hned vedle naší skupinky se pak řadili Řekové se svou naleštěnou zbrojí, od které se odráželo slunce, až z toho bolely oči. Pohled to však musel být úchvatný a lehce zastrašující. Na to jsme taky trochu spoléhali. Doufali jsme, že některé naše nepřátele naše početnost, majestátnost a hlavně spojenectví, odradí. Egypťané oproti nám vypadali jako ozbrojení rolníci – žádné uniformy a sem tam ustrašený obličej někoho kdo má strach i sám ze sebe, protože právě teď drží v ruce meč.

Nechápal jsem, co je to napadlo, připlout až k našim břehům a postavit se nám. Z Athén jsme se během pár dnů přesunuli do Sparty, která se nacházela na jednom z řeckých ostrovů a byla tak i nejblíže pro Egypťany. Samotní sparťané se navíc oddělovali od řeckého vojska i vzhledem. Ti muži budili hrůzu sami o sobě natož pak v počtu, v jakém zde stáli.

Egypťani jsou blázni.

Davem Egypťanů se rozlil šum a já zahlédl, jak se dali do pohybu. Najednou mezi nimi vznikla úzká ulička a do popředí se tak dostal vysoký tmavý muž v bohatě nazdobeném kabátci. Můj kůň se trochu neklidně ošil a přešlápl z jedné nohy na druhou – sám cítil to napětí ve vzduchu.

„My, Egypťané, chceme naši zemi svobodnou!“ promluvil ten muž hlubokým, ale jasným hlasem. On jako jediný vypadal jako skutečný voják nebo aspoň někdo, kdo prošel výcvikem.

„Tady jste ale na Řecké půdě, zde nemáte žádné právo něco podobného žádat. Snad si nemyslíte, že když se nám postavíte v naší domovině, podaří se vám nás svrhnout z trůnu?“ ozval se Řecký král a oběma vojsky to zašumělo.

„Podceňuješ odhodlání utlačovaného lidu, vládce,“ pronesl Egypťan a přeměřil si naše vojska pohledem, který bych snadno přirovnal k jestřábímu. Cítil jsem, jak mi zatrnulo. Tenhle muž věděl, o čem mluví. Hnala ho velká touha. Byl jistě daleko motivovanější k vítězství než kdokoliv z našich řad. A pokud na tom byli ostatní z jeho chabého vojska podobně, mohlo se jednat o velmi vyrovnaný boj.

„Ty zřejmě podceňuješ sílu našich vojsk. Jak sis jistě všiml, po našem boku jsou i Italové. Copak jste opravu takoví blázni, abyste si troufli proti dvěma armádám?“ podivoval se řecký vládce a já přitom sledoval výraz ve tváři Egypťana.

„Přijdeme sice o mnoho skvělých bojovníků, ale rozhodně jich spoustu vezmeme sebou, jak budeme umírat. Za svobodu je potřeba udělat, co je potřeba. Do boje!“ vykřikl a na jeho povel se do nebe vzneslo mračno šípů, které letěly naším směrem. Hned na to se země začala chvět pod údery nohou našich protivníků, kteří se lehce nesynchronizovaně rozběhli našim směrem a přitom nepřestávali křičet. Bylo to ohlušující. Stěží jsem slyšel rozkazy, které udílel můj otec a vedoucí našeho vojska, natož abych stihl zpozorovat, co dělají Řekové.

Tasil jsem meč a pobídl koně do cvalu, bylo načase, abych se zachoval jako správný muž. Během okamžiku se má zbraň setkala s tou protivníkovou. Železo na železo. Kovový zvuk se nesl celým bojištěm a mísil se s křikem plným odhodlání a bolesti. Jeden křičený rozkaz střídal druhý. Bylo to nelítostné a kruté.

Probodl jsem mého protivníka a jeho krev mi potřísnila obličej. Cítil jsem, jak se mi vlasy na týlu slepují pod vším tím potem a teď se k tomu všemu přidala i krev. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem někoho zabil. Nebyl však čas abych nad tím nějak přemýšlel. Po jednom padlém se na mě vyřítila další skupinka Egypťanů. Proti jejich přesile jsem neměl na koni vůbec šanci. Rychle jsem seskočil ze sedla, když v tom jsem ucítil, jak mi něco teplého stéká po paži. Zběžným pohledem jsem zjistil, že se někomu podařilo mě zranit, ale já si toho vůbec nevšiml, a to teplé, co mi stékalo po ruce, byla má vlastní krev.

Z hrdla se mi vydral divoký výkřik a já se s novou vervou pustil do boje. Jeden protivník padal po druhém pěkně k zemi. Měl jsem dojem, jako bych měl před očima rudou mlhu, na nic jiného než na boj jsem se nesoustředil, přestože jsem jasně vnímal tu lepkavou kaši, která se vytvářela pod nohama bojujících. Prach smíchaný s krví. Sem tam nějaká ta končetina nebo vnitřnosti. Tenhle boj byly hotové jatka, ale já to přehlížel. Musel jsem se udržet na živu stejně tak jako se o to pokoušeli všichni ostatní tady.

Poté, co jsem odrazil posledního z protivníků, kteří se soustředili na mou maličkost, jsem se rychle rozhlédl kolem, abych zjistil, jak na tom jsme a kde se pohybuje můj otec. Zahlédl jsem ho během okamžiku - zrovna vytahoval meč potřísněný krví z hrudníku nějakému Egypťana. V tu samou chvíli jsem si však všiml jiného cizáka, jak se k němu blíží na koni s mečem zvednutým vysoko nad hlavou. Cítil jsem, jak mé splašené srdce zrychlilo ještě víc. Donutil jsem své tělo k pohybu a plíce k hlubokému nádechu, abych vzápětí mohl zakřičet – „Otče, pozor!“

Můj výkřik však přišel pozdě. Na vlastní oči jsem viděl, jak se otci podlomila kolena a v obličeji se mu zračil šok. Chytil se za hrudník, který se mu postupně barvil krví. Ten obraz před mýma očima jakoby se odehrával zpomaleně. Trvalo to několik dlouhých vteřin, než jsem si skutečně uvědomil, co se to děje a s dalším výkřikem se vrhnul na muže na koni. Můj úder ho vyvedl z rovnováhy a koně vyděsil natolik, že ho shodil ze svého hřbetu. Muž však na nenadálou situaci reagoval dokonale a sotva dopadl na zem, už měl v ruce opět meč a vrhl se na mě.

„Italský vládce mrtev a synáček ho bude velmi brzy následovat. Nevím, kdo koho podcenil!“ procedil ke mně skrz semknuté čelisti. Bylo to spíš jako zavrčení. Jeho obličej se leskl pod množstvím potu a přitom se skoro koupal v množství krve, která na něm ulpěla. Jeho pohled byl divoký, jako bych se díval do očí zvířete. Nějaké šelmy. Vlka.

Zaútočil jsem. Za smrt mého otce musel zaplatit a já se postarám, aby ho to vyšlo opravdu draho. Musel zemřít. Život za život – jakkoliv ten jeho byl naprosto bezcenný. Ani v nejmenším jsem si teď nedokázal představit, jak budu muset matku a sestru obeznámit se smrtí otce. Navíc jsem se nad tím nemohl ani zamýšlet. Na něco podobného bude dost času až potom – pokud to vůbec přežiji.

 

V hlavě jsem měl neskutečný zmatek a k jeho utříbení mi nepomohl ani ten nehorázný hluk všude kolem mě. Nechápal jsem, odkud se tady bere. Navíc jsem ho nedokázal ani zařadit k zvukům, které normálně poznám – cválajícího koně, padající voda, včelí roj… Nic z toho a přece všechno.

Najednou mě napadlo, jestli jsem vůbec ještě naživu a na tomto světě. Fakt, že jsem nedokázal rozeznat ani blízký zdroj hluku mě utvrzoval v tom, že už nebudu mezi živými. Jako člověk jsem měl dobrý sluch. Na lovu jsem se na něj mohl spolehnout a neomylně mě vedl ke kořisti. Jenže teď jsem byl zmatený…

Co se stalo?

Snažil jsem se pohnout tělem, ale nemohl jsem. Jako by mě tížilo něco neviditelného a já to nedokázal ze sebe shodit. Navíc mě všechno bolelo, dokonce i samotné dýchání… Byl jsem zraněný. To vím jistě. Pamatoval jsem si, jak jsem se vrhl na toho otroka, co zabil mého otce a sám ho hned proklál ostřím. Boj to byl nemilosrdný a mé tělo schytávalo jednu ránu za druhou. Krev mi prýštila z mnoha sečných ran i oděrek. Přes pot, který mi tekl po tváři, jsem skoro neviděl. Ale nepřestával jsem se ohánět mečem a rozdávat rány. Dokud jsem stál, bojoval jsem. Musel jsem. Nedokázal jsem si představit, co by se stalo s mou milovanou rodinou, kdybych padl… Co by se stalo s Dorou, s matkou, s Římem.

Nedalo se očekávat, že by na trůn mohla nastoupit žena, ačkoliv bylo tak jasné, že je poslem Bohů. Doře by trůn nikdo nesvěřil a nakonec by se musela provdat pod svou úroveň nebo by musela někomu sloužit…

Zasadil jsem další rámu a dvě nové schytal. Ztěžka jsem dopadl na kolena a nedokázal popadnout dech. Hluk bitvy se mi zdál vzdálenější, než před pár okamžiky. Zvedl jsem hlavu a zahleděl se k jasnému slunci a spatřil záblesk meče…

Najednou se přede mnou něco pohnulo. Viděl jsem rozmazaně, ale nepochybně to byla žena. Dlouhé černé vlasy jí spadaly až do pasu a oděná byla do dlouhé bílé řízy. Nechápal jsem, co dělá na bitevním poli, když v tom mi došlo, že se mi už míchá realita se vzpomínkami. Už nějakou chvíli nejsem na tom poli, kde mě proklál meč jednoho z otroků.

Měl jsem dojem, jako bych právě spatřil samotnou Afroditu. Nikdy jsem nic krásnějšího neviděl. Pokožku měla mléčnou, skoro až bílou, tak podobnou té mé a Dořině. Dokonale kontrastovala s barvou jejich vlasů. Navíc se pohybovala tak ladně, jako by snad kolem mě tančila… A i tak byly její pohyby jemnější a přesnější, než kteréhokoliv tanečnice, kterou jsem viděl.

Chtěl jsem ji oslovit, když v tom se dostala do pásu slunečního světla, které vnikalo do objektu, ve kterém jsem se nacházel. Nemohu s určitostí říct, jak jsem se do něj dostal, ale co jsem říct mohl, bylo to, že ta dívka začala zářit jako poklad, když ho někdo vynese z temné kobky na polední slunce. Její pokožka se přímo třpytila jako tisíce démantů a mě nad tou krásou přecházely oči.

Z toho nepřístojného zíraní mě vyrušilo až zachrčení, které se ozvalo nedaleko vedle mě. S námahou jsem pootočil hlavu a spatřil v nedaleké blízkosti ještě dvě těla. Jeden byl řecký voják a jeden byl otrok. Oba leželi na zemi, do které se postupně vpíjela všechna ta krev, která jim tekla z ran. Dívka, kterou jsem před okamžikem tak obdivoval, se však neměla k tomu, že by jim poskytla pomoc. Co tu tedy dělala?

Jen co jsem na to pomyslel, před očima se mi mihla bílá říza a vzápětí havraní vlasy. Dívka si k vojákovi přiklekla, konejšivě ho pohladila po vlasech a něco mu pošeptala do ucha. Poté se zvedla a obrátila ke mně. Já si tak konečně mohl prohlédnout její tvář zblízka ale… zarazil jsem se při pohledu do jejich očí, které měly i v tomhle stínu nepřirozenou jasnou barvu tekoucí krve. Nikdy dřív, jsem nic podobného neviděl. Párkrát možná slyšel různé zkazky o démonech s podobnýma očima, ale nikdy o tak krásné ženě.

Cítil jsem, jak mi srdce v bolavém hrudníku zrychlilo. Určitě ho musela slyšet i ona, jelikož nepatrně naklonila hlavu stranou. Snažil jsem si to nepřipouštět, ale pod jejím upřeným pohledem, jsem začínal pociťovat strach mnohem větší, než když jsem se dnes postavil před hordu otroků, kteří byli připraveni nás všechny zabít.

Sledoval jsem každý její sebenepatrnější pohyb, ale ani všechen strach, který mě obklopoval, mi nepomohl k tomu, abych se byť jenom o milimetr posunul bokem. Jedním ladným krokem došla až těsně ke mně. Drobnou rukou mi projížděla ve vlasech, které musely být stále zalepeny od potu, krve a prachu, ale které se jejímu doteku poddávaly, jako čerstvě umyté.

„Jsi tak odhodlaný žít,“ zamumlala a přiblížila se tváří k mému obličeji. Oba jsme na sebe hleděli a já s hrůzou očekával, co ten démon v nejkrásnějším ženském těle, jaké jsem kdy viděl, podnikne. Rudé zorničky se po chvíli přesunuly z mého obličeje o kousek níž a já měl pocit, jako by sledovala můj krk. A zřejmě jsem se nemýlil, když jenom okamžik na to následovala i její ruka příkladu očí. Lehce mi přejížděla rukou po straně krku a příjemně ho tak chladila. Cítil jsem, jak se mi na krku a páteři objevuje husí kůže.

Třikrát takhle přejela rukou po mém krku, když jsem zaslechl, jak se z její hrudi prodralo zavrčení jako od šelmy a ona se sklonila.

Bolest… Oheň… Křik…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska jako nepřítel - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!