Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Larmes - 1. část

01.11.2009 (12:00) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6421×

Seděla jsem na posteli. Měla jsem obličej zabořený v dlaních, na kterých mě lechtaly horké slzy, které neustále tekly dolů z mých očí. Už je to čtrnáct dní, ale bolí to pořád stejně, možná ještě víc. Pořád to cítím, jako by se to stalo včera. Další vzlyk se vydral z hrudi ven. Edward se sem neopovážil v kročit, taky měl proč. Je to jeho vina, on za to může. Všichni mě nechali o samotě ve své bolesti, jen mi sem přinesli jídlo, které nechali vedle mě na posteli. Neměla jsem chuť nic jíst, ale moje tělo to potřebovalo.

Nechala jsem své tělo padnout na postel a oddala jsem se své nekončící bolesti. Chytla jsem do rukou látku, která pokrývala postel a zmáčkla ji vší silou v dlani. Vkládala jsem do toho všechnu sílu, abych tu zlobu a bolest dostala ze sebe ven a mohla bych se vzpamatovat, ale moc mi to nepomohlo. Další vzlyk se dral ven mým tělem, které bylo křečovitě zatnuto. Dral se dál mým hrdlem ven a přes zatnuté zuby vyšel na povrch. Slyšela jsem ho za dveřmi, věděla jsem jak se trápí se mnou, ale zasloužil si to.

Věděla jsem, jak mu můj další a další vzlyk způsobuje vetší a větší bolest, ale necítil ji tak jako já. Bolest mě ničila, nedalo se to rovnat ani té bolesti, když Edward odešel. I když teď je tu se mnou, bolest neodcházela. Byl to on, kdo ji způsobil, vím, že to udělal ze strachu o mě, ale i tak na to neměl právo. Neměl právo rozhodnou o mém osudu, měl respektovat moje rozhodnutí a ne se zachovat jako sobec. Pálili mě oči od slz a moje tváře byly na dotek teplé, ale to mi nevadilo.

„Bells…“ ozvalo se za dveřmi toužebně. Věděla jsem, že si přeje, abych mu odpustila, ale nešlo to. Moje tělo pohltil vztek. Vztek na něj a na jeho rodinu, která mu v tom nezabránila!!!

„Jdi pryč, Edwarde!“ zakřičela jsem mezi vycházejícími vzlyky. Nechtěla jsem ho vidět, nesnášela jsem ho k smrti, ale taky jsem ho k smrti milovala.

„Bells, prosím…“  prosil mě jako už stokrát, ale nikdy jsem ho k sobě nepustila. Nechtěla jsem ho vidět, nedokázala bych se mu podívat do očí. Ne po tom, co mi udělal.

„Vypadni!“ zakřičela jsem na něj zpět, měla jsem jich dost. Potřebuji být sama. Copak to nechápou?

„Bells, miluju tě. Pusť mě, prosím, dovnitř,“ prosil mě, ale já jsem nepovolila. Nemohla jsem. Tolik mě ranil, tolik mi působí bolesti. Nejde to. Chytla jsem do rukou bílou vázu z nočního stolku. Byla asi starožitná, ale to mi je úplně fuk. Uchytila jsem ji pevně do dlaní a vymrštila ji na dveře, za kterými stál Edward.

„Vypadni! Jdi pryč!“ křičela jsem. Po tváři mi zase začaly téct slzy vzteku a bolesti. Copak to nikdy neskončí? Nikdy mi ty slzy nevyschnou úplně? Slyšela jsem jeho bolestný vzlyk, ale můj vztek nepovolil.

„Edwarde, měl bys jít na lov. Pojď s námi. Emmett s Rose ji pohlídají,“  prosila ho Alice. Nebyl už na lovu více jak čtrnáct dní, měl by jít. Věděla jsem, že půjde - nechce mi ublížit. Ne víc, než mi ublížil teď. Za dveřmi se zvedl a dotkl se dveří.

„Za chvíli se vrátím, Bells,“ zašeptal ke dveřím s bolestí v hlase. Věděla jsem, jak mu ubližuji, ale on ublížil mně, jak nejvíce mohl. Tohle se nedá jen tak odpustit.

Čekala jsem, dokud jsem si nebyla opravdu jistá, že ostatní odešli. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděli, nechtěla jsem je vidět. Jen Emmett s Rose se za mě postavili, věděli jak mi to ublíží a bojovali za mě a za moje děťátko, ale nebylo to nic platný. Edward si prosadil svou i přes mé protesty a teď chce ode mě odpuštění. To přece nejde. Kdybych mu jen tak odpustila, ukázala bych, jak málo na mém miminku záleželo a to není pravda. Bylo pro mě vším.

Posadila jsem se na postel, a když jsem si byla stoprocentně jistá, že mě moje nohy unesou, postavila jsem se na ně. Přešla jsem ke dveřím a otevřela je. Vyšla jsem potichu na chodbu a přešla ke schodům. Chytla jsem se zábradlí zachyceného na stěně, abych neupadla. Pořád jsem měla tělo slabé pod stálým stresem. Pomalu jsem scházela jeden schod za druhým, abych neklopýtla.

Došlápla jsem na podlahu pod schody. Emmett, kterému seděla v klíně Rose a líbala ho dravě na jeho rty, se rychle od ní odtáhl.

„Promiňte, nechtěla jsem vám vyrušit,“  hlesla jsem ochraptěle. Můj hlas zněl tolik cizí… až teď jsem si uvědomila, jak moc jsem se změnila. Otočila se na patě zpátky ke schodům. Nechci jim kazit zpříjemnění dne, když konečně všichni odešli a oni mají na sebe chvilku času.

„Ne, jsme rádi, že jsi tady!“ Zastavila mě okamžitě Rose. Po tom co jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem si k Rose utvořila zvláštní vztah, který přežil i to, že Edward zabil naše dítě.

„Konečně jsi vylezla z pokoje, už jsem si myslel, že si pro tebe dojdu,“ řekl Emmett s úsměvem na tváři. Věděla jsem, že to se mnou myslí dobře, měla jsem ho ráda i Rose. „Ale Edward odešel zrovna na lov spolu s ostatními,“ pokračoval.

„Já vím, proto jsem tady,“ přitakala jsem a propalovala jsem pohledem zem pod mýma nohama.

„Nechceš tady být s námi?“ zeptala se mě se soucitem Rose. Věděla jsem, že má na Edwarda taky vztek. Ona byla nadšená, když se dozvěděla o mém těhotenství. Byla šťastná, že bude v téhle rodině miminko. Myslím, že byla jediná, kdo chápal mou bolest. Neudržela jsem slzy v sobě a jedna se mi přehoupla přes víčko. Chytli mě studené ruce kolem ramen a přitáhli si mě.

„Je mi to líto,“  zašeptala mi Rose do ucha a pohladila mě po vlasech. „Je mi to tak líto…“ opakovala mi stále dokola. Cítila jsem se v jejím náručí příjemně a bezpečně. Emmett přišel k nám a taky nás objal. V jeho objetí jsem se cítila tak malinká.

„Děkuju za všechno. Mám vás ráda,“ zašeptala jsem mezi vzlyky. Vím, jak jim ty vzlyky ubližují, ale nedokázala jsem je udržet v sobě. Ta bolest byla tak veliká, že se mi nevejde do mého těla a musí ven.

„Pojď si sednout,“  pobídla mě Rose jemně. Jen jsem přikývla k souhlasu. Podívala jsem se do jejich očí a v nich viděla soucit. Byly celé zaplavené soucitem a strachem. Rose mě chytla za loket a Emmett mi vložil svou ruku do dlaně. Stisk jsem mu oplatila a snažila jsem se na něj usmát. Dokážu jsi ten úsměv představit jak strašně vypadá, ale aspoň jsem se snažila. Šla jsem k pohovce, pomalu jsem našlapovala. Rose s Emmem se ochotně přizpůsobili k mému tempu. Pomohli mi se posadit.

Opřela jsem se o opěrátko, Rose si sedla vedle mě vpravo a Emm na druhou stranu. Seděli jsme v tichosti, všichni jsme byli zabráni svými myšlenkami. Dokázala jsem si představit ty jejich myšlenky, asi mě litovali, tohle já jsem nechtěla. Nemůžu se dívat do očí plné lítosti, kterou jim způsobuji já. Snažila jsem si myšlenky uspořádat v hlavě. Měla jsem co dělat, abych se soustředila, pořád mi moje mysl utíkala pryč, někam hodně daleko, kde necítí bolest.

„Víte, co je na tom všem to nejhorší?“ zeptala jsem se jich, tím jsem je vtáhla zpátky do reality. Jejich pohledy spočinuly na mě a čekali, až budu pokračovat. „Že já ho i po tom všem, co mi udělal, stále miluju.“ Vzdychla jsem. Cítím tu lásku k němu, která pořád přetrvává pod tím vztekem a nenávistí k němu. Rosalie se rychle posadila, vtiskla mi dlaň na mou tvář. Lehce jsem položila hlavu do její dlaně.

„To je dobře, on tě taky miluje. Ani nevíš jak moc. Strašně moc ho trápí, že ti ublížil,“ šeptala ke mně Rose. Vím, jak mu to ubližuje, ale nejsem připravená ho vzít zpátky, ne teď hned. Možná až za nějakou dobu, možná za týden, měsíc, rok, dva. Nevím, taky jak on bude schopný čekat. Třeba ho to unaví a najde si někde jinde rozptýlení.

„Třeba to vyřeší za mě. Přestane ho bavit čekat na odpuštění. Možná mě zase opustí.“ Rozbrečela jsem se. Položila jsem si svou hlavu na její klín. Hladila mě dlaní ve vlasech a nechala si proklouzávat pramínky vlasů mezi prsty.

„Neopustí, Bello. My už tě nikdy neopustíme. Slibuju,“ slíbil mi Emmett. Ten slib mě zahřál strašně moc u srdce.

„Děkuju,“  zašeptala jsem. Cítila jsem se spokojená. Vždycky budu mít oporu u Rose nebo u Emmetta. Začala se mi klížit víčka, stěží jsem je držela otevřené.

„Měla by sis odpočinout.“

„Dobře, můžu zůstat tady s vámi?“ zeptala jsem se jich. Nechtěla jsem se vrátit do Edwardova pokoje. Všechno mi ho tam připomínalo a nemohla jsem tam pořádně usnout.

„Pokud ti nevadí nepohodlná pohovka, tak v tom nevidím problém.“ Usmála se na mě Rose.

Zavřela jsem oči, všude bylo absolutní ticho, které rušil jen můj dech.

„Edwarde, prosím, nedělej to!“ křičela jsem z plných plic i přes ohromné sucho v krku. Škrábal mě každý nádech, ale nechtěla jsem to vzdát. Musím bojovat za své miminko, nenechám to jen tak.

„Bello, je to pro tebe to nejlepší,“ prosil mě Edward.

„Ne, nesahej na mě! Edwarde, pusť mě!“ křičela jsem ještě víc, ale s ním to ani nehlo. Zaryla jsem mu nehty do kůže, ale způsobila jsem tím jen to, že jsem si je zlámala.

„Nemůžeš ho zabít! Je naše!“ Bojovala jsem dál za něj. „Nenávidím tě, Edwarde Cullene! Nenávidím tě!“ Viděla jsem jak se Edwardova tvář stáhla bolestnou grimasou, co se mu objevila na obličeji. Položil mě na lehátko v Carlisleově pracovně a pevně mi tlačil na ramena.

„Carlisle, dej jí něco na uklidnění!“ křičel Edward na Carlislea. Nikdo tady nebyl, aby mi pomohl. Všichni odešli na lov, jen je tady Rosalie, která za nás oba bojovala, ale Edward jí znemožnil nás bránit a tak jsem zůstala v boji sama proti dvou upírům, kteří mají prášky na uklidnění, které se mi chystají vpíchnout. Zatnula jsem svaly na rukách a snažila jsem se ho zastavit. Drtila jsem silou jeho ruce až mi vystouply bílé klouby na rukou. Kopala jsem nohama, ale nic jsem tím nezmohla.

„Bello, uklidni se. Ublížíš si!“ prosil mě, ale nebrala jsem jeho prosby na vědomí, on ty mé taky neposlouchal. Carlisle se přibližoval k nám s jehlou v ruce.

„Carlisle, ne! Prosím!“

Vymrštila jsem se na pohovce. Byl to zase ten sen, co mě pronásleduje pokaždé, když mě přemůže spánek. Nebyl to sen, spíš minulost. Zadržovala jsem křik v sobě, zrychleně jsem dýchala.

„Bello, byl to jen sen,“ utěšoval mě jeho medově sametový hlas. Pohladil mě po noze. Jeho dotyku jsem se vysmekla. Přitáhla jsem si kolena, zabalená v černé dece, k hrudi. Opřela jsem si čelo na kolena. Nebyl to sen, byla to minulost, moje minulost, která se stala před čtrnácti dny. Stále mě pronásleduje a nedopřeje mi klidu, kdy už to konečně skončí?

„Nebyl to sen,“ špitla jsem si do kolen, ale on to slyšel. Soustředila jsem se, abych uklidnila třes svého těla, nešlo to.

„Chceš mi o tom povědět?“ zeptal se. Chytil se každého záchytného bodu, aby se mnou mohl mluvit. Nevím, jestli je to vhodný, ale třeba mi to trošku pomůže. Odlehčí mi to od bolesti.

„Pořád se to opakuje, pokaždé když usnu. Nevím, jak si od toho pomoct,“ svěřila jsem se mu zoufale. Zkusila jsem snad všechno, zatím mi nic nepomohlo.

„Ale co Bello?“ zeptal se mě. Pohladil mě po vlasech, ale zase jsem ucukla. Toužila jsem po jeho dotyku, ale když se mě dotkl přepadla mě zlost a strach, že mi zase chce ublížit. S povzdychem si přitáhl ruku zpátky k tělu.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. „To jak jsem bojovala za naše dítě,“ vydechla jsem tiše, zase se mi vydral z hrudi vzlyk, ale tentokrát se slzy nedostavily. „Stále se to vrací, znovu a znovu.“

„Mrzí mě to, Bello,“  omlouval se.

„To mě taky,“  přitakala jsem, „kdybych to tak mohla vrátit. Nikdy bych se nevrátila do tohohle domu. Už bych ti nevěřila, že mi chceš pomoct.“ Kdybych mohla vrátit čas. Všechno bych napravila.

„Mohla bys mi odpustit, prosím. Kdybys věděla, jakou mi způsobuje bolest, to co jsem ti udělal.“

„Já vím, ale teď to ještě nejde.“ Natáhla jsem k němu ruku, ale v půlce vzdálenosti mezi námi se zastavila a sklouzla mi zpátky k tělu. Zapřela jsem se, abych se mohla lépe zvednout. Mířila jsem si to ke schodům.

„Bello,“  hlesl za mnou Edward, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Už se nechci s ním bavit, chci být teď sama.

„Bello, počkej!“ křikl za mnou, když jsem byla v půlce schodů, ale nezastavovala jsem. Přešla jsem malou chodbu, kam dopadaly paprsky vycházejícího slunce. Musela jsem prospat část dne a celou noc. Kolem mého zápěstí se ovinuly studené ruce jako pouta, které mě nechtěly pustit. Moje ruka se mu snažila vyškubnout, ale jeho stisk nepovoloval, spíš sílil. Přestal se ovládat, začala jsem mít strach. Sykla jsem bolestí, kterou způsoboval jeho stisk.

„Pust, to bolí. Edwarde!“ vykřikla jsem bolestí. Pokud brzy nepovolí zlomí mi zápěstí. Podíval se mi do očí. Jako by v nich něco hledal a byl zklamaný, co tam našel. Jeho prsty sklouzly po mém zápěstí dolů a já byla volná. Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se ke dveřím jeho pokoje.

// Další

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Larmes - 1. část: