Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lady Volturiová 1. kapitola

11.06.2017 (15:00) • TerezaJWilde • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1789×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pohled vypravěče

Plameny ohně šlehaly vysoko do vzduchu a jako chapadla se natahovala k hvězdnému nebi. Ticho noci narušovaly výkřiky bolesti a strachu, které se ozývaly z velkého kameného domu i jeho okolí. Volturiovi dělali taková opatření pokaždé, když se zdálo, že někdo ohrožuje bezpečí jejich druhu nebo hůř, porušuje jejich zákony. Dnešní noc, ale byla jiná. Tohle nebyla obyčejná čistka pár poblázněných upíru vzpírajících se jejich autoritě. Tohle bylo jedno z doupat, po kterých Volturiovi pátrali už pár týdnů.

Od jednoho z jejich informátorů se k nim donesla informace o povstání osnované pozůstatky Rumunské smečky-Vladimirem a Stefanem, kteří zatím Volturiovým stále unikali. Jejich povstání bylo ještě nebezpěčnější díky zjištění, že se rumuni inspirovali taktikou Volturiových a vytvářejí a shromažďují upíry, kteří mají nějaké nadání. Prozatím byla vládnoucí rodina silnější a dokázala hnízda bez problémů likvidovat, ale ani v jednom ze tří, které už objevili na Vladimira se Stefanem nenarazili. Byli chytří. Skrývali se a nechávali za sebe dělat špinavou práci jejich poskoky, kteří jim byli bezmezně oddáni.

Mladý chlapec stál vedle dívky se světlými vlasy a z povzdálí pozorovali jak zbytek jejich doprovodu trhá na kusy těla zmítaná křečí a přihazují je na hořící hromadu. Chlapci na rtech pohrával lehký úsměv a zdál se celým výjevem pobavený.

„Je tu něco směšné?“ zeptala se dívka monotóním hlasem bez špetky zájmu.

„Tak si říkám, že je to pořád baví. Jako by nás někdy mohli doopravdy ohrozit. Většina upírů co shromáždili jsou neschopní hlupáci a jejich talenty jsou k smíchu. Vím, že Aro doufal, že mu přivezeme nějaký zajímavý nový objev, ale jak se zdá naši Rumunští chudáčci neměli na nic pořádného štěstí.“ odpověděl chlapec a stejně jako hlas jeho sestry, zůstával i jeho bez jakýchkoli emocí. Dívka jen přikývla a dál sledovala hořící těla.

Lesem zavládlo ticho. Celé místo bylo vyčištěno od nepřátel a oni jen pozorovali jak plameny pomalu pohlcují i zbytky upířích těl.

„Půjdeme Jane?“ vzdychl chlapec a už se otáčel k odchodu, když jeho pozornost upoutal zvuk vzdálený jen pár metrů. Křik a křupání větviček. „Zdá se, že jeden unikl...“ Pak se zarazil. Uvědomil si, že slyší i další zvuk. Není jeden, ale dva a jeden z nich je člověk. Zřetelně slyšel prudké bušení srdce a zvuk krve jak se žene žilami a naráží do jejich stěn.

„Felixi, mohl bys?“ vyslovila Jane sladce, ale ani na vteřinu nehnula pohledem. Černovlasý hromotluk se vydal za zdrojem zvuku. Netrvalo to ani dvě vteřiny. Obrovské síle Felixe se nedalo uniknout. Uslyšeli další křik, tentokrát se k tomu prvnímu přidal ještě další a pak už viděli Felixe jak k plamenům táhne další bezvládné tělo. Přes rameno měl přehozené něco co z dálky vypadalo jako pomačkaný pytel. Pak se obrátil k Jane a jejímu bratrovi.

„A tahle?“ řekl a schodil pytel z ramene na zem. I teď se dalo stěží poznat, že je to člověk. Byla to mladá dívka a vzhledem ke svým četným poraněním překvapivě stále naživu.

„Skoro mrtvá.“ odsekla Jane podrážděně.

„Co s ní?“

„Ten zrádce ji sem nejspíš vedl kvůli přeměně. Možná by mohla vykazovat nějaké zvláštní nadání.“ řekl zamyšleně chlapec.

„Opravdu, Alecu? Jako bysme snad narazili na někoho s trochou talentu v řadách těhle ubožáků.“ odsekla Jane.

„Možná bysme ji měli vzít k Arovi ať sám rozhodne co s ní uděláme. Tu cestu by mohla ještě přežít.“ namítl Alec. Jane jen mávla rukou na znamení souhlasu. Felix si dívku znovu přehodil přes rameno a celá skupina se dala do pohybu.

Když byli zpět ve Volteře předstoupili před Ara, Marka a Caia. Aro jejich vyprávění poslouchal s viditelně opadávajícím zájmem dokud mu neřekli proč přivedli toho umírajícího člověka.

„Za zkoušku přece nic nedáme. Vždy ji můžeme zabít později.“ řekl Aro a přiblížil se elegantním krokem k dívce ležící na zemi. Vzal její ruku do své, aby se podíval do jejích myšlenek zda nezjistí přoč ji rumuni vybrali mezi sebe. Díky dívčinu žalostnému stavu byly její vzpomínky dost chaotické a ani Aro v nich nedokázal vysledovat to co chtěl. Přesto ho na ní něco velice zaujalo i když nedokázal přesně určit co. Aro ji přejel pátravým pohledem. Na první pohled měla zlomenou ruku i nohu. Z jejích myšlenek dokázal vysledovat, že tohle se stalo při potyčce s Felixem, který ji odhodil stranou od upíra, kterého pak zabil. Aro si byl jistý, že má i nějaká vnitřní zranění a do pár hodin zemře tak jako tak. Ne, že by se tak zajímal o to, aby zůstala člověkem, ale nerad čekal dlouho na odpověď, po které prahnul. Těžce si povzdechl a pak se jedním rychlým pohybem zakousl do dívčina krku.

Dívka se i přes svůj žalostný stav zmítala v bolestech a křičela. Měla pocit, že ji něco musí spalovat za živa a vůbec si nedokázala vysvětlit co se děje. V jednu chvíli šla sama městem, když ji někdo prudce popadl a vlačel ji lesem. Pamatovala si prudký náraz, který ji odhodil na strom a způsobil jí několik zlomenin. Vše poté vnímala jako v mlze a i útržky rozhovorů, které byla schopna zaznamenat se jí zdály nesmyslné. Tohle vše však teď bylo vedlejší. Bylo jí jedno kam jí to odtáhli i to co s ní teď dělají. Jediné po čem z duše prahla bylo, aby zemřela co nejdříve. Měla pocit, že už nedokáže přežít další vteřinu, ale ona přesto stále dále dýchala a bojovala s odpornou bolestí, která sužovala, každou buňku jejího těla.

Aro se zamračeným výrazem seděl ve svém křesle po boků Caia a Marka. Myšlenky v jeho hlavě poletovaly jako splašené a splétaly dohromady miliony nitek.

„Rumuni už překračují veškeré meze. Měli bychom řádně zakročit v jejich pomateném tažení.“

„A co přesně máš na mysli, Aro?“ pronesl Caius znuděným hlasem. Markus jako po většinou nevěnoval dění kolem sebe moc pozornosti. Od té doby co byla zabita jeho manželka se utápěl v nekonečném smutku a agónii. Caius vždy pociťoval jistý klid, když takto Marka pozoroval. Narozdíl od Ara, který svou ženu chránil natolik, že se stala věžněm ve vlastním pokoji, on byl zcela bez rizika. I když mu to tehdy působilo jisté potížě nyní byl rád, že tenkrát Athenodoru nepřeměnil. Místo toho ji nechal dožít lidským životem a on byl teď o staletí později v bezpečí před smutkem, který denně pozoroval u Marka. Aro se bál, aby nedopadl jako Markus, ale Caius byl chráněný. Z dálky zaslechl křik. Sám se při vzpomínce na svou přeměnu otřásl. Celé mu to vlastně přišlo zvláštní. Uplynulo tolik let od jeho vlastní přeměny, tolik válek se odehrálo a tolik životů se zrodilo a zaniklo. Ale on byl stále tu. Nezměněný pozoroval staletí ubýhající kolem něho a teď, když už se tak mnoho událo a on už to vše pamatuje se k tomu přidá někdo další. Někdo kdo bude jako on pozorovat roky, ale přitom už tak mnoho propásl.

Caius zatřásl hlavou. Asi už začíná být blázen.

„Na druhou stranu by se toho dalo využít.“ řekl Aro tiše.

„Využít?“

„Ano. Pamatuješ, když jsme rumuny viděli naposledy? Stáli po boku Cullenových a vlků. Myslím, že tato záležitost s rumuny by se dala využít i u případu Cullenových. Přece jen už jsme dlouho nezkontrolovali vývoj toho pozoruhodného dítěte, které Cullenovi vychovávají.“

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lady Volturiová 1. kapitola: