Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 7. kapitola

14.08.2010 (22:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6148×

Květiny pro Bellu - 7. kapitola

„Bello?“

Zdálo se mi to nebo jsem skutečně slyšela svoje jméno vyřčené hlasem anděla? Odkryla jsem si obličej. Stál přede mnou, aniž bych ho slyšela přicházet. Jeho tvář byla zahalena stínem smutku.

„Bello, co se stalo?“ zeptal se mě zlomeným hlasem, když jsem na něj upřela svůj zrak. Viděla jsem, jak ke mně natahoval ruku, ale hned ji zase stáhnul.

„Já…“ zavzlykala jsem. Bylo toho tolik, co se stalo. Moje city k němu, Lucas… Nemohla jsem najít ta správná slova, kterými bych popsala, co se ve mně teď odehrávalo.

„Promiň, že mi to tak trvalo,“ omlouval se. Co tím myslel? Já jsem od něj utekla a on se mi omlouval za to, že mu trvalo za mnou přijít? Zatvářila jsem se nechápavě.

„Nemohl jsem tě najít,“ dodal šeptem. Hledal mě? Byla jsem zmatená čím dál tím víc. Myslela jsem si, že pochopil, že s ním teď nemůžu být. Proč mě hledal?

„Edwarde, já… Lucas…“ koktala jsem mezi vzlyky. „Ty…“ zašeptala jsem. Zmítaly mnou všechny možné pocity. Byla jsem zamilovaná do kluka, který tu teď přede mnou stál, nabízel mi svoje rameno, abych se na něm mohla vyplakat, a já jsem věděla, že to nemůžu udělat, že mu v tuto chvíli nemám co nabídnout. Nenáviděla… no ano, nenáviděla jsem kluka, který teď dělal bůhvíco s bůhvíkým, ale stále ještě byl mým přítelem. Nové slzy, další vzlyky. Moc jsem se snažila před ním nebrečet, ale nešlo to.

„Neplač, prosím,“ zašeptal a o maličký kousek se ke mně přiblížil. Zakroutila jsem hlavou. Neměl tu být. Neměl mě takhle vidět.

A pak, jako kdyby mu něco došlo, řekl: „Ty jsi ho viděla.“ Nebyla to otázka, jen konstatování. Takže ho musel vidět také. Proto mě hledal? Sledovala jsem jeho tvář a během vteřiny se mu v ní vystřídalo několik emocí. Od naštvání, asi na Lucase, po bolest a lítost. Litoval mě? Nestála jsem o jeho lítost.

„Běž pryč,“ požádala jsem ho potichu. Nechtěla jsem, aby mě viděl zlomenou, a aby mě litoval.

Znovu jsem si ukryla obličej do dlaní. Neměl sem vůbec chodit. Stejně za mnou beztak přišel jen kvůli tomu, že viděl Lucase, co vyváděl a chtěl mě utěšit. Bál se snad o mě?

Jenže chování Lucase nebylo to jediné, co mě zlomilo. Hlavně to byla ta bezvýchodná situace… Moje srdce by se mohlo díky Edwardovi zacelit, ale copak jsem to mohla dopustit? Bylo tak málo času. V říjnu odjedu a co potom? Nechtěla jsem jen nějaký prázdninový románek. I když by to bylo určitě fajn, tak jak jsem mohla vědět, že by pak šlo moje srdce ještě „opravit“? A co Edwardovo srdce? I on měl jít, podle toho co říkala Alice, po prázdninách na vysokou. Nevěděla jsem kam, ale určitě to mělo být někam hodně daleko. Já jsem prostě nemohla mít takové štěstí, abychom byli blízko a to kouzlo, které jsem mezi námi cítila, by mohlo pokračovat i po prázdninách…

„Prosím, už neplač. Trhá mi to srdce,“ zašeptal a náhle udělal něco, co jsem naprosto nečekala. Místo toho, aby odešel, přišel až ke mně a objal mě.

To co řekl a to jeho gesto mě zasáhlo a utvrdilo v tom, že to kouzlo mezi námi bylo skutečně vzájemné. Nehledal mě jen kvůli tomu, aby mě utěšil, bylo to hlavně proto, že chtěl být se mnou. Přišel, aby tu byl pro mě, aby mi nabídl svoji náruč. A dělal to i přesto, že věděl, že mu za ni nemám co nabídnout. Lépe řečeno, že mu za ni nemůžu nic nabídnout.

Objala jsem ho kolem pasu a vzlykala do jeho košile. Celou jsem mu ji smáčela slzami, ale jemu to evidentně nevadilo. Stále mě objímal, rukou mě hladil po vlasech a šeptal mi uklidňující slůvka. Celé moje tělo začal zaplavovat pocit klidu. A mohla za to jeho blízkost.

Po chvíli jsem se vymanila z jeho objetí, sáhla si do kapsy pro kapesník a otřela si oči a obličej.

„Děkuji,“ řekla jsem a pokusila se trochu usmát. Natáhl ke mně ruku a pohladil mě po tváři. Zavřela jsem oči a hlavu si položila do jeho dlaně. Pak jsem udělala maličký krůček blíž k němu a zadívala se mu do očí. Rukama jsem se chytila jeho pasu a v dlaních jsem sevřela jeho košili. Sklonil hlavu a naše ústa se téměř dotýkala.

Můj mozek začal vyzvánět na poplach. To ne, to nemůžeš. Ale no tak, jen malou pusu. Ne, nejde to. Jde, poddej se tomu… Ty hlasy na mě křičely a já jsem byla zmatená a nerozhodná. Když teď udělám to, čemu jsem se celou dobu bránila, co bude pak?

V tu chvíli se Edwardovy studené rty s velkou opatrností dotkly mých a se mnou se zatočil celý svět. Moje odhodlání odolat se někam ztratilo. Pustila jsem jeho košili a propletla ruce do jeho vlasů. Edward mi položil jednu ruku na záda a druhou mě chytil pod vlasy zezadu na krku. Cítila jsem mírný tlak, jak si mě přitahuje ještě blíž k sobě. Nebránila jsem se, nešlo to. Oba zároveň jsme pootevřeli ústa a naše jazyky si k sobě okamžitě našly cestu. Ten polibek byl tak neskutečně krásný, jemný a zároveň dráždivý. Nikdy mě takhle nikdo nelíbal. No, hlavně jsem nikdy při líbání necítila to, co jsem cítila, když mě líbal Edward. Kdybych nemusela dýchat, nikdy bych ten polibek nepřerušila. Snažila jsem se dýchat nosem, ale tohle na něj bylo moc, na chudáka. Edward přerušil polibek, protože se potřebovat také nadechnout, opřel si svoje čelo o moje a oba jsme zrychleně dýchali.

Musíš jít, Bello, zakřičel na mě jeden z těch hlasů v mé hlavě. Líbej ho, Bello, křičel druhý. Rozhodla jsem se je ignorovat.

Edward si mě k sobě zase přitáhl a znovu spojil naše rty. Byla jsem ztracená. To, kvůli čemu jsem odešla z diskotéky, se stejně stalo. Hltala jsem jeho rty a nemohla se jich nabažit. Stále jsem neměla dost. A on na tom byl stejně.

Cítila jsem, jak se moje srdce jako mávnutím kouzelného proutku zaceluje. Díky němu. Díky mému andělovi. Věděla jsem ale, že musím odejít. Už nebylo cesty zpět, ale dokud jsem neměla vyřešeno jedno, nemohla jsem se plně oddat druhému. Odtáhla jsem se od něj, pohladila ho po tváři a přerývaně jsem mu řekla:

„Ještě to nejde. Nemůžu… Dej mi, prosím, čas.“ Doufala jsem, že mě pochopí.

Chvíli mě pozoroval a pak se usmál. „Máš tolik času, kolik jen budeš potřebovat. Víš, kde mě najdeš.“ Pustil mě a poodstoupil ode mě. Byl neskutečný.

„Díky,“ řekla jsem mu, usmála se na něj a vyšla směrem na hlavní ulici. Než jsem zašla za roh, naposledy jsem se otočila. Pořád stál na místě a sledoval, jak odcházím. Ještě jednu pusu. Skousla jsem si ret a rozběhla se k němu. Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. Vracel mi polibek se stejnou vášní. Pak jsem se rozběhla pryč. Už jsem se raději neotáčela, protože jsem věděla, že kdybych to udělala, nedokázala bych pak odejít. Už nikdy…

Běžela jsem domů a připadala si, jako bych se vznášela. Bylo mi krásně. I když dnešní večer dopadl úplně jinak, než jsem původně myslela, nevadilo mi to. Ba právě naopak. Díky Lucasově zradě jsem si konečně přiznala, co cítím k Edwardovi. A i když jsem měla stále strach z budoucnosti, nechtěla jsem na to teď myslet. Něco mi říkalo, že je Edward úplně jiný jak Lucas, a že ani dálka by nás nemusela rozdělit. Ježiš, nad čím to přemýšlím? Dali jsme si jednu pusu a já už mám vymalovanou naši společnou budoucnost. Asi se mi spolu se slzami odplavila i část rozumu nebo co.

Až v naší ulici jsem si uvědomila, že jsem nechala na diskotéce svetr a také Lucase. Víc mě ale v tuto chvíli mrzel ten svetr. Zvolnila jsem, protože mě běh vyčerpal. Ani nevím, proč jsem celou cestu běžela. Utíkala jsem snad od něčeho? Od někoho? Překvapilo mě, že se mi podařilo ani jednou neupadnout. Jen jednou jsem škobrtla, ale ustála jsem to.

Náš dům byl zahalen tmou. Kolik bylo vlastně hodin? Podívala jsem se na mobil. Dvě. Nejvyšší čas jít na kutě. Lucas neměl klíče od našeho domu a já si říkala, kde asi bude dneska v noci spát. Možná u té holky. Nebo se mohl vyspat ve svém autě. Při nejhorším mi mohl zavolat. Nechala bych ho u sebe vyspat, ale rozhodně ne ve své posteli.

Opatrně jsem si odemkla a šla po schodech do svého pokoje. Svlékla jsem se, popadla pyžamo a potichu zalezla do koupelny. V rychlosti jsem se osprchovala, vyčistila si zuby a zapadla zase zpět do pokoje. Zalezla jsem si do postele a se vzpomínkou na Edwarda jsem usínala…

Co to bylo? Posadila jsem se na posteli a zírala do tmy. V tu chvíli mi zablikalo modré světýlko na mobilu. Vzala jsem ho do ruky a zjistila dvě věci. Bylo po čtvrté a na displeji jsem měla zaznamenané tři nepřijaté hovory a tři zprávy. Odložila jsem mobil, protřela si oči a pak se dala do čtení. V první esemesce stálo:

Bello, kde ksi? Prolezj jsdm celmu disjotekt... Četla jsem tu zprávu znovu a snažila se rozluštit, co mi tím chtěl Lucasův alkoholem ovládaný mozek sdělit. Po pár vteřinách jsem toho nechala, byla jsem moc unavená na to, abych luštila šifry. Otevřela jsem druhou zprávu:

No taj, Bello! Alespoň, že nezprznil moje jméno. A třetí:

Bello, to smad ndni pramda! No dobře, tohle se mi luštit nechtělo. Našla jsem si jeho číslo a čekala jsem.

„Bello? Proboha, kde jsi?“ ozvalo se v telefonu naštvaně. Trochu se mu pletl jazyk.

„Kde bych byla? Doma,“ odpověděla jsem mu stručně.

„Cože? Jak doma?“ mumlal. 

„Úplně normálně. Ležím v posteli,“ odpovídala jsem mu klidně. „Kde jsi ty?“ dodala jsem.

„Jsem na cestě k vám. Až budu před domem, tak tě prozvoním, jo?“

„Hmm,“ řekla jsem a ukončila hovor. Vstala jsem z postele a našla ve skříni karimatku a spacák. Nikdy jsem to nepoužila. Nebyla jsem zrovna přírodní typ. Ale naši usoudili, že by se mi třeba mohly tyhle věci jednou hodit. A taky že jo. Zrovna dnes.

U zdi jsem natáhla na zem karimatku a na ni jsem vybalila spacák. Mohla bych mu dát alespoň malý polštářek. Ne, stejně ji má jak z praku, tak mu bude jedno kde a jak bude spát.

Divila jsem se, že měl vůbec odvahu mě shánět. Zřejmě si myslel, že nevím o tom, jak se choval na diskotéce. Hlavně se nenech oblbnout, Bello, nabádala jsem se. Znáš jeho přesvědčovací metody.

Sedla jsem si na postel, protáhla se a čekala na jeho zavolání. Mohla bych se na něj vykašlat, ale kdoví, co by pak udělal. Třeba by mlátil na dveře a vzbudilo by to naše. Nebo by hulákal jak na lesy. Ne, o to jsem nestála. Až se vyspí, tak se sbalí a vypadne. Našim to pak nějak vysvětlím. Kousla jsem se do rtu. Měli Lucase rádi. Zvykli si na to, že patřil ke mně. Že byl součástí mého života. Do dnešního večera jsem si to myslela i já. Ať dělal v Seattlu, co dělal, neviděla jsem to. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Smůla byla, že jsem ho dnes přistihla při činu. Smůla pro něj. Já už jsem se rozhodla. Věděla jsem, že rozchod s ním nebude úplně jednoduchý, ale jiná možnost nebyla. Nemohla jsem být s člověkem, který mi lhal a podváděl mě. I když jsem ho stále svým způsobem milovala, už to nestačilo. Lásku jsem si představovala jinak.

Vzpomněla jsem si na Edwarda, a když jsem zavřela oči, jako bych cítila na svých rtech ty jeho. Nedopustila jsem se vlastně vůči Lucasovi něčeho podobného jako on vůči mně? Ne, mezi mnou a Edwardem by se tohle nikdy nestalo, kdyby to Lucas nezkazil. Ano, líbil se mi od prvního okamžiku, kdy jsem ho viděla, ale to bylo vše. Kdyby se mi Lucas věnoval, kdyby mi dával najevo svoji lásku, nikdy bych nepřipustila, aby mě měl Edward vůbec šanci políbit. Zatřepala jsem hlavou. Na to jsem teď nemohla myslet. Za chvíli mě čekalo setkání s alkoholem posilněným Lucasem.

Zavibroval mi mobil. Byl tady. Oblékla jsem si na sebe župan a potichu jako myška jsem vyšla z pokoje. Na schodech jsem našlapovala opatrně, abych nevzbudila naše. Když jsem otevřela vchodové dveře, práskl mě přes nos pach alkoholu. Fuj. A to se mnou měl spát v pokoji. To bude super noc. Najednou jsem k tomu klukovi, se kterým jsem trávila poslední dva roky téměř každý den, pocítila odpor. Nejen kvůli tomu pachu, kterým byl nasycen, ale před očima se mi promítla ta scéna, kdy jsem ho viděla, jak obíral tu nánu z diskotéky.

„Ahoj, lásko, tak jsem doma,“ snažil se říct šeptem, ale moc mu to nešlo.

„Mlč a pojď. Jestli vzbudíš naše, tak si to vypiješ,“ pohrozila jsem mu.

„Pšššt,“ řekl a přitom si přiložil teatrálně prst k puse. Tak tohle bude složitější, než jsem si myslela. Když jsem ho tlačila před sebou, protože šel jak s hnojem, jak se snažil jít pomalu a potichu, uvědomila jsem si, že jsem ho v takovémhle stavu ještě nikdy neviděla. A doufala jsem, že už ho takhle nikdy neuvidím. Jestli ho budu chtít ještě někdy vidět v jeho střízlivém stavu, to si budu muset dobře rozmyslet.

Na schodech jsem ztratila trpělivost, chytla jsem ho za ruku a doslova jsem ho táhla za sebou. Jen se zavřely dveře od mého pokoje, pustila jsem ho.

„Umývat se asi nebudeš, co?“ zeptala jsem se ho a on jen zakroutil hlavou. „Myslela jsem si to. Sundej si to nasmrádlé oblečení,“ přikázala jsem mu.

Beze slov se začal svlékat. Zápasil s tričkem, tak jsem došla až k němu a pomohla mu ho sundat.

„Hmm, to se mi líbí,“ pronesl toužebně a snažil se mě chytit kolem pasu.

„Na to zapomeň. Sundej si kalhoty a zalez do spacáku.“ Vážně bych si nikdy nepomyslela, že mi bude tak odporný. A jestli jsem si ještě před chvílí myslela, že ho stále miluji, potom, co předváděl, už jsem si tím tak jistá nebyla. Nešlo by nějak vrátit čas? To bych pak ale přišla o ten úžasný polibek s Edwardem. Ne, nic se vracet nebude.

Lucas se posadil na židli a stahoval si kalhoty. Nešlo mu to a hodil na mě zoufalý pohled. Pomož si sám, pomyslela jsem si. Když viděl, že ode mě se mu pomoci nedostane, nakonec se z nich vysoukal. Zvedl se a blížil se k posteli. Copak neslyšel, co jsem mu říkala?

„Tak to prrr!  Se mnou v posteli spát rozhodně nebudeš. O tom ani nedýchej!“ řekla jsem mu a ukázala rukou na zem, kde jsem mu ustlala. Vykulil na mě oči a otevřel pusu, jakoby chtěl protestovat.

„Lucasi, nebudeme o tom diskutovat. Buď rád, že jsem tě vůbec pustila do domu!“ Zamrkal a tvářil se nechápavě.

„Teď se o tom bavit nechci. Jsem unavená a ráda už bych šla spát,“ pronesla jsem, sundala si župan a zalezla pod peřinu. Ještě chvíli jsem počkala, a když se vydal uraženě ke spacáku, zhasla jsem lampičku.

„Super, polštář by nebyl?“ ozvalo se ze země. Nereagovala jsem. Nechám mu tu zradu vyžrat až do konce. Vždy jsem byla ta, která se od něj nechala přesvědčit, ale tak blbá už nebudu. I když se mi nelíbilo, jak jsem se k němu chovala, nic jiného si nezasloužil.

Během chvíle se ozvalo jeho chrápání. Snažila jsem se usnout, ale v tom smradu se to nedalo. Z těch alkoholových výparů mě začala bolet hlava. Vstala jsem a pootevřela okno. Už jsem chtěla zalézt zpět do postele, ale najednou se mi zdálo, že někoho vidím pod mým oknem. Otevřela jsem ho a vykoukla ven. Ještě byla tma a moje oči v ní tápaly. Hmm, asi se mi to fakt jen zdálo. Zavrtala jsem se do peřin a konečně jsem začala upadat do světa snění.

Probudilo mě nějaké vrtění se za mnou. Jako první mi padl pohled na zem, kde jsem viděla rozvrtaný spacák, ale ne Lucase. Až pak jsem se otočila za sebe a nestačila se divit. Vyskočila jsem z postele jako střela. Rozvaloval se na mé posteli a dokonce se přikryl i mojí peřinou. Vzala jsem do ruky mobil. Devět. To jsem teda moc dlouho nespala. Rozhodně jsem si ale odmítala lehnout k němu. Ani mě nehne.

Co teď? Budit ho nemělo cenu. Stejně by ještě nemohl řídit. A jeho život jsem mít na svědomí fakt nechtěla. Vzala jsem si na sebe župan a vyšla jsem ze svého pokoje.

„Ahoj, Bello. Tak jak ses bavila? Co Lucas?“ zeptala se mě mamka, jen jsem se objevila v kuchyni. Zívla jsem a posadila se ke stolu. Nechtělo se mi o tom mluvit

„Kde je táta?“ ptala jsem se, aniž bych jí ještě odpověděla na dotaz.

„Volali mu, že se něco stalo kousek za Forks. Tak tam jel. Na oběd by měl být ale doma. Lucas ještě spí?“ vysvětlila mi a neodpustila si další otázku týkající se Lucase.

„Jo, přišel pozdě,“ řekla jsem stručně.

„Počkej, jak pozdě? Vy jste nepřišli spolu?“ Položila přede mě hrnek s kávou, opřela se o linku a ruce zkřížila na prsou. Napila jsem se kafe a zhluboka se nadechla. Tomuhle se nevyhnu.

„No, ono to tak nějak nedopadlo, jak jsem si představovala.“ Tak tohle jí určitě jako odpověď stačit nebude. To mi bylo jasné. Podívala jsem se na ni a přesně jak jsem si myslela. Přimhouřila oči a čekala.

„Prostě je konec, mami. Od té doby, co jsme se odstěhovali ze Seattlu, se Lucas hrozně změnil,“ vysvětlovala jsem jí. Nereagovala a stále čekala. Ach jo. Lokla jsem si kafe a povzdechla si.

„Volala mi Kate, že chodí na večírky a vybavuje se tam s holkama. Na tom by nebylo nic až tak hrozného. Když za mnou včera přijel a šli jsme do květinářství, tak tam balil Alice Cullenovou před mýma očima. Chápeš to?“ zeptala jsem se jí a ona jen kývla. „Sice jsme si to pak vysvětlili, ale na diskotéce mě naprosto přehlížel a pak jsem ho načapala v důvěrném objetí s nějakou… holkou,“ dokončila jsem stručný popis toho, co se událo. Mamka se odlepila od linky, přišla za mnou a pohladila mě po vlasech.

„To mě mrzí, Bello. Víš, ony dálky moc vztahům neprospívají,“ řekla a pokračovala. „Jsem trochu překvapená, že z tebe cítím klid. Nekřičíš, nebrečíš. Je v tom snad někdo jiný?“ A sakra. Skousla jsem si ret. Mám jí říct o Edwardovi? Stejně se o něm dřív nebo později dozví.

„Jak bych to…“ začala jsem a nevěděla jak dál. Zhluboka jsem se nadechla a sklopila oči. Hypnotizovala jsem hrnek s kafem.

„Prostě jsem tady potkala jednoho kluka, který se mi líbí. Je to bratr Alice, Edward. Ale on nemá se mnou a Lucasem nic společného. To, co se mezi mnou a Lucasem stalo, za to on nemůže. Než jsem viděla Lucase s tou holkou, stále jsem ještě doufala, že mě miluje, jak tvrdil,“ vysypala jsem ze sebe. Nechtěla jsem, aby si mamka myslela, že je právě Edward příčinou toho, proč to s Lucasem skončilo. Mamce se na čele objevila vráska a mně došlo, že si to stejně myslela.

„Víš, Bello. Je důležité, aby si člověk uvědomil, kde je jeho místo. S něčím se ti teď svěřím. I mně se dvořil jeden mladý muž. Phil se jmenoval. Tatínek byl v tu dobu často v práci a já jsem měla pocit, že na mě nemá čas. Líbilo se mi, že mi nosil květiny, stále mi říkal, jak jsem krásná… Ale nikdy se mezi námi nic nestalo, krom jedné pusy. Po měsíci jsem si uvědomila, že mám rodinu, milujícího muže, dceru. Zkrátka jsem se rozhodla, že mi jeden románek nezničí vše, co mám. A i když to pro mě nebylo jednoduché, protože jsem se do Phila svým způsobem zamilovala, ukončila jsem to s ním,“ vyprávěla mi. Zírala jsem na ni. Neměla jsem ani páru o tom, že by moje matka byla schopná milovat někoho jiného, jak mého otce.

„Jedno pobláznění by ti nemělo narušit stávající vztah,“ dodala ještě. No jasně, fakt si myslela, že je Edward příčinou toho, proč to chci skončit s Lucasem.

„Tak to ale není, mami. Ty jsi tam nebyla. Neviděla jsi Lucase, jak ošahává cizí holku a ještě jí líbe na krku,“ řekla jsem jí zvýšeným hlasem. Že jsem jí vůbec něco říkala. Měla jsem dělat blbou a lhát.

„Nerozčiluj se, miláčku. Já tě chápu, jen nechci, abys byla nešťastná,“ zašeptala a znovu mě pohladila po vlasech. „Takže to chceš s Lucasem definitivně ukončit?“ zeptala se ještě.

„Stejně budeme studovat hrozně daleko od sebe. Nemělo by to cenu.“ Jen jsem to řekla, ucítila jsem v očích zase ty protivné slzy. Copak jsem jich už v noci nevyplakala dost?

Před očima se mi vybavily všechny ty chvíle s Lucasem, objetí, líbání, milování, procházky, když jsme se společně smáli… Dva krásné roky a teď mi zbyly jen oči pro pláč.

Ale bylo v tom víc. Tím, že jsem si znovu uvědomila, co se vztahem udělá dálka, nevěděla jsem, zda je správné začít si teď něco s Edwardem. Až se budeme loučit, bude mi také slibovat, že se uvidíme, jak jen to bude možné, bude mi slibovat lásku na věčnost… Chtěla jsem s ním být, ale zároveň jsem doufala, že si třeba sám uvědomí, že by náš vztah neměl cenu a nebude si se mnou chtít nic začít. Jenže… včera jsme oba překročili tu pomyslnou čáru. A odtud už nebylo cesty zpět, aniž by to nebolelo.

„Bello, zlatíčko, jsi v pořádku?“ zeptala se mě mamka a tím přerušila moje myšlenkové pochody.

„Ale jo,“ odpověděla jsem jí stručně. Dopila jsem kávu a vstala od stolu.

„Bello, chtěla jsem tě poprosit,“ řekla mamka a lehce zčervenala, „to co jsem ti řekla… Může to zůstat jen mezi námi?“ Taťka zřejmě o mamčině tajemství nevěděl.

„Ježiš, to je snad jasné, ne?“ Mrkla jsem na ni, nadechla jsem se a vyšla do svého pokoje.

„Díky. Jsem zvědavá na toho jejího Edwarda. Snad nám ho brzy přestaví,“ slyšela jsem ještě mamku, jak si mumlala nad nádobím.

Přidala jsem do kroku. Už jsem potřebovala mít tu kapitolu, která nesla název Lucas, jednou provždy za sebou.

6. kapitola • 8. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 7. kapitola: