Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 24. kapitola

577


Květiny pro Bellu - 24. kapitolaBella dorazí do Vancouveru na koleje, seznamuje se se spolubydlící Rebecou a přežívá.
Kapitolka je hodně „skákací". Nechtěla jsem protahovat Bellino trápení do několika kapitol, takže vás v téhle kapitolce čeká shrnutí prvního měsíce školy, její narozeniny v listopadu, Vánoce, Silvestr a dostaneme se až do ledna.
Bella něco najde, něco zjistí, někdo ji překvapí, chvílemi bude místo přežívání trochu žít a na úplném konci... mě asi zabijete.
Přeji příjemné počtení a předem děkuji za komentáře.

 

Květiny pro Bellu – 24. kapitola

 

Mamka se mě snažila ještě chvíli přesvědčovat, že by bylo lepší počkat a jet až zítra, ale nedala jsem se. Další noc tady už bych nezvládla.

Nakonec to vzdali. Slíbila jsem jim, že budu často volat a jakmile to půjde, přijedu za nimi, protože to nebylo až tak daleko. Po pravdě… tím, že se v nejbližší době vrátím do Forks jsem si úplně jistá nebyla, ale to jsem jim říct nemohla.

Táta mi pomohl s kufrem do auta, objali jsme se, oba jsem líbla na tvář a během pár minut už jsem opouštěla Forks. Město, které mi tolik dalo, ale i tolik vzalo.

 

Byla jsem na cestě necelé dvě hodiny. Snažila jsem se soustředit na řízení a zbytečně nad ničím nepřemýšlet. Docela se mi to i dařilo. Jen občas se mi myšlenky zatoulaly k němu. A vždy jsem cítila, jak se díra po mém srdci o malý kousek zvětšila. Zatřásla jsem hlavou a soustředila se zase na cestu.

Asi po další půlhodině jsem zahlédla u silnice pumpu a rozhodla se, že si koupím něco k jídlu a doplním benzín do auta. Zastavila jsem u stojanu a vystoupila z auta.

„Můžu vám pomoct, slečno?“ zeptal se mě mladík, který ke mně přispěchal v momentě, kdy jsem se natahovala pro hadici.

„Načepujete mi plnou, prosím?“ optala jsem se ho. Kývl na souhlas a usmál se. Opětovala jsem mu úsměv a vydala se do obchodu. Vybrala jsem si bagetu a zaplatila ji společně s benzínem u pokladny. Venku jsem poděkovala mladíkovi a dala mu pár drobných.

Než jsem vyjela, podívala jsem se do mapy, abych zjistila, jak jsem daleko. Uf, nebyla jsem ještě ani v půlce cesty.  

 

Ve Vancouveru jsem chvíli bloudila, než se mi podařilo najít koleje. Naštěstí jsem neměla problém s tím, že by mě nepustili dovnitř. Zapsali si mě a vyfasovala jsem klíč od pokoje. Byl v druhém patře. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Zatím jsem tu podle všeho byla sama, takže jsem si mohla vybrat postel. Kdybych měla pokoj jen pro sebe, vůbec bych se nezlobila. Ale takové tu neměli. Bohužel. Doufala jsem, že bude moje spolubydlící nějaká tichá dívka, která si mě nebude všímat.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Dvě skříně, dvě postele, dvě křesla a pod oknem stůl a židle. K mému velkému překvapení měl pokoj i svoji koupelnu a záchod. Přešla jsem ke skříni a začala do ní skládat věci z tašky.

Naši, vzpomněla jsem si v průběhu vybalování a sáhla si do kapsy pro mobil.

„Bello? Už jsi ve Vancouveru?“ ptala se mě mamka.

„Ahoj, mami. Už jsem dokonce na pokoji,“ oznámila jsem jí.

„Tak to je dobře, drahoušku. Je tam s tebou někdo?“

„Zatím ne, ale určitě tu se mnou někdo bude.“

„Dobře, tak my jdeme s tatínkem spát,“ řekla a pak jsem slyšela tátu, jak na ni něco křičí. „Tatínek tě pozdravuje. Zavoláme si, jo? Dobrou, Bello.“

Popřála jsem jim dobrou noc a ukončila hovor. Tak to bychom měli. Docela mě překvapilo, jak normálně jsem se, vzhledem k tomu, co jsem cítila uvnitř sebe, dokázala chovat. Že by mi změna prostředí vážně trochu pomohla?

Zívla jsem a usoudila, že dobalit můžu i ráno. Vzala jsem si hygienické potřeby a zapadla do koupelny.

Pak už jsem se jen převlékla do pyžama, lehla si do postele a doufala, že se mi první noc na novém místě nebude nic zdát.

 

„Edwarde, neodcházej,“ křičela jsem. „Nesmíš mě opustit, prosím.“

„Lásko, uklidni se, kam bych chodil. Jsem tady, u tebe a nikam se nechystám,“ ozvalo se vedle mě. Posadila jsem se na posteli a podívala se vedle sebe. Byl tam. Edward, moje láska. Ležel na posteli, rukou mě hladil po zádech a usmíval se.

„Já… já myslela… Ty neodjíždíš?“ zeptala jsem se ho zmateně.

„Jak jsi na to přišla? Vždyť jsem ti říkal, že se mi podařilo dostat se na školu do Vancouveru. V neděli tam pojedeme spolu, miláčku,“ odpověděl mi něžným hlasem.

„Já jsem tak šťastná,“ vyznala jsem se mu za svých pocitů a lehla si k němu. Přitáhl si mě k sobě, a když jsem zvedla hlavu, abych se mu podívala do očí, přitiskl svoje rty na moje a začal mě líbat.

„Miluji tě, Bello,“ zašeptal mezi polibky.

„I já tě miluji, Edwarde,“ šeptala jsem udýchaně. „Nikdy mě nesmíš op-“

Bum. Zaslechla jsem ránu a vystřelila do sedu. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala Edwarda. Místo něj jsem ale zahlédla na druhém konci pokoje holku, která na mě házela omluvné pohledy.

„Ahoj, už jsi vzhůru?“ zeptala se mě po chvíli s úsměvem na rtech.

Byl to jen sen. Můj mozek zřejmě trpěl nějakou chorobou a rozhodl se, že toho trápení nemám ještě dost, takže mi ho naservíruje ještě víc. Znovu jsem si lehla, přehodila si peřinu přes hlavu a objala si hrudník. Z očí mi tekly slzy jako hrachy a nedařilo se mi je zastavit.

„Tak nic, já padám na snídani, zatím čau,“ zaslechla jsem znuděný hlas té holky a pak už jen zavírání dveří.

Takovéhle sny už nechci, jasné? On je pryč. Daleko. Už ho neuvidím. Prosím… nabádala jsem svou mysl a podvědomí. Jak mám normálně fungovat, když se mi zdají takovéhle sny? Buď silná, Bello, vzchop se. Musíš! Nebo se z toho zblázníš.

S vypětím všech sil jsem se vymotala z peřiny, otřela si slzy a znovu se rozhlédla po pokoji. U druhé postele ležela na zemi velká taška a na skříni viselo na ramínkách několik kusů sukní, svetříků a halenek. Všechno vypadalo dost draze. Nějak se mi nedařilo vybavit si tvář té holky. Nevadí, však ona se vrátí.

Vstala jsem a šla vykonat ranní hygienu.

Převlékla jsem se do úzkých riflí a modrého trička. Popadla jsem tašku a začala vybalovat zbytek věcí. Oproti té holce, co bude zřejmě mou spolubydlící, jsem toho moc neměla. Skříň jsem nezaplnila ani z půlky. Jako poslední jsem vytáhla z tašky tričko od Alice a položila ho na spodní poličku. Z boční kapsy jsem vyndala krabičku, kde byl náramek také od ní a položila ji na tričko. Obě věci mi připomínaly minulost a na tu jsem teď myslet nechtěla. Nemohla jsem. 

Tašku jsem uklidila na dno skříně, vzala jsem si knihu, lehla si na postel a začetla se.

Asi po půl hodině se otevřely dveře a do pokoje vešla ta holka.

„Ahoj, teď už jsi fakt vzhůru? Já jsem Rebeca,“ řekla a s nataženou rukou se řítila ke mně.

„Bella,“ představila jsem se jí a potřásla si s ní pravicí.

„Doufám, Bello, že spolu budeme vycházet,“ pronesla a mrkla na mě. „Nechceš odpoledne něco podniknout? Třeba se projít po Vancouveru?“ dodala.

„No, možná-“

„Tak jo. Po obědě vyrazíme,“ oznámila mi, aniž by mě nechala domluvit. Nikam se mi nechtělo. A i když se ke mně Rebeca snažila být přátelská, něco mi na ní nesedělo.

 

Už jsem toho jejího neustálého švitoření měla plné zuby. Pomalu jsme se blížily ke koleji a já doufala, že by mohla večer někam jít a já bych měla konečně klid. Faktem ale bylo, že jsem si po celou dobu, co jsme se spolu procházely a já poslouchala její historky od dětství až po teď, nevzpomněla ani jednou na něj. Takže to vlastně k něčemu bylo dobré.

„Co večer?“ zeptala se mě Rebeca, když jsem vyšla z koupelny. Večer? Co měla zase v plánu?

„Nerozumím,“ řekla jsem jí nechápavě. Rebeca protočila oči a povzdechla si.

„Ježiš, Bello. Přece nebudeme sedět na pokoji. Zjistila jsem, že je na koleji klub. A víš co? Dneska se tam koná párty pro nováčky. A my jsme co? Nováčci. Tak půjdeš?“

„Rebeco, promiň, ale raději bych zůstala tady. Ještě si potřebuji něco… zařídit,“ vymluvila jsem se na první věc, která mě právě napadla.

„Jak chceš,“ zamumlala uraženě a šla si ke skříni vybrat ohoz na večer. Přestala jsem ji vnímat a sedla si ke stolu. Koukala jsem z okna s hlavou podloženou rukama a přemýšlela nad tím, že jen co Rebeca odejde, zalezu si s knihou do postele.

„Vážně si to nerozmyslíš?“ zkusila to ještě jednou ve dveřích. Zakroutila jsem hlavou, aniž bych se na ni podívala. Pak už se jen ozvalo bouchnutí dveří. Zvedla jsem se ze židle, svlékla se do prádla, vzala knihu a zachumlala se pod peřinu.

 

„Edwardeee!“ vykřikla jsem a posadila se na posteli.

„Bello, Bello, co se děje? Kdo je Edward?“ zeptala se mě zděšeně Rebeca, jen co se objevila u mé postele.

„Co… co… se stalo? Kolik je hodin?“ ptala jsem se jí rozespale. Rebeca si ke mně přisedla a vzala mě za ruce.

„Bello, jsou skoro tři hodiny ráno. Před chvíli jsem přišla z klubu a ty jsi křičela jméno nějakého kluka. Kdo je Edward?“

Zkoušela jsem si vzpomenout, co se mi zdálo, ale nedařilo se mi to. Podle toho, co jsem ale křičela, se v mém snu opět objevil on. A možná bylo lepší, že jsem ten sen zapomněla. Už takhle pro mě bylo těžké slyšet z Rebečiných úst jeho jméno.

Podívala jsem se na ni. Sledovala mě a čekala na to, až něco řeknu.

„Jen noční můra,“ odbyla jsem ji.

„Když myslíš,“ zamumlala, zvedla se a zašla do koupelny. V duchu jsem jí děkovala, že to nechtěla víc rozebírat. Znovu jsem se přikryla peřinou a zavřela oči.

 

***

 

Měla jsem za sebou měsíc školy. Na přednáškách jsem se soustředila výhradně na právě probíranou látku. Horší to bylo po škole, když jsem dorazila na pokoj. Chvíli jsem si četla a pak se snažila usnout, abych zaspala čas.

Ani jednou se mi nepovedlo prospat noc beze snů. Opakovaně se mi v nich zjevoval on. A jako na potvoru jsem pokaždé přesně věděla, co se mi zdálo.

Moje sny měly dva scénáře, které se pravidelně střídaly. První – domnívala jsem se, že mě opouští a on mě ujišťoval v tom, že nikoli. Druhý – říkal mi, že mě miluje, ale musí se se mnou rozejít. A pak skutečně odešel. U obou jsem se s křikem budila a volala jeho jméno.

Moje spolubydlící mě začala po týdnu našeho společného soužití ignorovat. Každý den se mě snažila vytáhnout z pokoje. Ať už jen na procházku nebo do klubu. Po týdnu odmítání jsem jí zřejmě začala připadat jako podivín a tak jsem pro ni přestala existovat. Dokonce se i přestala budit při mých nočních výkřicích.

V podstatě jsem jí byla za tu ignoraci vůči mně vděčná. Chodila jsem pravidelně do školy a prostě nějak přežívala. K tomu jsem nikoho dalšího nepotřebovala.

Nejhorší pro mě byly víkendy. Rebeca jezdila buď za rodinou, nebo se někam vypařila, takže jsem ji někdy ani celý víkend neviděla. Zkoušela jsem se nějak zabavit, ale ať jsem se šla dívat na televizi, projít se nebo cokoli dalšího, pořádně jsem ani nevnímala, co dělám nebo kde jsem.

Čas, kdy nebyla škola, pro mě byl utrpením. Nabádala jsem se, abych začala vnímat lidi kolem sebe, abych přestala přežívat a začala zase žít, ale moje mysl si nechtěla nechat domluvit. Bláhově jsem si myslela, doufala jsem, že mi změna prostředí pomůže. Nepomohla.

Asi dvakrát jsem zkoušela volat Alice, ale než se mi stihla ozvat, típla jsem to. Nějak jsem nevěděla, co bych jí řekla. Tričko ani náramek od ní jsem na sobě neměla ani jednou. Bála jsem se, že by mi moc připomínaly vše, co se odehrálo přes prázdniny ve Forks. Hlavně jeho.

S našimi jsem mluvila jedenkrát za týden. Hrála jsem na ně, jak se mám báječně, a i když jsem tušila, že mi to úplně nevěřili, hráli tu hru se mnou.

 

*** 

 

Ještě dva týdny a budu mít narozeniny, pomyslela jsem si. Devatenáct. První narozeniny, které nebudu slavit. Neměla jsem s kým, a i kdybych měla, stejně bych je neslavila. Vzpomněla jsem si na své osmnáctiny. S Kate jsme byly na diskotéce. V průběhu večera se k nám přidal Lucas s Markem a společně jsme si to pořádně užili.

Kate. Od našeho posledního rozhovoru o Sebastianovi se mi neozvala. Mohla jsem jí zkusit zavolat nebo napsat, ale tušila jsem, že na mě byla stále ještě naštvaná. Kdyby nebyla, ozvala by se. Při vzpomínce na ni jsem si uvědomila, že se mi po ní stýskalo. Po našich důvěrných rozhovorech, kdy jsme probíraly kluky a pořádně se u toho nasmály…

„Já mám snad vidiny,“ vyrušil mě z mého rozjímání Rebečin hlas. Otočila jsem se na ni. Zírala na mě s rukama založenýma na prsou a kroutila u toho hlavou.

„Co?“ zeptala jsem se jí nechápavě.

„Usmívala ses,“ oznámila mi stručně.

„A?“ Stále jsem nechápala, kam tím mířila.

„Bello, celou dobu, co tě znám, si žiješ v jakémsi svém podivném světě. Nikdy jsem tě neviděla takhle se usmívat,“ vysvětlovala mi.

„Hmm,“ zamručela jsem. Nebyla jsem si vědoma toho, že bych se při vzpomínce na zážitky s Kate usmívala.

„Hmm? To se mi ten úsměv líbil víc,“ zkonstatovala.

„Rebeco, promiň. Vím, že nejsem zrovna dobrá spolubydlící, ale ten podivný svět, jak jsi ho nazvala, to je můj svět a mám důvod, proč se v něm ukrývám,“ řekla jsem jí šeptem. „Ještě nejsem připravená na to, abych ho opustila,“ dodala jsem ještě.

Povzdechla si, pokrčila rameny a otočila se ke mně zády.

„Tak dej vědět, až budeš chtít začít žít normální život jako my ostatní,“ pronesla, vzala si z postele bundu a kabelku a bez toho, aby mi věnovala byť jen jeden malý pohled, opustila pokoj. A zase jsem byla sama. Já a moje trápení.

 

*** 

 

„Rebeco?“ zkusila jsem. Zvedla oči od učebnice a vykulila je na mě.

„Ano?“ řekla opatrně.

„Máš něco v plánu dnes večer?“ zeptala jsem se jí nejistě.

„Kupodivu ne,“ odpověděla mi a posadila se na posteli. „Chceš něco podniknout?“ dodala nadšeně.

„No… dnes bych docela ráda opustila na chvíli svůj „podivný svět“ a byla bych ti vděčná, kdybys mě někam vzala. Třeba do klubu nebo tak,“ svěřila jsem se jí. Dnes bylo patnáctého listopadu. Bylo mi devatenáct. Tuto informaci jsem Rebece sdělit nemínila, ale rozhodla jsem se, že bych mohla na chvíli vyměnit žití za přežívání.

„Ty jo,“ vydechla a vstala z postele. „Mám jít první do sprchy já nebo půjdeš ty?“

„Klidně běž první, já si zatím dočtu kapitolu.“

„Jen aby sis to mezitím nerozmyslela,“ podotkla, čapla župan a řítila se do koupelny.

„Neboj,“ houkla jsem na ni.

Po sprše se mě Rebeca zeptala, jestli mi může vybrat oblečení. Když jsem souhlasila - nechtěla jsem jí kazit nadšení, stoupla si před mou skříň a ukazováčkem si poklepávala o bradu.

„Tyhle rifle,“ řekla po chvíli přemýšlení a přehrabování se mi ve věcech, „a co tohle tričko?“ dodala a sahala po tričku od Alice.

„Ne, na to nesahej, prosím,“ vyhrkla jsem. Rebeca stáhla ruku z trika a otočila se na mě. Měřila si mě pohledem, ale nekomentovala to.

„Tričko ti půjčím. A myslím, že máme stejně velkou nohu, takže by sis mohla vzít i moje boty,“ pronesla a přesunula se ke své skříni. Vytáhla z ní černé delší tričko s nějakým ornamentem vepředu. Mělo tříčtvrteční rukávy a velký lodičkový výstřih, takže se dalo nosit s odhalenými rameny. Podala mi ho a pak se zaměřila na boty. Když vzala do ruky černé lodičky na jehlách, zaprotestovala jsem, že se na takových botách zabiju. Rebeca jen protočila oči a sáhla po nízkých černých kozačkách s ozdobnou přezkou, které měly jen takový menší podpatek.

 

Jakmile jsme přišly do klubu, k Rebece se přiřítilo asi pět lidí. Tři kluci a dvě holky. Rebeca mě představila a všichni jsme si šli sednout ke stolu. Trošku mi to tu připomínalo diskotéku ve Forks. Tenkrát… Ne, nemysli na to, Bello, nabádala jsem se. Snažila jsem se vnímat spolusedící, ale moc se mi to nedařilo. Přišlo mi, že mluví jeden přes druhého, takže jsem nezachytila téma jejich hovoru.

„Co si dáte k pití?“ zeptal se nás po chvíli číšník a mrkl přitom na Rebecu. Ta se maličko zarděla a našpulila trochu pusu. Zdálo se mi to nebo se mezi nimi odehrávala nějaká nenápadná bezeslovná konverzace?

„Já bych si dala Sex On The Beach, děkuji,“ nahlásila jsem svoji objednávku číšníkovi jako poslední. Rebeca se na mě usmála a zvedla palec nahoru.

 

„Bavíš se?“ zeptala se mě Rebeca v průběhu večera. Měla jsem v sobě tři drinky a občas jsem se přistihla, že se směju. Moc jsem sice nemluvila, ale zdálo se, že to nikomu nevadilo. 

„Docela jo,“ odpověděla jsem a věnovala jí úsměv.

„Tak to jsem ráda. Bello, i když z toho nebudu nadšená, tak jestli budeš chtít zítra zase upadnout do toho svého podivného světa, budiž, ale dnes ne, prosím. Bav se, pij, tancuj a směj se,“ nabádala mě. A já si, jako reakci na její slova, objednala čtvrtý drink. Rebeca mě drcla pěstí do ramene a zasmála se.

V průběhu večera mě ostatní vytáhli na parket. Dokud hráli rychlé písničky, bylo to v pohodě. Jen co se ale z repráků ozvaly první tóny pomalé, pohltil mě smutek. V tu chvíli jsem si vzpomněla na to, co říkával můj táta: Smutek v alkoholu neutopíš, on totiž umí plavat. Alkohol byl fajn, na chvíli dokázal udržet mozek v otupělosti, ale stačila chvilka, nějaký podnět a bylo to v háji. To zoufalství a trápení se snad po alkoholu ještě více umocnilo. Jako by ho už tak nebylo dost.

„Já to balím,“ oznámila jsem chvíli po půlnoci ostatním.

„Bello, neblázni, noc je ještě mladá,“ hučeli na mě ostatní včetně mé spolubydlící.

„Musím odtud, nezlobte se,“ zamumlala jsem a zvedla se k odchodu.

„Bello, Bello,“ křičela za mnou Rebeca. Zastavila jsem se a počkala na ni.

„Myslela jsem, že se bavíš, co se stalo?“ ptala se mě. Jen jsem zakroutila hlavou.

„Chápu. No, každopádně jsem ráda, že jsi tu byla s námi. Kdykoli si to budeš chtít zopakovat nebo podniknout něco jiného, stačí říct,“ pronesla a mrkla na mě.

„Díky a bav se.“ S těmito slovy jsem se otočila a mířila k východu. Přistihla jsem se, že jsem přehodnotila svůj názor na ni. Za jiných okolností by z nás možná mohly být kamarádky.

 

***

 

Ve středu jsem přišla ze školy docela unavená, protože se mi v noci zdál zase sen, kdy mě on opouštěl a já se snažila poté, co jsem křičela jeho jméno a probudila se tím, znovu neusnout. Shodila jsem ze sebe oblečení a šla si dát rychlou sprchu. Doufala jsem, že by mě mohla trochu probudit, protože mě čekalo docela dost učení.

Ze skříně jsem si vytáhla volnější kalhoty a staré tričko, a když jsem ji zavírala, padl mi pohled na triko od Alice. Bylo jinak složené? Sehnula jsem se k němu a v tu chvíli dorazila do pokoje Rebeca.

„Bello, promiň. Ne, že bych se ti chtěla hrabat ve věcech, ale leželo mi v hlavě, proč jsi tak razantně odmítla vzít si do klubu to tričko se slunečnicí, tak jsem se na něj chtěla podívat,“ omlouvala se mi. No, správné to asi nebylo, že mi lezla do věcí, ale vlastně se nic tak hrozného nestalo.

Pokrčila jsem rameny.

„Ten přívěsek jsem ti dala do krabičky k náramku. Nevím, proč jsi ho měla zabalený do trička, ale jak jsem ho rozložila, upadl mi na zem,“ vysvětlovala mi horlivě. Přívěsek? Vykulila jsem na ni oči.

„Nic se mu nestalo, vážně. Kontrolovala jsem ho,“ ujišťovala mě, přešla pokoj, natáhla se pro krabičku, otevřela ji a vytáhla přívěsek. Zírala jsem na něj a cítila, jak se díra v mém hrudníku zase o malinký kousek zvětšila. Objala jsem si hrudník a ztěžka dosedla na postel.

„Bello, co se děje? Vážně se omlouvám, nezlob se, prosím,“ brebentila Rebeca a posadila se vedle mě. Natáhla jsem k ní ruku a ona mi do ní vložila přívěsek. Ukryla jsem ho v dlani a ruku si přitiskla i s ním zpět na hruď.

„Neomlouvej se, ty jsi nic neudělala,“ zašeptala jsem a snažila se zadržet slzy.

„Vůbec ti nerozumím,“ zamumlala Rebeca, vstala a krabičku s náramkem položila zase na triko.

Jen co zašla do koupelny, lehla jsem si na postel, pustila si hrudník a rozevřela dlaň. Byla jsem si jistá, že jsem si ho nebrala. Jak se pak ale dostal do mých věcí?

Alice, došlo mi po chvíli. Musela to být ona. Nikdo jiný se mnou po čas balení nebyl.

Jaký důvod měla k tomu, aby mi ho přibalila? Copak neviděla, jak na tom jsem? Chtěla snad, abych se ještě víc trápila?

Sáhla jsem si do kapsy pro mobil a našla si číslo na Alice. Ještě dřív, než jsem zmáčkla zelený čudlík, zase jsem ho odložila. Chtěla jsem vědět, proč to udělala, ale v tuhle chvíli jsem s ní nedokázala mluvit. Možná později.

S přívěskem, který jsem znovu svírala křečovitě v dlani, jsem si zalezla pod peřinu a zavřela oči.

 

„Edwardeee!“ zakřičela jsem ze spaní a probudila se tím. Rozespale jsem si protřela oči a rozhlédla se po pokoji. Rebecu jsem neviděla, tak jsem usoudila, že je zřejmě zase někde venku. Posadila jsem se a sykla bolestí. Podívala jsem se na ruku, ve které jsem stále křečovitě svírala přívěsek. Zkoušela jsem ji rozevřít, ale ztuhlé prsty mi to nechtěly dovolit. Až když jsem si pomohla druhou rukou, podařilo se mi to. Položila jsem přívěsek na postel a rozsvítila lampičku. Podívala jsem se na ruku a v dlani jsem měla obtištěný květ slunečnice. Mnula jsem si palcem druhé ruky dlaň, ale nepomohlo to. Doufala jsem, že to do rána zmizí.

Po nějaké chvíli jsem se odhodlala k tomu, abych se podívala vedle sebe, kde ležel přívěsek. Něco se mi na něm nezdálo, jakoby vypadal nějak jinak. Vzala jsem ho do rukou a přiblížila si ho k očím. Jakým pro mě bylo překvapením, když jsem zjistila, že se dá černý střed, který zřejmě povolil nebo se nějak otevřel tlakem mé ruky na něj, odklopit. Třesoucí se rukou jsem ho otevřela. Bylo to jako medailon, ve kterém se při otevření objeví fotografie milované osoby. Rozdíl byl ale v tom, že na mě nevykoukla fotka, ale text vyrytý titěrným písmem. Stručný a jasný.

Bello, miluji Tě. Navždy. Tvůj Edward.

Zírala jsem na písmenka a četla je stále dokola.

Oči se mi zalily slzami. Navždy… Tajně jsem doufala, že jeho vzkaz stále platil. Ale i kdyby to tak bylo, co z toho? Já jsem byla tady a on kdesi na Aljašce. Věděla Alice, že se dá přívěsek otevřít, když mi ho tajně strkala do tašky? A proč mi to neprozradil on, když mi ho dával?

Tak hrozně mi chyběl. Zavřela jsem oči a snažila si vybavit jeho hlas.

Miluji tě, lásko, navždy. To bylo naposledy, kdy jsem ho slyšela vyznat mi lásku. Z očí mi vytryskly nové slzy. Díra po mém srdci se chopila šance a začala se rozpínat ještě víc, i když jsem měla pocit, že víc už to nebylo možné.

Zaklapla jsem přívěsek, připnula si ho na krk, lehla si a snažila se co nejrychleji usnout.

 

***

 

„Bello, přijeď. Už jsme tě s tatínkem neviděli téměř tři měsíce. Alespoň na Vánoce bys mohla dorazit, abychom byli všichni pohromadě,“ žádala mě mamka týden před Vánoci.

„Mami, já nemůžu. Mrzí mě to, ale nejde to,“ šeptala jsem do telefonu. Stýskalo se mi po našich, ale ještě jsem nebyla připravená na to, abych se objevila ve Forks.

„Bello, mám o tebe starost. Už je to takovou dobu, copak na něj ještě pořád myslíš?“ ťala mamka, aniž by to věděla, do živého. Musela jsem se hodně snažit, abych se nerozbrečela. Bezmyšlenkovitě jsem sevřela v dlani přívěsek, který jsem od toho večera nesundala z krku.

„Pozdravuj taťku a já vám ještě o svátcích zavolám, jo?“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi. Mamka se nechtěla nechat jen tak odbýt, ale po mém naléhání se se mnou rozloučila a zavěsila.

Nerada jsem jim přidělávala starosti, ale copak jsem to dělala schválně? Nemohla jsem si pomoct. Nedokázala jsem se chovat jako dřív… před prázdninami. Už mě i napadlo, že bych si vyhledala nějakou odbornou pomoc, ale jen pomyšlení na to, že bych se měla se vším svěřit někomu cizímu, mluvit o něm… Ne, to by nešlo.

 

***

 

Štědrý den pro mě nezačal moc dobře. Zdál se mi nový sen. Opět v něm vystupoval on, ale tentokrát to bylo jako noční můra. Pronásledovaly mě v něm jeho oči, které měnily barvu. Chvíli byly černé jako uhel a doprovázelo je vrčení a hned nato se změnily na medově zlatou. Tentokrát jsem si neuvědomovala, zda jsem křičela jeho jméno, ale vzbudila jsem se zpocená a vyděšená. Noční můra o Vánocích? To mi tak ještě scházelo.

Vykoukla jsem z pokoje a zjistila, že je všude klid. Pravděpodobně jsem byla na kolejích sama. Všichni odjeli na svátky domů. I Rebeca odjela domů. Nijak mi to nevadilo. Zalezla jsem zpět do pokoje, sedla si ke stolu a z okna pozorovala okolní domy.

K obědu jsem si dala suchý rohlík a na chvíli se šla projít ven.

 

Když se začínalo pomalu stmívat, ozvalo se zaťukání na dveře. Že by tu přece jen někdo zůstal?

Zvedla jsem se a šla otevřít.

„Překvapení,“ zakřičeli naši. Vytřeštila jsem na ně oči.

„Co… co tu děláte?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Nevidíš nás snad ráda?“ zeptal se táta. „Nechtěla jsi přijet do Forks, tak jsme přijeli my za tebou,“ dodal a objal mě.

„Nepozveš nás dál?“ zeptala se mě mamka a vlepila mi pusu na tvář. Zatřepala jsem hlavou, abych se trochu vzpamatovala a pozvala je dovnitř.

„Není tu moc míst k sezení,“ informovala jsem je. Křesla jsme s Rebecou z pokoje odnesly, abychom si tam udělaly víc místa, takže nám zbyla k sezení jen jedna židle a postele.

„To nevadí, stejně se tu nezdržíme. Obleč se, najíme se ve městě,“ přikázala mi mamka a rozhlížela se po pokoji. Nemělo cenu jí odporovat. A když už vážili tak dlouhou cestu, aby mě viděli a strávili se mnou Vánoce…

„Minulý týden, když jsi odmítla přijet za námi, jsme si tu zamluvili pokoj na hotelu. Oslavíme společně Vánoce a dodatečně i tvoje narozeniny,“ oznámil mi táta nadšeně, když jsem si brala bundu. Přetvařuj se, Bello, oni si nezaslouží vidět tě ve stavu přežívání, nabádala jsem se. Zhluboka jsem se nadechla a usmála se na ně.

„To je bezva, jsem ráda, že jste tady,“ řekla jsem jim a snažila se o veselý tón.

„Konečně tě poznávám, drahoušku,“ pronesla mamka a objala mě. Hmm, kdyby mě vylili ze školy, možná bych se uživila jako herečka.

„Tak jdeme, honem holky, už mám hrozný hlad,“ vyhrkl táta, trochu zamlaskal a zasmál se.

 

Naši se mě vyptávali na školu, na spolužáky, spolubydlící…

Večeře probíhala v poklidném duchu až do chvíle, kdy se táta zmínil o Cullenových. Prý potkal Alice, když byl s kolegou na pochůzce. Pozdravila ho a zeptala se, jak se mám.

„Nelhal jsem jí, Bello. Víš, že lhát neumím. Řekl jsem jí, že se pořád trápíš kvůli Edwardovi.“ V okamžiku, kdy jsem zaslechla jeho jméno, vyhrkly mi z očí slzy.

„Bello, miláčku, řekl jsem něco, co jsem neměl?“ ptal se mě táta zkroušeně.

„Nechci se bavit ani o Cullenových ani o něm, prosím,“ zašeptala jsem a posmrkla. Mamka mi podala kapesník, tak jsem si osušila slzy a vysmrkala se.

„Jsi na tom hůř, než jsem myslel,“ podotkl táta a mamka pokývala hlavou.

„Bude to dobré, nebojte se o mě,“ řekla jsem jim a trochu se usmála.

I když se naše další konverzace točila jen kolem školy, viděla jsem na našich, že se kvůli mně trápí.

 

Další den se naši chystali k odjezdu. Táta musel večer do práce.

Mamce se v očích při loučení zaleskly slzy, tak jsem ji objala a dala jí pusu na tvář.

„Mám vás ráda,“ řekla jsem oběma šeptem. Pak jsem objala tátu a poděkovala jim za to, že jsem s nimi mohla strávit Vánoce.

Když už seděli v autě, chtěli po mně ujištění, že se dám brzy do pořádku a přijedu na návštěvu domů. Slíbila jsem jim oboje. Trochu jsem se u toho zastyděla, protože jsem netušila, jak moc brzy to bude.

Ještě jsem jim zamávala a vydala se zpět na koleje.

 

***

 

„Bello, pojď, bude to bezva,“ zkoušela na mě Rebeca. Byla pozvaná do klubu na vedlejší kolej, aby tam oslavila Silvestra a chtěla, abych šla s ní.

„Nejdu, nezlob se, prosím. Nemám důvod ke slavení. Tenhle rok… škoda slov. A ten příští nebude o moc lepší,“ vysvětlila jsem jí. Ještě chvíli naléhala, ale když viděla, že se mnou nehne, nechala toho a s povzdechem opustila pokoj.

Vzala jsem si z poličky knihu, kterou jsem dostala od našich a začetla se.

Pokoj prozářilo barevné světlo. Podívala jsem se na mobil - byla půlnoc. Přesunula jsem se k oknu a vykoukla ven. Sledovala jsem, jak se lidé smějí, odpalují rachejtle a radují se u toho. Trochu jsem jim záviděla.

Kdyby tu tak byl se mnou. Nemuseli bychom ani nikam chodit. Jen by mě držel za ruku, z okna bychom sledovali ostatní a užívali si sami sebe.

Zakroutila jsem hlavou, objala si hrudník, vymrkala slzy a po chvíli se zase vrátila ke knize. Ještě než jsem začala číst, slíbila jsem si, že se pokusím opustit svůj svět přežívání a začnu konečně žít. Byl pryč, nevrátí se, nikdy. Musím jít dál. Musím…

 

***

 

„Bello, nechceš si jít ven postavit sněhuláka?“ zeptala se mě v půlce ledna Rebeca. Byla sobota odpoledne a já zrovna přemýšlela, čím bych se mohla zabavit.

„A víš, že chci?“ odpověděla jsem jí. Zasmála se, obě jsme si vzaly bundu a vyběhly z pokoje.

Většinu času jsem jen přežívala a to i přesto, že jsem si každé ráno opakovala, že musím jít dál, protože on už se nevrátí. Měla jsem ale i „světlejší“ dny, kdy jsem vše hodila za hlavu, smála se a bavila se. Po pravdě… nebylo to stoprocentně upřímné, ale snažila jsem se ze všech sil, aby to na mně nikdo nepoznal.

S Rebecou jsme se venku pořádně vyblbly. Nakonec jsme ani sněhuláka nepostavily. Válely jsme se ve sněhu, dělaly motýlky, koulovaly se a bylo nám fajn. Na chvíli se mi skutečně podařilo zapomenout na vše, co mě trápilo. Cítila jsem se tak bezstarostná. Po dlouhé době to byl skvělý pocit.

„Tak co, máš dost?“ houkla na mě a hodila mým směrem kouli.

„Vedle,“ zapištěla jsem a sehnula se se smíchem pro sníh. Uplácala jsem si rukama kouli, zamířila na Rebecu a ztuhla.

U protějšího domu stál nějaký kluk, který nás sledoval a byl neskutečně podobný… Ne, to není možné. Zavřela jsem oči, zalapala po dechu a zase je otevřela. Byl pryč. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale krom několika dvojic, které byly zřejmě na procházce, jsem nikoho dalšího neviděla.

„Bello?“ zavolala na mě Rebeca.

Vzpamatuj se, Bello, muselo se ti to jen zdát, domlouvala jsem si.

Když už jsem si myslela, že jsem na tom lépe, začínala jsem mít vidiny?

Odhodila jsem kouli na zem a podívala se omluvně na Rebecu.

„Promiň, ale ráda už bych šla zpátky na kolej,“ zamumlala jsem.

„Něco se stalo, vidím to na tobě. Nechceš se mi svěřit?“ zeptala se a čekala na moji odpověď. Nikdy na mě nenaléhala. Respektovala, když jsem jí neodpověděla.

„Rebeco, nezlob se, ale teď se mi o tom nechce mluvit. Možná někdy…“

„V pohodě, Bello. Kdyby sis chtěla někdy promluvit, jsem tu,“ pronesla a mrkla na mě.

„Díky,“ řekla jsem jí a vydala se ke kolejím. Rebeca se ke mně přidala.

Šly jsme mlčky. Hlavou se mi honilo, zda už jsem začala skutečně blbnout nebo jestli tam opravdu stál. Možná to byl jen nějaký neznámý muž, kterého zaujalo něco naším směrem. A můj stesk po něm zapříčinil, že jsem v něm viděla jeho. Jo, to bude ono.

 

***

 

„Dneska mám rande,“ oznámila mi Rebeca nadšeně na konci ledna.

„Bezva, užij si to,“ popřála jsem jí. Měla jsem jeden ze svých více mluvných dní. Rebeca na mě sem tam zkoušela mluvit, a když zjistila, že jí odpovídám, spustila a během chvíle mě zahrnula informacemi, které se udály za poslední dny. Ač to tak na začátku nevypadalo, oblíbila jsem si ji. Byla jediná, s kým jsem se tu bavila. Její kamarádi, kterým mě někdy představila, mě při dalším setkání - třeba ve škole, přehlíželi. Byla jsem pro ně ta divná.

„To si piš, že si to hodlám užít,“ svěřila se mi a v očích se jí zajiskřilo. Hmm, tak to asi dorazí až ráno, napadlo mě. Budiž jí to přáno.

„Tak já valím. Drž mi pěsti,“ zvolala a hopsala ke dveřím.

„Jasně,“ houkla jsem na ni se smíchem. Já jsem měla program na večer jasný. Učení. Bylo ho stále víc, ale pro mě to tak bylo lepší. Alespoň jsem měla o zábavu postaráno.

Otevřela jsem skripta a našla si látku, kterou jsem se potřebovala naučit.

„Bello?“ ozvala se ode dveří Rebeca. Měla jsem za to, že už odešla. Zvedla jsem hlavu a podívala se na ni.

„Hmm?“

„Můžeš jít na chvíli sem?“ zeptala se mě tajemně. Nechápala jsem, co tím sleduje, ale zvedla jsem se a pomalu se loudala k ní.

„Tak co je?“ Koukala jsem na ni a stále nevěděla, o co jde.

„Tohle bude asi pro tebe,“ vydechla a podívala se dolů. Následovala jsem její pohled a v tu chvíli se mi zastavilo srdce, zalapala jsem po dechu a musela se chytit dveří, aby to se mnou neseklo.

„To není možné,“ zašeptala jsem a ucítila v očích slzy.

 

23. kapitola25. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 24. kapitola:

 1
10.06.2012 [1:03]

kikuskaĎalšie slnečnice? A Ed v meste? Prečo to ten dilino robí? Ja už som myslela, že je Bells časom lepšie... A zase sa všetko pokašle. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!