Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 1. kapitola

Květiny pro Bellu - 1. kapitolaBella dokončila střední školu v Seattlu a chystá se na vysokou. S rodiči se na začátku prázdnin přestěhuje do městečka Forks. V Seattlu však zanechá svého přítele Lucase. Spolu si slíbili, že se budou po čas prázdnin navštěvovat, protože až oba nastoupí na vysokou, nebudou mít možnost se často vídat.
Při procházce městem si všimne Bellin otec květinářství, které nese název Ráj květin u Cullenových…

Květiny pro Bellu - 1. kapitola

 

Před týdnem jsem v Seattlu dokončila střední školu a od října jsem měla nastoupit na vysokou ve Vancouveru ve státě Washington. Přijali mě na právnickou fakultu a doufala jsem, že budu mít jednou svoji kancelář, pohodlné křeslo, asistentku a budu součástí nějaké velké úspěšné společnosti.

Táta Charlie pocházel z malého městečka Forks. Babička, tátova maminka, před měsícem zemřela a táta s mámou se rozhodli, že se přestěhujeme do babiččina domu právě ve Forks. Za babičkou jsem jezdila s našima, když jsem byla malá, ale čím jsem byla starší, tím míň jsem ji navštěvovala. Ani pořádně nevím proč. Možná… byla hodně stará a já jsem měla pocit, že si s ní nemám co říct.

Obličej babičky jsem si moc nevybavovala, ale domek, ve kterém bydlela, na ten jsem si vzpomínala dobře. Nebyl moc velký, byl obložený dřevem, které bylo natřeno okrovou barvou, dole měla babička obývák a kuchyň a nahoře svůj pokoj a pokoj pro hosty. Koupelna a záchod byly také nahoře. Společné pro oba pokoje.

Stála jsem právě ve svém novém pokoji. V bývalém pokoji pro hosty. Táta nechal po babiččině smrti vymalovat celý domek a s mamkou nakoupili nový nábytek, takže už to tu jako u babičky nevypadalo. Teď to měl být náš nový domov.

V mém pokoji stála nová velká postel, skříň, pracovní stůl a na něm lampička a notebook. U postele jsem měla poličky na knihy a u okna stálo křeslo. Když naši plánovali, jaký nábytek nakoupí do domku, sdělila jsem jim svoji představu, jak by měl můj pokoj vypadat a v podstatě tu bylo vše, co jsem si přála. Nebyla jsem moc náročná, co se týkalo hmotných věcí, takže mi vzhled pokoje vyhovoval.

Otevřela jsem okno a nadechla se čerstvého vzduchu. Výhled jsem měla na louku a les. Ve vzduchu byla cítit vůně lesa. Milovala jsem tu vůni. V Seattlu nebylo moc možností zajít si jen tak do lesa na procházku.

Seattle…

Chtěla jsem si užít poslední chvíle před nástupem na vysokou se svými přáteli, ale naši rozhodli, že se přestěhujeme a já se jejich rozhodnutí podvolila. Přece jen to nebylo do Seattlu tak daleko.

Tátovi nabídli ve Forks místo šéfa policie, protože pan Bradley odešel do důchodu. Mamka byla umělkyně. Nerada se tak titulovala, ale vážně byla. Malovala obrazy. A ve svém oboru byla úspěšná. Nemalovala žádné moderní abstraktní obrazy. Malovala podle předlohy. Vzala si stojan, skicák, barvy a štětce a kreslila to, co viděla. Dokonce už měla v Seattlu několik výstav, na kterých se většina obrazů, v rohu podepsaných monogramem RS, prodalo. Ano, moje mamka byla umělkyně.

V Seattlu jsem kromě přátel nechala ještě Lucase.

Lucas…

I on se chystal na vysokou, ale na opačný konec států, takže jsme netušili, jak to s námi bude dál. Chodili jsme spolu od třeťáku na střední. Věděli jsme o sobě už dřív, ale nic nás k sobě netáhlo. Až na začátku třetího ročníku, když jsem stála za dveřmi třídy v momentě, kdy je on právě otevíral a srazil mě i s mými věcmi na zem, přeskočila mezi námi jiskra. Pomohl mi na nohy a jeho úsměv mi učaroval. Byl vysoký, sportovní postavy, oproti mně měl o hodně tmavší pleť, černé vlasy po uši, téměř černé oči… Byl úžasný.

Postupně jsme se poznávali, až se z nás stala nerozlučná dvojka. Veškerou volnou chvíli jsme trávili spolu. Milovala jsem ho a on miloval mě. A nebyla to jen slova, oba jsme to tak cítili.

Něco se ale změnilo, když jsem mu oznámila, že se budu o prázdninách stěhovat ze Seattlu. Oba jsme věděli, že budeme přes rok na vysokých, takže se prakticky neuvidíme, ale Lucas doufal, že spolu strávíme prázdniny.

„Lásko, co si tu bez tebe počnu? Vždyť se pak hrozně dlouho neuvidíme. Měl jsem si podat přihlášku na vysokou do Vancouveru. Nevím, proč jsem se od tebe nechal odradit…“ stěžoval si Lucas.

„Protože ve Vancouveru  neotevírali obor, který jsi chtěl studovat. Víš, že jsme hledali i v okolí, ale jen tři školy ho měly v nabídce. A všechny byly od mé školy hrozně daleko. Holt je mořská biologie tak specifický obor, že by ho na ostatních školách neobsadili,“ vysvětlovala jsem mu.

„Mám strach. Jsi krásná, bude se tam okolo tebe točit spousta kluků. Co když na mě zapomeneš?“

„Blázínku, co mám říkat já? Okolo tebe se budou také točit holky a co když ty zapomeneš na mě?“ říkala jsem mu s obavou. Pohladil mě po tváři a políbil mě.

„Bello, budeš za mnou jezdit o prázdninách? Nebo bych mohl přijet i já za tebou do toho zapadákova.“

„Forks je sice malé město, ale zapadákovem bych ho nenazývala,“ ohradila jsem se. „Uvidíš, až za mnou přijedeš…“

Stýskalo se mi po Lucasovi. Ale domluvili jsme se, že si budeme volat, psát, a že si budeme povídat, jak často to jen půjde, přes skype. Poslední dny před odjezdem byl Lucas lehce odtažitý a zdrženlivý. Oba jsme věděli, že odloučení náš vztah buď upevní, nebo ho zabije. Jenže, on jakoby ho pohřbil už teď.

Naše poslední noc před odjezdem byla krásná, ale měla jsem pocit, jako kdyby to mělo být skutečně naposledy, co jsme si byli tak blízko. Zatřepala jsem hlavou. Nechtěla jsem myslet na to, že už jsem možná o toho úžasného kluka přišla…

 

Sáhla jsem po krabici vedle sebe. Hadry. Vstala jsem, otevřela jsem skříň a začala tam rovnat oblečení z krabice.

„Bello, za chvíli bude oběd,“ ozvala se mamka z kuchyně.

„Jen si vyrovnám ještě jednu krabici a přijdu,“ houkla jsem na ni.

Přitáhla jsem si další krabici. Byly v ní knihy. Opatrně jsem je vyrovnala na poličku. Knihy, moje vášeň. Milovala jsem ty příběhy lásky, které byly všechny stejné a přece tak jiné. Zítra bych se mohla porozhlédnout po Forks, zda tu mají knihkupectví.

„Tak co máme dobrého?“ zeptala jsem se mamky, když jsem sešla schody a ocitla jsem se v kuchyni. Táta právě odkládal noviny.

„Jak se ti líbí pokoj?“ zeptal se mě.

„Pěkný, děkuji za zařízení. Je to přesně podle mých představ,“ odpověděla jsem mu po pravdě.

„Tak to jsem rád,“ řekl a usmál se na mě.

Když babička umřela, bylo to pro něj těžké. Děda umřel už dávno. Myslím, že mi byly tak tři, když dostal infarkt a doktorům už se ho nepodařilo zachránit. Tátu měli v poměrně vysokém věku, babičce bylo myslím necelých čtyřicet, takže byl jejich jediné dítě. Bylo tedy jasné, že po babiččině smrti připadne dům jemu. Dokud žila babička, měl alespoň on ji a ona jeho. Smrtí babičky už mu nikdo z rodiny nezbyl. Samozřejmě, že měl mamku a mě, ale rodiče byli oba po smrti, sourozence neměl a o žádných dalších příbuzných jsem nevěděla.

V Seattlu byl táta „jen“ členem policejního sboru, takže dělat velitele policie ve Forks, pro něj vlastně znamenalo postup.

Mamka se zdála být nadšená z nového bydlení. Už když jsme sem přijížděli, prohlížela si z auta okolní krajinu a plánovala, co všechno namaluje. Duše umělkyně -  malířky se v ní prostě nezapře. Svoji agentku Katrin měla v Seattlu, ale byly domluvené, že si bude pro hotové obrazy jezdit, případně jí je mamka doveze tam. A na mamce bylo vidět, že už ji svrbí prsty, že už by ráda vzala do ruky štětec a ponořila se do svého světa.

„Bello, podej mi talíř,“ žádala mě mamka. Podala jsem jí ho a ona mi ho po chvíli vracela zpět.

„Mňam, uzené a bramborová kaše s cibulkou,“ pronesla jsem nadšeně a olízla se při tom.

„Je to náš první oběd v novém domově, tak jsem si říkala, že uvařím to, co máte s tátou nejraději,“ řekla mamka s úsměvem. Nandala tátovi a sobě a společně jsme poobědvali.

 

„Potřebuji se stavit na policejní stanici. Musím se seznámit se svými ovečkami a také si domluvit služby. Půjdete se mnou, holky?“ zeptal se nás táta, když jsme s mamkou sklidily nádobí.

„Mohli bychom se projít i po městečku. Nikdy na to pořádně nebyl čas,“ navrhla mamka.

„To není špatný nápad. Na stanici to snad nebude trvat dlouho,“ řekl táta zamyšleně. „Tak šup, šup, oblékat a jdeme,“ popoháněl nás.

Vyběhla jsem do patra a vykoukla jsem z okna, abych zjistila, jak je venku. Bylo sice léto, ale tady bylo ještě o něco chladnější počasí jak v Seattlu. Sluníčko tu téměř nesvítilo, jak mi sdělil táta po cestě sem, ale to mi vůbec nevadilo. Slunce mé pleti moc neprospívalo. Vždy, když jsem se pohybovala delší dobu na sluníčku, vypadala jsem pak jako rak.

Vzala jsem si na sebe rifle a tričko. Na nohy jsem si nazula tenisky, mrkla jsem v rychlosti do zrcadla a zhodnotila jsem, že bych se mohla ještě před odchodem učesat. Moje dlouhé, tmavě hnědé vlasy mě vůbec neposlouchaly. Tak nějak si žily vlastním životem a nedbaly mých pohybů hřebenem. No, takže lepší už to nebude.

„Bello?“ zavolal na mě táta.

„Už se řítím,“ zakřičela jsem, zavřela dveře od svého pokoje a seběhla schody.

Policejní stanice nebyla daleko, stejně jako nic v tomhle městě, tak jsme šli pěšky. Nasávala jsem vzduch a trošku mě udivovalo, že jsem i v „centru“ cítila vůni lesa. Krása. Už teď jsem věděla, že i když tu budu trávit jen prázdniny, protože zbytek roku budu na vysoké, bude se mi tu líbit.

Před stanicí jsme se s mamkou rozloučily s tátou. Až skončí, zavolá nám.

„Projdeme se?“ zeptala se mě mamka a objala mě kolem ramen.

„Jasně,“ odpověděla jsem jí.

Šly jsme mlčky. Viděla jsem na mamce, jak jí září oči. Co chvíli se zastavovala a měřila si pohledem nějaký objekt. Starý strom mezi domy, kašnu uprostřed náměstí, malou restauraci, která se nacházela v krásném domečku… Mapovala si území. Hledala vhodné objekty pro svá nová díla. A že jich tu bylo.

Posadily jsme se na náměstíčku na lavičku.

„Bello, vím, že se ti stýská po Lucasovi,“ začala mamka z ničeho nic. „Mohla jsi zůstat v Seattlu, našli bychom ti tam s tatínkem nějaký malý byteček,“ pokračovala.

Podívala jsem se na ni. „Já vím, mami, ale chtěla jsem být s vámi. Za tři měsíce odejdu na vysokou, a i když není Vancouver daleko, budu mít hodně učení a vy s tátou budete mít určitě hodně práce, takže se delší dobu neuvidíme,“ řekla jsem. „Po Lucasovi se mi stýská, ale stejně jako můžu jet já za ním do Seattlu, tak on může přijet za mnou,“ dodala jsem ještě. A navíc pro mě měl čas strávený s rodiči větší váhu, jak čas strávený s Lucasem. To jsem si ale nechala pro sebe.

„Jen nechci, abys byla nešťastná,“ zašeptala mamka a pohladila mě po vlasech.

„Nejsem a nebudu, neboj se,“ ubezpečila jsem ji. Po pravdě jsem si tím, co jsem řekla, nebyla úplně jistá, ale doufala jsem, že to tak bude.

Stále jsme seděly na lavičce, když začal mamce zvonit telefon.

„Ano?“

Chvíli poslouchala a maličko se něčemu zasmála. „Za chvíli jsme tam,“ řekla a ukončila hovor.

„Co se děje, mami?“ ptala jsem se jí.

„Volal táta. Mládenci nás prý chtějí poznat, takže máme dorazit,“ říkala mi pobaveným hlasem. Musela jsem se tomu také zasmát. Mládenci… byla jsem zvědavá, jak staří ti mládenci budou.

Zvedly jsme se a vydaly se za tátou.

Vešly jsme na stanici. Vedle táty stálo šest… „mládenců". Cukaly mi koutky. „Mládencům" bylo tak přes padesát, jen jeden vypadal o něco málo starší jak já. Jen mě zmerčil, přimhouřil oči a pak na mě mrkl. Vypadal mile. Ne hezky, ale mile.

„Už jste tady. To jsem rád,“ řekl nám táta, když jsme došly až k němu.

„Mládenci, tohle je moje paní Renée a naše dcera Isabella,“ představil nás táta. S každým z těch „mládenců“ jsme si s mamkou podaly ruku. Nezachytila jsem pořádně ani jedno jméno. Jen ten nejmladší se myslím jmenoval Mike. Všichni si nás se zájmem prohlíželi.

„Mládenci, věřím, že spolu budeme vycházet. Forks vypadá jako poklidné městečko a tak to i zůstane. Zítra se na vás budu těšit,“ řekl „mládencům“ táta. Pak jsme se s nimi rozloučili a vyšli ze stanice.

„Carla a Petera si pamatuji. Chodili sice do školy o pár tříd výš, ale i oni si na mě vzpomněli. Měl jsem trošku obavu, zda se na mě nebudou zlobit, že jsem jim vyfoukl místo velitele, ale myslím, že mě mezi sebe přijmou jako svého velitele i přítele,“ líčil nám táta svoje dojmy.

„To jsem ráda, drahý. U tebe to ani jinak nejde. Každý, kdo se s tebou setká, si tě musí oblíbit,“ pošeptala mamka tátovi do ucha a políbila ho na tvář. Trochu jsem jim záviděla jejich vztah. Byli spolu už devatenáct let a stále si vyznávali lásku takovým neotřelým způsobem.

„Chcete se ještě projít nebo už jste to zvládly beze mě, holky moje?“ zeptal se nás táta s úsměvem.

„Tati, je ve Forks knihkupectví?“

„Ale jistě,“ odpověděl mi. „Ukážu ti kde.“

Šli jsme pomalu městečkem. Táta nám popisoval, jak to tu vypadalo, když byl ještě malý kluk. Některé domy včetně obchodů zůstaly zachovány, některé se změnily.

„Támhle, Bello. Je stále tam, kde bývalo. A koukám, že ho stále vede pan Weber,“ ukázal táta na nedaleký dům, na kterém byl nápis Knihkupectví u Webera. „Možná by ses tam mohla zeptat na brigádu. Samozřejmě jen v případě, že by ses o prázdninách nudila.“

„To není vůbec špatný nápad. Zítra se tam stavím a zeptám se pana Webera,“ pronesla jsem zamyšleně. Mohla bych si vydělat nějaký ten dolar. Peněz jsem měla sice dost, ale byly to peníze od našich. Nejvíc mě těšilo, když jsem si nějaké vydělala sama.

„Támhle je nové květinářství. Co tam bylo původně?“ přemýšlel táta nahlas. „Jo, už vím. Býval tam obchod se suvenýry.“ Podívala jsem se směrem, kterým se koukal táta. Ráj květin u Cullenových.

„Cullenovi? Nepamatuju si na žádné Cullenovy. Asi musí být ve městě noví. Zítra se zeptám mládenců v práci.“

Asi po hodině jsme se zastavili v malé příjemné restauraci. Vedl ji nějaký tátův kamarád z mládí se svojí paní. Dali jsme si moučník a kávu, a když jsme zaplatili, vydali jsme se k domovu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na stmívku je teď spousta nových povídek. A musím uznat, že některé vypadají vážně hodně zajímavě. Proto si nejsem jistá, zda se „chytne" moje nová povídka.

Jestli vás zajímá, jak se bude příběh vyvíjet dál, napište mi to prosím do komentářů. Děkuji.

Vaše EdBeJa

2. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 1. kapitola:

 1
26.05.2012 [16:05]

kikuska Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. florida
22.08.2011 [20:20]

Krasnější povídku , než je ta tvoje jsem z těch několika desítek co jsou na webu nečetla , Díky , piš dal

01.08.2011 [22:24]

EdBeJaJudys, v pohodě. Emoticon Tenhle Vancouver je o dost menší, než ten v Kanadě. A možná tam ani nemají vysokou školu, ale prostě jsem si ho vybrala (když jsem hledala na mapě nějaké město ve Washingtonu, které by se mi hodilo do povídky) a trochu tím zmátla čtenáře. Emoticon Což mi došlo až později. Emoticon Ale neva. Ráda nejasnosti objasním. Emoticon Emoticon Emoticon Děkuji. Emoticon

01.08.2011 [22:19]

JudysTo EdBeJa: O druhém Vancouveru jsem ještě neslyšela, takže se omlouvám. Emoticon Emoticon

01.08.2011 [22:11]

EdBeJaJudys, hoď si Vancouver do Googlu. Jeden Vancouver je v Kanadě. Ale ten, který zmiňuji ve své povídce, ten je ve státě Washington, ve Spojených státech amerických.
Z internetu:
Vancouver (také Vancouver USA nebo jen The Couve) je vnitrozemské velkoměsto na severním břehu řeky Columbia ve státě Washington v USA. Město Vancouver je krajské město v Clark County. Bylo založeno v roce 1857 Podle údajů z roku 2006 zde žilo 158 148 obyvatel.
Emoticon

01.08.2011 [22:04]

JudysVancouver je v KANADĚ a NE ve Washingtonu!

10.07.2011 [15:16]

MarviUž dlouho jsem si chtěla tuto povídku přečíst, nyní jsem našla i čas, takže jdu do toho. Moc se mi nápad Cullenovi a květiny líbí, nic podobného jsem nikde neviděla, takže jdu číst dále Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!