Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 7

11.10.2009 (12:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4107×

7. Kapitola – Setkání

S Alicí jsem si den u nich doma báječně užila. Pořádně jsme si popovídali, podívali se na film, prošli se po okolí a také zajeli nakupovat. Zase. Od té doby, co s Alicí trávím každý den, se mi oblečení do jedné skříně nevleze, takže musím používat i skříň v obývacím pokoji. V pět hodin se vraceli její rodiče. Zavezla mě domů a popřála krásný zbytek dne.

Následující týden probíhalo vše jako obvykle. Škola, Alice, spánek. Tedy aspoň ve všední dny. O víkendech to bylo trochu jiné. Alice, oběd doma s Frankem a Stefi aby se neřeklo, že s nimi vůbec nejsem, nákupy s Alicí, noc s Alicí u mě nebo od soboty i u ní. Nevadilo mi trávit s ní tolik času. Naopak! Byla jsem ráda, že smím být se stvořením, jako je ona. Tak zvláštním.

„Ehm, Bello?“ zeptala se mě Alice v pátek, když odjížděla z našeho domu.

„Ano Alice?

„Víš, na zítřek meteorologové předpovídají slunečno, a tak naši vyráží zase kempovat. A já s nimi nebyla už dlouho, ale tentokrát musím!“  řekla, hlavu sklopenou.

„Dobře Alice. Však já se zabavím i bez tebe!“ usmála jsem se na ni, ale já nebyla spokojená. Copak si bez ní počnu?

„Já tě jen chtěla poprosit, abys nechodila sama do lesa. Je to tam nebezpečné.“

„Prosím tě Alice, já nejsem malá.“

„Slib mi to!“

„Dobře, slibuji!“

„Dobře Bello, tak se měj. Uvidíme se v neděli.“

Probudila jsem se do krásného slunečného dne. Přesně jak říkala Alice. Alespoň si to kempování užije! No jo, ale co já tady sama?

„Bello, tak mě napadlo, nechceš se mnou zajet do Olympie, když tu Alice není?“

„Ne Stefi, děkuju.“

„A co budeš celý den dělat?“ zeptala se starostlivě.

„Chvíli si budu číst knihu, kterou máme jako povinnon četbu do školy. Potom nejspíš pojedu za Sam a Kamilou.“

„Dobře, tak se měj hezky.“

„Ty taky.“ Popřála jsem Stefi a vzala si knihu. Moc mě nebavila, ale četla jsem až do oběda. Na oběd jsem si udělala krupici. Šla jsem si zase lehnout a chtěla si číst, ale usnula jsem. Probrala jsem se o půl čtvrté.

Vzala jsem si auto a jela za Sam a Kamilou, jak jsem řekla Stefi. Jenže ani jedna nebyla doma. Skvělé. Tak co teď? Chtěla jsem auto odvést domů a jít se podívat po okolí lesa. Jenže pak jsem si vzpomněla na Alici. Slíbila jsem jí přeci, že nebudu chodit do lesa sama. Ale co, stejně se to nedozví.

Zavezla jsem auto, vzala si z domu starou deku a šla do lesa. Šla jsem po pěšince asi půl hodiny, pak jsem mezi stromy zahlédla prázdné místo. Šla jsem tam.

Stála jsem na nádherné louce. Byla velká a sluneční světlo osvětlovalo všechny ty úžasné květiny, které na ní rostly. Vážně krása.

Rozložila jsem deku a sedla si. Přemýšlela jsem o hodně věcech. Jenže asi po půl hodince jsem zase usnula. Propána, jak můžu být tak unavená?

„Ale Ale, konečně sama.“ Probudil mě neskutečně krásný a medový hlas. Rychle jsem otevřela oči a vyskočila na nohy. A tam stál on. Ten nádherný kluk z mého prvního snu. Měl krásné bronzové vlasy, které měl rozcuchané do všech stran. Jeho dětský obličej se na mě usmíval pokřiveným úsměvem, pod kterým se mi podlamovala kolena.

„Co prosím?“  stál ve stínu stromů, dost daleko, a já pocítila nutkání dotknout se ho, a tak jsem udělala malý krok k němu.

„No, už od prvního dne, co jsi přijela do Forks, jsi nikdy nebyla sama. Vždy jsi byla s Alicí. Dokonce i přes noc. Každý den tě sleduji, abych našel vhodnou chvíli, kdy budeš sama, jenže Alice a ta její vidění…kvůli nim tě nenechávala samotnou. A zrovna dnes, když už mám obrovskou žízeň a chci jít na lov, narazím na tebe. A jsi sama! No není to úžasná náhoda?“ zasmál se. Řekl to velmi prostým tónem, jako by se nic nedělo. Ten jeho krásný hlas mě úplně uchvátil. Moment. Vážně řekl Alicina vidění? Odkud zná Alici??

„Já ti nějak nerozumím.“ Vykoktala jsem.

„Dobře. Víš, první den, když jsi šla do školy, jsem byl poblíž. To foukal ten vítr. Zavál ke mně tvou vůni! V životě jsem nic podobného necítil. Byla úžasná. Ihned jsem seskočil ze svého úkrytu a chtěl jít za tebou a ochutnat tvou krev. Nevadilo mi ani, že bych tě zabil před tolika lidmi a asi tak prozradil mou rodinu. Myslel jsem jen na to, že ty budeš moje! Jenže Alice viděla mé rozhodnutí a nějak se jí nelíbilo, že bych měl zabít právě tebe. Od té doby se stále motá kolem tebe a já se neodvažuju vstoupit jí do cesty. Víš, přečetl jsem si její myšlenky. Má tě vážně moc ráda. Seš taková zvláštní. Ví, že čtu mysl každého člena mojí rodiny, jen abych věděl, proč se k tobě tak upnula. Jenže to nikdo neví, a ona sama si své myšlenky velmi dobře chrání. Dává si pozor, na co myslí. A když už jsme u toho, jakto že nemohu číst tvé myšlenky?“ nic z toho jsem nechápala. Ochutnat mou krev? Zabít mě? Číst myšlenky? Nejspíš to bude nějaký blázen. Neodpovídala jsem mu.

„Oni ti vážně nic neřekli? Kdyby ti řekli, že jsme upíři, možná bys byla opatrnější, a nechodila sama do lesa. Je divné, že to Alici nedošlo.“ Upíři?? Co se to k sakru děje?

„Promiň, ani jsem se nepředstavil. Já jsem Edward Cullen.“ Vystoupil zpod stromů, a já na něj zůstala koukat jako na anděla.

Jeho kůže na slunci zářila, jako posetá diamanty. Vytvářela barvy duhy. Byl nádherný. Pomalu jsem si prohlédla jeho tělo. Neměl košili, byl do půl těla nahý. Jeho kalhoty mu byli jen po lýtka a byl bosý. Nakonec jsem se podívala na jeho obličej. Zase se mi podlamovali kolena. Pořád se usmíval tím pokřiveným úsměvem. A pak jsem spatřila jeho oči. Okamžitě jsem ustoupila o tři kroky zpátky. Byli krvavě rudé! Naháněli strach, a já věděla, že bych měla utíkat, křičet o pomoc nebo se pokusit ho nějak zastrašit, ale místo toho jsem na něj zírala s pusou dokořán. Tak moc mě okouzlil, že jsem chtěla ještě chvíli, abych se na něj mohla dívat.

„Zajímavé, každá moje oběť se na mě dívá stejným způsobem.“  Řekl a začal se hlasitě smát. „Počkej, oni ti vážně neřekli ani ň?? To je ale nespravedlivé. No, možná je načase se to dozvědět. Víš, celá moje rodině, včetně Alice jsou upíři. Ale jich se bát nemusíš. Neživí se lidskou krví. Jenže já…hmmm. Ta tvoje krev svíjí moje mrtvé srdce. Rád bych si s tebou dál povídal, ale tohle už dlouho nevydržím.“ Pomalými kroky se ke mně rozešel. Já před ním pořád ustupovala, ale nemělo to cenu. Při mé nemotornosti jsem po třech krocích zakopla a spadla na zem. On se zastavil, protože zafoukal vítr. Edwardovo tělo se napjalo a on zavřel oči.

„Asi by bylo nespravedlivé, kdybych to dál odkládal. A navíc mám pořádný hlad a fouká vítr, který ke mně donáší tvou vůni, už nemám sílu držet se od tebe dál. Takže už tě nebudu dál trápit.“ Otevřel oči a zese se rozešel ke mně pomalým krokem. Vypadal, jakoby se vznášel. Když byl u mě, vztáhl svou ruku a chytil mě za krk. Jo, strach se konečně dostavil. Uhnula jsem pod jeho ledovým dotykem. Jen se usmál a zase chytl můj krk. Zavřela jsem oči. Tohle bude bolet.

„Ne Edwarde!“ v jedné sekundě byl Edward deset metrů ode mě a přede mnou stála Alice. Byla nakrčená v obranném postavení. Část jejího těla, to, které nebylo pokryté oblečením, taky zářilo.

„Nedovolím ti ublížit jí!“ cenila skrz zuby.

„Ale Alice. Je to jenom obyčejný člověk.“

„Je to moje nejlepší kamarádka. A vím, že ty chceš přestat s tím, co děláš. Tohle nejseš ty Edwarde. Carlisle tě vychoval jinak. A jenom kvůli nějaké pitomé upírce jsi změnil celý svůj život. Kde pak je Victorie teď co?“

V Edwardových očích byla znát bolest. Jak tohle dopadne?

„Alice, já chci Bellu. Její krev je jiná než ostatních! A ty víš, že tě dokážu přeprat!“ zase se začínal usmívat. Zase se začal přibližovat.

„Ne! Nedělej to Edwarde! Ještě se můžeš vrátit!“ to mi připomnělo scénu z Olympie, když jsem zachránila Alici. Jenže Edwarda to nezastavilo. Moje mysl pomalu ale jistě přestávala pracovat. Nic nedávalo smysl.

„Fajn Edwarde. Podívej se, přečti si moje myšlenky!“ v tu chvíli se Edward zastavil. Pět minut jsme tam jen tak stáli. Já přimáčklá ke stromu, kterého jsem se držela ze všech sil. Alice v útočném postavení, která stála mezi mnou a Edwardem, který velmi usilovně přemýšlel.

Po nějaké době Edward promluvil: „Ale…kdo se tak…“

„Bella.“ Nestačil Edward doříct větu. „Zamilovala se do tebe. Ještě to neví, ale její mysl si vymýšlí budoucnost. Budoucnost s tebou.“

„Ale vždyť nás vůbec nevnímá.“

„Správně.  Jak říkám, právě se rozhoduje jak tohle skončit, ale když tě viděla poprvé, vymyslela si tohle.“

„To se nemůže uskutečnit, to víš!“

„Nic není nemožné, Edwarde. A nebude trvat dlouho a taky to budeš vědět. Vím, že teď váháš, jestli ji zabiješ nebo ne, a myslím, že tohle ti pomůže.“ Alice zavřela oči, a když jsem se podívala na Edwarda, jeho oči byli vytřeštěné.

„To není možné! To je ona?“

„Ano, to je Bella. A ano, to byla její matka.“ Všechno tohle povídání jsem vnímala, i když mi nic nedávalo smysl. Nešlo mi myslet, jen jsem tam tak stála a koukala na ty dva.

„Edwarde, neublížíš jí!“ jenže v tu chvíli se zvedl vítr. Rozevlál mi vlasy a Edwardovo tělo se napjalo.

„Bello, ani se nehni!“ zavolala na mě Alice a vyskočila do vzduchu. Ozvala se rána, jakoby padalo kamení a na zem dopadl Edward s Alicí na zádech. Alice slezla. Nic víc jsem nepostřehla. Přede mnou se všechno rozmazalo. Všude kolem se rozléhaly rány. Zakryla jsem si uši a sjela po stromě.

Klečela jsem na zemi. Po tváři mi tekly slzy. Přede mnou ležela Alice. Oblečení měla roztrhané a po těle měla rány, ale krev z nich netekla.

„Co jsi jí to udělal?“ zakřičela jsem na Edwarda. Ten se na mě otočil.

„Bude v pořádku. Jenom potřebuje čas.“ Rozešel se ke mně. Já vstala a přitiskla se ke stromu.

„Bello…“ nestihl nic říct. Alice se postavila zase zpátky přede mě.

„Alice, nechci ti ublížit.“

„Ale jestli chceš ji, budeš muset!“

Najednou u mě stála Esme a držela mě silně kolem pasu. Vedle Alice stála Rosalie a Carlisle. Před nimi Emmet s Japerem. Esme a Carlisle měli velmi bolestný výraz.

„My ji budeme bránit. Jsi náš bratr, i pro tebe je tohle nejlepší!“ řekl Jasper.

„Nemůžete u ní být pořád. Neumím číst její myšlenky, ale podívej jak se celá třese. Bojí se vás. Pochybuju, že s vámi zůstane i nadále, když ví, že jste upíři!“

„Nevadí, stejně ji budeme sledovat a bránit, kdykoliv se přiblížíš.“

„Fajn. Když myslíte.“ Otočil se a zmizel.

Jetště pět minut se nikdo nehýbal. Pak se na mě Alice uvolnila a narovnala se.

„Je pryč.“ Řekla ostatním, a ti se také narovnali. Všichni se na mě otočili.

„Neboj Bello. Už je všechno v pořádku.“ Chtěla mě vzít za ruku, ale já před ní uhnula a začala couvat.

„Nemusíš se nás bát. My ti neublížíme.“ Řekla mírumilovně Esme.

Šla jsem dál. Neodvažovala jsem se otočit se k nim zády. Najdenou se mi všechno zatočilo a obraz se mi začernal. Omdlela jsem. Na moji mysl toho bylo moc.

Nejdřív mě probudí nejkrásnější stvoření na světě, pak se ale dozvím, že je upír. Jeho rodina, o které jsem si myslela, že ji znám tak dobře, jsou taky upíři. Edward mě chce zabít už od prvního dne ve Forks, čtě myšlenky, znal mou matku a prahne po mé krvi. Alice dnes málem zemřela, poprala se se svým bratrem. Jenom kvůli mně. Celá rodiny Cullenových je proti Edwardovi. Jenom kvůli mně.

Tohle je vážně trochu moc. Jemně jsem vnímala, co se se mnou děje. S mým tělem někdo hýbal. Byla mi zima. Ale potom jsem opravdu upadla do nevědomí.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvežíznivá láska 7: