Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 4

06.10.2009 (11:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3730×

4. Kapitola – Nákupy

Když jsem přijela domů, zavolala jsem Stefi a oznámila jí, že jedu nakupovat. Souhlasila, jenom mi řekla, ať jsem brzy doma. Převlékla jsem se, rozčesala si vlasy a vzala kabelku, do které jsem si dala našetřené peníze. Peníze jsem zdědila po svých rodičích, ale nemůžu je mít já, tak jsem je dala Stefi a Frankovi. Ti mi je dají, kdykoliv potřebuji.

Autem jsem jela zpět do města, kde jsem měla sraz se Sam, Kamilou, Lukem  a Mattem. Asi hodinku jsme si povídali v cukrárně.

„Alice dneska byla fakt divná! Všimla sis, jak tě pořád pozoruje?“ zeptala se mě Kamila.

„Mě? Co by na mě asi tak viděla?“

„No to taky nevím!“ a začla se smát, „ale kamkoliv si šla ty, šla za tebou a pořád se dívala na tebe. To nechápu,  ještě nikdy ju takhle nikdo nezaujal. Zkus si s ní popovídat!“

„No já nevím. Co bych jí asi řekla?“ snažila jsem si představit sebe, malou, nevýraznou holku vedle nádherné, neobvyklé dívky. Ta představa mě rozesmála.

„No tak dobře, nemluv s ní! Ale té Rosalii se nelíbíš!“ oznámila Kamila.

„Cože? Nelíbím? Jak to víš?“ byla jsem zmatená!

„No ona vrhala na Alici takovy hnusny pohledy.“ Odpověděl Matt.

„Jo a slyšela jsem, jak jí říká, aby tě nechala, že nemůžeš být jejich kamarádka!“ vložila se do toho Sam.

„Ale vždyť jsem jim nic neudělala. Viděla mě jenom jednou!“

„Toho si nevšímej! Máš nás!“ usmál se na mě Luke a dal mi ruku kolem ramen.

Takhle z blízka byl krásný. Měl zvláštní tvar obličeje a bylo vidět, že se mu líbím. Popravdě se mi líbil taky, ale asi ne tak, jak by si to on představoval. Zůstala jsem v jeho objetí a dál jsme si povídali, ale ke Cullenům už jsme se nevrátili.

Byli čtyři hodiny, když Luke s Mattem vstali a řekli, že musejí jít domů. Mě se domů nechtělo a stejně jsem potřebovala něco na sebe.

„Já ještě zajedu do Olympie koupit si nějaké oblečení.“ Oznámila jsem holkám.

„Já pojedu s tebou. Stejně nemám co dělat.“ Řekla Sam  a já byla opravdu ráda. Nakupování jsem nesnášela, a teď aspoň budu mít nějaké rozveselení.

„Tak já jedu domů, uvidíme se ve škole! Ahoj zítra!“ rozloučila se s námi Kamila.

„Pojedeme tvým nebo mým autem?“ zeptala jsem se.

„Mým! Nevím, jsetli by tam to tvoje dojelo v pořádku.“ Zasmála se.

„Dobře. Tak jedeme.“

Jeli jsme něco málo přes půl hodiny a celou cestu si povídali. S ní to bylo tak přirozené. Zaparkovala před Olympií a vyrazily jsme nakupovat. Byli jsme asi v pěti obchodech a já si koupila jedny džíny a dvě trika. Obě jsme byli vyhladovělé, a tak jsme si šli sednout do KFC. Obsloužil nás mladý kluk, který se na mě příjemně usmíval. To jsem nechápala.

Na Floridě o mě žádný kluk nezavadil pohledem a tady? Tady se na mě každý směje! Že bych přeci jen našla místo, kde je můj život normální? Jako každý jiný? S rodinou, kterou jsem našla ve Frankovi a Stefi, a s přáteli? Nikdy jsem nemyslela, že to přijde. Na Floridě se se mnou nikdo nebavil, protože se bál, že by řekl něco, co by ještě zhoršilo můj psychický stav. Jenže tady o tom nikdo neví, nikdo se mě neptá, jak zemřeli moji rodiče. Asi jsem přeci jen našla domov.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptala se opatrně Sam.

„Jasně, ptej se.“ Odpověděla jsem s úsměvem.

„Ehm, no jenom mě zajímá, proč pořád nosíš ten šátek kolem krku. Měla jsi ho i na zkoušení halenek. To ho nemůžeš sundat?“ to mě zaskočilo.

„No já…ho nechci sundat. Víš já…“ nemohla jsem ze sebe dostat normální větu, „hm…jak ti to mám říct? Když mi bylo osm, stala se mi nehoda.“ Nemohla jsem mluvit dál. Strašně mě bolelo na to vzpomínat.

„Nehoda? Co se stalo? A jak to souvisí s tvým krkem?“

„Pojď, něco ti ukážu.“ Povzdechla jsem si a táhla Sam na záchod. Když jsem se ujistila, že jsou všechny záchody prázdné, začala jsem si sundávat šátek.

Nevím proč jsem to udělala, měla jsem v úmyslu si to zachovat, dokud to bude možné. Ale Sam jsem důvěřovala. Ze jediný den se stala mou nejlepší kamárádkou.

„To, co ti teď ukážu, nesmíš nikomu říct ano?“

„Neboj se, mě můžeš věřit!“

Pomalu jsem rozvázala suk na šátku, zavřela oči a zhluboka jsem se nadechla. Sunadala jsem si šátek a rozhrnula halenku, aby Sam viděla, kam až moje jizva sahá. Neodvažovala jsem se otevřít oči, abych neviděla, jak se tváří. Jen jsem slyšela, jak se nadechla a asi si zacpala pusu. Počkala jsem ještě pár vteřin a pak si pomalu zase šátek nasadila. Otevřela jsem oči a viděla Samiin výraz. Oči vytřeštěné, pusu otevřenou a celá bledá v obličeji. Byla první člověk, který ji viděl., ale myslím, že by takhle reagval každý. V hloubi duše jsem doufala, že se Sam nezhnusým, a že se mnou pořád bude normálně mluvit.

„Och ne, já věděla, že ti to nemám ukazovat!“

„Ne, promiň. Já jen, že jsem v životě nic takového neviděla! Jak se ti to stalo?“

„Víš, tohle jsem ještě nikdy nikomu neřekla a stále mě bolí na to vzpomínat. Řeknu ti jen, že mě to změnilo na celý život. Proto se se mnou na Floridě nikdo nebyvil a proto jsem tak udivená, že tady se se mnou baví každý.

„Ta nehoda…souvisí to se smrtí tvých rodičů?“

Už jsem chtěla odpovědět, jenže mi zazvonil mobil.

„Ano Stefi?“

„Kde jsi teď? Už je skoro šest hodin!“

„Říkala jsem ti, že se zdržím se spolužákama.“ Snažila jsem se uklidnit vystrašenou Stefi. To tady nebudu mít ani trochu soukromí? S tímhle mě Stefi vážně štvala. Včera jsem se zpozdila o hodinu a už mě naháněla.

„Aha. Dobře, ale už přijeď domů, uvidíš se s nimi i zítra!“

„Ano Stefi. Za hodinku jsem doma.“ A zavěsila jsem dřív, než se stačila zeptat, kde jsem, že mi cesta domů bude trvat hodinu.

Přes celý můj telefonát se na mě Sam nevěřícně koukala.

„Pořád chceš vědět, odkud to mám?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

Sam jenom pokývala hlavou. Já udělala umučený výraz.

„Ale jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš.“

„Ne to je v pohodě. Řeknu ti to na cestě domů jo? Nebo se Stefi zblázní, kde tak dlouho jsem!“

Vyšli jsme před Olympii a já čekala, než Sam přijede s autem. Když v tom jsem uslyšela kvílení pneumatik. Každý, včetně mě, kdo stál v doslechu, se podíval směrem, z kterého zvuk vycházel. Viděla jsem tam krásné zelené auto, jak se řítí po silnici. Bylo vidět, že řidič je opilý, protože nemohl jet rovně. Přeběhl mi mráz po zádech! Ani nevím proč, ale podívala jsem se na cestu před něj. Asi pětset metrů před ním stála zády k němu osoba. Byla drobná, černovlasá. Ode mě byla asi jenom dvěstě metrů, protože se cesta stáčela. Auto jelo celkem pomalu, ale i tak to mohlo mít strašné následky. Opět jsem se podívala na osobu, stojící uprostřed cesty a pak jsem ji poznala.

Alice!

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvežíznivá láska 4: