Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá růže - 7. kapitola

04.06.2011 (07:45) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3961×

7. kapitola - Konečně šťastný

(Aro)

Sedím tady, na okenní římse, a jsem jeden z nejšťastnějších upírů na světě. Bella právě odešla zpátky do pokoje. A co je příčinou mého štěstí? No přece ona. Neexistuje nikdo, kdo by mě mohl udělat šťastnějším než Bella. Začalo to před pár hodinami. Poté, co ode mě Bella utekla pryč, jsem stěží s někým promluvil. Musel jsem se s tím sám vnitřně vyrovnat, ale nešlo to. Nemohl jsem ji vyhnat z hlavy. Její podmanivé rty přímo volající po polibku, její oči, v nichž se zračily slzy, když se ode mě odtrhla a se slovy promiň, nemůžu, utekla pryč.

Všechny tyhle obrazy se na mě doslova sypaly. Horkost jejího těla jsem cítil ještě hodně dlouho. Nemohl jsem normálně komunikovat s okolím, jako by pro mě nic neexistovalo. Nic jsem nechtěl, nic jsem necítil, byl jsem jako robot. Nechtěl jsem Bellu vidět, tak jsem byl pořád ve velkém sále. Ale ani já jsem neodolal pokušení ji vidět, vědět, jak se má, co dělá. Nepřemýšlel jsem, jestli ji mám vidět, nebo ne, prostě jsem udělal, co tělo i mysl chtěly.

Přede dveřmi našich komnat jsem narazil na Felixe. Bella už byla uvnitř, slyšel jsem vyrovnaný tlukot jejího srdce a nepravidelný dech. Felix se poklonil, odpovědí mu bylo mé kývnutí. Zůstal přede dveřmi a já tiše vklouznul do pokoje a tichounce za sebou zavřel. Zaplul jsem do nejtemnějšího kouta ložnice a čekal, až Bella vyleze z koupelny. Jako by mi mohla číst myšlenky. Jen jsem na to pomyslel a už si to z koupelny šinula do postele. Zachumlala se do peřin a okamžitě spala.

Z tmavého kouta jsem pozoroval její andělskou tvář a slyšel její tiché pochrupování. Odvážil jsem se přejít k posteli. Opatrně, abych ji nevzbudil, jsem si sedl na okraj postele. Vlasy měla divoce rozházené kolem sebe. Vypadala jako lesní víla. Tak krásná a nevinná, ale přesto s malým ďáblíkem v sobě.

Takhle nehnutě jsem ji sledoval už dobrých pár hodin, když začala být neklidná. Začala sebou na posteli házet a škubat. Občas zamumlala něco ve smyslu – Ne, Edwarde, ne! Opětovně mě to trhalo a pálilo, chtěl jsem se zvednout a odejít, když řekla něco, co mě učinilo neskonale šťastným. Zašeptala moje jméno a pak zase a znovu. A završila to věta, kterou jsem od ní toužil slyšet už dávno.

„Miluji tě, Aro,“ zašeptala tak tiše, že jsem měl dojem, že jsem si to jen vymyslel, ale zopakovala to o něco hlasitěji.

Hned na to sebou začala házet víc. Její slova byla hlasitější a také nesrozumitelnější, avšak to hlavní jsem slyšel velmi dobře.

„Edwarde, nech ho! Ne, dost. Nééé!!!“ S tímhle vřískotem se prudce posadila na posteli a hlasitě lapala po dechu.

Už jsem si myslel, že mě uvidí, když jsem jí ale pohlédl do tváře, viděl jsem, že teď by mě neviděla, ani kdybych jí před očima tancoval kozáka. Oči měla vytřeštěné, tvář jí políval pot a vypadala, jako by právě viděla něco strašného. Bohužel, já nevím, co se jí odehrává v hlavě. Je mocnější, než si vůbec dokáže představit. I když by mě právě neviděla, raději jsem svou přirozenou rychlostí zase zaplul do tmavého kouta.

„Už nemiluji Edwarda. Mé srdce patří jinému…,“ zašeptala roztřeseně do ticha pokoje.

Ano! Konečně si uvědomila, co ke komu vlastně cítí. Tenhle boj měl dva soupeře, jednoho rozhodčího a jen jeden z nás z toho mohl vyjít jako vítěz. A teď už vím, že to jsem já. Já tak miluju výhru. A ještě milionkrát více miluji Bellu.

Bela vstala a bosýma nohama ťapkala po studené podlaze. Kam jde? Kuchyň? Koupelna? Ne… Docela dost mě překvapilo, když Bella vyšla z komnat a zamířila si to směrem ke knihovně. Neslyšně jsem se plížil za ní, ale i to bylo nápadné, tak jsem se vyšvihl nahoru ke stropu a sledoval ji z římsy po stranách chodby. Zastavila se v malém salonku s klavírem. Usedla za něj a zkoušela, co která klávesa dělá. Pak začala hrát mně neznámou melodii. Přitom z Edwardových myšlenek vím, že nikdy na klavír hrát neuměla. Spíš vypadala jako v transu, jako kdyby tu duchem nebyla, jako by vzpomínala, byla v minulosti. Na co asi myslí? Proč právě jí nemůžu číst myšlenky? I když já dovedu číst myšlenky jen na dotek, tak na ni to prostě nepůsobí.

Při svém bloumání, proč právě Bellu nemohu přečíst, jsem přehlédl Felixe, který se jí objevil těsně za zády. Lekla se ho. Kruci, to ten Felix na ni nemůže dávat větší pozor? Pořád ji jen děsí. Zjeví se za ní jako duch a ona na to není zvyklá. Po krátkém rozhovoru nakonec Felix Bellu přemluvil, aby šla zase spát. Přesvědčil ji, ale horko těžko se mu to podařilo. Bella si pevně stála za svým. Je jemná, hodná, milá, ale i svérázná, divoká a vášnivá. Má svou hlavu a chybu si také jen tak nepřizná. Teď, po tom polibku, už vím, že bych ji nikdy za nic nevyměnil. Tím polibkem jako by se dokončil nějaký proces, jako by mi pomohl si uvědomit, že ji skutečně miluji a nic nad ni není. Ne, že bych to před tím už nevěděl, ale to dokonalé splynutí našich rtů to ještě více posílilo a umocnilo. Už je to navždy…

(Bella)

Ráno mě probudily sluneční paprsky dopadající na mou kůži a vůně jídla. Mňam! Miluju italská jídla, taky bych tu chtěla nějaká zkusit, nemusím jíst pořád jenom mou klasickou stravu. Nevěděla jsem, že Felix umí vařit. Vyspala jsem se naprosto skvěle. Trochu jsem se zkulturnila, dala jsem si řasenku, lesk na rty a rozčesala si vlasy. Díky tomu už jsem nevypadala jako ježibaba z perníkové chaloupky, ale můj zjev už byl docela normální. Dlouho jsem bádala, co na sebe. Oblékla jsem si bílé šaty nad kolena s černými obrysy kytek. Na nohy jsem si vzala bíločerné žabky. Konečně jsem se dostala do kuchyně. Na pánvi se škvířil hemenex, ale v kuchyni nikdo. To je divný, co se to tady zase děje?

„Ahoj,“ ozval se mi u ucha sametový hlas, díky němuž se mi okamžitě rozbušilo srdce a začalo plesat radostí.

Prudce jsem se otočila a málem do něj nechtěně vrazila. Tvářil se, jako by ho něco neuvěřitelné potěšilo. A jeho jsem tu ani v nejmenším nečekala. Obvzlášť po tom, co jsem mu provedla.

„Ahoj,“ zašeptala jsem nazpět.

Jeho blízkost mi připadala tak dokonalá a tak neskutečná, že jsem se ho musela dotknout, abych se ujistila, že to není jen sen. Ovšem ihned, jak jsem si uvědomila své hloupé počínání, jsem ruku zase stáhla a raději se začala věnovat něčemu jinému. Chtěla jsem se od něj odvrátit a dělat, že mě nezajímá, že mám na práci lepší věci, než že na něj budu koukat, ale zadržela mě jeho ledová ruka. Donutil mě opět se k němu otočit čelem. Jeho oči byly plné lásky, radosti a pobavení. Ví snad něco, co já ne? Může vědět že… Ne, to není možné. Ještě před pár hodinami jsem to nevěděla ani já sama.

Začal se ke mně pomalu sklánět. V podbříšku mě příjemně lechtalo. Mým tělem proudila elektřina. Moc jsem tomu chtěla zabránit… z rozumu, ale srdce je silnější. Splašeně bilo jako zvon. Vzpíralo se mému rozumu a pomalu, ale jistě vyhrávalo. Dělilo nás od sebe několik milimetrů. Mezera se stále zužovala a moje touha se stupňovala. Byla jsem skoro jako v sedmém nebi. Už jenom pár milimetrů… A pak se to stalo. Lehce se dotkl svými sametově hebkými, ledovými rty těch mých obyčejných, horkých. Rozum a srdce spolu stále zápolily jako dva největší nepřátelé. Ještě dříve, než se mohlo stát cokoliv více, se kuchyní začal vznášet pach spáleniny.

Tím se můj mozek probral, opět se napojil na příslušné obvody a rozum zvítězil. Odtáhla jsem se a běžela k pánvičce s hemenexem. Už se to nedalo zachránit, bylo to černé jako uhel. Ach jo, a to to tak krásně vonělo! To by mě zajímalo, proč se vždycky něco spálí, když je poblíž Aro. Do kuchyně ho raději nebudu pouštět, příště by to mohl odnést celý hrad…

„Spálilo se to,“ zamumlala jsem s očima upřenýma na pánev, jen abych se mu nemusela podívat do očí.

„Ano, cítím to, Bello,“ zasmál se, „já teď musím jít. Pošlu ti sem Felixe s Alecem a Demetrim.“

„Hm, tak jo.“

Než jsem to stihla doříct, už tam nebyl. Slyšela jsem hlasité zaklapnutí dveří a pak bylo ticho. Spálený hemenex jsem vyhodila do koše a snažila se zachránit pánev. Všude na ní byla připečená vajíčka a sýr. Dala jsem to pod vodu a vzala na to jar a houbičku. Pozdě jsem pochopila, že na to musím vzít větší kalibr. Čapla jsem drátěnku a tekutej písek na nádobí a drhla a drhla. Bohužel se mi moc nedařilo.

„To se ti nepodaří!“ vyštěkl za mnou hlas Demetriho.

Nečekala jsem to. Proč všichni upíři mají ve zvyku mě děsit? Už toho mám tak akorát. Vzala jsem pánev, mrskla jsem s ní do koše a otočila se k těm třem „ochráncům“. Při tom slově jsem se musela usmát.

„Ahoj,“ řekla jsem.

„Čau, od té doby, co jsi tu, jsme ještě neměli možnost se blíž potkat. Že jo, Alecu?“ zahulákal vesele Demetri.

„Jasně!“ přitakával Alec.

Demetri se zdál být veselá kopa a Alec jakbysmet. Nevím proč, ale prostě jsem se tomu musela zasmát. Nikdy mě nenapadlo, že ze smířlivého Demetriho a tichého a zdrženlivého Aleca se může vyklubat něco takového.

„Čemu se směješ?“

„Ničemu, jen že oproti našemu minulýmu setkání jste se dobře vybarvili. A navíc, smích mě nejlíp odreaguje.“

„Odreagování?“ zahuhlal Dem a jiskřičky v očích z něj dělaly dítě.

„Deme, ne!“ napomenul ho Felix.

„Ale proč ne?“

„Protože prostě ne!“

„Ale je to taky moje svěřenkyně! Nejsi jedinej, kdo ji má chránit!“ vedl si Demetri uraženě svou.

Felix už se nadechoval, že mu něco řekne, ale to už jsem toho měla dost.

„Stop! Můžete mi říct, o čem se tu bavíte?“ zavrčela jsem vztekle.

Všichni tři na mě zírali jako na ufona. To mi narostla druhá hlava, nebo co je?

„No co? Tak poví mi konečně někdo, o co tu jde?“

„Demetri dostal nápad, že bychom tě mohli vzít do nějakýho klubu na diskotéku.“

Diskotéka? Nikdy jsem na žádné nebyla. To by mohlo… být docela fajn. Mohla bych to zkusit. Takže nakonec, proč ne?

„Hmm. A proč ne? Nikdy jsem nikde nebyla, chci to zkusit!“ vypravila jsem ze sebe s nadšením.

„Dobře. Ale nebudu to já, kdo bude Ara přemlouvat, aby nás pustil,“ řekl smířeně Felix.

„Mluvil tu o mně někdo?“

My o vlku…

„No, jo. Já jsem se vlastně chtěla na něco zeptat,“ vykrucovala jsem se a očima provrtávala podlahu.

„Tak se ptej,“ pobídl mě ten, jemuž patřilo mé srdce, ale mysl se mu bránila.

„Mohla bych jít dneska s klukama na diskotéku?“ vysypala jsem ze sebe.

Nevypadal moc nadšeně. A myslím, že neměl v plánu to dovolit.

„Prosím,“ zaškemrala jsem a udělala na něj psí oči.

Chvíli na mě koukal značně pochybovačně, ale nakonec svolil.

„Tak dobře. Ale! Nezapomeňte na to, že pozítří začíná ples a Bella má na zítra s Heidi domluvené nákupy.“

Když to oznámil, za mnou propukl jásot třech dětinských upírů.

„Díky,“ zašeptala jsem téměř neslyšně a vykouzlila úsměv, který jsem měla jen pro něj.

Tuhle kapitolku bych chtěla věnovat Enchantress, Jane006, Coře a Bunny. Díky, holky, jste naprosto skvělý a vždy mi pomůžete. Mám vás ráda. :*

Pak je tu ještě něco. Všimla jsem si, že zájem o tuhle povídku klesá čím dál víc, tak bych se chtěla zeptat, čím to je. Co dělám za chyby, abych si to mohla zlepšit. Prosím vás o komentíky. Díky, vaše IMLV. :)

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá růže - 7. kapitola: