Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá růže - 4. kapitola


Krvavá růže - 4. kapitolaPřináším vám další kapitolku Krvavé růže! Tentokrát se Bella podívá do velké síně a bude tam s Arem řešit jisté věci, které se týkají jejího bezpečí. Také se hned po ránu s někým skamarádí. S kým? Kdo ji vyděsí? Na konci vás čeká jedno malé překvápko. Co Aro zkusí na Bellu? A jak na to Bella zareaguje? To se dočtete níže. Pěkné počtení. Vaše IMLV.

4. kapitola - První polibek, bude i poslední?

Ráno jsem se probudila tam, kde včera. Jak jen jsem mohla tak dlouho spát? Začínám trpět spavým syndromem, jinak není možný, že bych tak dlouho spala.

V komnatách nikdo nebyl. Využila jsem toho okamžitě. Asi na osmý pokus jsem našla koupelnu, kterou jsem nutně potřebovala. Byla v italském stylu, nebyla ani moderní, ani staromódní. Ty dvě věci se do sebe plynule prolínaly. Zdobení bylo jako z jiné doby a dokonale zjemnilo celkový vzhled koupelny. Barvy tu byly do modré a bílé. Ihned jsem ze sebe shodila všechno oblečení a zalezla si do sprchového koutu. Horká voda uvolňovala mé svaly ztuhlé od spánku a uklidňovala mou mysl. Naštěstí tu byl i šampon a sprchový gel. Jemně jsem masírovala pokožku své hlavy, abych dostala šampon do všech vlasů, navíc to dokonale zklidňuje. Asi po hodině jsem byla ochotna vylézt.

U postele, kde jsem spala, byl i batoh, který jsem si s sebou zabalila. Naštěstí mě napadlo vzít si s sebou i letní oblečení. V tom, co se nosilo ve Forks, bych se tu asi uvařila. Slunná a horká Itálie oproti chladnému a deštivému Forks. To je velký rozdíl.

Navlékla jsem na sebe bílé spodní prádlo a na to jsem natáhla riflové tříčtvrťáky a bílé tílko s barevnými proužky. Potom jsem zase zamířila do koupelny, abych si mohla trochu upravit obličej a vlasy. Řasy jsem si párkrát protáhla řasenkou, na rty nanesla lehce růžový lesk. Vlasy sice byly už téměř suché, ale zato byly také pořádně zacuchané, trvalo mi patnáct minut, než jsem je rozčesala. Nechala jsem je jen tak, volně rozpuštěné. Pak jsem šla opět do ložnice, ustlala po sobě a šla do místnosti, kde se včera Aro pokoušel vařit – do kuchyně. Chtěla jsem si udělat něco k jídlu, protože můj žaludek silně protestoval proti prázdnotě, která ho svírala, ale na velkém stole na mě pod umělohmotným poklopem čekaly toasty. Příjemné překvapení. Naházela jsem to do sebe rychlostí světla. No jo, ne nadarmo se říká, že hlad je nejlepší kuchař. Talířek jsem po sobě pečlivě umyla, ale nebylo mi to k ničemu, protože za mnou se ozval známý hlas. To by nebylo tak hrozné, ale to bych to nesměla být já. Vyjekla jsem, jako by mě na nože brali, srdce jsem měla až v krku a talíř skončil na zemi, roztřískaný na kousky.

„Felixi! Musíš mě takhle děsit?“ ptala jsem se ho, stále rozdýchávajíc ten šok.

Odpovědi jsem se nedočkala. Jak bych taky mohla, když se opíral o stůl, aby se v křečích a záchvatech smíchu nesvalil na zem. Já od toho také nebyla daleko, cukaly mi koutky, ale uvnitř jsem se svíjela v návalech smíchu. Mezitím se Felix konečně uklidnil.

„Ahoj, Bello. Promiň, nechtěl jsem tě tak vyděsit.“ Asi chtěl říct ještě něco dalšího, ale vzpomínka na předešlou situaci mu to zřejmě znemožnila. Zacukaly mu koutky.

„Čau, Felixi. V pohodě, já jsem se tě jen lekla. Nikde nikdo a ty se tu z ničeho nic zjevíš jako duch a začneš na mě mluvit!“

„Ještě jednou se omlouvám, ale teď jsem tu z jiného důvodu, než tě děsit. Aro si přeje, abych tě odvedl za ním do sálu. Přidělí ti ochránce a domluvíte se, co a jak bude.“

„Na co mi bude ochránce?“ překvapeně jsem na něj vykulila oči.

„Víš, Bello, já se do toho jako člen jeho gardy nemám co plést, ale řeknu ti jedno. Arovi na tobě velice záleží. A kvůli tvému nadání to není. Proč myslíš, že Sulpicii zabil, když se k vám rozběhla? Kohokoliv jiného by jí klidně napospas nechal. Ale tebe, Bello, tebe ne. Vždyť on se s ní sám popral! A to už je něco velice vážného. To nikdy předtím neudělal. Na to má nás, gardu, ale on si to s ní chtěl vyřídit sám, protože to pro něj bylo osobní. Bello, já viděl tu nechuť a bolest v jeho tváři, když mu Caius řekl, že tě má buďto hned proměnit, nebo zabít. Nenechá tě bez ochrany,“ řekl a já na něj koukala jako na někoho, kdo právě utekl z léčebny pro choromyslné. Na mou reakci se jen usmál.

Kde byl ten Felix, co mi tu minule usiloval o život? To jsou tu všichni tak v pohodě? Doufám, že ano… Ale Jane nevypadá na nějakou bůhvíjak skvělou holku. Ale říká se: Nesuď knihu podle obalu. Takže i já se podle toho také budu řídit.

„Dobře, takže jdeme?“

„Jasně!“

„No takže… Myslím, že Caius tě nemá moc v lásce, takže ho moc neprovokuj. On nemá rád nikoho. A když bude zlý, prostě to vem jedním uchem tam a druhým ven, hlavně mu neodporuj! Mohlo by to dopadnout špatně.“

„Myslíš, že by -“

„Ne, já raději nemyslím,“ řekl mi důrazně ale s rozverným výrazem. Toto byla další tvář, která mi byla až doposud skryta.

„Jdeš, nebo jsi tam zapustila kořeny?!“ volal na mě Felix.

„Cože? Jo! Už jdu, jen jsem se trochu zamyslela,“ křikla jsem.

Šla jsem poslušně za Felixem. Procházeli jsme úzkou, ale přesto honosně zdobenou chodbou. Něco zaskřípalo a já strachy málem skočila Felixovi na záda. Nevím proč, ale s ním jsem se cítila v bezpečí. I když mě chtěl kdysi zabít, věřím, že teď už by mi neublížil. Cítím z něj přátelství a důvěřuji mu. Snad jsem se v něm nezmýlila.

„Ty jsi mi nějaká lekavá, nemáš čisté svědomí,“ zasmál se, ale mně to moc směšné nepřipadalo, vážně jsem se lekla. Je to tu někdy takové strašidelné.

Procházeli jsme dalšími chodbami a chodbičkami. Chodby byly osvětlené loučemi, ale elektřina tu byla. Místy tu visel i nějaký ten obraz. Musely být asi hodně staré. Sešli jsme schody, pak jsme šli další tmavou chodbou a vyšli jiné schody. Pak jsme odbočili doprava, ale tam byl metr chodby a nic. Tedy alespoň já jsem nic neviděla, ale pro Felixovy oči zřejmě nebyl problém v té tmě rozpoznat dřevěné dveře. Se skřípáním je otevřel. Vešli jsme do další chodby, ale tady jsem už byla, teda aspoň myslím.

„Tady v té chodbě už jsem někdy byla, ne?“

„Ano, jsi docela všímavá. Tady jsi byla, když jsi s tou malou upírkou přijela pro -“

„Jo, jasně, chápu,“ nenechala jsem ho domluvit.

Došli jsme k těm zlatem pobitými dveřmi, které mi byly dobře známé a které jsem, když jsem tu byla naposled, už nikdy v životě nechtěla vidět. Felix kývnul na upíry, kteří stáli po obou stranách dveří a oni je v okamžiku rozevřeli dokořán. Opět se mi naskytl ten pohled jako před třemi měsíci. Aro a jeho bratři na trůnech, každý na svém místě. Aro uprostřed, Marcus po jeho pravici a Caius po levé straně. Jen výrazy jejich bledých tváří byly jiné. Garda se tvářila uvolněně, Aro se usmíval, Marcus byl znuděný, ale v jeho tváři byly také vidět radosti úsměvu a Caius měl neutrální výraz, krom koutků nepatrně stočených nahoru. Zaskočilo mě to. Já myslela, že Caius je vždy tím chladným, bezcitným, pesimistickým upírem, který si nikoho nepouštěl k tělu. Téměř ani své bratry…

Mé myšlenky přerušil nefalšovaně radostný Aro, který okamžitě vyskočil z trůnu a vydal se k nám. Už to nebyl ten škleb jako před třemi měsíci. Dokonce i Caius, když mě uviděl, přelétl mu po tváři úsměv. Neříkal Felix, že mě Caius nenávidí? To je teď jedno. Všichni vypadali spokojeně a šťastně. Ale Aro a jeho nádherný úsměv, při kterém odhaloval dvě řady zářivě bílých zubů a jeho karmínové oči, když se rozjasnily, zastínil vše v místnosti. Ty oči byly jako dva záchranné plameny. Plameny naděje, které vás lákají, abyste přišli blíž. Jako majáky, které pomáhají ztraceným lodím na moři.

„Bello! Jsem rád, že jste se s Felixem dostavili tak brzy, myslel jsem, že budeš spát déle,“ vyřkl a jeho oči svítily.

„No, lidé sice spí dlouho, ale až tak dlouho ne,“ usmála jsem se na něj zpátky.

„Slyšel jsem nějaký hluk, stalo se něco?“

Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří a můj obličej tak nabírá červenou barvu.

„Felixi?“ zavrčel výhružně Aro, když viděl můj výraz.

Bůh ví, co si myslí. Než se však stihl rozčílit, uklidnila jsem ho.

„Nic se nestalo. Jen jsem si myslela, že jsem v komnatách sama. Tak jsem utírala talíř po těch skvělých toastech a z ničeho nic se za mnou zjevil Felix a dost hlasitě mě pozdravil. Já jsem docela lekavá, málem jsem dostala infarkt!“ uklidňovala jsem ho a ke konci už se téměř smála.

Arův výraz byl zamyšlený, ale pak se začal vyjasňovat. Zřejmě už pochopil, že se nic hrozného nedělo. Na mě se zářivě usmál, na Felixe se ale zaškaredil.

„Musíš ji tak děsit, nakonec by se jí opravdu mohlo něco stát!“ zasyčel na něj a asi si myslel, že ho neslyším.

„Ne, to je v pohodě, on za nic nemůže, já se leknu i zavrzání na chodbě.“

Najednou se Arova tvář vyjasnila. Až moc… Usmíval se a na jeho tváři se zračila čirá radost a velké nadšení. Mám takový neblahý pocit, že se bude něco dít. A líbit se mi to asi nebude. Měla bych se bát?

„Tak a teď ti vybereme ochránce!“ zatleskal nadšeně.

Vykulila jsem na něj oči tak, že bych je za chvíli mohla lovit na podlaze. Položím mu otázku. Já sice už odpověď znám od Felixe, ale chci vědět, co mi na to řekne on.

„Na co mi bude ochránce?“ dělala jsem hloupou, ale to on vědět nemohl.

Má schopnost lhát se posunula na vyšší úroveň. Žádné červenání, žádné klopení pohledu. Já prostě musím zjistit, co se to děje.

Do našeho hovoru se zapojil i někdo, koho bych nečekala. Caius. V cuku letu byl u naší trojice.

„Ale Aro, ještě ani nevíš, jestli tu chce Bella zůstat! Neměl by ses nejdříve zeptat jí, než to vezmeš jako hotovou věc?“

Nelíbilo se mi, jak to nazval. Ale na jednu stranu měl pravdu. Jak si mnou může být Aro tak jistý? Jak může vědět, že… Aha! On zřejmě četl ten dopis, co jsem psala Edwardovi. Proto už ví, že tu hodlám zůstat. Ale stejně mě štve, jak si je naprosto jistý. Mám sto chutí dělat drahoty, ale ne, já budu hodná holka.

„Bello, zůstaneš tu s námi?“ okamžitě napravil svou chybu Aro.

„Jasně, proč bych sem jinak jezdila?“ obrátila jsem odpověď v otázku.

Oba jen pokrčili rameny.

„Třeba se jen podívat na exkurzi,“ vtipkoval s nimi Marcus, který už u nás stál také.

Když jsem zaslechla slovo exkurze, tak mě zamrazilo. Ještě teď si vybavím obličej té ženy, co – Ne! Nemysli na to, nemysli na to!

„Ehm, ne. To raději ne, žádné exkurze. Raději nedráždit hada bosou nohou.“

To je pravda. Raději nedráždit. Ještě by si to mohli rozmyslet. A na exkurzi? Brrr!

„Jak to myslíš?“ zeptal se Marcus.

Nadzvedla jsem obočí a nasadila výraz ala Ty nevíš? To už máš sklerózu? Jsi sice starý, ale jsi upír! Jen přikývnul.

„Ne, tak dost, to by stačilo! Všichni si jdeme sednout a probereme ty ochránce,“ prosazoval se Aro.

Ještě než to dořekl, tak už všichni tři seděli na svých trůnech a já stála těsně u toho Arova. Felix stál asi dva metry ode mě. Jak jsem dostala až sem? No nic. Tohle raději nebudu řešit, stejně by to nemělo cenu. Prostě jsem tu najednou stála. Ta upíří síla a rychlost mi za chvíli tady asi začne lézt na nervy.

„Takže, chránit tě bude sedm upírů a -“

Dál mluvit jsem ho už nenechala. Sedm upírů? Já nepotřebuju bodyguardy! Nejsem z cukru. Jo, jsem sice člověk a jsem o něco křehčí než ostatní tady v tom hradu, ale to neznamená, že musím mít ochranku!

„Já nepotřebuju žádné ochránce, umím se o sebe postarat sama. A i kdybych nějaké měla mít, tak sedm? Není to trochu přehnaný? Opravdu, já nejsem z cukru,“ usmála jsem se ke konci své řeči a věnovala mu vřelý pohled.

Pohled do očí mi, jak se zdá, rád oplácel. Zase jsem měla ten pocit. Pocit, jako že mu vidím až do duše. Zdá se, že to cítí naprosto stejně. A myslím, že mu tam opravdu vidím, do hloubi jeho krásné duše, je to, jako bych ho znala už léta. Jako by nás spojovalo nějaké neviditelné pouto. Emoce ve mně přímo vřely. Srdce mi divoce bilo a něco neznámého ho zahřívalo. Takový příjemný, elektrizující pocit. To vše se odehrávalo v několika málo sekundách, dokud si Caius neodkašlal a nevyrušil tak tu dokonalou chvíli.

Vytrhla jsem se z Arova pohledu, který byl snad ještě vroucnější, než ten můj. Z pohledu jsem se vymanila, ale myšlenky jsem vypnout nemohla. Myslím, že v tom jeho pohledu, který na mě upíral, bylo i něco víc. Překypoval spokojeností, štěstím a… láskou. Ne, to nemůže být pravda, můj mozek se určitě zase přehmátl. Nebo jen vytvořil obraz, co chce vidět. Proč bych chtěla, aby se na mě díval s láskou? Ne, to já přece nechci, je to Aro! Ale, co když bych to možná chtěla? Z mého bloumání v mé mysli mě vyrušil ten líbezný hlas.

„Bello, potřebuješ nějaké ochránce. Já vím, že nejsi z cukru, ale jsi člověk. Tak to prosím pochop,“ promlouval mi do duše.

„Ano, dobře, já uznávám. Jsem jen člověk, taky jsem trochu nešikovná, lekavá a občas utíkám hrobníkovi z lopaty, ale to neznamená, že mě musí hlídat sedm prakticky neporazitelných upírů,“ stála jsem si na svém.

„Dobře, tak budeš mít jednoho hlavního ochránce, který s tebou bude po většinu tvého času a pak ještě dva nižší ochránce, kteří s tebou budou, jen pokud si to budeš přát, nebo pokud opustím hrad. V případě, že půjdou se mnou, budou ti přiděleni na přechodnou dobu jiní, souhlasíš?“

Nadšená jsem z toho nebyla, ale byl to od něj velký ústupek. Ze sedmi to snížil na tři a ještě mám tolik štěstí, že mi nebudou pořád za zadkem. Alespoň něco, když mi už nic jinýho nezbývá… Ani jsem si nevšimla, kdy mi poraženě klesla hlava a kývla jsem mu na souhlas.

Kruci! Že já hloupá se vždycky nechám do něčeho uvrtat, nebo se nechat o něčem přesvědčit. Huso, huso, huso! Neměla ses nechat zviklat.

„Fajn, takže tvůj hlavní ochránce bude Felix, rozumíte si spolu, takže by to neměl být problém. A dalšími tvými ochránci budou Demetri a Alec,“ broukl nadšeně.

Dost se mi ulevilo, že volný čas budu trávit s Felixem a ne třeba s Jane. Demetri a Alec se zdají být taky docela fajn, takže to snad bude pohoda. Usmála jsem se na Ara, ale ve stejné chvíli jsem si uvědomila, že v místnosti už nikdo jiný není. I má stráž se vypařila. To by mě zajímalo, jak dlouho už tu stojím, když už všichni kromě Ara odešli. Ten seděl na trůně a se zájmem si mě měřil. Pak zafoukal vítr a on už tam nebyl, stál u mě a mé horké dlaně svíral v těch svých, ledových.

„Prosím, nehněvej se na mě, musel jsem tě nějak chránit. Já ti nemohu být nablízku pořád, a když tě nemám pod dohledem, tak chci mít absolutní jistotu, že jsi v naprostém bezpečí a nic se ti nemůže stát. Neber to tak, jako že bych chtěl nějak omezovat tvé soukromí, to ne, ale bylo to z mého hlediska nutné. Doufám, že ti nevadí -“ Nenechala jsem ho domluvit, kdybych ho nechala mluvit dál, strávili bychom tu asi ještě dlouhou dobu.

„Já se nezlobím, podle mého názoru to sice není nutné, nejsem z cukru, ani z porcelánu, ale když je to pro vás důležité… A jsem ráda, že to jsou aspoň takový fajn lidi, jako je třeba Felix. Jsem daleko radši s ním, než abych trávila čas třeba s takovou Jane. To bych asi nezvládla,“ zářivě jsem se na něj usmála, aby věděl, že to, co říkám, myslím naprosto vážně.

Ale už mezi námi nebyla tak velká mezera, jako když mi jen svíral ruce. Paže měl omotané kolem mého pasu a svůj obličej až nebezpečně přibližoval k tomu mému. Nevěděla jsem, co dělám, jen jsem poslouchala své srdce a emoce. Pak, bez jediného varování, spojil své rty v dokonalém polibku s těmi mými. Lehce se o mě třel a mé tělo drtil ve svém kamenném a ledovém objetí. Zapletla jsem mu prsty do jeho dlouhých, hedvábných vlasů a z úst mi vyšel nechtěný, tichý sten. Elektřina a touha, kolující mým tělem, mě doslova upalovaly zaživa. Ovládaly mě. Nabuzovaly mě. Naše rty se pohybovaly v dokonalé souhře polibků. Arova ruka se z mého boku sunula výš, až k mým vlasům, ve kterých mě jemně vískal.

Tohle kdysi dělal i Edward. Edward… Já ho zradila. Kdyby to viděl, bolelo by ho to. Ne, to nesmím dopustit! Za svůj život jsem rozdala již dost bolesti. Ale co mé štěstí? Je správné být sobecká, ale šťastná, nebo být hodná a trpět? Co mám dělat? Proč se tu líbám s jiným, když jsem se ještě vlastně ani nerozešla s Edwardem? A proč se vlastně líbám s někým, koho nemiluji? Nebo snad ano? Ne, to je blbost! Nechci, nemohu, nesmím… Nesmím se nechat ovládat emocemi a touhou, musím zase zapojit mozek. Musím se řídit rozumem.

Sebrala jsem veškerou sílu, kterou jsem v tu chvíli měla. A i když to bolelo, odstrčila jsem se od něj vší silou. Koukal na mě nechápavým, ale zároveň zlomeným a smutným pohledem. Asi tušil, co teď přijde. Prosil mě očima, abych to nedělala. Ale já jsem už nemohla. Musím si to srovnat v hlavě. Do očí se mi draly slzy. Snažila jsem se potlačit všechny negativní pocity, zatlačit slzy, ale nešlo to. Ty emoce byly moc silné. Trhalo mě to všechno na kusy. Vlhkost mých očí přesáhla kriticky bod a slzy se přelily přes okraj.

„Promiň, já… já…nemůžu,“ zachroptěla jsem a utíkala pryč z prázdného sálu a nechala ho tam stát.

Přes slzy jsem neviděla na cestu. Nevěděla jsem, kam běžím, bylo mi to jedno. Prostě jsem utíkala. Poznala jsem jen, kdy jsem proběhla kolem stráží u dveří velkého sálu, a když jsem o pár metrů potom narazila do něčeho tvrdého a dopadla na studenou zem.

„Bello, co se stalo?“ ptal se mě známý hlas. Byl to Felix, mohla jsem tušit, že bude někde poblíž.

„Fe-Felixi!“ vzlykla jsem.

Nic neříkal, jen se ke mně sehnul a hladil mě po zádech. Byl mi oporou, byl to můj přítel. Věřila jsem mu.

„Mohl bys mě prosím vzít do pokoje?“ šeptla jsem a vzhlédla k němu svýma uslzenýma očima.

„Jistě.“

Vzal mě do náručí a letěl vysokou rychlostí, ale víc jsem toho už nevnímala, protože vyčerpaná pláčem a návalem emocí jsem usnula.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá růže - 4. kapitola:

 1
11.08.2012 [1:24]

NualaNádherné!!!!!! Emoticon

4. martty555
17.12.2011 [19:31]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.08.2011 [21:54]

Veubellatehle povídka je naprosto dokonalá! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 04.06.2011 [22:19]

ježiši to je tak krásný! jsem normálně brečela a to se mi u ostatníh povídek nestává, ach jo. to je tak nádherný až z toho pláču' všechno bylo tak procítěný a tak úžasný ten polibek. to popsání emocí. prostě všechno bylo naprosto nádherný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.06.2011 [19:57]

VeronixikaKrásné. Už tovypadalo jako pohádka, ale naštěstí jsi rychle zasáhla a zničila všechno štěstí! Ne, to nemyslím naštvaně, nebo dokonca nazuřeně, jak by se mohlo zdát. Já to myslím vážně štastně. Možná jsem nepřejícný člověk, ale přece by to taklhe rychle nemohlo takhle super skončit ne?

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!