Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá růže - 2. kapitola

15.01.2011 (19:45) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 4156×

2. kapitola - První pohled

(Aro)

Ležela přede mnou na zemi a tvrdě spala. Přinesl ji Felix, usnula na ulici, musela být hodně vyčerpaná. Poté, co ji položil na zem, jsem se potichu dohadoval s Caiem, kdy ji přeměnit. Caius trval na tom, že pokud se okamžitě sama nevzbudí, že ji musím proměnit hned, nebo ji zabít. A Marcus s ním bohužel souhlasil. Ale jen s přeměnou, Marcus ji zabít nechtěl.

„Nač to oddalovat, Aro? Upírem se stane tak jako tak,“ řekl mi tím svým netečným tónem, který mi už pomalu začínal lézt na nervy. A nejen mně.

Uběhlo půl hodiny a Bella stále nic. Jen se dvakrát převalila na jinou stranu. Byla zabalená ve Felixově plášti, takže jí zima nebyla. Nechtěl jsem, ale musel jsem to udělat, jinak by ostatní zjistili, co se to tu doopravdy děje. Jediný, kdo věděl, co k Belle cítím, byl Marcus, který cítil mé vazby k ní. Naštěstí, Marcus si nechává vše pro sebe, za což jsem mu vděčný. Musím ji proměnit a musím to udělat hned. Kdyby si jen Caius tak tvrdohlavě nestál na svém! Ale nemohl jsem se s ním moc hádat, bylo by mu to podezřelé.

Vstal jsem z trůnu a pomalu kráčel k ní, k bezmocné spící dívce, kterou jsem bezmezně miloval. Klekl jsem si k ní a opatrně ji nasunul k sobě do náručí. Mé rty se dotkly jejího krku. Neubránil jsem se polibku na její obnažený krk. Naštěstí si ho nikdo nevšiml, krom Marca, který docela dobře věděl, o co jde. Mé zuby hledaly její krční tepnu, do které jsem jí měl vpravit jed, který ji má změnit na jinou, mocnou, bytost. Chystal jsem se zanořit své zuby do jejího krku, když se probrala a prudce se posadila. Tím prudkým pohybem mě od sebe odmrštila, teda spíš odmrštila sebe. Asi se lekla. Ale co teď?

(Bella)

Cítím na krku ledové rty a… jazyk se zuby ostrými jako břitva. Zuby se dotkly mého krku. Ne, to ne! Já nejsem k jídlu, nechte mě!

V tu chvíli jsem se prudce posadila. Nevěděla jsem, co se děje, nebo kde to jsem, ale bylo mi to jedno. Jak rychle jsem vstala, tak rychle jsem si zase lehla. Neuvědomovala jsem si, kde se to nacházím, jediné, co jsem věděla, je to, že už nejsem na ulici. Zavřela jsem oči a chtěla znovu usnout, ale zazvonil mi mobil. To bude určitě táta. Ale to jsem se mýlila.

„Hmm, haló?“ řekla jsem rozespale, že tomu nebylo téměř rozumět.

Bylo to spíš jen takové zahuhlání. Ale volající tomu zřejmě rozuměl.

„Bello!“ zahřměl hlas v telefonu. Teď z toho hlasu vyprchala zlost a nahradila ji prosba a zoufalství.

„Bello, jak jsi mi to mohla udělat? Jak - “ spustil na mě můj bývalý přítel, ale neměl šanci to doříct, protože jsem ho přerušila.

„Edwarde, voláš nevhod. Jsem ospalá, teď jsem se vzbudila vinou tvého telefonátu! Takže mi zavolej, až se vyspím. Což by mohlo být tak… za týden. Ahoj!“ rázně jsem ukončila náš hovor.

Nebyla to tak docela úplně pravda, ani to o vině, ani to o týdnu, ale to Edward vědět nemusí. A pravda je, že jsem vážně hodně unavená. Konečně jsem se opět začala propadávat do temnoty, ale znovu zvonil telefon.

„Haló?!“ vyštěkla jsem už trochu vztekle.

„Bello, poslouchej mě!“ prosil mě Edward.

To už jsem to nevydržela. Byla jsem unavená a vzteklá. A momentálně mě Edward docela dost naštval. Ne, že bych nechápala jeho pocity, ale to je moje rozhodnutí.

„Edwarde, dej mi pokoj!“ řekla jsem a típla to.

Po delší chvíli ticha jsem byla konečně schopna usnout. Zazvonil telefon potřetí. Na to už jsem vážně neměla nervy a vypěnila jsem. Neřvala jsem, nenadávala, nic. Ani jsem to nezvedla, jen jsem ten mobil vzala a vší silou jsem jím mrštila o zem. Telefon se rozletěl na stovky kousíčků. Jen se to stalo, už se ze všech stran ozýval smích známých hlasů. Nebyla jsem schopna určit, komu ten smích patří. Zabručela jsem a převalila se na druhý bok. Je mi jedno, kdo se směje, na to jsem moc unavená. Když už jsem si byla jistá, že neusnu, pomalu jsem otevřela oči a pokusila se nastartovat mozek tak, abych byla schopna zformulovat smysluplnou větu. Sluneční světlo mě oslepilo.

„Já, kde to jsem?“ zamumlala jsem potichu.

Nikdo mi neodpověděl. A protože to ostré světlo mě stále oslepovalo, chtěla jsem se schovat do toho šedého pláště.

„Hele, vem si svůj plášť,“ řekla mi vysoká tmavovlasá postava.

Jen co jsem zaostřila, tak jsem ho poznala. Na tu tvář jsem prostě nemohla zapomenout.

„Ahoj, Felixi,“ pozdravila jsem ho, dívajíc se mu do očí.

Byly takové, jaké jsem si je pamatovala. Jen nebyly tak zuřivé, tak zabijácké. Neměl ten svůj vražedný pohled. A jsem ráda, protože to by se mnou byl už amen. Naopak. Vypadal, jako by si ze mě utahoval.

„No nazdar! Můžeš mi říct, proč se válíš na ulici? Kdo se s tebou má tahat?!“ řekl mi.

„Ehm, cože?“

Nechápu, o čem to mluví. Tahat? Co tahat? Proč? Nebo o čem to mluvil. Když viděl, že se absolutně nechytám a nevím o čem je řeč, tak mi odpověděl.

„Jé! Nic, to neřeš. Měl jsem vědět, že člověk není schopen vnímat nic, co mu řeknu!“ rýpnul si do mě, stále s žertovným výrazem v očích.

Takového jsem ho neznala. Obrátil oči v sloup. Jelikož stál přesně nade mnou, tak jsem to viděla dobře. Tak teď už si ze mě opravdu utahoval. Pokusila jsem se vstát, ale to bych to nemohla být já, abych neuklouzla. Před dopadem na tvrdou zem mě zachránily něčí studené ruce.

Když se mi konečně podařilo trochu se vyškrábat na nohy a zvedla jsem zrak, málem mi vypadly oči z důlků. Stále mě svíral v pažích a vypadal šťastně. Ten, který mě zachránil od pěkné modřiny na zadní části těla. Aro. Nemohla jsem tomu uvěřit. Z čeho má takovou radost? Že by ta zvláštní anomálie v mém těle, zvaná štít zklamala? Že by vypadal jako šťastné dítě, protože mi může číst myšlenky? To je možné.

„Vítám tě ve Volteře, Bello,“ řekl s jemným úsměvem na rtech.

Vůbec to neznělo tak jako minule. Jeho falešný a natěšený tón nahradila procítěnost a upřímnost.

„Dobrý den, díky,“ odpověděla jsem mu upřímně.

„Prosím, tykej mi, Isabell"

Jen jsem kývla hlavou na souhlas, protože ničeho víc jsem nebyla schopna. Snažila jsem se vymanit z jeho pohledu, který mě svíral a nutil mě, abych se do jeho očí dívala dál. Ne! Dost! Odpoutala jsem se od jeho pronikavého pohledu, který se mi vpaloval až do duše, a vyprostila se z jeho náručí. Stála jsem pevně na zemi, už jsem neměla na čem uklouznout. Vzpamatovala jsem se a rozhlédla se po sále, ve kterém jsem byla před třemi měsíci. Všichni se tvářili normálně, dokonce až radostně. A proto mě zaujal jediný nenávistný pohled, který směřoval přímo na mě. Vrhala ho na mě žena, o něco málo menší než já, s černými vlasy, úzkými rty a rudýma očima. Samozřejmě byla neuvěřitelně krásná, byla to upírka. Ale její krása nebylo to, co mě zaujalo. Zaujal mě ten nenávistný pohled, kterým si mě měřila. Zavrčela na mě. Nechápu, o co jí jde. Když Aro viděl, jak na ni zírám, tak se jen potutelně usmál, ale ve tváři mu hrál i hněv.

„Sulpicie!“ zařval na ni tak, že jsem leknutím nadskočila.

„To nic, Isabell, té si nevšímej!“ mávl rukou.

Skoro jsem nevnímala šokované výdechy celé gardy, protože jsem měla co dělat, abych zjistila, co se děje. Aro vypadal jako andělské dítě, a to bylo co říct. Minule, když jsem ho viděla, tak se snažil o to, aby tak vypadal, ale teď to bylo upřímné.

„Isabello,“ ozval se Aro. „Chtěl bych se tě zeptat, kdy bys byla schopná absolvovat přeměnu?“

„Já nevím, mně je to jedno,“ zněl můj rozespalý hlas sálem.

„Dobrá, až na to přijde, proměním tě,“ řekl vesele, ale zároveň s bolestí v očích.

Co tomu upírovi je? Vždycky byl tak rozjařený, až jsem si myslela, že je na drogách.

„Pojď, Isabell, odvedu tě do tvých komnat,“ řekl a vypadal už zase vesele.

Jeho nálady se mění více než počasí o aprílu. Nabídl mi rámě, které jsem přijala, a nechala se vést. Vycházeli jsme z velkého sálu, když jsem uslyšela rozzuřené, ale zároveň zhrzené zavrčení. Protože jsem chtěla vidět, co se děje, pokusila jsem se otočit, ale Aro mi v tom zabránil. Jen koutkem oka jsem viděla, kdo to je.

„Ty jedna proradná mrcho! To je můj manžel!“ zařvala Sulpicie, která mě před chvílí propalovala tím nenávistným pohledem.

V tu chvíli se Aro prudce otočil, čímž mě odmrštil. Kdybych se nedržela jeho ruky a on mě včas nechytil, skončila bych jako nová tapeta na stěně velkého sálu. Vše bylo tak rychlé, že jsem to téměř ani nepostřehla. Sulpicia se rozběhla, zřejmě s úmyslem zbavit se mě. Ale to co následovalo, mi vyrazilo dech. Ještě než se na mě ta můra stihla vrhnout, postavil se přede mě Aro a výpad jí oplatil. Prali se na život a na smrt. Jen jednou jsem takový souboj viděla, když jsem byla plně při smyslech, a to když se Edward rval s Felixem. Ale tohle bylo mnohem rychlejší, nebylo vidět, kdo vyhrává. Jediné, co jsem vnímala, bylo zuřivé vrčení a cáry hábitů, které z obou lítaly. Najednou, z ničeho nic Aro se Sulpicií udělal díru do zdi, vzal ji za vlasy a prudce trhl. Její krk neměl šanci tomu náporu síly odolat. Rozsypala se jako porcelánová panenka. Ani jsem nemrkla a kusy, které z té upírky zbyly, se pozvolna měnily v prach. Ten pohled nebyl hezký.

Pak už jsem nevnímala nic. Pohltila mě tma. Jen zdálky jsem slyšela něčí hlas, jak na mě mluví.

Ráda bych vás poprosila o komentáře a kritiku. Stačí mi i smajloš. :-D

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá růže - 2. kapitola: