Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kroky samotou - kapitola 5

24.11.2009 (21:30) • Tal • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 934×

Večer s rodinou

Rozhodně mě pořádně namíchl. Tak schválně jestli opravdu neuteču.
Jeho dokonalý sluch se dal ošálit. Došla jsem k umyvadlu a pustila vodu. Pak jsem si zula boty a přistoupila k otevřenému oknu. Tkaničky svázala k sobě a pověsila si botky kolem krku. Stoupla si na okno a pomalu se spustila dolů. Ošetřovna nebyla vysoko takže když jsem vysela dolu za okenní rám měla jsem pod sebou necelé dva metry. Pustila se a dopadla na trávník. V hlavě se spustila řetězová reakce drobných výbuchů a já se zapotácela.
Prudce jsem vydechla a dala se do pohybu. Boty jsem si nandala až po několika metrech, všechny smysly vybičované na maximum. Došla jsem až k okraji budovy a rychle pohlédla směrem ke vchodu. Do háje.
Stáli na parkovišti a zřejmě čekali na svého bratříčka. Neměla jsem šanci dostat se ke své skřínce, aniž bych upoutala jejich pozornost, ale na druhou stranu jsem se mohla dostat k motorce. Stejně pochybuji, že by tam moje věci ještě byly. Určitě je už vyzvedl. Dokázal se k nim dostat i bez mé asistence. Znovu jsem sundala botu a tentokrát nadzvedla vložku. Vyndala jsem klíček. Snad si někdo nemyslel, že bych nechala něco tak cenného bez dozoru. Klíček od motorky jsem nosila všude sebou.
Adrenalin je nejlepší anestetikum, bolest ze zmírnila. Rozhodla jsem se vyzkoušet Benův výcvik a obejít čtyři upíry. Naštěstí stála moje motorka na vzdálenější straně parkoviště. Plížila jsem se mezi auty a snažila se mít je neustále v dohledu musela jsem vědět, kde jsou. Stačilo se nepozorovaně dostat k motorce, pak už mě mohli klidně zahlídnout, protože si nedovolí takhle na veřejnosti zasáhnout.
S nemalým úsilím se povedlo. Naskočila jsem a nastartovala. Všechny pohledy se v momentě upřely na mě. Vystřelila jsem ku předu právě, když se otevřely dveře od školy. Projela jsem v téměř těsné blízkosti udivených pozorovatelů a vyjela na silnici.
Nedovolila jsem si jed moc rychle vzhledem k nedostatečné vybavenosti ochrannými prostředky. Tedy přilbou. Za okamžik mne dostihlo stříbrné auto. Pokračovala jsem dál stejnou rychlostí s pronásledovatelem v zádech až k domu. S motorkou jsem zajela do garáže. Auto zastavilo na příjezdové cestě a já vyšla vyšla vstříc jeho řidiči.
„Něco sis zapomněla.“ řekl Edward a podával mi moje věci.
„Moc děkuji, věděla jsem, že budeš tak laskav a doneseš mi je.“
„Jistě.“
„Co to vyvádíš?“ Pronesla Bella naštvaně.
„Miluju výzvy a téhle jsem nemohla odolat.“
„Jaké výzvy.“
„No, přece. Mě neutečeš.“ odpověděla jsem s mírným úsměvem.
„Asi si na tebe budu muset dát větší pozor.“
„Nejspíš.“

Společně jsme všichni vešli do domu. Jako naschvál byl táta i René doma. Když nás uslyšeli přijíždět tak už čekali v kuchyni.
„Ahoj.“ pozdravila jsem ve dveřích.
„Co se ti stalo.“ René ke mně v momentě přiskočila.
„Jen menší nehoda při tělocviku.“
„Proboha.“ začala si prohlížet můj obličej tak, že si ho natáčela, aby na něj dobře viděla.
„Vážně to nic není.“ konečně jsem se vyprostila z jejích rukou.
„Ukaž se.“ přišel ke mně i táta.
„Já myslel, že se perou jen kluci.“
„Jo, a já s Bellou.“
„Asi se nemusím ptát, kdo vyhrál.“

V pokoji jsem vylovila pilulku proti bolesti. Měla jsem je předepsané na koleno. Nebrala jsem je, protože jsem po nich byla úplně zpitomělá. Teď byla, ale výjimečná situace, hlavu jsem měla jako ve svěráku a nemohla jsem dost dobře přemýšlet. Pak jsem se šla konečně omýt, po dnešku jsem to opravdu potřebovala. Navlékla jsem na sebe rolák, který bezpečně zakrýval ruce i krk. Hlavně jsem nechtěla, aby je viděl Edward sice by nejspíš nepoznal od čeho jsou, ale nehodlala jsem nic riskovat. Naopak drobnou jizvičku na lýtku by poznal stoprocentně.

Když jsem o pár minut později sešla dolů stále tam byli oba dva. Ach jo.
Měla jsem v úmyslu v rychlosti do sebe naházet jídlo a zmizet z dosahu a dohledu naší návštěvy.
Člověk míní rodič mění.
„Taro pojď se s námi podívat na film.“ René byla nadšená.
„Pojď jídlo si sníš u televize.“ vlekla mě za sebou. Pak mě zastrčila do křesla a položila mi do ruky talíř s toasty.
Nechtěla jsem si to u ní rozházet tak jsem raději mlčela.
„Hrozně dlouho jsem ho chtěla vidět a Edward mi ho půjčil. Kam jdete pojďte  se taky dívat. Na sebe máte spoustu času jindy. Snad si ho uděláte i na nás.“ Sršela dobrou náladou křeslo si otočila tak aby mohla dobře sledovat obraz. Táta si svoje odtáhl k jejímu a uvelebil s nohama na štokrdleti.
Edward s Bellou se posadili na gauč ke mně. Bella se mu stulila na rameno a zjevně jí nevadilo, že musí trávit volný čas sledováním televize se svojí rodinou.  Takže zřejmě jsem byla jediná, kdo z toho byl mírně rozladěný. No, mírně. Ze začátku to ušlo věnovala jsem se svému jídlu. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem dojedla. Film byl nějaký neuvěřitelný slaďák při kterém si možná i popláčete. Hrůza. Dvojice vedle mě se k sobě láskyplně tulila stejně jako ta přede mnou. Teď jsem si připadala jako páté kolo u vozu. Naštěstí jen do té doby, než prášek na bolest zapůsobil a mě se začali klížit oči.
Zachránil mě spánek a poměrně tvrdý,  což nebylo právě nejlepší. Vzhlede k tomu, že nikdy nevíte, co na vás může zaútočit.
Když zjistili, že jsem usnula René mě opatrně vzbudila a poslala mě do postele. Dnes jsem za to byla skutečně ráda. Opět jsem provedla svůj rituál před spaním, totiž zabezpečení pokoje. Zalezla do postele a dala dobrou noc fotografii.

Autor: Tal, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kroky samotou - kapitola 5: