Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kroky samotou - kapitola 4

20.11.2009 (08:30) • Tal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 659×

Drobná nehoda

S tátou jsem se viděla opět až u snídaně. Tentokrát tu byla i René.
Samozřejmě se mě vyptávali na první den ve škole. A co jsem všechno dělala a jestli se mi tu líbí. Nakonec mi navrhli jestli s nimi nechci o víkendu odjet. Táta měl nějakou práci ve městě a Bety jela s ním aby si udělali chvíli na sebe. S poděkováním jsem odmítla. Jednak jim nechci kazit společné volno a hlavně jsem měla v plánu užít si okolní přírody.


Seděla jsem na hodině biologie a sledovala nezáživné video. Další chvilka k přemýšlení. Uvažovala jsem jestli si nemám najít brigádu. Peníze jsem měla, ale chtěla jsem si je nechat na účtě, člověk nikdy neví. A nechtěla jsem být zcela závislá na René a tátovi. Něco jsem měla našetřeno z vlastních zdrojů. Z mé první a jediné brigády.

Přišla jsem domů bylo hodně pozdě. Batoh jsem hodila ke dveřím a zamířila do koupelny.
„Nevíš kdy máš přijít domů!“ ozvalo se za mnou. Matka se vynořila ze tmy a kolébala se směrem ke mě.
Nereagovala jsem na ní.
„Kdes byla.“ zařvala opilým hlasem.
„Je ti po tom houby.“ Odpověděl jsem jí suše a dál si omývala obličej
Rozmáchla se a mě srazila k zemi facka.
„Chceš tady zůstat tak. Budeš makat.“
„A ty snad makáš.“ Odsekla jsem a třela si bolavou tvář.
Tentokrát mě stihl kopanec. „Našla jsem ti práci. Opovaž se tam nechodit jinak potáhneš z domu.“ Bylo to tu hrozný, ale věděla jsem, že může být hůř tak jsem souhlasila.
Druhý den jsem už stála před domem který vypadal spíš jak stará tělocvična.
„Tak prej potřebujete ňák vypomoc s tim uklízením. A tak.“ Muž který na mě překvapeně hleděl mohl být věkem kolem padesáti, až později jsem zjistila že je to mnohem víc.  Měl krátce střižené vlasy už trochu prošedivělé. Stejně tak i vousy. Kulhal na jednu nohu.
Sjel pohledem moje potrhané džíny a rozmačkané triko.
„A co do školy už máš úkoly udělané.“
„Tss. A co je vám po tom. O mý úkoly se nestarejte. Já taky nestrkám nos do vaši věcí.“

Z Benem to nezačalo moc slavně, ale jak říkal všiml si na mě něčeho zvláštního a vzal mě pod svá křídla. Měla jsem štěstí. Vychoval ze mě alespoň trochu slušného člověka a naučil mě i mnohem víc. Nikdy, ale nikdy nechtěl abych do jeho světa patřila úplně. Hlavně kvůli životu, který bych musela vést.  Snad si i myslel, že na to nemám. Nakonec to dopadlo jinak než kdokoli zamýšlel. Na každý pád mu vděčím za hodně. Když zjistil, že moje matka mi všechny peníze zabaví tak mi kromě dohodnuté částky dával i něco navíc, co jsem si mohla ulít. Peněz měl dost.

Konečně nadešla poslední hodina. Tělocvik. Nemohla jsem se dočkat až ze sebe dostanu všechnu přebytečnou energii. Moje tělo doslova lačnělo po pohybu. Cestou jsem si pobrukovala a občas mezi kroky zařadila otočku. Ať si všichni myslí, že jsem blázen.

Venku bylo sice zataženo, ale nepršelo takže se bude hrát baseball.
„Copak jsi nějaká mrzutá?“ Prohodila jsem směrem k Belle.
„Jsem nešika a tělocvik je nejlepší příležitost k nějaké nehodě.“
„Tak je to tak špatné.“ její výraz mluvil za vše.
Před zápasem jsem si dala ortézu na koleno aby nedošlo k nějaké újmě. Rozhodně jsem nechtěla navštívit místní nemocnici. Dokonce se mi povedlo se převléknout aniž by si někdo všiml mých jizev. A pokud si všiml nedával to najevo.
Á máme publikum. Přišlo se na nás podívat několik lidí. Mezi nimi i Cullenovi-
Ach jo. Zřejmě chtějí vidět Bellu v akci. Až na Rosalii, která se tvářila znuděně a možná i podrážděně třeba se jinak tvářit neumí.
Rozhodně jsem si tím nehodlala zkazit zápas. Těšila jsem se až se budu válet v prachu. A doufám že se mi povede homerun.
Byla jsem v týmu s Bellou a musím říci, rozhodně nepřeháněla. Ale co je to jen hra. I když já se do ní pustila se zuřivostí a dala do toho vše. Až teď jsem si uvědomila jaké úžasné možnosti mi poskytují nové schopnosti. Bylo daleko snazší odhadnout trajektorii míčku. Rychlejší reflexy. Prostě úžasné. Povzbuzování davu mě doslova vybičovalo k maximálnímu výkonu. A když jsem skokem zalehla metu ozval se jásot.
Jen velice neochotně jsem se vydala na střídačku. Byla tam k Belle.
„Jsi vážně dobrá.“
„Dík.“
Společně jsme ostatní sledovali při hře. Nenápadně, alespoň doufám, jsem se vytratila, když se Alice přiblížila ke střídačce aby něco řekla jí.

Konečně. Chystala jsem se znovu na hru a upravovala si ortézu. Bela šla na  pálku. Periferním zrakem jsem zachytila pohyb.  Chtěla jsem zaostřit, ale v tu chvíli jako by někdo otočil vypínačem a všechno zhaslo. Šokem jsem úplně ztuhla. V okamžiku jsem ucítila ránu. Prudká bolest mi projela celým obličejem až do hlavy takže jsem v prvním okamžiku nevěděla kam šel zásah. I když to byla pořádná šlupka ustála jsem to. Bod pro mě.
Z nosu se mi spustila krev.
„Kruci.“
Tentokrát se mi opravdu rozsvítilo. Zrak se mi vrátil.
„Taro, promiň.“  byla hned u mě. Začali se pomalu sbíhat ostatní.
Rychle jsem pohlédla k lavičkám. Cullenovi zmizeli jak mávnutím kouzelného proutku. Ještě, že tak.
„Moc se omlouvám. Taro.“ podívala jsem se na Bellu a viděla její zdrcený výraz. Chtěla jsem se tomu zasmát. Hrozně to zabolelo. Nesmějte se s krvácejícím nosem ani se zlomenými žebry - dost to bolí. Vím to z vlastní zkušenosti.
„Nechtěla jsi.“ řekla jsem jí, ale nebyla jsem si jistá jestli mě slyšela.
„Slečno Wilsonová jste v pořádku.“ Jo v úplným jen mi z nosu teče červená a hlavu mám jako by mi v ní vybuchl granát, ale jinak jsem naprosto v pořádku.
„Pomozte jí na ošetřovnu.“ Nestála jsem o to aby se o mě někdo staral a tak jsem vyrazila sama.
Bella mě doprovázela, ale držela se pár kroků za mnou. Zdravotnice ze mě radost neměla. Dala mi mokrý hadr a čekala až to přestane téct.
„A co je vám.“ směrem k mému doprovodu.
„Je mi zle.“
„To je dnes den. Pojďte se mnou.“ odvedla jí aby snad opravdu neomdlela. Když se krvácení zastavilo donutila mě lehnout si na lehátko a čekat než se mi přestane motat hlava.
„Až vám bude líp můžete jít.“
„Díky řekla jsem.“ odešla do vedlejší místnosti, kde byla B.ella
Ten výpadek zraku byl jen dalším znamením mé přeměny. Ze začátku se objevovali daleko častěji. Několik hodin jsem třeba vůbec neslyšela. Nebo naopak všechno slyšela moc dokonale. Z těch všech vjemů jsem se málem zbláznila. Bylo to příšerné utrpení.
Ozvalo se klapnutí dveří následované tichými kroky. Nadzvedla jsem se na loktech a pohlédla na nově příchozího a raději se zase položila.
„Belle se z krve dělá zle.“
„A tobě ne?“
„Ne.“ odpověděl a pevně sevřel čelisti. Se škodolibým potěšením jsem ho pozorovala.
„Jen jsem chtěl říct, že je venku až budeš chtít odjet tak přijď čekáme na chodbě.“
„Jak odjet.“ Prudce jsem se posadila a v hlavě mi opět zabušilo.
„Přece si nemyslíš, že tě necháme odjet samotnou.“
„Co moje motorka?“
„O to se postarám.“
„Já rozhodně pojedu sama a na motorce.“ Nejspíš ho to pobavilo protože s úsměvem prohlásil : „To těžko, mě neutečeš. A rozhodně nedovolím aby se Bellině sestře něco stalo.
„Nejsem její sestra.“ Pokrčil rameny a odešel.
Rozhodně mě pořádně namíchl. Tak schválně jestli opravdu neuteču.

Autor: Tal, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kroky samotou - kapitola 4: