Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kroky samotou Kapitola 2

25.09.2009 (09:00) • Tal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1224×

Kapitola 2 Nové začátky

Slyšela jsem housle. Nádherná melodie mě omotala jako drobné pavučinky. Připadala jsem si stejně sevřená v jejích tónech. Ano jako moucha. Rozhlédla jsem se a doufala, že to bude stejné jako tenkrát. Celou duší jsem se k tomu upínala. Bylo. Stál ve stínu. Usmál se a já pocítila touhu tančit. Místností pronikalo zlaté světlo. Venku svítilo slunce, ale tady vládlo přítmí až na těch několik pruhů zlata. Jemně se tu vlnila zrnka prachu. Udělala jsem první krok. Pohyb rukou. Cítila jsem hudbu uvnitř sebe. Začala jsem tančit. Dala jsem do toho všechnu radost z pohybu i melancholii, která vyznívala z nádherných tónů. Podlaha pod mými kroky jemně vrzala a doplňovala tak hudbu. Že něco není v pořádku jsem si uvědomila po chvíli. Necítila jsem to zvláštní napětí v koleni, které jsem měla v posledních několika letech.
Pak hudba utichla. Zastavila jsem a rozhlédla se okolo. Byla tma. Zachvátila mě panika. Místo slunce tu teď byli jen mihotavé odlesky z pouličního osvětlení.
"Bene!" zavolala jsem a hlas prořízl temnotu. Prkna tentokrát vrzala, ale nepříjemně, strašidelně. Srdce mi bušilo a já věděla, že není něco v pořádku. Nechtěla jsem jít dál, ale musel. Jako bych byla v předem určené hře a postupovala podle scénáře. Autor byl krutý jak život.
Prošla jsem do vedlejšího pokoje. Na zemi tu byla louže. Černá schýbla jsem se níž a zahlédla, co je příčinou.
"Bene." zašeptala jsem. Chtěla jsem k němu vykročit, ale pak mi došlo co se stalo. Zakřičela jsem.

S trhnutím jsem se posadila na posteli a hmátla po jílci. Vytáhla meč a skulila se vedle postele.
Nic. Pokoj vypadal stále stejně jako před usnutím. Zbystřila jsem smysly. Byl tu. Někde blízko. Určitě u ní v pokoji. Teď jsem zaslechla kroky. Rychle jsem zalezla do postele a meč schovala pod přikrývku. Dveře se otevřely.
"Jsi v pořádku?" ve dveřích stála Bella.
"Jen zlí sen, běž spát."
"Kdybys něco p...."
"Ne nic, jsem dobrá." Ještě si mě prohlédla, než za sebou zavřela dveře a já zůstala v sama v temnotě.
Jak kroky utichli zase jsem vstala. Udělala jsem chybu. Okno jsem zavřela, ale něco jsem zapomněla udělat. Položila jsem na parapet stoh knih. Pokud někdo otevře okno uslyším to,  protože se hromádka sesype.
Za dveře jsem umístila židli a doufala, že to pomůže. Zítra musím sehnat něco lepšího.
Vytáhla jsem z pod pokrývky meč a uložila ho na své místo, nebezpečnější by bylo už jen spát s chřestýšem. Vlastně ještě něco. V tuhle chvíli to bylo pravděpodobnější než ten chřestýš.
Musela jsem přemýšlet o svém snu. Byl v něčem hodně jiný než skutečnost. Tehdy tam nebylo tolik krve, vlastně skoro žádná.

Probudilo mně drnčení budíku. Byla jsem hned vzhůru a ztišila rámus. Nevěděla jsem v kolik tady vstávají. Vyhrabat se z postele první úkol dne. Druhý odstranit židli. Třetí rozcvička. Zvolna jsem začala s protahováním, zvyk od té doby, co jsem začala chodit do baletu. Moje tělo teď bylo z formy. Není divu po dlouhé pauze. Dále následovalo lehké posilování.
Skončila jsem až když jsem ucítila bolest v koleni. Jasné varování. Nepřeháněj to!
Nebylo to tak hrozné jako jindy. Právě moje proklaté koleno mně donutilo ukončit rozběhnutou taneční kariéru. Tedy koleno za to nemohlo samo od sebe. Samozřejmě. Postarala  se o to moje matka, která mně v jednom ze svých záchvatů vzteku poslala ze schodů a tím přímou cestou do nemocnice.
Mohla jsem tak dát sbohem jediné možnosti jak se dostat z bahna ve kterém jsem žila. Můj svět se tak rozložil na molekuly a já se propadla na tvrdé a dost studené dno. Matka neprojevila nejmenší náznak lítosti. Možná to je ten důvod proč jsem její smrt nedokázala oplakávat. Nebo bylo důvodem, že právě ona mi vzala slzy.

Ozvalo se zaklepání "Už jsi vzhůru?" byl to táta.
"Jo hned jdu."
Spala jsem v pyžamu s krátkým rukávem, protože jsem alespoň ve svém vlastním pokoji chtěla shodit svoje maskování. Teď jsem mohla sledovat tátův pohled, který putoval od mého krku, až po předloktí. Pak se rychle zadíval jinam a řekl : "Tak si pospěš ať první den nepřijdeš pozdě."

Posadila jsem se ke stolu a vychutnávala si snídani. Bella byla nahoře  v koupelně a já konečně měla  tátu sama pro sebe.
"Večer jsem tě slyšel křičet.? zkoumavě mě pozoroval.
"Někdy mám noční můry. Ale nic to není."
Přikývl. Pak nastala chvilka mlčení
"Víš říkala jsem si o čem píšeš?"
"Jestli tě to zajímá tak ti můžu dát přečíst nějaké své články."
"Myslela jsem. Třeba nějaké vraždy v okolí. Podivná zmizení nebo nehody a tak?"
Vlídně se na mě usmál. "Ty máš strach? Ale tady jsi v bezpečí je tu klid věř mi."
"Fajn."
"Kdybys měla strach tak..."
"Ne to je dobrý. Už budu muset jít."
Batoh. Boty. Klíče. A pádím.
Vyšla jsem akorát včas abych stihla zapadnout do garáže než před domem zaparkovalo auto.
Mikinu jsem složila do batohu a navlékla si kombinézu. Přejela jsem rukou po motorce a vzpomínala, kdy jsem jí viděla poprvé.
Oknem proudilo do třídy slunce  a nutilo mě ke spánku. Seděla jsem sama v první lavici. Všichni si ode mě drželi odstup. Byla jsem pro ně divná. Už jsem se s tím smířila. Byla jsem pro ně divná jako zakřiknuté dítě, které se při každém prudším pohybu bázlivě krčí. Byla jsem divná i jako ctižádostivá členka divadelního sboru, která si stále uchovala něco z toho malého děvčátka. Ještě větší odpor jsem si vysloužila v době krátce po návratu z nemocnice coby životní ztroskotanec, který vyspává na hodinách a dlouho do noci se poflakuje s podivnými existencemi s flaškou v jedné ruce a cigaretou v druhé. A konečně ani nyní s Benovou školou jsem nebyla nic pro ně. Zazvonilo a já si začala ukládat věci. Jako poslední jsem se vlekla chodbou ke své skříňce.
"Holky viděli jste to." Byla to Rachel holka od nás, její táta vlastnil velký obchod s elektronikou. Měli dost peněz a svojí dcerušku nádherně rozmazlili. Všechny se teď seběhli k ní. Rovnala jsem si věci a zaslechla jak nadšeně vykládá svá zjištění ostatním.
"Je tam nějakej kluk na motorce. A je úžasnej." v hloučku to zahučelo. Popravdě její nové objevy mi byli ukradené. Všechny se rychle vydali na průzkum terénu a já se pomalu šourala za nimi. Vyšla jsem ven a chtěla si to zamířit k Benouvu domu. "Taro." zarazila jsem se a překvapeně zjišťovala, kdo na mně mohl volat. S údivem jsem zjistila, že je to Nath a stojí u motorky. Rachel mi věnovala  uražený pohled a něco zasyčela. Vydala jsem se k němu. Usmíval se.
"Co tady děláš?"  byla jsem připravena na jízlivou poznámku, no, překvapivý a zákeřný útok jsem na veřejnosti asi nemohla očekávat. I když u něj jeden nikdy neví.
"Přijel jsem tě vyzvednout. Ber to jako omluvu."  Překvapeně jsem na něj zírala. Zasmála jsem se, ale v tu chvíli mě rozbolela naražená žebra, která výjimečně neměla na svědomí moje matka.
"Už jsi se omluvil." jen pokrčil rameny.
"Ta je tvoje?"
"Ne Benova." Podal mi koženou bundu. "Myslím, že ti bude akorát." Nakonec jsem nasadila přilbu a vychutnávala si přitom naštvané a překvapené pohledy. Nasedla jsem za něj a uvažovala, co mohlo způsobit náhlou změnu chování ke mně.
Z přemýšlení mě vytrhl až zvuk startujícího  vozu. Motorku jsem vyvezla ve chvíli, kdy auto vjelo na silnici. Poslední rychlé úpravy. A potom... Zaplavil mě blažený pocit z jízdy. Vychutnávala jsem si rychlost. Když jsem si byla jistá že mě táta nemůže vidět rozjela jsem to. Přede mnou se objevilo stříbrné auto. Rozhodně nejelo předpisově. Nechtěla jsem aby byli ve škole dřív. Bella by tam na mě určitě čekala i s Edwardem a já se mu chtěla vyhnout i celé jejich rodině.
Nehrozilo, že bych to na ně práskli vzhledem k tomu kolik museli jet.
Ještě jsem přidala a zařadila se vedle auta. Stále přidával. Chceš si hrát?. Tak fajn. Tomu pokušení jsem nemohla odolat. Odložila jsem veškerou opatrnost a vystřelila dopředu.
Když jsem je měla bezpečně za sebou trochu jsem zvolnila. Právě včas abych stihla zaznamenat červený kabriolet, který jsem dohnala hned za zatáčkou. Prudce jsem vjela to protisměru a hnala se dál. No, doufám, že jsem je moc nevystrašila. Snad si nebudou stěžovat. Nechci aby mi táta zatrhl motorku. Přeběhla přes mě ledová vlna.
Když jsem se blížila ke škole zpomalila jsem na únosnou míru a prokličkovala mezi auty až na parkoviště, kde jsem si vybrala místo a nechala tam motorku. Cítila jsem upřené pohledy mých spolužáků. Těžko říci jestli to způsobila motorka nebo to, že tu jsem nová. Možná od obojího trochu. S přilbou v ruce jsem vyrazila ke vchodu. Než jsem zašla všimla jsem si červeného kabrioletu, který  vjížděl na parkoviště. Teď jsem zjistila, že ten ledový pocit nezpůsobil ani tak strach z tátova hněvu jako přítomnost čtyř upírů v autě.

Rychle jsem procházela školními chodbami. Nechtěla jsem, aby mě někdo zastavil. Nesnáším spousty otázek a rozhodně jsem nechtěla být pro nikoho novou atrakcí pro narušení zaběhlého stereotypu v malém městě. Pochybovala jsem, že někdo z nich by skutečně jevil zájem o mou osobu z nezištných důvodů.
Mou pozornost se pokoušel upoutat nějaký kluk. Nakonec mu došlo, že u mě  nepochodí a vzdal to. Chytrý chlapec.
Konečně jsem našla kancelář, kde jsem dostala kupu papírů. Nacpala jsem je do batohu snad si zachovají alespoň částečně nějaký tvar. Sekretářka mě sjela pohledem. Měla jsem stále kombinézu, protože jsem skříňku dostala až teď.  Možná jí vadilo i mé zacházení s jejími formuláři.
Zbývalo jen svléknout ze sebe kombinézu a uložit ji do skříňky. Svižnou chůzí jsem se vydala ke své třídě. Chodby už byly vylidněné, plus pro mě.
První hodina trigonometrie. Předmět, který pro mě byl velkou neznámou a pravděpodobně se to nezmění ani nyní. Před učebnou jsem hluboce vydechla a nadechla, abych moc nefuněla. Všichni už byli na místech.
"Omlouvám se, byla jsem v kanceláři."
"V pořádku"  učitel si mě prohlédl skrz brýle.
"Tak se nám prosím představte"  tebe budu určitě milovat. Rozhodně jsem nehodlala hrát podle jeho pravidel.
"Jsem Tara" čekal jestli budu pokračovat.
"A dál?"
"Wilsonová" měla jsem matčino přímení za svobodna.
"A přišla jste k nám?"
"Z Portlandu v Maine"
"A baví vás trigonometrie?"
"Ne." učitele zarazila moje upřímnost natolik, že chvíli jen stál a prohlížel si mě. Nakonec se mu přece jen povedlo nalézt slova.
"Běžte se posadit do zadní lavice k panu Newtonovi." bleskla jsem pohledem po třídě a zaznamenala volné místo.
Sotva jsem stačila dosednout ozvalo se vedle mě "Ahoj, já jsem Mike."
"Ahoj." odpověděla jsem a považovala rozhovor za ukončený. Naprosté vyčlenění z kolektivu mých bývalých spolužáků se na mě podepsalo.
Mika to zřejmě neodradilo a každou chvíli ke mně prohodil nějakou poznámku. Já jen občas přikývla.
Vyndala jsem stoh papírů, které jsem dostala a začala jsem se jimi probírat. Nepotřebné, alespoň podle mého soudu, jsem zmačkala do úhledné kuličky. Ve chvíli, kdy se učitel otočil k tabuli umisťovala jsem jednu po druhé do koše. Mike na mě koukal jako na cvoka. Mezi nepotřebnými papíry byl školní řád, seznam zájmových činností, dotěrný dotazník a nějaká osvěta v podobě barevných letáků.
Zazvonilo Na chodbu se vyvalil houf studentů. Dívala jsem se na masu lidí kolem mě a nějakým způsobem jsem se cítila odtržená. Všechno se mi zdálo neuvěřitelně malicherné. Vždycky jsem byla jiná, ale od posledního zážitku, kdy smrt obcházela kolem a málem našla i mě. Teď po tom, co ze mě klidně udělal mutanta a zmizel si. Se vším jsem se musela vyrovnat sama.
Ozvalo se drnčení a já zjistila, že stojím uprostřed prázdné chodby. Zvolna jsem se vydala na další hodinu.
"Bene, proč tu nejsi." zašeptala jsem opuštěnému prostoru.

Autor: Tal, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kroky samotou Kapitola 2: