Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kroky samotou - Kapitola 1. část 2.

15.09.2009 (15:15) • Tal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 565×

Část 2

Přemýšlela jsem jestli o tom Bella ví. Nejspíš jo když s ním chodí.
Proboha to je síla. Nějak jsem si to nemohla srovnat v hlavě. Vypadali spolu tak šťastně. A já jim to záviděla. Kruci.
Zavřela jsem se do svého pokoje a nebyla si jistá co teď. Připadala jsem si tu jako vetřelec.
Hlad mě přemohl a já sešla dolů. Krásně to vonělo. Nemusela jsem se
namáhat s hlukem abych je upozornila, že jdu. Stejně mě slyšel.
Bezradně jsem stanula na prahu.
"Ucítila jsi tu nádhernou vůni a dostala hlad co?" Zeptal se Edward.
Chtěl tím upoutat Bellinu pozornost, protože byla ke mě otočená
zády. Neslyšela mě.
"Jo. Dostala jsem hlad."
"Sedni si. Už jsem něco nachystala. My už jedli."
Ta věta mě uzemnila. Vybavila se mi vzpomínka na kaluž krve.
Nechtěla bych ho vidět při jídle. Opravdu ne. Pevně jsem zavřela oči. Musím se lépe ovládat. Ben by mě nepochválil. Sedla jsem si tak aby mezi mnou a Edwardem byl stůl. Chabá ochrana.
Upřeně mě pozoroval.
"Děje se něco?" Otázala jsem se nevinně.
"Nic." Odpověděl. Rozhodla jsem se ho nedráždit.
Bella přede mě položila talíř špaget.
"Snad je jíš?" Zeptala se.
"Já jím skoro všechno." A byla to pravda. Nejsem vybíravá.Pustila jsem se do jídla a obratně si poradila s neposlušnými těstovinami na talíři. Tentokrát by na mě byl Ben hrdý. Zvládla jsem stolování podle zásad etikety.Bellu to asi pobavilo, protože mě s úsměvem pozorovala. Asi si
myslela, že je zbytečná má přehnaná péče o slušné stolování, když
nejsme v nóbl společnosti. I když.

"Umíš vařit skvěle." Pronesl a jsem na její adresu a myslela to zcela vážně. Chtěla sklidit
ze stolu. Připadalo mi hloupé nechat se obsluhovat a tak mě po
chvilce přemlouvání dovolila po sobě umýt nádobí.
Celou dobu jsem cítila nepříjemný pohled, který mi naháněl husí kůži.

Uslyšela jsem auto, které dojelo na příjezdovou cestu.
"Už přijeli." oznámila Bella. Vyschlo mi v krku. Byla jsem nervózní z
nadcházejícího setkání.
Kroky se přiblížili ke kuchyni.
"Ahoj Edwarde." Pronesl ženský hlas. Majitelku jsem zatím neviděla, byla jsem schovaná za rohem.
"Zdravím" Pronesl můj otec.
"Dobrý den." Odpověděl jim Edward.
"Kdepak ji schováváte?" Teď už jsem ji spatřila. Byla velice podobná
Belle stejné hnědé oči a tmavé vlasy. Za ní vyšel otec. My si moc podobní nebyli. On měl tmavé oči a světle hnědé vlasy.
"Dobrý den." Nebyla jsem si jistá jak jí mám říkat."Ale snad ahoj říkej mi René." Podala mi
ruku.
"Tara." Mile se na mně usmála.
"Díky za pokoj je úžasný." Opravdu se mi líbil.
"Ahoj." řekla jsem tátovi a nebyla si jistá co dál.
"Vítám tě tady." a objal mě. Byla jsem z toho trochu rozpačitá.
"Vypadáš dobře." Zkoumavě mě prohlížel.
"Cítím se tak." Zalhala jsem.

"Dáš si čaj nebo kávu?" Ptala se mě René. Seděli jsme všichni v obývacím pokoji.
"Kávu, děkuji." Chtěla jsem jí jít pomoci, ale zatlačila mě zpátky
do křesla.
"Odpočívej."

" Tak Taro chceš abych tě zítra odvezl do školy?" Otočil se na mě otec.
"My ji svezeme." Nabídla se Bella. Myslela to dobře. Pro mě to bohužel nebylo moc příjemné.
"Chtěla jsem jet na motorce. Bella mi po cestě školu ukázala."
"Ta motorka se mi moc nezamlouvá." Ale mě jo. To jsem nahlas samozřejmě říct nemohla.
"Nechci nikoho otravovat..."
"Nás neotravuješ." Oponovala Bella.
"A taky dlouho sem na ní nejela. Nemusíš mít strach. Jezdím dobře a
dodržuji rychlost." To poslední byla donebevolající lež.
Chtěl něco namítnout a tak jsem rychle pokračovala.
"Po tom, co jsem tak dlouho byla zavřená a všichni mě obskakovali bych chtěla trochu samostatnosti a volnosti." Udělala jsem smutný obličej.
Nakonec povolil. Společně jsme si vypili kávu nebo čaj, kterou
mezitím René přinesla.

Chvíli se mě vyptávali, hlavně René. Byla z toho cítit až přehnaná opatrnost aby snad nenarazila na citlivé téma. Táta jí určitě řekl co se mi stalo. Tedy alespoň co se podle něj stalo. Doufám jen že nikdo jiný to neví.
"A co Nath. Ozval se ti." Udělal na tátu dojem. Já jsem s veškerým úsilím nasadila úsměv a prohlásila.
"Jo. Odjel za prací. Moc nerozváděl kde je. Však víš."
"Nojo. Až s ním budeš zase mluvit tak mu řekni, že mu jsem dokonce života zavázán."
"Už jsi mu to řekl několikrát." Prohlásila jsem, a s lítostí konstatovala, že už nejspíš nebudu mít příležitost někdy mu to zdělit.
"Však bez něj jsem o tebe mohl přijít." Zarazil se.
"Marku." Napomenula ho René když spatřila můj výraz.
"Promiň Taro."
Jen jsem kývla slova se na povrch neprodrala skrz stažené hrdlo. Bella hltala každé slovo. Chtěla se dozvědět víc.
René rychle změnila téma. "Koukala jsem, že nemáš moc věcí. Mohla by
jsi jít nakupovat s Bellou a Alicí."
"Alicí." optala jsem se.
"Jo je to moje sestra." informoval mě Edward.
"Sestra?" Možná budu vypadat jako blbec, ale nechtěla jsem klást vtíravé otázky.
"Nevlastní. Edward má čtyři nevlastní sourozence."
"Aha." Kruci takže jich je nejspíš pět.
"Doktor Cullen je hodný že si vás se svou ženou vzali k sobě."
"Ano je skvělý." Takže je jich sedm. Jen tak dál.
"Je doktor." Vylétlo ze mně šokovaně.
Nechápala jsem jak někdo jako on mohl být lékař.
"A je skvělý." Prohlásil táta. "Možná ho brzy poznáš. Máš chodit do
nemocnice na kontroly."
Tak teď jsem se málem propadla do mdlob.
"Málem bych zapomněla." René vyskočila a odběhla do kuchyně. Zpět se vrátila s podnosem na kterém byly narovnány misky. Jednu mi podala.
"Máš nejraději čokoládovou. Nemám pravdu." Překvapeně jsem se na ní podívala.
"Někdo mi to prozradil." Vysvětlila, když postřehla můj nechápavý výraz. Určitě to byl Nath. Dívala jsem se na zmrzlinu a ptala se sama sebe jestli je to nějaké znamení.
Pomalu jsem jedla zmrzlinu a sledovala probíhající rozhovor. Táta a René byli naprosto uneseni z toho jak si Bella vybrala. No, nechme jim jejich zkreslené představy.

Konečně jsem se dostala k sobě do pokoje a převlékla se do pyžama.
Otevřela jsem okno a pozorovala hvězdy. Tedy sem tam nějaká probleskla mezi hustými mraky, ale není důležité je vidět stačí vědět, že tam jsou. Chladný vzduch mě uklidňoval.
Stála jsem tam a vzpomínala tak dlouho než jsem se začala
třást chladem. Pak jsem poslala polibek k noční obloze a zavřela za ním
okno. Pečlivě zatáhla závěsy pro případ že by mě někdo chtěl pozorovat.
Lehla si a přejela po jílci meče.
Před zhasnutím jsem otevřela knihu na nočním stolku a přejela
prsty po roztržené fotografii, která v ní byla vložená. Nakonec jsem
se přinutila odtrhnout od ní oči a uložit jí zpět. Zhasla jsem lampu
a zůstala v naprosté temnotě. Teď jsem viděla lépe než předtím.
Byl to zvláštní pocit. Pevně jsem stiskla amulet na krku a zavřela
oči. Všichni tu na mě byli tak milí. Ostrý kontrast s mým životním stylem a hlavně mými zásadami.
Která zní:

1. Vždy spoléhej především na sebe.
2. Nic není zadarmo.
3. Porušuj zákony, ale tak aby se na to nepřišlo.
4. Neplánuj si budoucnost a nedělej si naděje.
5. K ničemu a nikomu se neupínej.
6. Nikdy nikomu neukaž svou slabost.
Párkrát jsem se přesvědčila, že porušením těchto pravidel dostanu jen další ránu. Takže nač riskovat.

Autor: Tal, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kroky samotou - Kapitola 1. část 2.: