Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kráska a zvíře - 1. kapitola

31.01.2013 (20:00) • Mers • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2997×

1. kapitola 

Bella nemohla spát. I když už se několikrát ujistila, že všechny dveře má pozamykané, okna zavřená, závěsy zatažené, pořád měla pocit, že ji někdo sleduje. I samotné ležení v posteli ji neuvěřitelně frustrovalo.

„Ne, aspoň na chvíli si běž lehnout,“ domlouvala sama sobě. Překvapivě poslechla. Zachumlala se do jemné deky a hlavu složila na polštář. I když si zakázala myšlenky na dnešní noc, až teď si začala všechno bolestně uvědomovat. To, jak mohla skončit…

Pevně sevřela víčka a modlila se, ať ji alespoň na chvíli vysvobodí spánek od všech vzpomínek. Jenže jakmile začala usínat, její fantazie začala pracovat. Už neležela v krémovém povlečení, stála opřená o zeď, nohy roztažené a muž, který se o to už jednou pokoušel, se snažil podruhé. Byla znechucená jím a jeho samolibým úsměvem na tváři, když si ji bral. Pak se ale jeho tvář začala měnit. Už to nebyl on, tím si byla jistá. Jenže do tváře, která se jí ve snu objevila tentokrát, neviděla. Neviděla obličej muže, který se před ní nyní objevil, jediné, co cítila, byla pevná, vypracovaná hruď na svém těle. S hrůzou zjistila, že se jí to… líbí. Že se tomu muži poddává, jako ještě žádnému jinému. Cítila na těle jeho doteky, jeho horký dech otírající se o její tvář a obnažený krk. Nechala ho, ať jí stáhne kabát, halenku, kalhoty… On sám si jen uvolnil knoflík u kalhot a než se stihla nadechnout, prudce do ní vnikl. Zasténala mu do tváře. Začal se v ní pohybovat a ona mu vycházela vstříc…

Bella se trhnutím probudila. Srdce jí ještě teď bušilo jako zvon a vlhké vlasy měla přilepené k tváři. Sotva se mohla vzpamatovat z toho, co se jí zdálo. Na to byl ten sen až moc živý, víc než by si sama přála…

Jako v mrákotách došla do kuchyně, postavila si vodu na kávu a znovu odešla do koupelny trochu se zlidštit. Sice byla sobota a neplánovala nikam jít, ale jako strašák opravdu vypadat nemusela.

Ke snídani si zapnula televizi. „-lu už třetí vražda. Muži byli nalezeni na Pike Street…“ Belle zatrnulo. Bylo to jen o dvě ulice dál. „Těla byla znetvořena, ale díky dokladům bylo možné určit identitu všech tří mužů.“  Nemohla dýchat. Sotva spatřila tvář mužů na fotografiích, okamžitě v nich poznala, alespoň v jednom z nich, tvář člověka, co ji napadl. „-děli v dané oblasti něco podezřelého, policie vyzývá všechny občany, aby pomohli k dopadení pachatele.“

Netrvalo dlouho a Bella vycházela z domu. Odhodlaně kráčela na policejní stanici říct vše, co ví, včetně pokusu o znásilnění. Její odhodlání, že to nechá být a nebude dělat zbytečné problémy, už se jí nezdálo jako tak dobrý nápad, vzhledem k tomu, že z toho všeho vylezla trojnásobná vražda.

Rozklepanýma rukama otevřela dveře policejní stanice a vstoupila. Chvíli se rozhlížela, nevěděla, za kým by měla jít, ale pak se někde kolem ní ozval jí tak dobře známý hlas.

„Bello?“ Otočila se za zvučným hlasem.

„Davide? Co tady děláš?“ vykulila oči na jejího kamaráda oděného v tmavé uniformě. S Davidem ještě před nedávnem sedávala společně na jedné z mnoha přednášek na vysoké. Jak s oblibou říkal, byl jen nezávazným studentem, který nevěděl, co má dělat, a tak chodil na přednášky profesorů, aniž by měl studentský průkaz. Bella nad tím vždycky jen protočila očima.

„Vidíš. Zdá se, že jsem se rozhodl přece jen pomáhat,“ zasmál se. Bella se na tváři také objevil nucený úsměv, ale bylo jí jasné, že jí David neuvěřil. Přeměřil si ji přimhouřenýma očima.

„Co se děje?“ zeptal se zpříma.

„Chtěla bych… Chci… Přišla jsem nahlásit pokus o znásilnění,“ vykoktala konečně. Nedívala se svému kamarádovi do očí, jen pohledem těkala po stěnách kolem.

„Panebože, jsi v pořádku?“ zeptal se okamžitě. Teď byla víc než ráda, že nemluví s nějakým starým policajtem ve výslužbě. Nikdy by se jí na něco takového nezeptal, jen by znuděně kýval a hlavou a čmáral si poznámky do bloku politého černou kávou.

„Eh… To není všechno,“ ošila se Bella. Na jednu stranu byla celá nesvá, že by se o tom měla bavit se svým kamarádem, ale na druhou stranu byla vděčná, že to byl právě David.

„Pojď, promluvíme si v kanceláři,“ pokynul jí směrem k dlouhé chodbě.

Kancelář, do které vstoupili, vypadala jako každého jiného úředníka. Malý kutloch zavalený hromadou papírů, na jedné straně se stolem, který šel sotva vidět, a počítačem.

„Tak?“ vybídl ji a zuřivě ťukal do klávesnice. „Co se stalo? A vem to, prosím, pěkně popořádku.“

„Včera večer… Se Sutton jsem byla v klubu. Oslavovaly jsme mou novou práci a víš, jak to chodí… Zkrátka potkala jsem tam muže. Nevím, jestli to je úplně správně řečeno.“ Na chvíli se odmlčela, aby si utříbila myšlenky. „Víš, že nebyl zrovna střízlivý, a přes to všechno mi dělal neslušné návrhy. Odmítla jsem a šla jsem domů. Jenže pak jsem ho uviděla, jak vyšel ještě s kamarády ven, a šli přímo za mnou.“ Bella zavřela oči, když jí přímo před očima vyvstaly vzpomínky na včerejší noc. Nervózně si žmoulala oblečení. Nebylo pro ni vůbec snadné prožívat takový zážitek znovu. David ji poslouchal a mírným úsměvem jí dodával odvahu, aby pokračovala. „Už jsem byla skoro doma, když mě dohnali a zatáhly do uličky. Rozerval mi oblečení a… Úplně jsem na něm viděla, jak se těší, až mě znásilní. A najednou zmizel.“

„Zmizel? Jen tak, zničehonic?“ povytáhl David obočí.

Bella jen přikývla. „Ani jeden muž tam nebyl, zůstala jsem sama. Neváhala jsem dlouho a utíkala domů.“

„Dobře, Bello, jsem rád, že jsi v pořádku a mrzí mě, že to musíš prožívat znovu, opravdu, ale nepamatuješ si ještě něco? Jak vypadali, co měli ti muži na sobě?“ vyptával se David mírně.

Bella se jen ušklíbla. „Vlastně už je máte. Jsou to ti muži, kteří byli včera zabití.“ Davidovi spadla čelist, ještě nikdy nebyl tak vyvedený z míry. „Prvně jsem to nechtěla jít vůbec nahlásit, říkala jsem si, že jsem v pořádku, nic se mi nestalo, ale když jsem je dnes ráno viděla v televizi…“ Až teď jí všechno začalo docházet. Sklopila hlavu do dlaní a zhluboka dýchala. Nechtěla se tady teď složit. Na to bude mít čas, až bude sama, schoulená na posteli s krabičkou papírových kapesníků.

„Je dobře, že jsi sem přišla, Bello. I když už pro tebe vlastně nic nemůžu udělat. Když říkáš, že tě napadli ti tři muži, tak už za to zaplatili víc, než asi čekali. Můžeme to ještě prověřit…“

„Ne, jsem si stoprocentně jistá, že jsou to oni. Já jsem zas tak opilá nebyla, Davide,“ skočila mu hned do řeči.

„Dobře, tak to sepíšeme.“ Trvalo aspoň dvacet minut, než David do počítače vyťukal vše, co bylo potřeba.

„Stejně se tě ale musím zeptat, Bello. Nevíš, co se těm chlapům mohlo stát? Kdo jim to mohl udělat? Nevšimla sis něčeho podezřelého? Podle odhadu doby smrti to je jen chvíli po tom, co se tě pokusili znásilnit.“ Bella jen kroutila hlavou.

„Jak už jsem ti řekla. Ztratili se, nikde jsem je neviděla ani neslyšela. Nečekala jsem na ně, jestli se tam zase ukážou,“ odpověděla s náznakem ironie v hlase, i když teď opravdu neměla chuť na vtipkování.

„Dobře. Kdyby sis přece jen na něco vzpomněla, dej mi vědět, dobře?“ Bella se musela sama pro sebe usmát. Kolikrát už tuhle větu slyšela, když se dlouho do noci dívala na nespočet kriminálek. Nikdy ale nepočítala s tím, že ji někdy uslyší naživo.

„Určitě ti dám vědět, neboj,“ usmála se na něj. Do ruky jí vrazil vizitku, prý kdyby náhodou ztratila jeho číslo.

„Musím říct, že tě obdivuju, jak se držíš. Většina ženských se tady složí na místě, ale ty ne. Nedáváš najevo strach.“

„Musím ti říct, že vzhledem k tomu, že jsem byla včera málem znásilněná a teď ti chlapi leží dole v márnici… No, sama jsem trochu překvapená.“

„Jsem rád, že jsem tě viděl, Bello. A doufám, že se ještě potkáme, pokud možno při lepší příležitosti,“ usmál se na mě a lehce objal.

„To já taky. Kdyžtak ti zavolám. Měj se, Davide.“ Belle se vracelo domů překvapivě lehce. Měla pocit, jako by jí spadl kámen ze srdce, když někomu pověděla, co se stalo. Jenže ten příjemný pocit úlevy netrval dlouho.

Na zátylku se jí zježily chloupky a opět měla dojem, že ji někdo sleduje.

Všem vám chci moc poděkovat za komentáře, které jsem našla pod prologem. Ani nevíte, jakou mi udělaly radost. Vážně jsem nečekala, že by se vám povídka tak mohla zalíbit. :-)

A k odpovězení pár poznámek, co se týče psaní ve třetí osobě: Ano, v první se píše mnohem lépe, neříkám, že ne, ale sem se to prostě nehodí. Je těžké popisovat pocity jak Belly, tak Edwarda, aniž bych neměnila pohled co odstavec, vzhledem k tomu, že se ještě ani nepotkali. A začínat odstavce "Myslím si, tuším, řekla bych..." a dalšími takovými slovy, aby se případně mohlo napsat něco o druhé postavě, jsem zkrátka nechtěla. :-)

S pozdravem, Mers.

Autor: Mers (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kráska a zvíře - 1. kapitola: