Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna temnoty - 13. kapitola

19.02.2011 (09:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2116×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

V půlce cesty jsem postřehla myšlenky třech upírek a křik... Lilin křik, ze kterého čišel smrtelný strach a bezmoc. Zrychlila jsem. I kdyby nebyla v nebezpečí, nehodlala jsem / nemohla jsem si dovolil riskovat, že přijde i o ten zbytek duševního zdraví, co jí zůstal. Nesla jsem zodpovědnost za ni a za svou skupinu, nemohla jsem si dovolit zklamat. Potřebovala jsem si udržet svou důstojnost a postavení; nepomohlo by tomu, kdyby se Godrik obrátil proti mě, nepotřebovala jsem tolik nepřátel. Ta neodkladná potřeba ochránit je, abych neklesla pod svou úroveň...

Opět jsem se zaposlouchala do myšlenek Lily, v jejím případě spíše do změti slov a pocitů. Nebyla schopná myslet, jak jen to bylo v jejím případě možné, smysluplně. Ale byla na pokraji zhroucení.

Byla jsem blízko, už jsem je viděla... Ale oni o mé přítomnosti nevěděli, nemohli ani cítit můj pach, jelikož vítr jim to nedovolil.

Zbývalo mi ještě několik delších skoků... Naposledy jsem se odrazila od měkké lesní půdy a dopadla mezi dvě skupiny nenávistně na sebe vrčících upírů.
Ruce jsem měla lehce rozpřáhnuté kolem sebe a celkově jsem byla přikrčená. Byla jsem připravená bránit ty své, které jsem nyní chránila vlastním tělem. Tedy Godrika, Lilu a Aurela s Ileanou, ta dorazila okamžik po mně. V jejích myšlenkách jsem vyčetla obavy a to oprávněné. Skrz její mysl jsem mohla vidět to samé, co ona. Kolem upírek přede mnou se rozprostírala temná nebezpečná aura, která nevěstila nic dobrého.

Ještě jsem zkontrolovala Godrika, který stál za stromem a snažil se uklidnit stále ječící Lilu. Zdá se, že nejen já, ale i on věděl, s kým máme tu čest. Teď mu ovšem šlo jen o to, aby jeho mazlíček byl v pořádku. Klidně, abychom my ostatní zemřeli, hlavně, když bude žít ona. Tomu se říká perfektní týmová práce.

Ty tři si byly velmi podobné. Vysoké, štíhlé se světlými vlasy a olivovou pletí. Jen co jsem na ně pozorněji zaměřila svou mysl, svůj dar, věděla jsem, co jsou zač.

Z mého hrdla se ozvalo tiché výhružné zavrčení, kterým jsem jim dala jasně najevo, že mě a mé skupině jejich přítomnost opravdu není dle libosti.

„Ale ale, bláhová novorozená. Je mi jasné, že chceš ochránit svou skupinu, ale my jsme v přesile, takže tvé snažení bude jak brzy sama zjistíš, zbytečné. A navíc, v těchto krajích bývá zvykem se prvně představit, než se rozhodneš na někoho vrčet,“ promluvila ta, která stála v čele skupiny. V ten moment mé vrčení ustalo, ale ze své pozice jsem nepolevila. Chtěla jsem „své upíry“ chránit nejlépe, jak jsem byla schopná.
„Představování z mé strany by bylo zbytečné, vzhledem k okolnostem, že vy tři z tohoto setkání s největší pravděpodobností stejně nevyváznete živé,“ vmetla jsem jí chladným hlasem do tváře.
„Trošku silná slova na jednu ubohou upírku. Kdybys jen tušila, s kým máš tu čest. Ta hromádka neštěstí za stromem by ti mohla vyprávět... Ou, já zapoměla. Nemůže, je šílená, nevypraví ze sebe jedinou smysluplnou větu. Díky mě.“

„Já vím, co jste zač! Tři neobyčejně nadané sestry. Jedna vytváří až příliš reálné klony, druhá se přehrabuje ve snech, přáních a cílích a ty dokážeš způsobit šílenství. Ale vy o mě nevíte nic a to je chyba,“ vypravila jsem ze sebe, pro ně, až záhadně sebevědomím hlasem.

„Zdá se, že jsi o nás dobře informovaná, ale to stále nevysvětluje to, proč věříš ve tvou převahu. Víš, že Frenya dokáže vytvořit mnoho kopií své osoby, stačilo by pak lusknout prstem a to už si můžeš domyslet. Tak proč? Co ti dává tu víru?“ V jejím hlase se objevilo nepochopení, ale zdálo se, že ji můj důvod opravdu zajímal.

„Nesmíš se pohnout,“ promluvila jsem do každé z mysli sester. Jasný neporušitelný rozkaz. Na tváři se mi mihl úsměv nadřazenosti, který po chvíli opět nahradila ledová maska. Stačilo jen pár pohybů a stanula jsem jen několik málo centimetrů od jejího těla.

„Chceš znát důvod, který mi dává víru, Evalino? Možná je to ta skutečnost, že mi stačí jediná zbloudilá myšlenka a proměníš se i se svými sestrami v mrtvý prach unášený větrem,“ zašeptala jsem jí do ucha a ihned po tom jsem se vrátila na své původní místo, i když s poněkud uvolněnějším postojem. A ty tři se stále nehýbaly, přestože se o to svou myslí tolik snažily. Jejich končetiny je jakoby přestaly poslouchat.

„Smíte se pohnout.“ Usmála jsem se, když se jejich strnulé pozice konečně změnily. Stejně tak i výrazy v jejích tvářích. Byly tak zmatené, pohlcené strachem, když si ještě byly vědomy toho, kdo já jsem.

„To proroctví, ono nelhalo,“ špitla ta poslední z nich. Byla to Iris a měla naprostou pravdu.
„Očividně. Ale otázka nyní zní, co s vámi,“ můj pohled se stočil na Evalinu, „co s tebou?“ 
Ticho, jen ticho. Nikdo nepromluvil a Liliny zoufalé výkřiky se vytratily s ustáním ledového větru.
Všichni jen čekali na má slova, na slova vůdce.

„Zničila jsi mysl mé upírky. To je poměrně závažná věc vzhledem k tomu, že kdyby zůstala nekontrolovaná, mohla by způsobit mnoho problémů našemu světu. Dalo by se to srovnat ke stvoření novorozeného dítěte. To se taky nedokáže ovládat. No, jaký je adekvátní trest za stvoření novorozeného dítěte?“
„Není to má chyba. Anya to chtěla. Ona by měla nést následky,“ namítla. Od Godrika se při vyslovení jména té, kterou nenáviděl, Anyi, ozvalo vrčení.
„Tys měla tu možnost volby. A volila jsi špatně. Udělala jsi to ty – svým darem.“
„Byl to oprávněný důvod!“
„Není žádný adekvátní důvod k tomu, udělat z nadané upírky něco bezduchého a nemyslícího!“ okřikla jsem ji.
„Můžeš být ráda, že není mrtvá.“
„Co je lepší? Mrtvola nebo věc, která není schopna se ovládat a působí jen problémy? Kdybys ji tehdy zabila, neřešila bych nic. V mém zájmu nikdy nebylo a nikdy nebude vést šílence! A nestrpím, když někdo mrhá cizí nesmrtelností.“

Ticho...

„Ou, zdá se mi to, nebo jsem na svou otázku nedostala odpověď? No?“zvýšila jsem intenzitu pohrdavého tónu v mém hlase.
„Mrtvola,“ vypravila ze sebe po několika dlouhým vteřinách.
„Už jsem se bála, že jsi spolkla jazyk. A jaký by podle tebe adekvátní trest za tvůj čin?“

„Chceš Val potrestat za to, že jsem použila svůj dar?! To nemyslíš váž-!“ rozkřikla se na mě jedna z Evalininých sester.
„Neopovažuj se víckrát vstoupit do rozhovoru, který má s tebou jen pramálo společného. Já chci odpověď na svou otázku,“ utnula jsem ji a můj hlas zněl tak podezřela klidně... až to bylo děsivé. Opět jsem se podívala na Evalinu.

„Pokud je podle tebe ten čin srovnatelný se stvořením novorozeného dítěte, pak je adekvátním – standardním trestem smrt,“ pípla a její pohled se jí ve... strachu zabořil do země.
„Ano smrt, adekvátní dle Italů.“
Na několik málo okamžiků jsem s lehkým úsměvem střídavě pohlédla do očí upírek přede mnou. Přivřela jsem oči a můj úsměv se stal zlověstně temným.
„Ale já Volturi nejsem a to znamená, že jejich tresty poněkud neuznávám. Ještě jednou použiješ svou schopnost někoho mého, mohu se ti zaručit, že pak tě potká mnohem horší osud než smrt.“

Zpoza mé osoby jsem zaslechla nesouhlasné vrčení Godrika. Rozhodla jsem se ho ignorovat a zhluboka jsem se Ev zadívala do očí s jasným vzkazem, že ještě čekám na jednu určitou věc.
„Jsem velmi vděčná, za tvé, jistě moudré, rozhodnutí,“ promluvila a její pohled spočíval u jejích bosých nohou. Své nucení k této větě skryla velmi chabě, ale to už mi byla tak nějak jedno.

„Nu, řekla bych, že nejpříhodnější pro nás bude, když se nebudeme již dál zdržovat a opět se vydáme za naším cílem,“ na okamžik jsem se odmlčela a opět pohlédla na tu trojici přede mnou, „právě vám třem byla poskytnuta ta čest se k nám připojit. Jsem si jistá, že dokážete být velmi, velmi užitečné,“ vyslovila jsem k nim rozkaz, který tak sice nezněl, ale přesto to bylo něco, co nebyly schopny ignorovat natož odmítnout.

Opět jsme se vydali na cestu a tentokrát jsem nezaostávala, nýbrž jsem byla v čele své skupiny. Nikdo nepromluvil po několik hodin... Za nějakou dobu jsme se připojili k ostatním, to znamenalo, že jsme blízko. V jednom městě jsme absolvovali – již poslední před útokem, lépe řečeno před uzmutím vlády Volturiových. A všechno se změní.
První slova někoho z nás jsem zaslechla opět po necelých třech hodinách od lovu.

Zněla takto: „Jsme tady.“ Tomu se neslo neusmát, zvláště, když jsem již mohla cítit tu obrovskou moc, která se mi pří té představě, že brzy usednu na svůj trůn, rozlila tělem.

A přestože byl den, nikdo z nás se neobával vykročit do denního světla. Lidé, kteří by nás mohli zahlédnout, by stejně nepřežili příliš dlouho, tak proč se bát?

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna temnoty - 13. kapitola: