Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kéž bys věděla, co cítím - 2. kapitola

15.08.2018 (12:00) • Hanako • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 611×

2. kapitola

Alice

Ode dne, kdy na dosti skromnou a ne zrovna dokonalou školu ve Forks přišla Bella, dívka s nejpřitažlivější vůní krve v okolí, z jejíž touhy po ochutnání nás svrběly naše upíří tesáky, uplynul již celý dlouhý týden, neskutečně se ten čas vleče, když musíte chodit do školy jako normální lidi a předstírat - ano, opravdu, jsem normální stejně jako vy.

Edward se škole vyhýbal prakticky stejně zdárným způsobem jako ostatní lidští výtržníci a delikventi. Ale na rozdíl od nich se on věnoval hudbě. V bezpečí prostorného pokoje měl umístěn černě lakovaný klavír a v podstatě téměř neustále na něj vyhrával všelijaké libozvučné melodie, některé jsem znala a některé složil sám, jak se mi jednou potěšeně chlubil.

Po týdnu už se ale moje zvědavost zvýšila natolik, že jsem s odhodláním vykročila směrem k jeho pokoji s účelem se jej optat na jeho nepřítomnost ve škole. Má sevřená pěst se užuž chystala zaklepat na jeho honosné dveře, když mi však ruka samovolně poklesla, protože v mé hlavě se začínaly jasně rýsovat obrysy.

Bellin obličej se andělsky usmíval tak jako nikdy dřív a já si najednou povšimla, že střemhlav kráčí do našeho domu. S naprostou jistotou to byl právě náš dům a ona vzápětí stála uvnitř a usmívala se na někoho, koho se mi podařilo zachytit až v příštích několika vteřinách. Její čokoládové oči vyzařovaly upřímnou radost, když nadšeně sledovala Edwarda, který jí úsměv stejně láskyplně oplatil a pozvedl k ní ruku, aby ji pohladil něžně po tváři.

Zbytek této vize se rozplynul do ztracena a já vděčně sklonila hlavu, jelikož vidět víc už pro mne nepřicházelo v úvahu ani v nejmenším. Místo toho, abych pokračovala ve svém předchozím úmyslu, jsem seběhla dynamickou rychlostí po schodech a rázně popadla klíče od svého nablýskaného auta.

Jakmile jsem autem zabrousila na poklidnou silnici, po níž se auto snadno rozjelo bez jakýchkoli nesnází – moje napjaté nervy jen neznatelně povolily. V rychlosti mne napadaly nejrůznější možnosti, co bych nyní měla ve své nynější zběsilosti učinit. Prázdná silnice mi dávala svobodu a volnost, po tom moje mrtvé srdce nyní toužilo ze všeho nejvíc. Proč by mne vlastně měla trápit budoucnost Belly? I kdyby ji měla sdílet společně s mým bratrem Edwardem? Cožpak se budoucnost nedá jednoduše změnit každým naším rozhodnutím? Auto zrychlilo a jelo nyní tak rychle, jak mu doposud nebylo ani jedinkrát dovoleno.

Edward

Už celý týden jsem se marně snažil ukrýt před mocí jejího ladného krku, který mne k sobě táhl jako velice silný magnet a já v určitých chvílích myslel, že vskutku tentokrát neodolám a touze se skutečně poddám. Ale nemohu to učinit, protože to by jednak neohrozilo jen moji maličkost, nýbrž by to v opovržení uvrhlo i celou moji rodinu a to zkrátka nesmím za nic na světě dopustit.

Ale křivky jejích rtů volaly mým směrem pokaždé, když jsem se s ní ten den střetl pohledem a tomu se dalo jen těžko zabránit. Kolovala mi v žilách jako silný a nemilosrdný jed a já se nemohl ubránit tomu zdánlivě bezbrannému obličeji. Její rty, tak vláčné a provokativně pootevřené, skoro vybízely k činu a zasvěcený by snad mohl nabýt dojmu, že sama žadoní o to, aby se jí někdo hladově zmocnil někde v temné uličce, možná by ani nekřičela o pomoc a vychutnávala si ten neochvějný pocit, kdy je pouhou obětí, přestože ve skutečnosti by ona byla tím predátorem, jež by polapil do pasti násilníka.

To malé jehňátko by ve skutečnosti chytilo do pasti lva a ne naopak.

Ve svých úvahách jsem se ocitl tak dalece, že klavír čekal netknutý a potichu pozoroval, co se bude dál dít, ne že by snad vykazoval nějaký svůj osobní názor na vzniklou situaci. On byl jen pouhým nástrojem, díky němuž jsem mohl nejlépe vyjadřovat veškeré své emoce.

Otevřenými dveřmi mého opuštěného pokoje jsem se hbitě protáhl a rozhlížel se nepozorovaně kolem sebe, kdo všechno ještě zůstal vězet v našem soukromém a luxusním vězení. Tiché zvuky z kuchyně nasvědčovaly tomu, že Carlisle a Esmé jsou přítomni a vedou spolu rozhovor týkající se nějakých jejich záležitostí, o něž jsem se v tuto vypjatou chvíli nijak starat nechtěl. Nikdo kromě nich však v domě nepozbyl a Alice nedávno odjela svým autem neznámo kam bez slůvka na rozloučenou. Slyšel jsem však startovat auto, proto mé pozornosti neunikla úplně.

Atmosféra v domě se zdála tentokrát malinko depresivní, více než jindy, ovšem to mohl být pouze můj utkvělý pocit, ten bych nerad někomu dával odhalený na odiv, dočkal bych se jen udivení či rovnou výsměchu.

Alice

Osamělá louka plná modře zbarvených květin rozprostřená v hloubi lesa nabízela výborné místo k odpočinku a relaxaci. Mým jediným společníkem se stal drobný poletující motýl a ten toho zrovna příliš mnoho nenapovídal. Kolem se naskýtala už jen vrstva příjemného ticha a to proklouzlo i do mé mysli, kde se hodlalo na nějakou tu minutu usídlit.

Slunce – ta velká jiskřivá koule, co by nás dle povídaček měla rozškvařit na popel – se právě přemisťovala k západu a obloha se počínala zbarvovat do oranžových, rudých, žlutavých a fialových odlesků. Všechny si je oblékla jako pestrý kabát, co vám připomíná ten podivný svetr, co vám ušila vaše dost vzdálená a zvláštní tetička, která žije osaměle se svými šesti kočkami někde na kraji lesa.

Nejraději bych tu tak zůstala dál a užívala si té samoty, jak dlouho by to jen šlo. Jenomže od toho osudného momentu, kdy se mi poprvé v mých zjeveních objevila Bella, jsem na ni dychtivě čekala a ona je najednou opravdu zde - živá s tlukoucím srdcem a krví pulzující pod povrchem bledé kůže. A já s tím nemohu nic udělat, natož abych ji třeba jen mile pozdravila. To tak. Poradím si s upíry i se skvrnou od zvířecí krve na mém oblíbeném kostýmku, ale s tím, jak oslovit živou lidskou bytost, jíž jsem se nemohla dočkat celé věky? Ne, na to mi odvahy už nezbývá ani co by se za nehet vešlo.

Něco se mihlo mezi stromy, ačkoli stejně tak to mohl být někdo, kdo skrytě pozoroval současné dění na rozkvetlé louce.

Instinkty dravce někdy promlouvají hlasitěji než racionální uvažování a tohle byl jeden z těch případů, kdy se zvířecí půdy ozvaly jako první. Přikrčila jsem se a začichala ve vzduchu, zda poznám pach, který oběť nevědomky posílá mým směrem jako textovou zprávu, v níž už umím dokonale číst i se zavřenýma očima. Přistoupila jsem tiše jako myška k místu, kde by se správně měl vetřelec vyskytovat. Rázně jsem se vrhla přes malý keř plavným skokem a neúmyslně tak vyděsila mladého kluka, jenž tu postával a zjevně nečekal, že tu na něj někdo zaútočí. Prohlédla jsem si ho s vyčítavým pohledem a zpod zamračeného obočí ho výhrůžně varovaly mé oči, že jestli se jakkoli špatně zachová, bude to jeho poslední minutka.

„Promiň, moc se ti omlouvám, já tě nechtěl vyděsit, i když, ty jsi teď spíš vyděsila mě. Nevykládej si to špatně, nesleduju tě.“

Mladík se mi překotně omlouval a nervózně klopil zrak. Oblečenou měl ještě stále školní uniformu, tudíž se doma asi příliš dlouho nezdržoval, zda vůbec. Obličej mu kromě stydlivého úsměvu zdobily typické kulaté brýle. Vypadal upraveně, přestože to nebyl žádný elegantní gentleman. V duchu jsem přemýšlela, co by tu tak mohl chtít, normálně ta lidská mládež někde popíjí, nakupuje nebo dělá bůhví co jiného nezajímavého.

„Já…totiž…je mi…vlastně bych se měl přiznat, proč tu jsem. Já… víš… jsi… moc krásná… já… nechtěla bys… někdy… se mnou…“

Za normálních okolností bych odpověděla něco odmítavého, jenomže skrytý hlásek v hlavě mi radil, ať mu neříkám něco zbrklého. A ačkoli nejsem ten podlý typ, co by lidi nějak zneužíval pro své vlastní dobro, v hlavě mi bleskla myšlenka na výhodně získanou lidskou krev. Raději jsem zatřásla hlavou, abych vymámila tu myšlenku z mysli a usmála se na mladíka, který úsměv okamžitě opětoval, aniž by si uvědomil, co se mi honilo hlavou.

Autor: Hanako (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kéž bys věděla, co cítím - 2. kapitola: