Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Key of my hearth - Prolog + Kapitola 1 - Osudný den

15.12.2009 (13:45) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2065×

Prolog :

„Život není jenom jako v bavlnce. Dokáže být i pořádně krutý…"

Bylo to již osm let. Osm let co jsem musela opustit svou rodinu a s ní i někoho kdo byl smyslem mé celé existence. Ptáte se proč?

Nejspíš si říkáte, že když jsem je tolik milovala tak proč jsem je opustila. Nechtěla jsem, ale někdo byl proti nám. V jeden krásný den, kdy jsem zjistila něco co začalo být druhým smyslem mé existence. V den kdy jsem to chtěla říct i jemu, jsem se s ním musela rozloučit. Utekla jsem, musela jsem utéct. Pro jejich dobro. Zničili by je, ano, vyvraždili by celou mou rodinu. Byli jsme prý příliš silní, a zvlášt slibovali ukrutnou smrt mě. Nejsem zbabělá, ale já jsem nesměla umřít. Nesměla, už jenom kvůli tomu co jsem nosila pod svým srdcem. Půlku ze sebe a půlku z něho. Naše budoucnost měla být štastná, měli jsme spolu vychovávat naši dcerku. Ale osud stál proti nám…

Na všechno jsme zůstali sami, na všechno. A jsem upír bloudící věčností…

Kapitola 1 – Osudný den

Před 8 lety :

Byl to již týden. Týden co jsem se vrátili z ostrova Esmé. Kdyby to bylo na mě, tak bych se domů vůbec nevracela, ale hold Edward musel. Potřeboval si něco zařídit, ale zase mi slíbil že jak jen to bude možné, tak že se tam vrátíme. Posledních pár dní mi nebylo zrovna nejlíp. Cítila jsem se velmi slabá, včera jsem dokonce omdlela. Carlisle si myslel že je to pouze z toho že nic nejím, jenže jim se to řekne abych něco snědla, když mám žaludek jak na vodě. Stačí mi cítit vůni něčeho jak se vaří a hned musím utíkat na záchod. Jím pouze suché rohlíky a zapíjím je černým čajem. Nejspíš jsem musela chytit nějakou exotickou chřipku, co jiného by to mohlo být. A ted?

Právě ležím v posteli, a přemýšlím co budu dělat dál. Nějak jsou všichni divní, asi něco chystají. Vždycky někam potají odcházejí a vrací se až pozdě večer, včetně Edwarda. Dneska prý musel odejít na lov, a ještě potřebuje zajet do Seattlu. Jediná se mnou tady měla zůstat Esmé, ale ta se mi před chvilkou omluvila že ji volali z práce a prý ji potřebují. Takže jsem sama doma. Dožvýkala jsem poslední část rohlíku a opět se to stalo. Co největší rychlostí jsem doběhla do koupelny a pořádně jsem se nakláněla nad záchodovou mísou. Rychle jsem si opláchla celý obličej ledovou vodou, a posadila jsem se na zem. Studené dlaždice na zemi mě příjemně studili, a v tom jsem to uviděla.

Na jedné z poliček v koupelně byla krabička. Kulatá krabička plná věciček které potřebuji pouze jednou do měsíce. Rychle jsem vstala ze země a vzala tu krabičku do ruky, otevřela jsem ji a zkontrolovala obsah. Bylo jich tam stejně, stejný počet jako před svatbou. Zběsile jsem začala počítat a když jsem se v tom i napotřetí zamotala, tak jsem si pomáhala prsty. To není možné, pořád mi vycházelo pouze jedno číslo. A to číslo bylo 35. Třicet-pět dní co jsem to nedostala.

„Panebože, já jsem těhotná. Těhotná!"

To snad není možné. Já čekám naše dítě, dítě Edwarda a mě. Začala jsem skákat po koupelně jak bláznivá a smát se. Proto ty ranní nevolnosti, proto to omdlení. Typické příznaky těhotenství. Že mi to nedošlo před tím. Budu matkou…

Když jsem se trochu uklidnila, tak jsem se rozhodla že si svoji teorii nejdřív potvrdím. Musím si zajet koupit těhotenský test. Rychle jsem se oblékla, pouze mikinu a jeany. Vzala jsem si klíčky od svého autíčka, mercedesu který mi daroval Edward jako svatební dar. Nasedla jsem a nastartovala. Nejdřív jsem myslela že zajedu do lékárny ve Forks, ale nepotřebuji aby o tom vědělo celé město. Jela jsem tedy do Port Angeles. Chtěla jsem jet trochu rychleji, ale když jsem si uvědomila že ted rozhoduji nejenom o svém životě ale i o životě toho maličkého, tak jsem zpomalila a jela jsem pozorně a podle předpisů. Zastavila jsem před nejbližší lékárnou a rychle jsem do ní vtrhla. Vzala jsem tři těhotenské testy, prý by měli být ty nejlepší a zaplatila jsem je. Vedle lékárny byla benzinová pumpa a tak jsem šla na záchody. Uzavřela jsem se v kabince, rozbalila jsem si test a pozorně jsem si přečetla návod. Všechno jsem udělala podle návodu a musela jsem pět minut počkat. To čekání bylo tím nejhorším, odpočítávala jsem každou sekundu. Když to konečně bylo pět minut, tak jsem se podívala na test. Jedna čárka znamená negativní a dvě čárky pozitivní. Cítila jsem jak se mé oči zalívají slzami.

Byli tam dvě čárky. Opravdu jsem těhotná, jsem těhotná. Je to potvrzený. I když jsem začala brečet, ale byli to slzy radosti a štěstí. Všechny tři testy jsem schovala do kabelky, ty zbylé dva si ještě pro jistotu udělám doma. Odemkla jsem své auta, nastartovala a vyjela jsem směr Forks. Zapnula jsem si radio a vesele jsem si prozpěvovala. Bylo to něco dokonalého, budeme mít miminko. Miminko které se bude podobat Edwardovi, bude mít jeho měděné vlásky a zelené oči. Bude to celý Edward, ale nějaká ta podoba tam bude i ze mě.

Když jsem vystupovala z auta, tak jsem si všimla cizího auta před našim domem. Nejspíš to bude Esmé, asi si pořídila nové auto. Doufám že se nestrachuje kde jsem byla, musím si vymyslet nějakou výmluvu. Nechci aby o mém tajemství někdo věděl dřív než Edward. Chtěla jsem odemknout vchodové dveře, ale nebyli zamčené. Divné, nejspíš je opravdu doma jenom Esmé. Otevřela jsem je a vešla dovnitř. Nikde nikdo, všude bylo ticho a prázdno. Zavřela jsem je za sebou a zavolala:

„Esmé? Jsi tady?“ Ale nic, nikdo neodpovídal. Tak jsem to zkusila znovu:

„Halo? Je tady někdo? Kdo jste?"

A pak se to stalo. Zpoza rohu se vynořili tři postavy zahalené černými plášti. Chtěla jsem utéct, ale jeden z nich byl hned u mě a nedovolil mi to. Ta postava co byla uprostřed si sundala kápi z hlavy a hned jsem poznala nejvyššího z Voltery. Byl to Aro Volturi. A ti další dva byli Jane a Alec. Aro se na mě usmál a pravil:

„Ale Isabello, nechceme ti ublížit. Chceme si s tebou pouze promluvit, jsme tu pouze na skok. Na takovou malou návštěvu. A tak bud tak hodná, posad se a poslouchej."

Věděla jsem že v téhle situaci mi nezbude nic jiného než čekat, čekat na někoho z rodiny. Poslušně jsem se tedy posadila, a začala jsem je poslouchat. Aro si sedl vedle mě a ti ostatní naproti nám. Znovu se zákeřně usmál a pravil:

„Isabello, Isabello. Vždycky jsem věděl že jsi jedinečná, a je to pravda. Bohužel to hraje proti tobě. Jelikož se nechcete přidat k nám, tak my musíme jednat. Jste pro nás velmi nebezpeční, a navíc ještě to že nejsi zatím přeměněná. A až budeš přeměněná tak budeš ještě silnější, a tvá rodina by mohla zničit mou rodinu. Nesmím dovolit aby Cullenovi zničili Volteru. Posloucháš mě dobře, Nesmím!

A tak jsem tady od toho abych to dnes zařídil. Původní nápad mých bratří byl takový abych vás všechny vyvraždili, do posledního člena rodiny. Jenže mi přišlo škoda mrhat takovými talenty jako jste vy. A tak mám tady pro tebe jednu nabídku. Nechceš přeci aby se tvé rodině něco stalo? Aby již neexistovali, že ne?

No vidíš, a tak spolu uzavřeme dohodu. Musíš je opustit, a nesmíš se s nimi již nikdy dál vidět. Co nejrychleji, bez rozloučení, bez vysvětlení je opustíš a utečeš jedno kam. Přestaneme tě sledovat, a Cullenovi necháme být. Je to jenom na tobě Isabello, co na to říkáš?"

Cože? Opustit, Edwarda a celou rodinu. Ne, nikdy. Ale co když je vyvraždí, a s celou rodinou zabijí i mě. A to nesmím dovolit, vždyt ted jsem zodpovědná za dva životy, ne za jeden. Musím to udělat, musím to udělat pro svou rodinu, pro Edwarda a pro naše dítě, o kterém se nikdy nedozví. Podívala jsem se na Ara a odpověděla jsem mu:

„Ano Aro, udělám to. Ale pouze pokud mi ty slíbíš že jim nic neuděláš a mě necháte na pokoji. Nebudete je už nikdy otravovat a vyhrožovat jim, a ani mě. Slibuji ti že já svůj slib dodržím, a do dvou dnů zmizím."

Aro se na mě usmál, věděl že má vyhráno. Podal mi nějakou krabici a řekl:

„Udělala jsi dobře Isabello, sama víš moc dobře že se nevyplatí nás neposlechnout. A tady máš od nás takový menší dárek. Jsou to nové doklady, aby tě nemohli znovu najít a k tomu ještě nějaký ten základ do nového začátku. Máš tam dvě kreditní karty, a jsou nevyčerpatelné. Může si s nimi dělat co chceš, je to jen na tobě. A ted se přesuneme radši k jinému tématu. Slyším příjezd auta, a nepotřebujeme přeci aby se o našem malém tajemství někdo dozvěděl. Takže dva dny, dva dny a pak znovu přijdeme."

Pouze se na mě usmál, zatímco mě bylo do pláče. Již se zvedal když se rozrazili dveře a v nich stál ten, kvůli kterému se mi chtělo hned brečet. Stál tam Edward, a ve tváři měl naštvaný výraz, hned chtěl něco říct, ale Aro ho předběhl:

„Nemusíš se bát Edwarde. Nic se nestalo. Pouze jsem chtěl přijet na návštěvu, ale když nikdo nebyl doma, a našel jsem tady pouze Isabellu. Tak jsem si trochu popovídali a ted již musím odejít. Ještě dva dny se budu zdržovat v okolí, musíme tady něco vyřešit, ale myslím si že váš ještě jednou poctím svou návštěvou."

S těmito slovy se otočil a odcházel. Za ním šli Alec a Jane, a ještě než odešel tak se na mě otočil a významně podíval. Edward za nimi zabouchl dveře a hned byl u mě. Drtil mě ve svém náručí a šeptal:

„Nestalo se ti nic miláčku, neudělali ti nic? Co ti říkal? Promluv na mě, Bells."

Najednou mi bylo do breku a tak jsem vyskočila ze sedačky a utekla jsem do koupelny. Tam jsem za sebou zavřela dveře, a po chvilce jsem slyšela Edwarda jak klepe na dveře a prosím at ho pustím dál. Já jsem ale nemohla, musím se uklidnit. Musím vypadat jako že je všechno v pořádku, dělám to pro bezpečí našeho dětátka. Napadlo mě že bych si zatím mohla udělat ještě jeden těhotenský test, a tak jsem ho vytáhla z kabelky a opakovala postup jako před tím. Zatím co jsem čekala těch pět minut, tak jsem si opláchla obličej a snažila jsem se uklidnit.

Znovu jsem se podívala na test, a aspon jedna část mé osobnosti byla štastná. Již druhý test je pozitivní, takže jsme opravdu těhotná.

I když musím od něj odejít, tak aspon vím že mi po něm něco zůstane. Zůstane mi naše dítě, jeho dítě. Aspon nějaká vzpomínka. Test i s krabičkou jsem vyhodila do koše v koupelně a odemkla jsem dveře. Do ložnice jsem vcházela s novým smyslem života a hlavně s nadějí. Dnešek ještě nekončí, a dnes je mi ještě dovoleno být s mou láskou a rodinou. Zítřek je pro mě nyní vzdálen…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Key of my hearth - Prolog + Kapitola 1 - Osudný den: