Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 45. část

28.04.2011 (19:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4165×

FELIX:

Z předního sedadla se ozvalo tiché, ale zato divoce vibrující vrčení, a já jsem si v hrůze a panice poněkud zpomaleně uvědomil, co se stalo. Fakt, že auto ztratilo kontrolu a sjelo ze silnice do příkopu, kde se převrátilo na bok - a jelikož jsme nikdo nebyli připoutáni, strhla nás gravitace na jednu stranu -, jsem pochytil už dávno. Ovšem důsledky mi před očima s opožděnou reakcí naskakovaly až teď.

Krev. Vrčení.

Jennifer.

Zareagoval jsem dřív, než jsem si vůbec uvědomil, co dělám. V jedné vteřině jsem ležel v poněkud zvláštní a zkroucené poloze na zadním sedadle mezi střepy, ale vzápětí jsem pevně držel Jennifer, s kterou náraz trhl asi nejvíc a která momentálně spočívala bezmocně a ochable hlavou na rozbitém okně a nohama zaseknutýma pod předním sedadlem. A pak jsem se bůhví jakým způsobem octl venku – s ní v náručí.

Jakmile jsem se rozhlédl kolem sebe, abych trochu zhodnotil situaci, musel jsem poděkovat všem svatým, že jsme se nacházeli na velice odlehlé cestě zahalené hustými porosty stromů, kde kromě divoké zvěře a pár lesních živočichů nebyla ani noha. Nepotřeboval jsem ani žádný šestý smysl, abych si uvědomil, že se tu teď nebude dít nic, co by pro lidské oči byla každodenní podívaná. To nadpřirozeno jako by viselo ve vzduchu.

Než jsem nad tím ale stihl přemýšlet ještě víc, ostrý zvuk, který až nebezpečně připomínal jakousi manipulaci s kovem, proťal to krátké ticho, jež kolem nastalo, a já jsem si v tu chvíli poplašeně uvědomil, co je mou povinností. Jakoby na důkaz sebou Jennifer mírně zazmítala a já jsem pod rukama jasně cítil, jak se jí svalstvo na břiše a na nohou pevně zatnulo.

Další známka toho, že přeměna v následujících několika hodinách bude nevyhnutelná.

Když se od auta, které teď spíš připomínalo vrak, ozvalo další protáhlé vrčení, jež čím dál víc nabývalo na síle, zadržel jsem dech, abych se brzy náhodou nemusel vypořádávat s podobným problémem, a donutil jsem své nohy k pohybu.

Co nejrychleji jsem se dal do běhu. Neměl jsem ponětí, kam – nebo do čeho – se to řítím. Netušil jsem, jestli směr, jaký jsem zvolil, skýtal bezpečí nebo ne. Ale pravidelný dusot nohou jen několik metrů za sebou mi nedovolil zastavit, abych to mohl promyslet. Neměl jsem čas, neměl jsem jistotu. Neměl jsem absolutně nic. Snad jen jednu malinkatou špetku naděje.

Co jsem mohl dělat? Jaké jsem měl možnosti? Široko daleko kolem nebylo absolutně nic, žádná civilizace, jen pusté prázdno a příroda. Což bylo svým způsobem velké štěstí, jenomže na druhou stranu…

Oči mi samovolně sklouzly o něco níž na Jennifeřin drobný obličej. Na čele se jí kromě velké rudé skvrny, která se jí táhla po lebce až daleko do clony světlých vlasů, také leskly malé krůpěje potu nakupené těsně vedle sebe. Pokožku měla neuvěřitelně bledou, ale pod ní se čím dál víc začínal rozprostírat onen namodralý odstín. Rty mírně pootevřené a nepřirozeně rudé. Snažil jsem se nevnímat nepravidelný tlukot srdce, které se jí unaveně ozývalo z hrudi jakoby jen z povinnosti. Snažil jsem se nevnímat fakt, že všechno nabralo tak rychlý spád, a že kdybych ještě chvíli pokračoval v útěku, místo abych jí poskytl první pomoc, nemusela by přežít.

Až příliš jasně jsem si uvědomoval, že jakékoliv zranění pro ni v tomhle období může znamenat konec, že její organismus je momentálně tak slabý, že i sebemenší otřes by ho nenávratně narušil. A autonehoda, jejímž výsledkem byla velká krvácející rána na hlavě, spoustu škrábanců na rukou a na nohou a bůhví co dalšího se jí ještě mohlo přivodit za vnitřní zranění, byla momentálně jako ta nejhorší noční můra.

Jen jsem pomyslel na to, co bude následovat, a skutečně se mi v tu chvíli zatmělo před očima. V hlavě jsem si dokázal omílat dokola jen jednu jedinou myšlenku, všechno ostatní jako by zmizelo, vygumovalo se to. Ale na tom vlastně nezáleželo. Nejdůležitější bylo, že jsem nemohl dopustit, aby Jennifer umřela. Odpovědnost ležela v mých rukou a já jsem si vybavil slib, který jsem Sandře kdysi dal. Ať už se bude dít cokoliv, budu dělat všechno, co bude v mých silách, abych jí pomohl.

Bolestná pravda mě donutila okamžitě zastavit na místě. Měli jsme málo času a moc věcí, které bychom mohli dělat, zde nebylo. Zhluboka jsem se nadechl a odvážil se otočit čelem vzad, přičemž jsem si Jennifer instinktivně přitiskl blíž k sobě.

Měl jsem před Antoniem náskok, a tak pár vteřin trvalo, než se objevil mezi stromy a v přikrčené pozici, připraven na případný boj, se trochu zmateně nezastavil pár metrů ode mě, hlavu nakloněnou do strany a v očích lačnící touhu po krvi.

Netušil, že jsem byl připravený vyjednávat. Netušil, že on je tady teď jediný, kdo by momentálně mohl být dostatečně nápomocný.

* * *

Bella:

„Už je ti líp?“ ozvalo se tlumeně za dveřmi koupelny. I tak jsem ale jasně rozpoznala starostlivý podtón jeho hlasu. Přistihla jsem samu sebe, jak se navzdory situaci a své zkroucené poloze nad záchodovou mísou trochu, skutečně jen velmi, velmi trošičku usmívám.

Ne, ještě jsem si plně nezvykla na to, čím Edward je. Ani jsem si pořád nebyla jistá, jestli tomu všemu nenormálnímu světu vůbec můžu věřit, ale něco se ve mně za posledních pár hodin pohnulo – teda když nepočítám včerejší večeři, o kterou jsem právě obohatila toaletu, když se mi před chvílí udělalo zle. Cítila jsem, že ten osten strachu, který se ve mně v noci usadil, zmizel. I když jsem se ještě k Edwardovi neuměla chovat jako dřív, a bůhví, jestli to někdy vůbec dokážu, už jsem se na něj dokázala dívat i bez toho, že by se mi rozbušilo srdce strachy a má fantazie začala očekávat, že se v každé další vteřině odehraje nějaká scéna z fantasy hororu.

Každou další vteřinou v jeho společnosti, každým jeho kradmým a nervózním úsměvem, každým jeho starostlivým gestem jsem si čím dál víc začínala uvědomovat, že je to prostě Edward. Že jeho se bát nemusím. Že je pořád stejný jako před tím, když jsem ležela v jeho náručí a opájela se tím krásným a bezstarostným pocitem. Změnilo se jen to, že byl ke mně konečně upřímný.

S menší námahou jsem se postavila na vratké nohy. Musela jsem se rukou mírně opřít o stěnu, protože se mi točila hlava a měla jsem mlhavý pocit, že se celá místnost vlní a tak trochu rozostřuje. Třepotajícími se prsty druhé ruky jsem mezitím zamáčkla splachování, a pak jsem se co nejopatrněji a zároveň co nejrychleji přesunula k umyvadlu, kde jsem si přepečlivěle vydrhla zuby a pořádně vypláchla pusu snad půlkou láhve ústní vody, abych se zbavila té hnusné pachuti, která se mi usadila na jazyku.

Nakonec jsem si ještě nabrala do dlaní ledovou vodu a chrstla jsem si ji do obličeje, který se mi zdál trochu rozpálený, a když jsem se osušila ručníkem, s hlubokým nádechem jsem se odvážila otevřít dveře.

Edward stál hned za nimi, a jakmile jsem se mu objevila v zorném poli, v obličeji se mu rozlila malá úleva. Kdo ví, jestli ho potěšilo, že žiju, anebo že vypadám tak zpustošeně, takže nebudu mít sílu protestovat proti ničemu, co řekne. Ale snažit jsem se trochu mohla.

„Jsem v pořádku,“ zaskřehotala jsem mírně nakřáplým hlasem a instinktivně sklopila pohled, jako by mě snad ještě neprokoukl. Ve skutečnosti jsem se cítila, jako by mi nějaká neviditelná ruka chtěla slisovat všechny vnitřnosti.

„Pojď si lehnout,“ zašeptal.

„To není nutné, myslím, že –“

„Pojď.“ Po chvíli zaváhání mě chytil za ruku a trochu ji nadzvedl. Kontakt s jeho ledovou kůží mi znovu připomněl celý noční rozhovor a mně se trochu pozvedl žaludek, ale zároveň mě příjemně rozechvěl, protože když se o sebe naše ruce lehce otřely, vybavilo se mi i to všechno ostatní, co stalo ještě předtím.

Neměla jsem sílu vzdorovat, a i když jsem měla chuť samu sebe ukamenovat, postel teď byla to jediné, po čem jsem doopravdy toužila. Takže když mi trochu zatahal za ruku, nenechala jsem se dvakrát pobízet a okamžitě vykročila za ním.

Neuniklo mi, jak se na mě celou cestu, spíš těch pár kroků, až ke mně do pokoje díval. Tolik citu a obav jsem v jeho očích snad ještě nikdy neviděla, ale nemohla se říct, že i když mi bylo pro srsti, aby o mě někdo takhle pečoval, tak že to ve mně nevyvolávalo nějaké ty sentimentální a trochu přecitlivělé emoce.

Pomohl mi do postele a následně přese mě jemně přetáhl peřinu. Pohodlněji jsem zavrtala hlavu do polštáře a zhluboka jsem se nadechla. Možná se mi to jen zdálo, ale měla jsem pocit, že je povlečení skrz na skrz prosáklé Edwardovou vůní. Tak sladkou, ale zároveň dostatečně mužnou… Chtěla jsem to vdechovat od rána do večera a od večer do rána, celý den, celou noc… Pořád.

Až moc jasně jsem si ale uvědomovala, že to, po čem toužím, není jenom jeho tělesný pach, ale že je to nejspíš on samotný. Pokusila jsem si představit, že místo na polštáři ležím na jeho hrudi. Pravda, byla by to rozhodně ta více nepohodlná volba, ale nic to nezměnilo na tom, že po tom moje tělo zatoužilo v okamžiku, kdy se mi ta dokonalá představa vytvořila před očima.

Nebyla jsem divná? Měla jsem se ho bát, sám mi to řekl, a místo toho jsem dokázala myslet jenom na to, jak se k němu tulím? Musela jsem být zdravá pro blázinec. Nejednalo se o žádnou všední situaci, z ničeho nic jsem se nedobrovolně octla ve světě, o kterém kdyby mi někdo pře pár týdny řekl, že existuje, poslala bych ho ke cvokaři. A teď jsem najednou byla celá žhavá, abych se k tomu světu připoutala ještě víc? Protože přilnout k Edwardovi příliš moc by znamenalo, že jsem si koupila nevratnou jízdenku do světa upírů.

I když tu už jsem možná měla, není to pravda?

Pokoušela jsem si vzpomenout, jestli Edward při svém vyprávění zmínil i něco, co by souviselo se mnou a mou… proměnou - což byla jedna z věcí, která mě na celé té upíří věci děsila nejvíc, protože jak jsem se prostě mohla během tří dní změnit v něco naprosto jiného? -, ale nevzpomínala jsem si na jednu jedinou větu směřovanou na mou adresu ohledně tohohle tématu.

Znamenalo to tedy, že už si to rozmyslel? Že už nechce, abych byla jako on? Že už mě nechce… zachránit?

Měla bych být smutná, nebo se radovat? Sama sobě jsem nedokázala říct, po čem bych prahla víc. Ach, Bello, vážně bys se sebou měla začít něco dělat.

Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že se na mě Edward dívá. Jakmile se naše pohledy střetly, mírně ucukl a nervózně si odkašlal, ve snaze zakrýt neklid, což se mu ani náhodou nepovedlo. Spíš tím gestem jenom potvrdil, jak se doopravdy cítil. Zvlášť když už jsem teď věděla, že on a kašel prostě nejsou dvě věci, které by k sobě patřily.

„Měl bych jít, potřebuješ se pořádně prospat. Chceš něco přinést?“ Odvrátil ode mě hlavu a napřímil se do své plné výšky, takže se ode mě jeho obličej ještě více vzdálil.

„Ne, děkuju,“ zamumlala jsem. Nedokázala jsem od něj odtrhnout pohled. Věděla jsem, že dnes už jsem se na něj dívala nesčetně dlouho, jenomže… On byl jako droga. Prostě jsem se na něj nemohla vynadívat. Ty bezchybné linie jeho obličeje mě pokaždé uchvátily, celá jeho dokonalost byla prostě neuvěřitelná. Stejně jako pokaždé jsem si uvědomila, jak jsem oproti němu obyčejná, ošklivá. On je jako bůh a já vedle něj musím působit jako chudá služebná. Přesně na takových žebříčcích jsme se nacházeli.

„V tom případě…“ zarazil se. Dokázala jsem si představit, jak se teď musí potýkat s tím, co říct. Jak nevěděl, jestli má odejít, anebo zůstat… Ale kdo to měl vědět? Já o tomhle taky neměla ani ponětí, ale možná, že…

Navzdory tichému hlásku v mé mysli, který mě nabádal k tomu, abych toho nechala, jsem trochu pozvedla ruku do vzduchu. Byla jsem slabá, a tak se mi dost viditelně třepala, ale všechny pokusy o to, abych to ovládla, byly marné, takže jsem to brzy vzdala a raději ji zase stáhla.

„Zůstaneš tu prosím se mnou?“ Sklopila jsem pohled k podlaze. Vážně jsem to řekla? Skutečně jsem –

„Víš to jistě?“ Z tónu jeho hlasu zaznívalo mírné překvapení, ale zaznamenala jsem tam i náznak jakési naděje a… potěšení? Nezdálo se mi to?

Polkla jsem, abych se zbavila knedlíku v krku, a i když se výsledek nedostavil, zhluboka jsem se nadechla. „Nechci tě tu držet, jestli chceš jít, běž.“

„Bello…“ Pomalu klesl na kolena, aby se naše obličeje octly zhruba ve stejné úrovni, a pak mi dvěma prsty přeopatrně nazvedl bradu a donutil mě, abych se na něj podívala. „Já budu dělat to, co po mně budeš chtít ty. Ať už je to cokoliv. Klidně ti zmizím ze života, pokud by to mělo být tvé přání, ale naopak klidně zůstanu tady a budu ti dělat společnost.“

„Nelíbí se mi pocit, že bych nad tebou měla mít takovou moc. Je to… divné,“ postěžovala jsem si a ucítila jsem, jak se mi obočí stáhlo zamračeně k sobě.

Rty se mu malinko vytáhly do toho pokřiveného úsměvu a v očích se mu zaleskla jakási jiskřička. „Jen říkám, že budu respektovat cokoliv, co budeš chtít.“

„Ale…“ Zhluboka jsem se nadechla a namáhavě zavrtěla hlavou. „Nepřeju si, aby bylo všechno podle mě. Chci, aby ses rozhodoval svobodně, sám za sebe, bez toho, aby ti to někdo nadiktoval.“

„Jestli si tohle přeješ, tak –“

„Edwarde!“ přerušila jsem ho rázně, ale on se mi jen tichounce zasmál. Ten jemný zvonivý zvuk byl tak lehký, tak neskutečně příjemný a nádherný… Bylo to snad to jediné, co jsem po dnešním dni chtěla slyšet, a neskutečně se mi to líbilo. Neubránila jsem se tomu, abych na okamžik zavřela oči a vnímala tu několikavteřinovou zvukovou kulisu pečlivěji. Byl to jako balzám pro mé uši, tak dokonalé, že –

„Zůstanu,“ přerušil mé úvahy tichounce, po smíchu najednou nezbyly ani památky a on zněl neskutečně vážně. Dokázala jsem si představit, aniž bych se na něj podívala, jak mu rysy v obličeji musely ztvrdnout. „Dokud mě sama nepošleš pryč, budu stát při tobě.“

Již tradičně opět moc děkuji za komentáře. Vím, že teď jsem v přidávání kapitol lehce polevila, ale jelikož už se teď nemusím nervovat s přípravou na přijímačky, neboť už je mám za sebou a jsem přijatá na školu, kapitoly teď budou zase přibývat rychleji.

Děkuji, že jste se mnou to namáhavější období přečkali, jste skvělí. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 45. část: