Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 32. část

Peter


Když už zbývá jenom osud - 32. částDneska se opět podíváme za Antoniem... Ale nezapomněla jsem ani na Edwarda s Bellou.
PS: Sice o tom nejspíš nevíte, ale donutili jste mě probdít půlku noci, abych něco napsala! ;D Jenomže já jsem těm vašim komentářům prostě opět nedokázala odolat... Kdyby to bylo možné, už kvůli nim bych vás díly zasypávala několikrát denně. :) Ale to by nesměla být škola, že...

Antonio:

S tichým zaklením jsem odhodil bledé a nyní již úplně ochablé tělo černovlasého mladíka na hromady smrdutých odpadků mezi dvěma přeplněnými kontejnery. Sehnul jsem se k jeho bundě ležící opodál a po několika vteřinách šmátrání jsem narazil na to, co jsem hledal. S mírným pousmáním jsem vytáhl z jedné z mnoha kapes stříbrnou placatku, přičichl k uzávěru a potom její obsah potěšeně nalil na jeho nehybné tělo. Nato už stačilo jen jednou škrtnout sirkou o kamennou zeď a odhodit ji jeho směrem.

V tom samém okamžiku jeho tričko prudce vzplálo, nebude trvat dlouho a jeho mrtvola bude plameny zničená tak, že nikdo nebude mít ani podezření, že mu kromě ohně mohlo způsobit smrt i něco jiného.

Bez jakéhokoliv zájmu, jestli třeba nezačne hořet i něco jiného kromě něj, jsem se poklidně vydal noční ulicí, abych nebyl nablízku, až ho najdou, a nezpůsobil tak zbytečná podezření. I když jsem pochyboval, že by zrovna mně od lidské policejní jednotky něco hrozilo.

Několik dlouhých minut jsem se tiše ploužil postranními a většinou, až na pár krys, naprosto osamělými uličkami. Domů jsem rozhodně nespěchal. Věděl jsem, co mě tam čeká, a jenom jsem si na pár hodin užíval chvíle svobody. Ve svém tmavém kabátu jsem si připadal, jako bych úplně zanikal s okolní tmou, a fakt, že jsem našlapoval tak tiše, až jsem nevydával téměř žádný zvuk, ten dojem jenom umocňoval. V těchhle chvílích jsem byl prostě ve svém živlu.

Až po několika dlouhých kilometrech jsem se zastavil, protože mě do uší uhodil velice známý a povědomý zvuk. Zachmuřil jsem se a odlepil jsem pohled od mokrého chodníku, abych se mohl zadívat před sebe.

Teprve jsem se začínal blížit k lesu, takže na chatu jsem skrz hustou clonu stromů ještě neviděl. Ale s naprostou jistotou jsem věděl, že ten křik se nemohl ozývat odjinud. Vysoké tóny zněly hystericky, bolestně, byly intenzivnější a ještě hlasitější než kdy dřív. Zařezávaly se mi do uší, až jsem měl sto chutí si je zacpat dlaněmi a sám začít nahlas ječet, abych tohle nějak přehlušil.

Nenáviděl jsem ten zvuk!

Téměř neznatelným rozhlédnutím kolem sebe jsem se ujistil, že se v mé blízkosti nenachází žádné nežádoucí oči, a potom jsem se svým přirozeným tempem rozběhl do lesa.

V duchu jsem si mohl tak leda zanadávat. Původně jsem měl v plánu oddalovat návrat domů, jak nejvíc by to šlo, chtěl jsem se ještě chvílí jen tak potloukat kolem, cítit čerstvý vzduch a užívat si toho uspokojujícího ticha… Ale ta holka zase všechno musela pokazit. Ponuře jsem si uvědomoval, že jsem ji každým dnem nenáviděl víc a víc. A litoval jsem toho, že jsem se Sandře tehdy zařekl, že až nadejde čas její přeměny, tak se o ni postarám.

Při té vzpomínce se mi v hrudi něco rozhořelo. I když už to bylo přesně patnáct let, jedenáct měsíců a dvacet jedna dní, stále jsem úplně jasně viděl její obličej, jindy tak krásný a veselý, se rty roztaženými v úsměvu a s očima divoce jiskřícíma. Ale tenkrát byl stažený v bolestné grimase, vlasy se jí lepily ke zpocenému čelu, její tváře postrádaly barvu, byly bledé jako stěna, úplně volaly na všechno, kdo je viděl, že Sandra byla zrovna na pokraji života. To bylo naposledy, co jsem slyšel tlouct její srdce.

Na okamžik jsem musel zavřít oči a pomocí vší námahy se alespoň pokusit ten výjev vytěsnit z hlavy. Nikdy se mi to nedařilo, a dnes tomu nebylo jinak.

Když jsem během několika vteřin, podle mého gusta až příliš dlouhých, stanul před chatou, naštěstí se mi hlava znovu trochu pročistila, neboť vzduch kolem proťal další bolestný skřek.

Stromy kolem byly vysázeny hustěji než na okrajích lesa, takže nám to skýtalo jisté soukromí. To ale nic neměnilo na tom, že jestli ta malá okamžitě nepřestane tak hystericky ječet, brzy to může někdo postřehnout. A mohly by nastat větší problémy.

Zvedl jsem hlavu k jediné řadě oken, z kterých vycházelo tlumené světlo lampičky, a cítil jsem, jak mi v tu chvíli obličej ztvrdl do nepropustné masky.

Aniž bych se obtěžoval jako člověk vejít dveřmi, jediným ladným odrazem jsem se vyhoupl až na skrovný a napůl rozpadlý balkón se zrezivělým zábradlím, ze kterého vedly skleněné dveře do jejího pokoje. Ty jsem hlasitě otevřel a poté jsem naštvaně vešel dovnitř, připraven na ni křičet, aby byla tak laskavá a byla zticha.

Ovšem jedna věc mě přimrazila na místě a já jsem na několik sekund nebyl schopen pohybu.

Ležela na zemi, tělo zkroucené křečí. Bolestně se svíjela a z očí jí kanuly proudy slz. To ale nebylo to, co mě tak překvapilo. Vedle ní na zemi seděla ještě jedna osoba, tak mohutná oproti jejímu drobnému tělu, šeptem k ní něco promlouvala a hladila ji po vlasech.

„Felixi?“ vyprskl jsem a dál ho nechápavě sledoval. Vypadal, jako by se ji doopravdy snažil ukonejšit. A ten výraz v jeho obličeji byl tak něžný, tak moc nepřirozený k jeho osobnosti, na jakou jsem byl zvyklý.

Bez zájmu ke mně zvedl hlavu, ale jeho velká dlaň jí nepřestávala přejíždět po krátkých vlasech. „To je dost,“ zamumlal a potom svou pozornost opět obrátil k . A vtom jsem si uvědomil, že její křik pomalu ustal a ona už teď jenom nahlas vzlykala.

Ničemu jsem nerozuměl.

„Co tady děláš?“ kývl jsem na ni a potom jsem k ní postoupil o krok blíž. „Pokud si dobře vzpomínám, nežádal jsem tě, aby ses o ni jakkoliv staral. Měl jsi ji jenom hlídat, aby zase neprovedla nějakou blbost, jako když chtěla skočit z okna.“

„Měla bolesti,“ odpověděl mi, aniž by od ní odtrhl podivně planoucí oči. „A jelikož ty jsi byl někde venku, přišlo mi správné za ní zajít a pokusit se ji utišit.“

„Felixi, já si nepřeju, aby-“

„Do přeměny jí zbývá tak týden,“ přerušil mě. „A bojím se, že to bude jeden z těch horších případů.“ Zamračil se a rukávem se jí snažil osušit oči.

„Což znamená?“

Upřel na mě oči černé jako uhel. „Bude potřebovat mnohem větší péči, než s jakou jsme počítali.“

* * *

Edward:

Měl jsem pocit, jako by to počasí přesně vědělo, jak jsem se cítil. A to bylo naprosto mizerně. I když bylo teprve šest hodin odpoledne, venku už se pomalu začala rozlévat tma. Zrovna před chvílí se znovu spustil déšť a těžké kapky teď hlasitě bubnovaly o parapet. Okny bylo vidět, jak silný vítr mohutně prohýbal větve stromů a dokonce jsem postřehl, jak u Belliny sousedky na zahradě zvedl vysoko velkou plachtu, kterou měla přikryté záhonky. A hustá mlha tomu všemu jen dodávala ještě hrůzyplnější dojem.

Jindy bych si něčeho tak triviálního, jako bylo deštivé počasí, ani nevšiml. Přeci jenom jsme žili ve Forks… Ale dnes jsem vůbec dělal hodně věcí jinak než obvykle. Nebo ještě lépe řečeno, dnes jsem se cítil úplně jinak než obvykle. Byl jsem jako na trní, každé dvě minuty jsem nenápadně nakukoval do Bellina pokoje, abych se ujistil, že je v pořádku, i když jsem věděl, že kdyby se jí něco stalo, podle srdečního rytmu, na který jsem se mimochodem soustředil mnohem intenzivněji než obvykle, bych to okamžitě poznal. Ale stejně, pokaždé když jsem ji viděl, jak klidně leží na boku, oči má doširoka otevřené a upřené zamyšleně do protější zdi, jsem se naráz trochu uklidnil. Ale taky jsem se neubránil bolestnému bodnutí u srdce.

Znovu a znovu jsem se mi v hlavě promítal okamžik, kdy to řekla. Už nejmíň milionkrát jsem si přehrál tu jednu jedinou větu. A pokaždé mi bylo jenom hůř.

Hořel jsem bolestnou zvědavostí se o její nemoci dozvědět všechny podrobnosti, chtěl jsem, aby mi svůj zdravotní stav popsala do posledního detailu. Jenomže jsem neměl odvahu, abych se jí na to zeptal.

Kde bych ji taky vzal? Vždy už při pouhém pomyšlení na to, jak se jí na tohle ptám, mě přepadl hrozný strach z jejího odmítnutí. A nejen z toho, že by mi na to prostě neodpověděla, ještě víc jsem se totiž bál toho, že mi řekne, že mě tady nechce. A to jsem nemohl připustit.

Jistě, věděl jsem, že tady nemůžu být napořád a jednoho dne se budu muset vrátit domů. Ale ať už by k tomu mělo dojít dřív nebo později, moje ochranářské pudy mi nedovolovaly se od ní vzdálit. I těch pár metrů, které mě z kuchyně dělily od jejího pokoje, pro mě byly až příliš bolestné. Nejraději bych seděl hned vedle ní. Nejradši bych ji pevně objímal, zhluboka vdechoval její vůni a věděl, že se se mnou cítí v bezpečí.

Jenomže tohle byl pouze můj neuskutečnitelný sen. Po tom zrádném a naprosto chybném polibku jsem si k ní něco takového nemohl dovolit. Nehledě na to, jak krásný byl pro mě, ona to necítila stejně jako já, a kdybych se zachoval jako blbec a udělal něco neuváženého, jenom bych ji tím mohl vyděsit. Což byla ta úplně poslední věc, po které jsem toužil.

Nejmíň podesáté během posledních několika vteřin jsem se netrpělivě znovu podíval na varnou konvici. Ale maličký displej mi opět prozradil, že vodě ještě do bodu varu nějaký ten stupínek chybí. S povzdechem jsem ještě jednou pečlivě urovnal krabičku s čajem v Bellině kredenci, tak, aby byla v řadě na milimetr přesně s kávou a kakaem. Uvědomoval jsem si svoje puntičkářství, a ano, taky jsem věděl, že se chovám jako nějaká stará a úzkoprsá babička, která musí mít všechno přesně na svém místě. Ale prostě jsem svoje tělo musel něčím zaměstnat, abych náhodou nezačal nervózně poklepávat prsty o stůl a nemusel si své šílenství připustit úplně naplno.

Když o něco později konvice konečně hlasitě zapípala a digitální čísla vytvarovala stovku na místě, kde se ukazovaly stupně celsia, kouřící se vodou jsem naplnil již dávno připravený hrníček se sáčkem čaje a lžičkou uvnitř, a poté jsem chvíli sledoval, jak se tekutina postupně zbarvuje do červena. S mírným pousmáním jsem hrnek vzal opatrně do rukou a pak jsem pomalu vyšel schody nahoru.

Před Bellinými dveřmi jsem se na chvíli zastavil, jako nezkušený puberťák při prvním rande jsem se zhluboka nadechl a pak jsem klouby prstů dvakrát jemně klepnul o dřevo.

„Nemusíš klepat,“ ozvalo se tlumeně za stěnou. Rty se mi sice samovolně vytáhly do mírného úsměvu, ale ramena mi při tichém zvuku jejího hlasu trochu poklesla.

Váhavě jsem pootevřel dveře a škvírou se protáhl dovnitř.

Pohled na ni mě dnes už nepřekvapil. Seděla na posteli v tureckém sedu, zády se opírala o několik polštářů a přes nohy měla přetaženou jemnou přikrývku. Vlasy měla rozcuchané, ale podle mě jí to jenom dodávalo na roztomilosti. Což už se ovšem nedalo říct o jejích popelavých tvářích a šíleně unavených očích s temně fialovými kruhy pod nimi.

Ale když jsem vešel, jediné, na co se podívala, byl hrnek v mých rukou. Pohledu do mých očí se záměrně vyhýbala. „Děkuju,“ řekla se silným podtónem upřímnosti. „Nemusíš se o mě tak starat, vážně. Zvládla bych to sama. Nechci tě tady držet jenom proto, že ti to řekl Carlisle.“ To, co řekla, trochu zabolelo. Nechtěl jsem, aby si myslela, že tady jsem jenom kvůli tomu, že jsem to dostal příkazem. Což navíc nebyla pravda, já jsem byla tady z vlastní vůle.

„Dělám to rád,“ obhájil jsem se prostě a udělal při tom ještě pár kroků k její posteli. Zastavil jsem se ale včas u jejího nočního stolku, abych tam položil čaj, a poté jsem rychle zase o krok ustoupil. „Chceš donést ještě něco?“

Když zakroutila hlavou, se zklamáním jsem se vydal zase pryč, abych jí dopřál soukromí. Ale sotva jsem došel ke dveřím, začala se pomaličku stavět na nohy a to mě donutilo se na okamžik zastavit na místě a pečlivě ji sledovat. Už na první pohled bylo více než jasné, že má v těle sotva tolik síly jako moucha, a já jsem si na okamžik zoufale pomyslel, že bych se začal modlit, aby už konečně nastal další den a ona byla u pořádného specializovaného doktora, který ji vyšetří pořádně a u kterého budu mít jistotu, že mu nic neunikne.

Trochu jí zakřupalo ve zdřevěnělých kloubech, když narovnala nohy a spustila je opatrně na zem. Protáhla si ztuhlý krk a potom se rukama vší silou zapřela o okraje matrace, aby si pomohla na nohy. Užíralo mě se dívat na to, jak byla slabá, a musel jsem potlačit nutkání ji vzít do náruče a dělat všechny pohyby místo ní, jen abych jí ulehčil.

„Vážně nechceš, abych ti něco přinesl?“ zeptal jsem se váhavě, když jsem postřehl, že trochu zatnula zuby.

Při zvuku mého hlasu sebou mírně cukla, očividně nečekala, že jsem ještě tady, a pak jen zavrtěla hlavou a opatrně na mě zpod řas pohlédla.

„Nic nechci. Jenom…“ Skousla si spodní ret a moje srdce zaplesalo, když jsem postřehl, že jí tváře trošičku zrůžověly ruměncem. „Jenom jsem potřebovala do koupelny.“

„Aha…“

Kdybych mohl, taky se začervenám. Jenomže to bohužel už nějakých těch sto let nebylo možné. „Tak já budu dole, kdybys něco potřebovala,“ zamumlal jsem a už jsem se otáčel k odchodu, když jsem zaslechl hlasitou ránu a následné tiché „Au…“ Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Obrazně řečeno…

Okamžitě jsem se otočil zase zpátky. Bella seděla na zemi, dlaní si třela koleno a tiše nadávala. Starostlivě jsem se k ní sehnul. „Jsi v pořádku?“

Přikývla. „Jenom mi podjela noha.“ Hlavou kývla ke shrnuté kobercovité předložce, kterou měla vždy položenou na naleštěné dřevěné podlaze vedle postele. Trochu se ode mě odtáhla, aby se mohla postavit, ale dřív, než se jí to povedlo, jsem ji jemně uchopil pod pažemi a se vší něžností a opatrností, které moje kamenné tělo bylo schopné, jsem ji vytáhl na nohy.

Až moc jasně jsem si uvědomoval, že jsem se jí právě teď, přímo v tuhle chvíli, dotýkal, ale zakazoval jsem svým myšlenkám, aby sklouzávaly do končin, ze kterých by v tuhle chvíli bylo jen těžko úniku… Jenomže už bylo samozřejmě pozdě. Náš dnešní polibek se mi bez varování celý znovu vybavil, všechny ty pocity mě zaplavily znovu, strhly mě s sebou, a já jsem v celém těle najednou pocítil to příjemné brnění. Vycházelo z rukou, kterými jsem se jí dotýkal, a postupně se rozlévalo dál a dál.

Najednou její srdce dvakrát nepravidelně poskočilo, poté se rozeběhlo dvakrát rychlejším tempem než jindy a její dech se jí na okamžik zadrhl v hrdle.

A já bych přísahal, že zrovna v ten okamžik vzpomínala na ten samý okamžik dnešního dne, jako já.

 

 


 

Ano, očekáváte správně, Shindeen už bude zase děkovat. Možná si říkáte, že už jsem trapná, když to píšu ke každé kapitole, ale já si holt nemůžu pomoct. :) Ani netušíte, jak dobře se mi píše, když vím, že tolik lidí čeká na další díl. Když si čtu vaše názory, pokaždé mám na tváři široký úsměv a celá se rozplývám blažeností. Jenom díky vám jsem začala psát už během týdne, jinak bych si to totiž nechala zase až na víkend. Ale když jsem viděla to vysoké číslo u kolonky Počet komentářů, řekla jsem si, že když jste na mě byli tak hodní, zasloužíte si, abych byla hodná i já na vás. :)

Díky, díky, díky...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 32. část:

 1
18.05.2012 [23:40]

monokl009 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. adulee
03.08.2011 [17:49]

JSI UŽASNÁ NEJLEPŠI NO PROSTĚ JEDNIČKA!!!!! Emoticon PROMIŇ že nepíšu ke kždé kapitole ale mám pomalý net a jsem moc netrpělivá na další kapču :) ale jelikož tady ještě nemáš šedesát tak napíšu i já...:) jsi jednička!!!!! Emoticon Emoticon pořád nemůžu uvěřit že někdo tak skvěle píše a ty "knížky" nevydává Emoticon Emoticon jsi ta nej!!!!!Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!