Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 11. část

06.12.2010 (18:15) • Katie92, Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4112×

Bella

„No tak!“ zakřičela jsem nahoru do strmých dřevěných schodů. „Pohni tím svým manekýnským zadkem!“ Nemohla jsem říct, že by mě tohle peskování a rozkazování nebavilo, to spíš naopak. Doslova jsem se v tom vyžívala. Pokaždé jsem se tetelila škodolibým úsměvem, když poslechl všechno, co jsem řekla. Ale nemyslete si, že jsem byla nějaká drastická fúrie, to rozhodně né, prostě jsem se jenom rozhodla chytit příležitost za pačesy. Když už jsem mu tady poskytovala střechu nad hlavou, ať se alespoň nějak odvděčí, ne?

„Už jdu!“ ozvalo se shora. Jeho značně otrávený tón však dával dost patřičně najevo, jak ochotně to myslí. Pár vteřin na to se skutečně objevil na vrcholku schodiště, v ruce obrovitánskou krabici, že přes ni sotva viděl, a přes rameno přehozený vskutku starý plátěný batoh, z kterého trčel kus zažloutlého srolovaného papíru.

„Je tam toho ještě hodně?“ zeptala jsem se, když pomalu, obezřetně se dívajíc pod nohy, jako by snad pod každým schodem čekal nášlapnou minu, došel až ke mně.

„Krámů tam je skutečně dost,“ zabručel a shodil objemnou krabici na zem. „Různé šperkovnice, kupy starých papírů, část starého gramofonu a obrovské piano.“

„Piano?“ zopakovala jsem po něm užasle, zatímco jsem oddělávala víko krabice, abych nakoukla dovnitř. Sama jsem na půdě ještě nebyla, jenom jsem tam nakoukla, a když jsem spatřila tu tmu, ve které se rýsovaly tmavé obrysy spousty věcí, jenž působily dost strašidelně, zase jsem zbaběle zalezla zpátky do domu. No jo - byla jsem ohromný strašpytel. Ale zajímavé bylo, že jsem se bála naprosto primitivních věcí, a naopak, když mi hrozilo nějaké skutečné nebezpečí, vrhla jsem se do něj po hlavě. A Jamie toho byl důkazem, že.

„Jo, vypadá skutečně dobře,“ přisvědčil, v hlase zaujatý podtón. „Takové se vyráběly někdy v osmnáctém nebo devatenáctém století. Je to skutečně pěkný kousek. Vsadím se, že kdejaký sběratel by za něj dal majlant.“

Uchichtla jsem se. „Nějak se v tom vyznáš, nemyslíš?“ Sáhla jsem rukou do obrovské hromady různého harampádí. Byla tady stará brka, častokrát ušpiněná inkoustem, zažloutlé části nepopsaného pergamenu, ale taky různé postavičky vyřezávané z dřeva, anebo třeba rozbité porcelánové hrníčky. Na každém jejich kousku bylo vidět, jak byl hrneček zdobený. Byly tam různé kytičky, kudrlinky, ornamenty… byla to nádhera.

„Jen znalosti z dějepisu,“ podotkl zachmuřeně. Potom se klekl ke mně, starý a umorousaný batůžek položil vedle sebe a s podmračeným výrazem sledoval všechno, co mi prošlo rukama. „Proč si to vlastně původní majitelé toho domu nevzali s sebou?“

Pokrčila jsem rameny. Vážně jsem to netušila, ale byla jsem ráda, že to tady nechali. Tenhle dům totiž stejně jako tyhle věci, které jsem právě držela v rukou, patřily naší rodině. I já jsem se tady narodila a žila tu s tátou až do té doby, než umřel. Potom si mě teta vzala k sobě a tady to někomu pronajímala.

Nikdy jsem neměla potřebu to tady ve Forks nikomu vykládat, ani paní sousedce, ani Edwardovi, ani nikomu jinému. Byla jsem ráda, že i když tomu bylo teprve patnáct let, a tudíž si někteří určitě na tátu ještě vzpomínali, tak si mě s ním nikdo nijak nespojoval.

Tehdy jsem ještě byla malá, nepamatovala jsem si skoro nic z toho, co se tady kdy dělo, ale teď bylo všechno jiné. Když jsem se dotýkala těch věcí, jako by do mě stoupala ohromná síla energie. Představovala jsem si, jak se toho samého kousku porcelánu dotýkala například moje prapraprababička, představovala jsem si, že když byl ještě v celku, tak do něho nalévá horký čaj, anebo ho oplachovala pod studeným proudem vody. Bylo zvláštní, jak zrovna takový malý, nevýznamný předmět, který by kdokoliv jiný vyhodil do popelnice a víc se jím nezajímal, pro mě znamenal důležitou spojitost s mojí rodinou. Byl jako schránka do minulosti. Jen jsem se ho dotkla a už jsem nebyla v jednadvacátém století, ale v...

„Jsi v pořádku?“ vyrušil mě najednou známý hlas z malého zasnění.

Rychle jsem zamrkala a zvedla hlavu k Edwardovi. Přejížděl po mně zkoumavým pohledem. Zamračila jsem se. „Jasně že jo. Proč bych nebyla?“ zabrblala jsem a část hrníčku zahodila zpět dovnitř. „Mohl bys to prosím odnést do mého pokoje? Chtěla bych to večer ještě probrat.“

Naposled se na mě bádavě podíval, a potom jenom přikývl. „Jasně. Já jen že jsi najednou zbledla a vypadala jsi, že jsi tak nějak mimo...“ Znovu po mně šlehl očima. „Asi se mi jen něco zdálo,“ zamumlal a postavil se na nohy.

„Nejspíš jo,“ potvrdila jsem. Počkala jsem, dokud nevzal krabici i s batohem zpátky do rukou, a pak ho nasměrovala ke dveřím do "mého království".

***

„Edwarde!“ vypískla Jennifer hned, jakmile jsme se objevili ve dveřích. Pořád jsem nerozuměla tomu zvláštnímu vlivu, jaký na ni měl. Vždyť ho viděla jednou jedinkrát, a hned se z něj stal její nejoblíbenější kamarád? Jaký to mělo krucinál smysl?

Seskočila z vysoké židle a už svoje drobné tělíčko hnala k nám. I Edward vypadal, že ho to trochu vyvedlo z míry. Nejspíš ani on takovou radost nečekal. To mě mátlo o to víc, protože už jsem si nemohla namlouvat tu nesmyslnou domněnku, že na ni má nějaký magický a nadpřirozený vliv, kterým ji k sobě záměrně vábí.

Měla jsem poněkud bujnou fantazii...

Jennifer ho ze samé rozjařenosti objala kolem pasu, protože výš chudinka nedosáhla, a já jsem postřehla malé jiskřičky veselí, které jí tancovaly v očích. Ještě nikdy jsem je u ní neviděla.

„Jsem ráda, že jsi zase přišel,“ promluvila vysokým sopránkem a zvedla hlavu, aby se na něj podívala. Ruce ještě stále měla kolem jeho nohou. Bylo to sice šílené, ale v tu chvíli jsem se nemohla zbavit dojmu, že přesně na to místo patří. Teda nemyslela jsem zrovna její drobné a vychrtlé ručičky visící tak trochu ochable kolem jeho pasu, ale tak nějak celkově. Když se ti dva dívali jeden druhému navzájem do očí, viděla jsem tam něco, co jsem ještě nikdy nespatřila ani u jednoho z nich.

Z Edwardovy tváře už počáteční překvapení vyprchalo a teď se tvářil tak trochu potěšeně. Rty se mu vytáhly do dost zvláštního, ale musela jsem uznat, že do skutečně nádherného a dechberoucího, pokřiveného úsměvu. V očích mu na pár vteřin, možná proti jeho vůli, vzplálo radostné překvapení. Naopak ze strany Jennifer to bylo spíš takové čilé a uspokojivé... nevěděla jsem, jak to nazvat. Pochopení? Možná to nebylo přesné, ale bylo to něco v tom smyslu. Připomnělo mi to takovou tu pohádkovou babičku vševědku.

Vážně bych se sebou měla začít něco dělat. Jestli to takhle půjde dál, brzo místo obyčejného psa uvidím strakatého poníka.

Trochu rozpačitě jsem se s nimi rozloučila a spěšným krokem jsem se vydala za Trudy, kterou jsem postřehla v koutě na opačné straně místnosti s nějakou knížkou v ruce. Nejspíš pohádkovou, protože kolem ní s otevřenými pusinami sedělo několik malých špuntů, mezi nimiž jsem si všimla i Timmyho a Joeyho.

Ti dva kluci byli hrozně fajn. Byla to taková ta nezbedná dvojka, která tropí skopičiny od rána do večera. Ale stejně je tady měli všichni rádi. Možná to bylo tím, že pokaždé, když důsledky svých vtípků někdy neodhadli, dokázali na obličejích vytvořit tak nevinný kukuč, který by jim i to nejroztomilejší štěně mohlo závidět.

A pak že se ještě všichni diví, že jim všechno prochází. No jo, jsou to holt malí vyděrači.

Jakmile jsem došla až k tomu hloučku, opřela jsem se ramenem o zeď a tiše naslouchala Trudyinu příjemnému hlasu. Uměla dobře vyprávět, a právě proto ji všechny děti měly rády. Přesně věděla, kdy a jak zvýšit nebo snížit hlas, kdy udělat dramatickou odmlku, anebo kdy napodobovat hlasy hlavních postav příběhu.

„... Princ byl švarný a dobře vychovaný muž, a proto nenechal princeznu v nesnázích. Hned toho večera osedlal chrabrého oře a vstříc nebezpečí se vydal na dlouhou a strastiplnou cestu. Cválal přes hory i přes doly, přebrodil se mnoha řekami, skolil vše, co se mu postavilo do cesty, jen aby včas dorazil k princezně a vysvobodil ji z moci tajemného černokněžníka. Trvalo pět dní a pět nocí, než se po nekonečně dlouhé době, hladový a vyprahlý, dostal k tajemné jeskyni, která sloužila jako čarodějovo sídlo. Nad malým otvorem, jímž jediným se dovnitř dalo vejít, seděl obrovský černý havran. Jeho oči jasně říkaly, že nikdo, kdo není zván, dovnitř nesmí. Ale to prince nezastavilo... Přišel sem s jasným cílem, a proto, aby krásnou princeznu zachránil, by udělal skutečně cokoliv. Přece ho nějaký pták nezastaví, no ne? Popadl svůj meč a pln odhodlání vykročil vpřed.“ Trudy zvedla hlavu k dětem a usmála se na ně. „Tak, a pokračovat budeme zítra, dneska už toho bylo víc než dost.“

Z řad dětí se ozvalo nesouhlasné mručení a hlasité prosení o ještě alespoň jednu další stránku. Musela jsem se usmát. Ať si kdo chce, co chce říká, všechny děti byly v něčem naprosto stejné.

„Kdepak,“ vrtěla Trudy přísně hlavou, ale na rtech si jí pohrával vřelý úsměv. Tohle jsem na ní měla hrozně ráda. To, jak si dokáže zařídit u dětí autoritu, ale přesto je stále jejich kamarádka. Jó, to mně se ještě nikdy nepovedlo. „Ale pokud dneska nebudete tropit neplechu, možná vám ještě něco přečtu před spaním.“

Děti se s trochu otrávenými obličeji začaly z polštářů stavět na nohy. Někteří se ihned rozběhli s novou dávkou energie k nějakým hračkám, ale jiní se jen líně šourali někam pryč.

Stála jsem částečně schovaná za modrým závěsem, takže nebylo divu, že mě postřehl jenom Timmy. Jeho zasmušilý obličej se jako mávnutím kouzelného proutku změnil v překvapený. „Bello!“ vykřikl radostně. Okamžitě tak upoutal pozornost Joeyho, který šlehl očima mým směrem a hned, jak se ujistil, že Timmy nemá halucinace a jsem to skutečně já, s širokým úsměvem ke mně přiskočil.

„Jak to že jsi včera nepřišla?“ zeptal se s posmutnělým kukučem. „Jeli jsme do aquaparku, byla tam hrozná legrace.“ Zasmál se. Nejspíš nad nějakou veselou vzpomínkou.

„Měla jsem doma hodně práce, víš?“ vysvětlovala jsem. „Co jste tam prováděli?“ zajímala jsem se. Hrozně ráda jsem vždycky poslouchala něco, co mi vyprávěly malé děti. Připadalo mi, jako by měly radost, že se o to můžou podělit s někým větším, než byli oni sami. Bylo přeci dokázané, že většina dětí k dospělým vzhlíží, a proto je muselo těšit, když se jim mohli pochlubit s něčím, co udělali.

„Ahoj, Bello!“ pozdravila mě Trudy vesele, zatímco ukládala knížku do knihovničky. „Měla ses dobře?“

Zazubila jsem se. „A víš, že jo?“ odpověděla jsem potutelně. „Aspoň mi někdo konečně pořádně vygruntoval barák.“ Trudy šlehla pobaveným pohledem k Edwardovi, chvíli ho pozorovala, a pak se se zvednutým obočím podívala zpátky na mě.

„Jo,“ odpověděla jsem na nevyslovenou otázku.

Trudy se zachichotala. „Sice tě neznám nijak dlouhou dobu, ale ani bych do tebe neřekla, že jsi zrovna ten typ, co si domů vezme cizího chlapa a hned na to mu do ruky vrazí kýbl s hadrem."

S úsměvem jsem pokrčila rameny. „To víš, zdání často klame.“ Joey mě zatáhl za rukáv, nejspíš aby na sebe zase upoutal mou pozornost. Byl roztomilý.

„Kluci, co kdybyste šli vyzkoušet tu novou stavebnici?“ promluvila k nim Trudy. „Já zatím s Bellou něco proberu, jo?“

Zatvářili se zklamaně. „Ale my si jí všimli plvní!“ namítl šišlavě Timmy a na důkaz slov mi majetnicky obmotal ruce kolem pravé nohy. Musela jsem se smát.

„Jenom s Trudy musíme něco důležitého probrat, ale hned jak budu moct, tak za vámi přijdu, hm?“

„Nebojte, já vám ji nepřeberu na dlouho,“ zasmála se Trudy. Timmy se mě sice stále ještě pevně držel, ale Joey si jen povzdechl a chytil ho za ruku.

„Tak pojď, beztak si musí probrat takové ty ženské věci.“ Protočil oči v sloup. Užasle jsem pootevřela pusu a rozjela mozek na plné obrátky. Kde na tohle to sedmileté děcko chodí?

Timmy se sice trochu zdráhal, ale nakonec povolil sevření a společně s Joeym odkráčel pryč.

„Ti kluci tě milujou,“ podotkla Tru žertovně.

Zasmála jsem se. „A tebe miluje zbytek dětského domova."

Jen s úsměvem pokrčila rameny. „Pracuju tady už sedm let, tohle je součástí práce. Ale..." Najednou se jí na čele vytvořila starostlivá vráska. „Jedna výjimka tady je. A právě proto jsem si s tebou chtěla promluvit.“ Její hlas už nebyl ten hravý a veselý, až příliš zvážněl, že i já jsem poznala, že potřebuje probrat něco skutečně vážného, co s mým domácím pracantem nemá zhola nic společného.

Co myslíte? Co má asi Trudy na srdci?

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), Shindeen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 11. část: