Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když padá hvězda 1. kapitola

07.07.2010 (14:00) • Velvet • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1504×

Noc splněných přání

Seděla jsem s Edwardem na terase domu Cullenových, dnes je zrovna dvanáctého srpna. Nejspíš bych si vůbec nevzpomněla čím je tento den tak výjimečný, ale jako upír s neomezenou pamětí musí Edward vědět úplně vše. Správně Edward, jen a pouze on, stále zůstávám člověkem, ale každý večer po očku pozoruji Alice, jestli neměla vidění, jak Aro někoho posílá mě zkontrolovat. Mám strach teď už nejenom o věčnost s Edwardem, ale i o mojí novou rodinu pokud mě brzy nepromění, Aro si na mě jistě vzpomene a nebudu jediná, kdo bude mít potíže. Všechno tohle vyčkávání, snaha co nejvíce oddálit moji proměnu, aby mi nesebral duši, mi připadá zbytečná, je to tak nebezpečné! Z přemýšlení o Volturiových mě neustále rušily jeho rty, líbal mě na krku, ve vlasech, hladil mě po zádech. Snažil se mě rozptýlit, jako pokaždé když viděl, že na ně myslím.

„Pozoruj hvězdy.“ Poradil mi, když jsem se na něj zamračila.

Ach ano dvanáctého srpna, den kdy padají hvězdy, téměř každou minutu jedna. Je to nádherná podívaná, ale nedokážu si ji užívat. Za prvé proto, že mě objímá někdo, kdo zastíní celou mléčnou dráhu a za druhé proto, že poslední dobou nejsem schopna se soustředit vůbec na nic.

„Když padá hvězda, měla by sis něco přát.“

„Nebylo by to moc přání na jednu noc?“ zeptala jsem se ho.

„Ty můžeš mít tolik přání, kolik budeš chtít,“ usmál se na mě mým oblíbeným pokřivených úsměvem.

„Mám už jenom jedno a to mi odmítáš splnit.“ Dobře, tohle možná byla rána pod pás.

Zvednul oči k noční obloze a zamračil se, na jeho jinak mramorově dokonalé pokožce se objevilo několik vrásek. Vypadaly neskutečně, stejně jako on, spíše jako kdyby je někdo vytesal do kamene, než aby byly výsledkem jeho momentální nálady. Uvědomoval si vůbec, jak vypadá, když tohle dělá?

„Bello, prosím … “ zašeptal mi do ucha a já slastně přivřela oči. Moc dobře věděl jak odvést moji pozornost.

„Moje lidství je nebezpečné, Edwarde. Už neohrožuje jen mě ale i tvoji rodinu.“ Trvala jsem na svém.

„Nehrozí nám žádné nebezpečí, kdyby sem poslali někoho z Itálie, Alice by to věděla,“ šeptal mi do ucha.

„Mně hrozí neustále nějaké nebezpečí, když po mě nejde šílený upír, tak mě zabije dodávka, nebo na mě spadnou dráty vysokého napětí.“

Pořád se tvářil vážně. „Bells, nenechám žádného upíra, a dráty už vůbec ne aby ti cokoli udělali, dobře?"

„Ne."

Znovu se zamračil. Usilovně přemýšlel nad něčím, co jsem řekla. Pozorovala jsem ho, dokud mu znovu nepovolily rysy tváře a nepromluvil. „Podívej se na oblohu, až spadne hvězda tak si něco přej, ano?“

„Dobře,“ svolila jsem.

Zlehka mě políbil na rty a moje srdce vynechalo několik úderů.

„A o tohle bych taky nerad přišel,“ zasmál se tiše.

Podívala jsem se na oblohu a čekala na moji padající hvězdu. Uviděla jsem známou zářivou bílou čáru a zavřela jsem oči. V tu chvíli jsem zapomněla na Volterru i na padající dráty. Přála jsem si, abych mohla pochopit Edwarda, abych věděla proč tak lpí na mém lidství. Pak jsem otevřela oči. Usmála jsem se na mého anděla a on se usmál na mě. Mohlo by být moje štěstí větší? Pak se mi náhle zatmělo před očima a měla jsem pocit jako bych vypadla z jeho chladného náručí. Pak jsem ucítila tupý náraz.

„Slečno Swanová, slečno… No tak probuďte se." Volal mě nějaký hlas, zněl tak strašně vzdáleně a už vůbec se nepodobal hlasu Edwarda nebo kohokoliv z jeho rodiny. Někdo mě lískal po tvářích, pravděpodobně majitel toho hlasu. Snažila jsem se otevřít oči, avšak nedokázala jsem odlepit víčka od sebe. Pomalu jsem přicházela k sobě, cítila jsem se zvláštně nepohodlně. Otevřela jsem oči a hledala toho, kdo mě volal. Celá místnost, ve které jsem se nacházela, byla rozmazaná, nedokázala jsem oddělit jednotlivé tvary od sebe, ale postupně byla celá scenérie jasnější a jasnější. Majitel, nebo spíše majitelka hlasu byla na první pohled přívětivá asi padesátiletá žena ve zvláštním oblečení.

„Ach, slečno Swanová, konečně.“

„Co… co se stalo?“ Zeptala jsem se a můj hlas zněl roztřeseně.

„Ukazovala jsem vám dům a vy jste najednou upadla,“ vysvětlila mi.

Bylo mi jasné, že jsem musela vypadat zmateně. Co se to tu sakra děje? Tu ženu vůbec neznám, ten dům vůbec neznám a oblečení co mám na sobě už vůbec ne! To oblečení vypadá jako by Alice zkoušela nejšílenější oblečení ala její mládí - tedy skutečné mládí.

„Ehm.“ Vytrhla mě ze zamyšlení. „Můžeme pokračovat?“

„A… Ano jistě…j en pardon, zapomněla jsem vaše jméno paní.“

„Allwayová… Jmenuji se Allwayová, ale když není pán doma, můžeš mi říkat Cathy.“

Když tu není pán? Proboha jak to myslela?

„Takže denně budeš uklízet ložnice pána a paní a mladého pána. Až to dokončíš, půjdeš za mnou a já to zadám další úkoly, dobrá?" Usmála se na mě povzbudivě.

„Jistě… V pořádku.“ Přikývnu.

„Takže místnost kde jsi omdlela je ložnice pána a paní," ukázal rukou na místnost. „Místnost napravo vedle, je pokoj mladého pána, pokoj pro služky je v podkoroví.“

Paní Allwayová mě popadla za ruku a táhla nahoru po schodech. V podkroví byly dvoje dveře. Paní Allwayová mi řekla, že ty nalevo jsou moje. Můj pokoj je malinký, ale ne o moc menší než ložnice ve Forks, byla tam postel a malá skříň na oblečení kdyby tohle viděla Alice, asi by zabila toho, kdo sem pořizoval šatníky a pak už jen noční stolek a zvláštní deska s čísly.

„V druhé místnosti bydlí Mabel, moc šikovná holka, myslím, že si budete rozumět."

„Aha… Taky doufám.“

„No, tak teď by ses měla převléct, uniformu máš v šatníku. Až přijede pán s rodinou z divadla, musí být připravená večeře, takže už půjdu. Po večeři tě představíme rodině, zatím máš volno." Řekla a otočila se k odchodu.

„Ehm…Cathy?“

„Ano, Isabello?“

„Mohla bych se zeptat na co je tahle deska.“ Cítila jsem jak mi rudnou tváře

„Ach jistě, málem bych zapomněla, když tě někdo bude potřebovat, zazvoní a tobě se rozsvítí číslo pokoje. Ložnice pána a paní je jednička, ložnice mladého pána dvojka a kuchyně trojka."

„Díky.“ Pokusila jsem se o úsměv, i když asi nebyl moc přesvědčivý.

„Není za co, hlavně se připrav.“ Naposledy se na mě usmála a odešla.

Posadila jsem se na postel a měla jsem co dělat abych zadržela slzy. Jsem na neznámém místě a mám dělat služku u neznámých lidí. Co jiného mi zbývá? Nikde není nikdo, koho znám, děsí mě to. Tohle přeci není možné. I když nechápu, proč mě to překvapuje. Když mohou existovat upíři a vlkodlaci, tak proč ne tohle? Ale kde je Edward, Alice a ostatní? Tentokrát jsem to nevydržela a rozplakala jsem se. Musí to mít nějaký důvod, tohle všechno. Tohle místo je možná moje jediná možnost, jak se dostat domů. Znovu jsem se rozvzlykala.  Nevím, jak dlouho jsem ležela na posteli a vzlykala; minuty, možná hodiny. Vyrušilo mě až zablikání červeného světélka s číslem tři. Sakra, zaklela jsem v duchu, na to jsem zapomněla. Rychle jsem vytáhla ze šatníku uniformu a převlékla se. V místnosti nebylo zrcadlo, abych viděla, jak vypadám, ale podle toho jak vypadala ta uniforma tak to nebude žádná sláva. Pokusila jsem učesat si vlasy kartáčem, co byl v nočním stolku, ale spíše jsem si vlasy trhala, než česala. Nakonec jsem zanechala marných pokusů upravit se a vydala se do kuchyně.

Autor: Velvet, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když padá hvězda 1. kapitola: