Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 25

29.12.2010 (08:00) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1382×

25.

Edward:

Občas byl Emmett skutečne na zabití. A Carlisle v tom měl evidentně jasno...

„Vážně nechápu, čeho jsi tím chtěl docílit, Emmette..." kroutil něvěřícně hlavou. Jeho myšlenky nebyly nadšené - a já jsem ho moc dobře chápal, ale... Nemohl jsem být na Emmetta naštvaný. Nebo mu jakkoliv nadávat. Dal mi čas, který můžu stávit jen a jen s Bellou. A za to jsem mu byl neskutečně vděčný...

Když jsem najel na přijezdovou cestu k našemu domu, cítil jsem lehké svrbění v noze. Zmáčknout tak pedál víc a být u mé Belly blíž! Ne, klid! Těch pár vteřin mě nezabije, a navíc... Když to vydržím, můžu si pak naordinovat další krásné chvilky s Bell...

Esmé s mou milovanou už nás čekaly před domem. Musel jsem se usmát. Asi nebyly jediné, kdo se nemohl dočkat...

Jen co jako první Carlisle vylezl z auta, Esmé se usmála a přitančila k němu. Mě už ale zajímal někdo jiný...

Bella stála na schodišti s usmívala se. Nedalo se jinak, musel jsem taky. Bylo to neskutečně nakažlivé! Pár krátkých kroků stačilo ke zkrácení vzdálenosti mezi námi. A pak... pak jsem ji kolečně políbil a objal...

„Chyběls mi..." zašeptala mi do hrudi. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější upír pod sluncem...

„Ty mně taky, lásko," vzdychl jsem. Pak mě ale dohonily myšlenky na dnešní odpoledne a s uchechtnutím jsem dodal:

„Jo, a díky Emmettovi máme spolu dva dny navíc."

Bella se podivila a upřela ke mně své medové oči plné otazníků.

„Jak to?"

„Všechno ti pak vysvětlím," mrknul jsem na ni, protože mi hlavu začaly zaplňovat Carlisleovy myšlenky. Sám nevěděl, jak tu věc s Emmettem pojmout. Určitě věděl, že mu to neprojde bez trestu. Ovšem netušil, jestli to vzít tragičtější cestou, nebo to pojmout v klidu.

V obýváku se to rozseklo...

„Emmette, co jsi to provedl? Tohle byla ta největší tvoje, s prominutím, volovina, kterou jsi kdy udělal. Co tě to napadlo, proboha? Jsi normální? Zasloužíš si trest, a to velmi přísný. Ještě ti ho vymyslím, aby ses ze svého prohřešku vzpamatoval."

Emmett byl nesvůj. Jindy hyperaktivní, teď skleslý, ani nedutal. Podle myšlenek jsem poznal, že i on věděl, že to tentokrát přehnal. I když v tom byl částečně nevinně. Naprosto ho ale dorazil Carlisle svým trestem. A ani já jsem v tu chvíli nevěděl, jestli se mám kousat do rtu, abych se nesmál, nebo spíš Emmetta litovat...

„Už jsem na to přišel. Emmette, týden budeš bydlet v pokoji pro hosty a máš zákaz provozování intimního života s Rose. Dovolíš mi pro něj tento trest, Rosalie?" Carlisle vypadal, že je sám se sebou spokojený. A Rosalie rozhodně taky neváhala...

„Ale jistě, nevidím v tom žádný problém," kývla mu chladně. Emmettovi se jen nevěřícně otevřela pusa.

„Rose, miláčku, to nemyslíš vážně, viď? Pusinko, copak se ti to nelíbilo? Aspoň máme o dva dny prodloužený víkend. Nemáš radost?" škemral.

Rosalie jen naštvaně sykla.

„Ano, myslím to vážně. A víš proč? Díky tomuto kousku si všichni myslí, že jsi naprostý vůl, který se neumí normálně chovat. Tvé vtípky dokážou pobavit a zalíbit se, ale poslední dobou to jsou jen laciné pokusy o srandu. Jsi všem jen pro smích a já nechci, aby byl můj manžel všem pro smích. Copak to nechápeš? Myslím, že ve svém novém pokoji budeš mít dost času popřemýšlet nad tím, co jsem ti teď řekla," řekla chladně a pak se odporoučela do nyní už svého pokoje.

Tak jestli byl předtím Emmett skleslý, tak teď už vypadal nejmíň jako spráskaný pes. I když... Psa bych asi nelitoval tolik, jako Emmetta.

Sledování téhle maškarády už mě ale nebavilo. Chtěl jsem být se svou Bell...

„Pojď, něco ti ukážu," šeptl jsem těsně u jejího ouška. Měl jsem v plánu ji vzít na louku. Na tu, co už brzy nebude jen má...

Už když začal řídnout les, se Bell zatajil dech. Ano, stejně jsem reagoval i já, když jsem tohle kouzelné místo viděl poprvé. Ovšem teď... teď už mě nějaká louka nedokáže vyvést z míry. Ne. Teď to dokáže už jen jediná osoba...

„Toto místo jsem navštěvoval, abych nemusel slyšet ničí myšlenky a měl svůj klid. Od teďka se moje mění na naše," promluvil jsem tiše. A když se ke mně Bella otočila, přísahal bych, že jsem v jejích očích zahlédl slzy dojetí...

Teď už nebylo třeba jakýchkoli slov. Bella mě povalila do trávy a něžně líbala. S vášnivým upírem tohle ale dokáže udělat své. Naše polibky se stávaly dravějšími, a když už to Bella nemohla vydržet, odtrhla se od mých rtů a trhaně se nadechovala. Mezitím se ale ještě stačila smát a hubovat mě.

„Ty jeden zvrhlíku! Tohle vás učí ve škole?!" To rozesmálo i mě.

„No, to zrovna ne. Ale víš, půl dne bez tebe a ještě všechny myšlenky ostatních... Prostě šílená pakárna," ospravedlňoval jsem se. Ona se usmála. To mě ale vyprovokovalo. Já si jí tady vyliju srdce a ona...

„Tak ty se mi budeš smát?! No, počkej, trest tě nemine." Skočil jsem po ní a začal ji lechtat. Bella se smála a kroutila.

„Už dóóóst," prosila mě po chvíli.

„Dobře, ale co za to?" zapředl jsem spokojeně. A ona pochopila.

„Co třeba tohle..." řekla jen a začala mě líbat. Něžně, láskyplně. A já jsem málem zešílel, když se ode mě odtrhla.

„Miláčku," začala stydlivě, „ráno jsme vedli takovou debatu, vzpomínáš? Co kdybychom ji dokončili, když máme tak krásné soukromí?"

Měla pravdu.

„To není vůbec špatný nápad, myslím na to od rána," přiznal jsem. A pak jsem začal vypravovat...

Jak jsem žil ještě jako člověk, o nákaze španělskou chřipkou, jak mě Carlisle přeměnil - přičemž jsem schválně vynechal povídání o strašlivé bolesti, která přeměnu provázela. Nechtěl jsem, aby se Bell v myšlenkách vrátila třeba k té své. To jsem nechtěl. Taky jsem jí řekl o prvních dnech upírství, jak do naší rodiny přišla Esmé, moje nevybouřené roky, návrat, přeměna Rosalie a později taky Emmetta a nakonec příchod Alice s Jasperem. U toho jsme se společně nasmáli, protože jsem si vzpomněl, jak mě moje drzá elfí sestřička vystrnadila z pokoje.

Když jsem byl ale skoro u konce svého vyprávění, stalo se něco divného. Bella celá ztuhla a přestala reagovat. Jako by byla v tranzu. Trvalo to jen několik vteřin, přesto jsem se o ni stihnul bát, jak ještě nikdy v životě.

A když pak vzdychla tiché Edwarde, skoro jsem slyšel, jak mi spadnul ten obrovský balvan ze srdce...

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 25: