Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 24. kapitola

03.04.2012 (08:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1710×

Pohled Edward

Už uběhlo pár dní od Aliciny vize. Od té doby se nic nestalo. Alice už se chovala celkem normálně. Sice byla dost unavená a pořád jenom ležela, ale snažila se na každého usmívat a hýřit skvělou náladou. Všichni předstírali s ní – spokojenost a bezstarostnost se šířily našim domem. Jen já doopravdy věděl, že je to všechno jenom přetvářka. Jak se všichni cítili – jak jsem se cítil já… Ta atmosféra byla děsivá. Zdálo se to jako klid před bouří…

Stál jsem uprostřed louky. Nechal jsem všechny své pocity odplout na chladivém vánku. Nastavoval jsem tvář do slunce a snažil se vyčistit si hlavu. V této situaci jsem to potřeboval – často jsem se vytrácel z domu a hledal klid na opuštěných místech. Vlastní oáza klidu…

Ale vůbec jsem se neuklidnil – zvlášť ne tady. Tady se to všechno mělo odehrát. Děsilo mě tohle místo. Pořád se mi před očima míhaly obrazy z Aliciny vize. Nedokázal jsem se od těch představ odpoutat, a tak jsem se ani nemohl soustředit na náš plán. Jestli jsme teda vůbec nějaký měli – jestli se to vůbec dalo nazvat plánem…

Ale měl jsem celkově jasnou představu, jak by to mělo probíhat - náš plán... Měli jsme být schováni ve stínu stromů, když budou Volturiovi přicházet – navíc, vypadalo to, že plánují přijít v noci. To mi však přišlo neobvyklé. Vždy dělali výpravy ve dne. Ale tím jsem se teď nesměl zabývat. Tedy – my budeme schovaní a ve správný okamžik proti nim zaútočíme. Rozhodně to nebudou čekat. Díky tomu budeme mít aspoň na chvíli navrch. Vím, že jsme měli mizivé šance na výhru. Zvlášť, když jsme netušili, jaké mají všichni dary. Za ta léta se k nim přidala spousta nadaných upírů. A to nepočítám Isabellu… Netušil jsem, jestli má nějaký dar, ale byl jsem si jist, že pro Ara je velmi důležitá, takže asi nějaký dar mít bude. Další věcí bylo to, že byli pro naše dary slepí. Teď už jsem pochopil, že to bylo jejich darem – štítem.

A Aro byl dost šílený na to, aby chtěl, abychom viděli, že přijdou – proto nechal štít stáhnout a Alice dostala vizi. Napadl mě také možný důvod toho, proč ta vize byla taková, jaká byla… Alice nikdy neměla děsivé vize. Moje teorie byla taková: Několik let byli Volturiovi pod štítem a teď, když byl štít uvolněn, něco se zvrtlo. Jako by se to všechno znásobilo. Ta síla – celá vize byla přemrštěná… Bylo to nelogické. Spíš jak děsivý sen, než vize o budoucnosti. Tak jsem to viděl já - věřil jsem, že to bylo z toho důvodu.

Takže, zpátky k našemu plánu - zaútočíme, když to nebudou čekat. Doufal jsem, že se k nám přidá Isabella. Pořád jsem ji viděl na potemnělé chodbě, kde mě žádala, ať ji zachráním. Měla jasnou prosbu v očích. Nevěřil jsem, že by se z ní stalo monstrum bez citů… Opravdu jsem věřil tomu, že se k nám přidá…

Pak jsem měl v plánu, že se v přesně danou chvíli z obou stran z lesa vynoří vlci. Caius vlkodlaky nesnášel. Určitě je to zaskočí a my získáme na pár okamžiků převahu. Nikdo v tu chvíli nebude zkoumat, že to nejsou opravdoví vlkodlaci.

A dál… jsem už nevěděl. Tady mé plány končily. Pak už jen jedno velké neznámo. Opravdu jsme nemohli tušit, co se bude dít. Mohli jsme jen čekat na zázrak. Na pomoc z nebe. Já naději neztrácel, přeci jen – už jednou ke mně z nebe sestoupil zázrak…

...

„Edwarde…,“ zašeptala Alice z pohovky. Seděla v obýváku a dívala se na nějaký film. Jasper seděl vedle ní. Ještě pořád ji následoval na každém kroku. Nedivil jsem se tomu, také jsem měl strach, že přijde další děsivá vize. Naštěstí se tak doposud nestalo.

Přišel jsem do obýváku a sedl si do křesla naproti ní. Zlehka se na mě usmívala a mně přišlo, jako bych se díval na tu nejkřehčí porcelánovou panenku. Byla tak zranitelná. Někdy jsem pomýšlel, že by se ani bitvy neměla účastnit. Ale ona by to nedovolila. Tvrdila, že je potřeba každý. Ale já věřil, že bychom to bez ní zvládli. Co se stane, když se při pohledu na Volturiovy psychicky zhroutí? Bude se moct podívat na Isabellu? Netušil jsem, co nás čeká. Měl jsem o svou malou sestřičku strach…

„Ano, Alice?“ zašeptal jsem nazpět. Ani jsem nevěděl, proč šeptám.

„Brzy přijdou…,“ řekla pevným hlasem a pohlédla mi do očí. Měla ztrápený výraz. Ale ten tón, jakým to řekla, mě docela vyděsil. Jako by to ani nebyla ona.

„Ano, Alice… Přijdou brzo – to víme, ale kdy?“ snažil jsem se zjistit důvod tohoto rozhovoru a to, co řekla, mě dost překvapilo.

„Za úplňku…“

„Cože?!“

„Za úplňku… Edwarde, vím to…“

„Ale jak?“ ptal jsem se dál zmateně. Teď mi opravdu přišlo, že Alice rozhodně není psychicky v pořádku. Ten tón, jakým mluvila, a její hlas jsem skoro nepoznával. Byl jsem už paranoidní nebo opravdu měla zastřené oči, upřené do bílé stěny za mnou? Přejel mi mráz po zádech. Snad jsem si to všechno jenom představoval.

„Nevím… Ale je to tak, přijdou o úplňku…,“ pronesla Alice a pak si lehla na pohovku. Tím jsem považoval naši debatu za ukončenou. Už jsem se chystal odejít pryč. Bylo to tu nesnesitelné. Musel jsem pryč. Ještě jednou jsem pohlédl na Alici. Ta vzala Jaspera za ruku a znaveně přivřela oči. Vypadala jako hodně nemocný člověk. Pak ale zase začala pomalu a dost potichu mluvit.

„Prostě mám takový pocit, nedokážu to vysvětlit – je to jako předtucha… Prosím, Edwarde, věř mi…,“ zašeptala ještě do ztichlého pokoje. Zmateně jsem na ni hleděl. Jasper na ni taky vyděšeně zíral. Věděl jsem, že měl o ni šílený strach – stejně jako já…

„Věřím ti…,“ řekl jsem a pohladil ji po ruce. Otevřela oči a usmála se na mě. Ne, tohle nemohla být ona. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Těch záhad každým dnem přibývalo. Přišlo mi, že stará Alice je úplně někde jinde. Pryč… I její myšlenky byly jako na jiné frekvenci. Jakoby začala přemýšlet úplně jinak.

Už jsem tu jen tak nedokázal sedět a nečinně přihlížet tomu, co se tady děje. Proto jsem se zvedl, ještě jednou pohlédl na svou sestru, která teď vypadala, jako by doopravdy spala, a pak vyšel prosklenými dveřmi ven.

Rozhlédl jsem se. Tady byl klid a mír. Slunce hřálo a ptáci zpívali. Rozhodl jsem se, že se vydám na louku – opět. Musel jsem si pročistit myšlenky, a i když jsem věděl, že zrovna tam se mi to nepovede, musel jsem tam jít. Táhla mě tam neviditelná síla.

Když jsem tam dorazil, sedl jsem si na jeden z velkých balvanů a pozoroval blankytně modré nebe bez mráčku. Znovu jsem se zamyslel nad Alicí. Ano, chovala se po tom záchvatu jinak, ale to ještě nemuselo nic znamenat. Snažil jsem se o tom sám sebe přesvědčit, přeci si toho tolik protrpěla. To proto ta únava a všechno ostatní. Víc mi dělala starost jiná věc – to, co řekla. Opravdu se chystají přijít o úplňku? Protože úplněk byl dnes…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 24. kapitola: