Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? - 16. kapitola

31.08.2011 (21:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2369×

Pohled Isabella

Ucítila jsem lechtání na zádech. „Uhmg!“ zamumlala jsem a otočila se na druhý bok. Měla jsem v plánu ještě dlouho spát. Kdo by také nechtěl spát, po takové noci...

Znovu polechtání. Ohnala jsem se rukou po té dotěrné mouše. Ale ucítila jsem mrazivý dotek. A tichý smích. Edward…

Otočila jsem se k němu čelem a pomalu odlepila víčka od sebe. Nade mnou se skláněla andělská tvář mého manžela a na rtech mu pohrával spokojený úsměv. „No, jo… Tomu se to směje! On nepotřebuje spánek!“ pomyslela jsem si trochu naštvaně. Ještě štěstí, že mi nedokáže číst myšlenky.

Ale naštvaná nálada mi dlouho nevydržela. Za okny začalo vycházet slunce a osvítilo Edwardovu tvář. Ach… Byl dokonalý. Kůži měl posetou miliony diamantových plošek. Neodolala jsem a pohladila ho po tváři. On na mě vytřeštil oči. „Jsi strašně moc krásný…“ vydechla jsem.

Místností se rozezněl Edwardův zvonivý smích. „Co je?!“ zeptala jsem se naoko naštvaně.

„Iso, nejsi zfetovaná?“ vykuckal ze sebe můj drahý choť mezi křečemi smíchu.

„Tss!“ sykla jsem a naštvaně vylezla z postele. Už po ránu si ze mě bude dělat srandu…

„Ale no tak!“ Slyšela jsem Edwarda z peřin. Otočila jsem se zpátky k němu a spatřila štěněčí výraz, který mě rozesmál. Jako Emmett…

Edward se zatvářil „jako“ naštvaně a než jsem se nadála, stál u mě. Věnoval mi jeden pokřivený úsměv a v dalším okamžiku mě držel v náruči. Znovu se oslnivě zazubil. Najednou – bez varování, se vyřítil z pokoje. Běžel halou ven - až k pláži. Na malou chvíli jsem měla možnost se pokochat. Bylo tu krásně. Dlouhá bílá písčitá pláž s fantastickými palmami a krásně modré moře. Jen co jsem dokončila obdivování té blankytně modré a nekonečné hladiny… Už jsem se v ní máchala. Naštěstí jsem se stihla nadechnout.

„Vrrrr!“ zavrčela jsem na Edwarda a vrhala se na něj. Bylo dost obtížné ho povalit do té ledové vody, ale nakonec se povedlo. Jupí!

Chvíli jsme se jen tak ráchali ve vodě, ale pak nás něco vyrušilo. To něco bylo totiž mé hladové břicho. A ozvalo se dost hlasitě. Edward se ušklíbl, vzal mě do náruče a za pět sekund jsem seděla u stolu, kolem krku ručník a Edward kuchtil snídani „pro vdanou paní“. Opět strašně vtipné. Cha, cha…

O dalších pár minut později jsem se už cpala plným talířem palačinek. Ale musím uznat, že to bylo vynikající. Edward mě s láskou pozoroval. Ale po šesté palačince se jeho výraz z láskyplného změnil na vyděšený.

„Iso… to fakt všechno sníš?“ zeptal se zděšeně Edward. S plnou pusou jsem začala horlivě kývat hlavou a pokusila se o úsměv. Pak jsem se snažila němě naznačit, že jsem přeci těhotná – děťátko to potřebuje. Marně – nepochopil…

Po vydatné snídani na mě přišla únava. Odbelhala jsem se na gauč, zapnula televizi a zachumlala se v Edwardově náruči. Jeho tělo krásně chladilo – lepší jak klimatizace… Bylo jen trochu tvrdé… Ale to brzy vyřešila měkkoučká deka.

Jen na půl jsem sledovala dopolední zprávy. Za chvíli jsem už o sobě nevěděla. Ale zdál se mi podivný sen…

Stála jsem sama v lese. Vlastně jsem nebyla sama. Se mnou tam byl ještě můj malý poklad. Mé děťátko. Má holčička. Skotačila kolem mě a z dálky bylo slyšet šťastné štěkání psa. Byl to ale pes? No, to je jedno…

Pak se mi ale ztratila z dohledu. Začal jsem panikařit. Otáčela jsem se kolem dokola a volala její jméno. Hned se ke mně přihnal velký rudohnědý vlk. Pozoroval mě úzkostlivýma očima. Já se ho nebála. Na chvíli jsem ho pohladila po srsti na krku a pak jsme se oba rozběhli hledat moje malé děvčátko.

Dlouho jsme běželi lesem. Ten začal být čím dál víc temnější a najednou nastala úplná tma.

Zastavila jsem se na místě a snažila se něco vidět. Ale byla tu nepřístupná temnota. Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa a doufala, že uslyším vlčí tlapy nebo radostný křik mého zlatíčka.

Ale bylo naprosté ticho…

Najednou jsem uslyšela v dáli bolestné zavytí mého drahého přítele. Přejel mi mráz po zádech. Byla jsem k smrti vystrašená.

Vtom mě něco popadlo. Silné ledové ruce. Zaječela jsem.

„Isabello! Vzbuď se!“ slyšela jsem hlas Edwarda. Třásla jsem se po celém těle a nebyla schopna kloudného slova. Jen jsem ho pěvně objala kolem krku a rozvzlykala se.

„Šššš…“ utěšoval mě Edward a houpal mě jako malé dítě. Ale mě v uších stále znělo to vytí a pak můj zděšený jekot.

Otřásla jsem se odporem. „Edwarde…“ vydechla jsem a po tváři se mi skutálely další slzy.

„Byl to jen zlý sen… Jen zlý sen,“ opakoval stále Edward. Trošku jsem se uklidnila. Nic se mi nemůže stát. Jsem s Edwardem a mé děťátko mám stále pod srdcem. Instinktivně jsem si pohladila stále hladné bříško. Ale ta bezmoc stejně neopadla.

Znovu jsem se začal soustředit na své břicho. Napadla mě jedna myšlenka… Hned se mi zlepšila nálada. V tomto stavu se mi rychle měnily nálady... Usmála jsem se.

„Až budu vypadat jako balon, nebudeš mě už chtít,“ řekla jsem Edwardovi a usmála se.

Edward mi úsměv uplatil. „Já tě budu chtít vždycky a všude…“ zašeptal a sevřel můj ušní lalůček mezi své rty. Zachvěla jsem se touhou.

„Ale já budu opravdu obrovská…“ škádlila jsem ho dál. Touha už mnou naplno bičovala a já s napětím očekávala, kdy to Edward vzdá.

„Blázínku…“ zašeptal Edward a bleskovou rychlostí mě odnášel do ložnice…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? - 16. kapitola: