Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každý může milovat 28.kapitola

05.11.2009 (17:15) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1994×

28.kapitola – Vysvětlení

Edward

Nemohl jsem tomu uvěřit. Proč by to dělala? Cítila snad vinu za svůj čin? Nebo ji někdo navedl? Copak se úplně pomátla?

V hlavě mi vyřítilo tisíce otázek, na které jsem teď nedokázal odpověď. Běžel jsem jak nejrychleji jsem mohl, přesto jsem tušil, že ji nedostihnu a že ji nezachráním. Že ji to nevysvětlím a ona pak…zemře.

Škubl jsem při pomyšlení na to. Už jen ta myšlenka mi rvala srdce. Miloval jsem ji. Já ten nejhorší upír na světě ji miloval. A nikdy nepřestanu, to jsem věděl určitě. A ochráním ji, dodal jsem.

Její vůni jsem cítil s každým krokem víc a víc. Začal jsem se pomalu radovat. Třeba to nakonec stihnu…

Když se její vůně stáčela  za strom přidal jsem. Hranice byla už blízko, to jsem cítil. Nepříjemný nasládlý pach byl všude. Snažil jsem se co nejméně dýchat. Pak jsem mezi stromy zahlédl něco šedého. To na chvíli upoutalo mou pozornost a já se zapomněl dívat dopředu. Přestože jsem měl všechny smysli lepší než člověk mohlo se mi někdy stát, že i přes všechna tato kritéria dokážu vypustit okolí a nesoustředit se na něj. To se mi stalo osudným.

Do něčeho jsme tvrdě narazil a moje – tedy naše- těla vydala jakýsi podivný skřípavý zvuk. Jakoby do sebe narazily dva balvany. Odrazilo mě to směrem ke stromu, který jsem nárazem zlomil a  já skončil v jeho troskách.

Trhavě jsem se nadechl a odvalil trosky stromu stranou. Neměl jsem nic vážného, přestože jsem cítil nepříjemný pocit v boku. Vyhrabal jsem se na nohy a rozhlédl se po okolí ve snaze zahlédnout toho druhého.

A pak jsem ji uviděl. Seděla v jakési divné poloze opřená o strom. Ruce měla na obličeje a ramena se jí třísla. Vypadalo to jakoby...brečela…

Okamžitě jsem se rozběhl k ní. Bylo mi jedno jestli mě zase zabije. Nemohl jsem jí nechat brečet. To bych neunesl. Měl jsem divný pocit. Musel jsem ji ochránit… v té poloze vypadala tak...zranitelně. Ignorovala své okolí a ucukla, když jsem se jí dotknul.

Překvapeně zvedla hlavu a zamrkala, když mě spatřila. ,,Už ne..“šeptla a odvrátila ode mě tvář.

,,Belo..,“ promluvil jsem. Můj hlas byl chřaplavý. Musel jsem si odkašlat abych dokázal mluvit normálně.

,,Prosím,“ šeptla a vjela si rukama do vlasů. Zavřela oči a mlčela. Vypadalo to jakoby bojovala sama se sebou. Někde tam vnitř sebe. S někým se hádala. Nebo o něco bojovala.

V tuhle chvíli by jsem dal i svůj život za to abych mohl slyšet její myšlenky. Uslyšet její hlas, i když třeba jenom v hlavě. Potřeboval jsem ho. Jako kuřák cigaretu, nebo alkoholik alkohol. Potřeboval jsem slyšet její hlas. Slyšet její odpuštění. Já ho potřeboval slyšet…

,,Odejdi,“ promluvila pochvíli. Oči nechala zavřené, ale svoje třesoucí ruce si položila do klína.

,,Nepůjdu,“ zamumlal jsem a přisedl si k ní blíž. Ucukla před mým dotykem a tak jsem se opět stáhl. ,,Chci ti to vysvětlit,“ zašeptal jsem a utrhl stéblo trávy. Hrál jsem si sním podobně jako Lucas. Škubal ho kousek po kousíčku. Ohýbal, lámal.

Snažil jsem se ignorovat její pátravý pohled, když zvedla hlavu. Vypadla opravdu zmateně a já koutkem oka zahlédl její ruku, která se pomalu natahovala směrem ke mě. Pak ji ovšem stáhla a zakroutila hlavou.

,,Nechtěl jsem to udělat,“ mluvil jsem dál, aniž bych jí dal nějak najevo, že jsem uviděl její nerozhodnost před chvíli. ,,Jenomže jsem chtěl něco jiného a pak… a pak si přišla ty a já musel hrát na obě strany. Opravdu jsme to nechtěl udělat,“ potýkal jsem se, se slovy jak nejlépe jsem uměl, ovšem to co jsme z nich vzniklo nebylo mistrovské dílo.

,,Takže ty nejsi přelud?“ zeptala se překvapeně a trochu zaraženě. Tentokrát jsem se na ni překvapeně díval já. ,,Nejsi jenom další výplod mé fantazie? Další fata-morgana? Další mučící nástroj?“ ptala se dál a dál. Byla čím dál tím víc zmatenější a abych se přiznal, tak i já. Šla mi z toho hlava kolem.

,,Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. ,,Já jsme opravdový,“ ujistil jsem ji.

,,Ale vždyť jsi byl…,“ hlas se jí zlomil a ona opět zavřela oči. Zřejmě se snažila uniknout vzpomínkám.

Opět jsme zakroutil hlavou. ,,Nejsem mrtví,“ zašeptal jsem.

,,Tak jak?“ zeptala se a já uslyšel v jejím hlase podtón hysterie.

Povzdechl jsem si a promnul si kořen nosu. ,,Ono to je složitější…“

,,Myslím, že to pochopím,“ zamumlala a upřela na mě své oči. Čekala na mou odpověď.

,,Dobře,“ vzdychl jsem. ,,Já jsem byl mrtví. Jenomže pak…pak…pak…“

,,Pak co?“ zeptala se a nesnažila se skrýt zájem v jejím hlase.

,,Pak za mnou přišel Lucas,“ zašeptal jsem sotva slyšitelně, jenomže ona to uslyšela.

,,Lucas?“ zeptala se zmateně.

Zasmál jsem se. ,,Zřejmě ti to přijde divný. Jenomže on tam byl.Dal mi něco co mě přinutilo se sem vrátit…,“ zavrtěl jsem hlavou. Teď, když jsem to říkal to bylo méně pravděpodobné, než když se tam byl.

,,To není možné…,“ zavrtěla hlavou.

,,Zřejmě ti to přijde bláznivé, jenomže se to opravdu stalo,“ ujistil jsem ji a na chvíli se nad tím zamyslel. A co když jsem si to jenom vymyslel? Napadlo mě a já se zalekl. Co když jsem si to vymyslel? Zapakoval jsem.

V hlavě jsme si to přehrával znovu a znovu. Ne, tohle jsem si určitě nevymyslel, ujistil jsem sám sebe.

Bella si povzdechla. ,,Já….se chci omluvit,“ zamumlala.

,,Za co?“ zeptal jsem se překvapeně. Neměla důvod se omlouvat.

,,Za tam to,“ zavrtěla hlavou. ,,Nevěděla jsem co to se mnou bylo. Ty jsi na mě křičel a já...dostala jsme strašný vztek a když jsem si uvědomila co jsme udělala bylo pozdě…“

,,Ach tak,“ povzdechl jsem si a usmál se. ,,Nemusíš se omlouvat. To já bych měl,“ujistil jsem ji. ,,Nebylo ode mě správné to dělat. Všechno okolo. Neměl jsem sem vůbec chodit. Teď už to vím. Já jsem jedna velká chyba a kdyby dneska nebylo Lucase, možná bych tě už nechal být, jenomže pak se to všechno zamotalo…,“ pral jsem se opět se slovy. Chtěl jsem jí to vysvětlit. Tolik jí toho říct.

Prohlížela si mě a čekala co ze mě vypadne. Já přemýšlel nad slovy. Musel jsem volit správně a doufat, že ji opět nepopadne vztek. Kdo ví, jestli by sem v mém ráji opět objevil Lucas a přivedl mě zpět.

A když jsem tak přemýšlel uvědomil jsem si jeden fakt. ,,Proč si běžela k hranici?“ zeptal jsem se bez obalu a zkoumavě se na ní zadíval.

Sklopila hlavu, jakoby chtěl zakrýt své rozpaky. ,,Já…já….já jsem...chtěla...“ Povzdechla si. Prala se slovy stejně tak ,dobře‘ jako já.

,,Chtěla co?“ zopakoval jsem naléhavě.

Vzdychla. ,,Uvědomila jsem si svoji chybu a chtěla za ni zaplatit,“ řekla sotva slyšitelně, jenomže mé uši to pochytili. Zděsil jsem se!

,,Ty jsi se chtěla dobrovolně zabít jen kvůli tomu?“ zeptal jsem se můj hlas nabýval na síle. Zmocňovala se mě hysterie.

Pomalu přikývla. Pořád jsem to nechápal. ,,Ale proč? Vždyť já si to zasloužil!“ vykřikl jsem. ,,Bello! Já jsem si to zasloužil! Ty jsi měla odejít. Nechat mě tam a jít dál svojí vlastní cestou!“ zakřičel jsem na ni. Přikrčila se a já se uklidnil. Nechtěl jsem jí zase ubližovat.

,,Promiň,“ řekl jsem a snažil se o co nejmilejší tón.

,,To je dobrý,“ řekla roztřeseným hlasem.

Zase jsme si povzdechl. ,,Nevím co to do mě vjelo. Já…tohle se stát nemělo. Já jsem jedna velká chyba Bello. Jenom moucha na čelním skle. Ty jsi řidič auta, takže se neohlížel a nedívej se na ty mouchy. Ony si tvůj soucit nezaslouží. Obzvlášť já.“

Zavrtěla hlavou. ,,Ne, ne,“ řekla to jako malé dítě, které nechce uvěřit, že dárky nenosí Santa (pozn: aut.: osobně nemám ráda Santu , ovšem beru to v Americkém stylu. HATE Santa, ať žije Ježíšek!!)

,,Ale ano,“ odporoval jsem. ,,Já jsem ještě horší než Aro, Bello. Já jsem tě chtěl zabít! A dokonce jsem byl tak slabý, že jsme se do tebe zamilovat…“ hlesl jsem. Překvapeně se na mě otočila.¨

,,Zamiloval?“ Zeptala se opatrně. Přikývl jsem.

,,Ale to už jsem ti přece říkal. Já tě miluji,“ řekl jsem ta pravdivá slova.

,,Myslela jsem, že je to jen další přetvářka,“ zamumlala a sklonila hlavu.

,,Nebyla,“ vyvedl jsme ji z omylu. ,,Víš…já tě doopravdy….miluji. Nevím proč a jak…prostě se to stalo...a teď...prostě jsem to podělal….“

Podíval jsem se směrem k ní a překvapilo mě, když jsem na její tváři zaregistroval úsměv. ,,Řekl jsem něco špatně?“ zeptal jsem se překvapeně, přestože jsem věděl, že to co jsem řekl musela pochopit, i kdyby byla blázen. Zavrtěla hlavou. ,,Tak proč se usmíváš?“

Zase zavrtěla hlavou. ,,To nic...já jen…zřejmě jsme to oba podělali, co?“ zeptala se a nečekala na mou odpověď. ,,Takže, když se to tak vezme jsme si kvit,“ dodala a čekala na mou reakci.

Přeskočilo jí snad? Ptal jsme se sám sebe. Vzdychl jsem a zavrtěl hlavou. ,,Ne,“ odporoval jsem. ,,Nejsme si kvit, Bello. To co jsi udělala ty bylo oprávněné. To co jsem chtěl udělat já, to oprávněné nebylo.“ Na tváři se jí objevily vrásky. Zamračila se.

,,To mi nepřijde správné,“ namítla.

,,Ale je,“ odporoval jsem opět.

,,Není,“ řekla rázně a vstala. ,,Podívej,“ navrhla a na chvilku se zamyslela. ,,Já přijmu tvoji omluvu a ty moji. Všechno bude vyřešeno a život půjde dál,“ řekla až s dětinskou radostí.

V tu chvíli jsem začal přemýšlet jestli se při našem nárazu náhodou nepraštila do hlavy. Copak to pořád nechápe? ,,Já tě chtěl zabít, Bello,“ zamumlal jsem a dal důraz na slovo zabít. Přikývla.

,,Já tě zabila,“ oplatila mi a na tváři ji hrál úšklebek.

,,Dobře,“ vzdychl jsem. ,,Ale copak nechceš pomstu. Udělat mi něco dalšího? Vždyť jsem tě zradil. Tedy chtěl jsem tě zradit. Já jsem byl vycvičen k tomu abych tě zabil, Bello,“ zašeptal jsem a ona se opět zamračila.

,,Zřejmě nebudeš tak obyčejný upír jak jsem si myslela, že?“ zeptala se a opět sedla do trávy.

,,Ne,“ řekl jsme a na chvilku se zamyslel. ,,Jsem stejně mocný jako ty. Tedy v některých ohledech. Ty jsi pořád ta nejmocnější,“ ušklíbla se a já pokračoval. ,,Bylo by lepší kdybys mě zničila,“ navrhl jsem a ona se na mě zlostně podívala. ,,Dobře tak ne,“ dodal jsem. ,,Jenomže tu je problém. Když už jsme si to my dva jakž takž vyjasnily můžeme tedy pokročovat dál. Jenomže jak jsi i ty slyšela, mám za úkol tě do měsíce zabít. A když to neudělám půjdou po nás obou.“

Přikývla. ,,Já to vím.“

Překvapení se nedalo skrývat. ,,Tak proč...?“ zeptal jsem se.

,,Je čas zničit Ara jednou pro vždy.“ Řekla a hlas měla nabytí emocemi, které se nedali přiřadit k lichotivým. ,,A teď jsme na něj dva. Ty jsme mocný upír a já taky a jsem si jistá, že se najde i pár dalších, kteří potáhnou proti Arovi a jeho gardě.“ V hlase měla zlobu. V očích ji divně jiskřilo.Teď už to nebyla Bella. Jakoby se opět vrátila Isabella. Zlá a bezcitná Isabella.

,,Bello?“ zeptal jsme se opatrně. Zloba utichla, Isabella zmizela. Oddychl jsem si.

,,Ano?“

,,Jseš si jistá, že to chceš udělat?“zeptal jsem se opatrně.

,,,Jsem,“ přikývla rázně. ,,A nikdo mě nezastaví,“ dodala.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každý může milovat 28.kapitola: