Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každý může milovat 27.kapitola

03.11.2009 (10:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1912×

27.kapitola- Mezi nebem a peklem

Bella

Bolelo to. Moc. Hodně. Každá jeho slova. Věděli jsme to oba. Zraňovali jsme se navzájem, ale nic s tím nedělali. A s každým jeho slovem se mé srdce rozpadalo na menší a menší částečky. Měnilo se v prach a jak se říká: prach si a v prach se obrátíš. Mé srdce bylo z kamene: hnusné a ledové a proto jsem instinktivně zaútočila.

Bylo to spontánní a automatické a já se jen dívala. Bez citu, bez strachu o něj... bez lásky. Byla jsem prázdná a pustá. Jako vyprahlá poušť. Mučila jsem ho pohledem, ale mě to nebolelo.

Teď mě už nic nebolelo. Mohli byste do mě bušit, ale já bych to nevnímala. Dívala bych se na něj. Na to jak tam leží smířen se svým osudem. Nedával na sobě znát žádnou bolest, prostě nic. Vypadalo to, že i on se stal prázdnou nádobou, ale těžko se tomu dalo věřit.

A pak když už to vypadalo, že už je na konci svých sil naposledy vydechl. ,,Miluji tě.“ A ve mně to hrklo a teprve teď jsem si uvědomila co jsem udělala a přestala jsem. Poxcit prázdnoty zmizel a já se rozběhla k němu.

,,Edwarde....,“ hesla jsem bezmocně a vzala jeho hlavu do svých dlaní. Jenže bylo pozdě.Oči měl zavřen. Vlastně bylo docela těžké uvěřit, že je mrtvý, když už vlastně mrtví byl, jenomže on nic neděla. Jen tam tak ležel jakoby opravdu umřel…A on zřejmě opravdu umřel...

A to byl konec…

Edward

Padal jsem dolů a dolů. Do nějakého prázdného prosto. Už jsem necítil bolest, ale něco jiného. Nějakou určitou svobodu. Volnost a já se zaradoval. Po dlouhé době jsem došel do vytouženého klidu a já ho uvítal s otevřenou náručí.

Zhluboka jsem se nadechl a ucítil vůni jarní trávy. Stromů, keřů. I můj sluch se zlepšila já uslyšel z povzdálí zpěv ptáků a šumění řeky a tam dole, někde mezi tou tmou začalo prosvitovat světlo. Malinké okénko do ráje, pomyslel jsem si a začal se těšit. Nemyslel jsem ani na Bellu a ani na Ara. Teď už je to vlastně celé jenom jejich záležitost. Je byl jen pěšák a zklamal jsem. Oba dva a proto jsem si zasloužil smrt.

Světlo se pomalu přibližovalo a zvětšovala. Bylo blíž a blíž. Začal jsem se radovat a snažil jsem se natahovat co nejvíce to šlo. Chtěl jsem tam být co nejdřív. Opustit tmu a vejít do ráje. Natahoval jsem ruce a vždy když už to vypadalo, že na to světlo dosáhnu, zmenšilo se a to mě strašně rozčilovalo.

Světlo okolo mě sílilo a černota se pomalu měnila v šedou a ta následovně v bílou. Ptáci zpívali blíž a řeka už byla slyšet líp. Vůně trávy sílila. Všechno se to ke mně pomalu přibližovalo. Všechno, ale pěkně pomalu a tak jsem musel čekat....

A pak jsem se najednou objevil na krásné louce. Za mnou byl vodopád a všude okolo mě keře a stromy. Louka byla tak podobná té Bellinino s tím rozdílem, že u její vodopád nebyl. Znovu jsem se pořádně nadechl a užíval si ten pocit. Konečně jsme odsál svobody a teď si ji můžu užít....

Omámeně jsem vydechl a svalil se do trávy. Zavřel oči a jak se říká: vypnul jsem.

,,Líbí?“ ozvalo se najednou vedle mě a já poplašeně vyletěl do sedu. Otočil jsem se za hlasem a octl jsme se v tváří v tvář mě samotnému. Ano, opravdu přede mnou stál člověk, který byl téměř totožný se mnou samotným.

,,Jasně,“ přikývl jsem bez sebemenšího ostychu. Ani jsem vlastně nevěděl proč. Všechno mi teď přišlo jednosměrné, jasné a krásné.

,,Víš ty vůbec kdo jsem?“ zeptal se s úsměvem na rtech. Bylo to jako se dívat do svého zrcadla. ,,A kde to vůbec jseš?“ ptal se dál.

Zakroutil jsem hlavou a on si povzdechl. Přešel ke mně a sedl si na trávu. Plynule a lehce.

,,Jmenuji se Lucas,“ řekl pomalu a ve mně zatnulo.

,,Ten Lucas?“ zeptal jsme se roztřeseně. Přikývl. ,,Ale jak to? A co ta podoba? Co to je?“ ptal jsem se, jelikož jsem si nemohl vzpomenout na tu dobu, kdy mi Aro říkal, že jsem si tak podobný Lucasem. S TÍM Lucasem…

A pak jsem si vlastně vzpomněl na první den u Cullenů a to všechno panikaření. Z čista, jasna se mi rozsvítilo a mě to zřejmě všechno došlo. Až teď, když už bylo pozdě…

,,Aha,“ hlesl jsem bezmocně a kles níž do trávy. Svoboda jakoby pomalu mizela. Pryč…odplouvala a nahrazoval ji smutek a bolest. Ta chvíle v bezvědomosti byla tak krásná a přitom tak krátká. Teď přišla bolest a smutek smíchané do sebe. Tvořily spolu jakousi pachuť hysterie, která se pomalu drala na povrch.

,,Konečně ti to došlo,“ hles Lucas a utrhl stéblo trávy. ,,Vám oběma to teprve teď došlo,“ řekl a ušklíbl se. Stéblo se zlomilo a Lucas ho zahodil. Vzal si jiné.

,,A co teď bude?“ zeptal jsem se opatrně. Můj hlas byl tichý a chvílemi přeskakoval. Usmál se sám pro sebe.

,,Teď?“ zamumlal. ,,Teď to všechno napravíme,“ dodal a vstal. Zahodil stéblo, které držel a podal mi ruku. Rychle jsem se ho chytil  a čekal co bude. Pozorně si mě prohlížel.

,,Víš, když se teď rozhodneš už není cesty zpět. Je ti to jasné?“ zeptal se. Zaváhal jsem. Pokračoval  a dělal, že si nevšiml jak jsem se mírně otřásl. ,,Opravdu ti za to stojí? Opravdu ti za to Bella stojí?“ zeptal se a já slyšel v jeho hlase hrubý podtón. Tichý, ale přesto tam byl. Obličej měl stažený a pevný. Všechny svaly byly napjaté. Vypadal jako by se mě snažil podvědomě ovlivnit. Ale já už byl rozhodnutý.

,,Ano,“ přikývl jsem jistě a on se usmál.Nebo se spíše zašklebil. To jsme opravdu nepochytil, jelikož mě začala brnět hlava. Obraz se začal rozplývat a Lucas mizet.

Opět jsem se propadal. Pryč od svobody a útěchy. Padal jsem za ní. Za Bellou a doufal, že mě teď vyslechne a všechno se snad ujasní. A pak už bude třeba všechno v pořádku a my budeme opět šťastní. Tak to přece v pohádkách končí, nebo ne? Žily šťastně až do smrti. Já jsem jen mohl doufat, že bude nějaké to šťastné na věky…

Bella

Bolelo to. Hodně to bolelo. Dokonce bych řekla, že i víc než ztráta Lucase, jelikož v tomto případě jsem za tom mohla já. Byla jsem to já kdo ho zabil. Jen tak…bez soucitu. Bez jediné slzy a slova. Byla jsem to teď já kdo si zasloužím smrt. Aro byl teď svatoušek. To já byla ta zlá- hnusná potvora.

Jeho hlava mi ležela v klíně. Bez žádné známka života. On byl…byl…opravdu mrtví. Věděla jsem to. Věděla a teď už ani nemohla popřít. Už tu není…další člověk, kterého jsem milovala. Další o kterého jsem přišla a tentokrát svojí vlastní vinnou…

Kdybych mohla brečet, vyplakala bych tady moře. Potoky by mi tekli proudem a mě by to bylo jedno. Teď jsem truchlila. Za něj…na naši pošramocenou zhroucenou lásku. Za to jak jsme to na celé čáře oba dva podělali. Byli jsme jako malý děti. Bez rozumu. A kvůli čemu?

Zatlačila jsem další vzlyk a položila jeho hlavu opět na zem. Rychle jsem se postavila a zatlačila kousky srdce do kouta své ubohé osoby. Nechtěla jsem na to myslet. Nechtěla jsme o TOM myslet. Chtěla jsem být taky volná. Jako on a třeba jako Lucas. Možná se tam s němi setkám a pak…možná budeme šťastní. Všichni tři…

A když ne, tak nevadí. Já bych si zasloužila usmažit se v pekle…

Sebrala jsem svoji odvahu a rozběhla se směrem k hranici. Porušit smlouvu…

Neurčitá osoba vkrádající se do děje

Ve stejnou chvíli sebou Edward trhl a otevřel oči…Byl to divný pocit, opět se nadechnout. Zmizet z ráje a vrátit se na zem. Překvapeně zamrkal a okamžitě se zvedl na nohy. Byli ztuhlé a v kloubech to nepříjemně křupalo. To bylo ovšem to poslední co ho zajímalo.

Rozhlížel se okolo sebe a hledal tu kvůli, které se vrátil. Ta už tu ovšem nebyla a on měl divné tušení. Svaly byly napjaté a uši našpicované. Snažil se zachytit jakoukoliv známku její přítomnosti.

A pak ho do nosu udeřila její vůně a on radostně vyletěl za ní. Běžel jak nejrychleji mohl. Chtěl jí to co nejdříve vysvětlit. Když ovšem zjistil jakou cestou běžela, zhrozil se a ještě víc přidal. Ona nezemře, pomyslel si a ještě víc zrychlil…

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každý může milovat 27.kapitola: