Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každý může milovat 2.kapitola

15.06.2009 (08:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2834×

Pohled Isabelly - Vzpomínky jsou tak živé...a bolí...

......Psal se rok 1899. Bylo to přesně 15.7. kdy jsem strávila poslední den v kůži člověka. Nechápu proč, ale pro všechny upíry lidské vzpomínky vyblednou. Pro mě ne. Pamatuji si to všechno přesně, jakoby by se to všechno stalo teprve včera.

Měla jsem všechno na co jsem pomyslela. Rodinu přátelé, dům prostě všechno co se v té době mohlo sehnat. Bylo mi sedmnáct let. Byla jsem mladá ambiciózní dívka, která toužila vše objevovat, vše zkoumat. Odhalit tajemné neznámo.

Měli jsme takovou menší vilku daleko za městem. Byla prostorná, prosvětlená se spousty okny. Byl to velice moderní dům na tu dobu. Všechno bylo dokonalé, jako z pohádky. Rodiče si často stěžovali že je to daleko od města, ale mě to takhle vyhovovalo . Denně jsem jezdila na koních. Chodila na louky, do lesa, Objevovala jsem svět. Nové možnosti pro život. Byla jsem tolik zasněná do svého světa že jsem zapomněla na problémy ke kterým se schylovalo, což se mi stalo osudným.

Ten den byli mí rodiče zamlklí, jakoby je něco tížilo. Pořád se na mě po očku koukali a šeptali si mezi sebou. Byli smutní. Nikdy jsem neměla ráda když se mi něco neřekne. Prostě nemám ráda tajemství a tak jsem je po dlouhém přemlouvání přemluvila ať mi řeknou co se děje.

, Děje se něco?'

, Víš...broučku...já- tedy my-'

, Bychom ti chtěli něco říct' doplnil táta mámu. Začala jsem tušit že to bude zlé, hodně zlé. Nikdy se takhle nechovali, vždycky jsme si všechno říkali. Naznačoval to i mámin výraz který byl  na rozdíl od tátova ustaraný. Táta se tvářil ...nijak. Měl na obličeji masku přes kterou nelze proniknout.

, Stalo se to před lety, víš tvůj táta, tedy my jsme se dostali do takové menší krize. Prostě jsme přišli o všechno. O dům, peníze, šaty, prostě o všechno. A tehdy  tvůj táta  uzavřel jakoby "obchod" . Ten pán nám dal peníze a výměnou za to chtěl to, že až dospěješ 18 narozenin, vdáš se za jeho syna Huberta.' řekla máma a smutně se usmála. Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. Tohle byl hnusný podraz. Co mi mají co mluvit do toho koho si vezmu?! A tehdy jsem ji řekla něco čeho budu  ještě hodně dlouho litovat.

,Nenávidím vás.' S těmito slovy jsem vyletěla z domu. Běžela jsem a ani nevěděla kam. Přes slzy jsem skoro nic neviděla, a uvnitř mě se hádali dva vnitřní hlasy. Jeden říkal ať se k nim vrátím, vždyť to jsou mí rodiče, a mysleli to dobře. A ten druhý odporoval. Jsou to hnusní podrazáci, jen tě využili. Nemají tě rádi. Ale já ignorovala oba dva. Prostě jsem běžela a jediné co jsem dokázala vnímat byla bolest, bolest ze zrady, bolest ze všeho. Můj osobní dokonalý svět se z minuty na minutu změnil,ne změnil prostě se zhroutil.

Nevím jak ale nějakým způsobem jsem se ocitla na lesní mýtince, kde jsem se pořádně ponořila do svého smutku. Brečela jsem možná hodiny, či minuty ale taky možná i pár sekund. Čas teď pro mě neměl cenu. Když si došli slzy, sedla jsem si a tupě zírala na jedno stéblo trávy, když v tom se přede mnou objevil pohledný mladík. Měl nakrátko ostříhané černé vlasy, světlou kůži a trochu potrhané oblečení. Byl docela hezký, tedy na první pohled. Když jsem si ho prohlížela po druhé zasekla jsem se v jeho uhrančivě černých očích. Měl je temné a srčela z nich zlost a chtíč. Hleděla jsem do nich jako zhypnotizovaná, měla jsem pocit že mu vidím až do duše, že vidím všechny jeho říchy a že mu od nich pomůžu, že převezmu všechny jeho starosti. On my pohled opětoval.Přišel ke mně a promluvil hlubokým hlasem.

,Neboj, zbavím tě trápení. 'Pak se ke mně začal naklánět. Pořád blíž a blíž k mému hrdlu. Nevím proč ale neuhýbala jsem. Jenom jsem tak seděla a čekala na konec. Až tohle všechno skončí. Cítila jsem jak se ke m ě přibližuje, rentgenovala jsem každý jeho pohyb, cítila jeho dech na krku... jak se zrychluje.

Byla jsem blízko smrti, a věděla to. Pořád jsem se ale nehnula. Lidé říkají že před smrtí lidem proběhne celý jejich život, mě se v mysli vybavili pouze dva obrázky. Moje rodina. My tři. Nerozlučitelná trojice. Mamka, taťka a já. Rodina. A pak ještě jeden. Já byla jsem smutná a bledá a brečela jsem.

Naposledy jsem se podívala na toho záhadného muže a zavřela oři. Připravovala se na smrt. Moje podvědomí na mě křičelo. Říkalo ať uteču, běžím jako o závod, ale já mezitím jenom bezmocně seděla na trávě a čekala.

Pak jsem ucítila jak jeho zuby projeli mou kůži. Jak slastně pije moji krev a já se ani nedivila, moje IQ bylo na bodě nula. Nemyslela jsem. Cítila jsem jak mě opouštějí síly, jak slábnu.  A pak jak se začíná bolest rozšiřovat po mém těla.

Začala jsem pomalu, ale hodně pomalu zavírat oči. Nevím proč byla jsem více méně spojená, ale s čím to jsem nevěděla. Možná proto že mě o život připraví takový muž, možná proto že už bude trápení konec nebo proto že umřu na místě kde to miluji. V lese.

Pak se ale stalo něco co jsem já ani lovec nečekal. Někdo po tom muži skočil. Snažila jsem se držet víčka otevřená, ale nic jsem z toho neměla. Téměř všechno jsem viděla rozmazaně.

Ale sluch mě ještě neopustil Slyšela jsem praskání větví, lámaní kostí, vrčení a pak ticho. Les byl opět klidný. Slyšela jsem lehké nášlapy do trávy a pak jsem spatřila anděla. Skláněl se nade mnou anděl se zlatými oči. Potom mě opustili zbytky sil a já byla nucena opustit tento svět.

Nebo ne?

Hned po tom co jsme zavřela oči se mi po těla rozběhla nesnesitelná bolest. Má tělo upalovali. Pokud je tohle peklo, beru to, nebyla jsem zrovna nejhodnější, takže to přijímám. Ale pokud je tohle nebe, tak chci zpátky na svět.

Bolest pořád neustupovala. Pořád mě upalovali a k tomu do mě zabodávali jehly. Nevím jak dlouho jsem tak ležela. Možná dny, či týdny, minuty a nebo ještě hůř vteřiny. Jediné co jsem vnímala byla bolest. Nesnesitelná bolest.

A pak se přede mnou přede mnou objevil ten anděl a já byla šťastná. Pokud tu bude semnou i on tak to přijímám. Beru všechno pokud budu moc hledět do těch dokonalých očí.

Najednou se ale všechna bolest soustředila na jedno místo. Na srdce. Tahle zřejmě bude za mé rodiče, pomyslela jsem si. Tolik bolesti jsem jim způsobila. Zřejmě se teď trápí. Co jsem to provedla?

Bolest v srdci ale přerušila mé bědování. Bylo to horší než to před tím. Chtěla jsem umřít, chci umřít, křičela jsem v myšlenkách. Prosím, já chci umřít. Jenomže nikdo mě neposlouchal. Pak jsem slyšela jemný smích, hned na to hluboký, pak pisklavý a spousty dalších. Všichni se mi vysmívali. Jsem troska.

A pak jenom Buch....Buch .....Buch a mé srdce přestalo být. Všechno to pálení skončilo a všude se rozlilo ticho.Tohle bylo ale jiné ticho. Tohle bylo ticho které bych jako člověk nikdy nemohla slyšet. Poprvé za celý jsem život jsem objevila kouzlo lesa.

Pak jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem a spatřila opět anděla.Díval se na mě. Byl utrápený, vůbec se neusmíval. Jen byl opřený o strom a smutně mě pozoroval. Jeho medové vlasy mu trčeli od všech stran a na sobě měl jen kalhoty, takže se mi naskytl pohled na jeho dokonalou hruď. Byl dokonalý....

,Kdo jsi? ' to byla moje první otázky v mé existenci.

Jenom se pokřiveně usmál a řekl ,Jsem Lucas, vítej v novém životě. '

Hned na to mi všechno vysvětli. Za začátku jsem tomu nemohla uvěřit,ale po dodání jistých faktů jsem vše pochopila. A taky hned od první chvíle jsem věděla že Lucase miluj. Tenkrát jsem byla zamilovaná až po uši, a to mi vydrželo až do dneska.I když tu třeba Lucasi není, já ho nadevše miluji."

Esme si blaženě povzdechla a soucitně se na mě podívala. Já jen kývla na znamení souhlasu a opět se ponořila do víru vzpomínek.

,, Žili jsem kočovný život. Byli jsme jenom mi dva a svět. S Lucasem jsem se dala dohromady asi týden po mé přeměně. Věděli jsme že nás to k sobě táhne a nemohli tomu odolat. Bloudily jsme světe, navštívily  každý  stát. Ale mě pořád něco, nebo spíš někdo chyběl. Byli to mí rodiče. Každý den jsem se zaobírala otázkou co teď právě dělají, nebo jak se mají, jestli jsou šťastní. To jsem ale nevěděla za jakou chvíli se to dozvím.

Opět jsme byli s Lucasem v Americe. A já toužila se podívat do mého rodného města, za mými rodiči. Lucasi mě chápal, věděl jak moc mi chybí. A tak jsme se vydali ke mně domů.

Mé  napětí stoupalo každým krokem k městu. Co když mě už nebudou chtít vidět, co když se odstěhovali. Takové otázky mi výřili hlavou. Čím dál tím víc jsem drtila Lucasovi ruku až sykl bolestí. Omluvně jsem se na něj usmála a pokračovala v cestě. To co jsem ale spatřila mi vyrazilo dech.

Na místě kde dřív stál náš dům, bylo něco málo podobající se domu. A více méně se to podobalo mému domu. Odešli problesklo mi hnedka hlavou. Nemohla jsem se na to dívat a proto jsem utekla zpátky do města. Běžela jsem a nedívala se na cestu, když jsem do někoho narazila.

Zvedla jsem hlavu a pohlédla do tak známých očí. Hleděla jsem na své rodiče. Byli oblečeni jako žebráci a drželi se za ruce. Oba dva na mě vyjeveně koukali.

,Mami? Tati? ' zeptala jsem se s nevěřícností v hlase. Pořád se jen koukali a tak sem to nevydržela a vrhla jsem se jim kolem krku. Musela jsem si dávat pozor abych je neumačkala. Sice to byl už rok, ale měla jsem pořád víc síly než oni.

Hned po radostném přivítáním s rodiči jsem jim představila Lucase. Hned si padli do oka. A pak přišla na řadu řeč o tom jak se dostali na ulici. Prý hned potom co jsem utekla se zhroutili. Hledali mě ale nenašli. Byla jsem vyhlášena za mrtvou a ten chlap co jim kdysi půjčil peníze jim je taky sebral.

Byla jsem šťastný. Poprvé za svoji existenci jsem se cítila plná. Celá. To ovšem netrvalo moc dlouho. S Lucasem jsem s našimi chvilku pobyli, dali jim nějaké peníze aby mohli začít od začátku a odešli. Jenomže to jsme neměli dělat.

Byli jsme pryč už několik dní, ale pořád jsme zůstávali v blízkosti města. Doslechlo s mi že se naši stali opět váženými občany a že je s radostí přijali zpátky, tedy až na jednoho člověka. Pána co jim půjčil peníze. A on to tak nemohl nechat.

Byl večer, když zrovna Lucas dostal vizi."

,,On má něco jako já?" přerušila mě Alice.

Ano, něco podobné, ty vidíš budoucnost subjektivně, on je viděl tak jak se měli stát a mohl to částečně ovlivni, tedy pokud to nebilo dáno dopředu. To už on ovlivnit nemohl." Odpověděla jsem.

,, Viděl jak ten parchant poslal na mé rodiče zabijáky. Hned na to jsme vyrazili k městu. Ale bohužel jsme přiběhli pozdě. Byli na pokraji sil. Hnusně zmláceni. Umírali. Nevěděla jsme co mám dělat. Přecházela jsem z místa na místo a rozhodovala se jestli je mám přeměnit a nebo je nechat zemřít. Nakonec jsem se rozhodla pro přeměnu. Byla jsem sobec, prostě jsem bez nich nemohla žít. Nemohla jsem žít s pocitem že jsem je mohla zachránit a neudělala to.

Proměnila jsem své rodiče. Nikdy mi nic nevyčítali. Byli na mě pyšní. Říkali že si lepší dceru přát nemohli. Ale já v hlouby duše litovala, litovala jsem že jsem je zatáhla do nekonečné existence. Že musí pík krev, že musí být monstry. Jediné co mi lítost snižovalo bylo to že jsme nebyli zabijáci. Nepili jsme lidskou krev. To díky Carlisovi. Lucas ho znal už z dřívějška a obdivoval jeho způsob obživy. A tak se stal též 'vegetariánem'."

Všechny jsem přejela pohledem a ještě každého zvlášť zrentgenovala. Každý se díval jinam a bylo vidět že jsou velice zamyšlení. Esme se koukala směrem na mě a mile se usmála, Rose koukala z okna, Alice a Jasper se koukali na jejich propletené ruce, Emmett se koukal do země a Carlise směrem k němu.

Když zjistili že nepokračuji dál ve vyprávění své minulosti stočili hlavu směrem ke mně. Opět jsem všem pohlédla do tváře a na každém bylo znát že už zjistil že se dostáváme ke krizové situaci. Ještě jsem se koukla na Carlisleho a pokračovala dál.

,,Všechno bylo docela dokonalé, no dokonalé, každý vztah má chyby. Jednou jsem se pohádala s Lucasem, už ani nevím o čem to bylo, ale prostě se na týden zdejchnul. Byla to nesnesitelná představa, být bez něj týden. Pořád jsem se ptala sama sebe, co asi dělá a jak se asi má a pak jsem si nadávala že je to všechno moje vina, že za všechno můžu já.

Ale pak se najednou objevil. Opět se k nám připojil, ale byl takový jiný. Nikdy nemluvil o tom co dělal ten týden co byl pryč, ale od té doby byl zamlklí a pořád přemýšlel. Byl jiný a náš vztah šel pomalu k šípku přestože jsem ho nadále milovala.

I naši postřehli tu změnu a tak uspořádali usmiřovací lov. Všichni jsem vyrazili na lov, v lese jsme se rozdělili do dvou skupin. Máma s tátou a s Lucase šli na jeleny a já šla na pumy.

Vracela jsem se z lovu, když jsem ucítila vůni  Lucase a rodičů smíchanou s další upíří vůní. Vydala jsem se po té stopě a dorazila na mítinku.

Stáli tam. Lucas, rodiče a osoby v černých kápí. Zřejmě nezpozorovali že je pozoruji, a tak jsem se skryla ve větvích stromů. Jeden muž v kápi položil ruku na Lucasovo rameno chvíli se koukal do neznáma, pak pohlédl na Lucasem, na rodiče a promluvil.

Hero- Enrique Iglesias

(http://www.youtube.com/watch?v=lti73B4qwM4&feature=related)

Would you dance

if I asked you to dance?

Would you run

and never look back?

Would you cry

if you saw me crying?

And would you save my soul, tonight?

Would you tremble

if I touched your lips?

Would you laugh?

Oh please tell me this.

Now would you die

for the one you loved?

Hold me in your arms, tonight.

I can be your hero, baby.

I can kiss away the pain.

I will stand by you forever.

You can take my breath away.

Tančila bys,

kdybych tě o to požádal?

Běžela bys

a nikdy se neotočila zpět?

Plakala bys,

kdybys mě viděla plakat?

Zachráníš dnes mou duši?

Chvěla by ses,

kdybych se dotkl tvých rtů?

Smála by ses?

Oh, prosím řekni mi to.

Dokázala bys zemřít,

pro někoho,koho miluješ?

Drž mě dnes ve svých rukou.

Můžu být tvým hrdinou.

Můžu políbit tvůj strach.

Zůstanu s tebou navždy.

Můžeš mi vzít dech.

, Promiň ale nemůžeme riskovat, že něco někomu řekneš. Jsi pro nás nebezpečný.' pak se otočil na rodiče a opět promluvil: , Je mi líto že jste se do toho zapletli i vy, ale nemáme jinou možnost. Demetrii, Felixi, Jane?' pokynul směrem ke třem osobám v kápích a poodstoupil.

Ty na ně skočili a roztrhaly jejich těla na kusy a ty pak následovně spálili. A já tam jen tak seděla a koukala se na tu zkázu. Když si došlo co se stalo, pohltila mě vlna zuřivosti.

V hlavě mi blikal červený nápis ONI JE ZABILI. Instinktivně jsem zavrčela, a chtěla seskočit z větve, ale dvě pevné silné ruce mě zadrželi."

Pohlédla jsem na Carlisleho. Ten na mě taky hleděl a pokýval hlavou.

,, Bránila jsem se já..já chtěla jsem je zabít, spálit jejich těla. Zničit všechny co byli přítomni, dokonce i Carlisleho. Ale s vlnou zuřivosti se dostavila vlna smutku, otupělosti, osamělosti...samoty. Byla jsem sama. Oni mě tu nechali Samotnou. Bez nikoho.

Tehdy si Aro podepsal svůj osud. Carlislovi jsem se přestala bránit. Zavřela oči a podala se bolesti. Pak jsem pohlédla do zlatých očí Carlisleho a ponořila se do tmi. Tehdy jsme taky objevila první ze svých mnoha schopností, a má pověst se začala pomalu rozšiřovat.

Zůstala jsem u Carlisleho nějakou dobu, ale na dost dlouho. Moc mi připomínal Lucase. Nevím čím, ale vždy když jsme na něho pohlédla jsem uviděla Lucase. Musela jsem odejít.

Would you swear

that you'll always be mine?

Or would you lie?

would you run and hide?

Am I in too deep?

Have I lost my mind?

I don't care...

You're here tonight.

I can be your hero, baby.

I can kiss away the pain.

I will stand by you forever.

You can take my breath away.

Oh, I just want to hold you.

I just want to hold you.

Am I in too deep?

Have I lost my mind?

I don't care...

You're here tonight.

Přísaháš,

že vždy budeš mou?

Mohla bys lhát?

Mohla bys běžet a skrývat se?

Jsem příliš hluboko?

Ztratil jsem rozum?

Nezajímá mě to,

dneska jsi tu ty.

Můžu být tvým hrdinou.

Můžu políbit tvůj strach.

Zůstanu s tebou navždy.

Můžeš mi vzít dech.

Oh,Chci tě jen držet.

Chci tě jen držet,oh yeah.

Jsem příliš hluboko?

Ztratil jsem rozum?

Víte,nezajímá mě to,

dnes jsi tady ty.

A tak se za mě stala legenda. Bloudící upírka prahnoucí po pomstě. Carlisleho jsem na svých cestách ještě mnohokrát potkala. Stali se z nás dobří přátelé. Díky němu jsem tenkrát neskočila po Arovi. Aro ,může vděčit Carlislovi za život. To on mu ho tenkrát zachránil. Kdyby se tam tenkrát neobjevil Aro by tu už nebyl.

A tohle všechno se stalo během 5 let. Od té doby jsem chodící mrtvola. Jenom kvůli němu, kdyby to mohl řešit jinak, já nevím třeba ho najmout do svých služeb aby to proč ho zabil nikomu neřekl, aby ho měl pod svým dohledem, ale on né. Musel ho prostě zabít, a aby to nebylo málo musel zabít i mé rodiče. Z celého srdce nenávidím Ara.

A teď když mě omluvíte už bych radši šla. Cesta do Itálie není zrovna nejkratší a ještě se musím někde stavit." Řekla jsem a zvedla se k odchodu.

To už mě ale objímali dvě silné ruce. A u ucha mi někdo šeptal abych nechodila. Po vdechnutí jsem zjistila že to je Carlise.

,,Promiň, jenom ti to ztěžuji. Sbohem Carlisle." Řekla jsem a vyšla z domu.

,,Počkej!" křikl na mě zvonivý hlásek. Alice. ,, Tady máš oblečení, jsou to šaty, jedny kalhoty a triko." Řekla a strčila mi do ruky oblečení a pak mě objala ,,Jo a děkuji."

,,Za co děkuješ?" zeptala jsem se nechápavě Alice.

,, Já nevím, ale mám strašnou potřebu ti poděkovat." Odpověděla Alice a zářivě se usmála.

I can be your hero, baby.

I can kiss away the pain.

I will stand by your forever.

You can take my breath away.

I can be your hero.

I can kiss away the pain.

And I will stand by you forever.

You can take my breath away.

You can take my breath away.

I can be your hero.

Můžu být tvým hrdinou.

Můžu políbit tvůj strach.

Zůstanu s tebou navždy.

Můžeš mi vzít dech.

Můžu být tvým hrdinou.

Můžu políbit tvůj strach.

Zůstanu s tebou navždy.

Můžeš mi vzít dech.

Můžeš mi vzít dech.

Můžu být tvým hrdinou.

,, Ne ty nemáš za co děkovat. To já děkuji, za všechno. Oblečení, že jste slyšeli můj příběh, že jste mě ztrpěli. A prosím postarej se o Carlisleho, je jako můj táta a bratr v jednom. Sbohem Alice ráda jsem se poznala." Dodal jsem a vyběhla jsem do lesa můj směr Naše louka.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každý může milovat 2.kapitola: